Filmař, hudebník, výtvarník a pedagog Ondřej Vavrečka rád překračuje škatulky klasických uměleckých médií a formátů. Jeho nejnovější snímek 1+1+1 je tak trochu muzikál i série vtipných skečů a zároveň filosofická esej o pokroku a jeho (ne)zbytnosti. Po loňském uvedení na festivalu v Karlových Varech vstupuje nyní film i do běžné distribuce, kterou odstartuje 17. června slavnostní premiéra v Kině Atlas.
Naděje není přesvědčení, že všechno dopadne dobře, ale znamená otevřenost možnosti, že věci mohou být jinak. Ano, mohou být i horší. Ale budoucnost není uzavřená. A právě v tom je radost.
Podobně jako Vavrečkovy předchozí snímky Mezi námi (2014), De Potentia Dei (2016) nebo Osobní život díry (2020) upřednostňuje i jeho novinka neuchopitelnost, hledačství a kladení otázek před jasnými odpověďmi. V tom je ale zároveň její největší síla, hlavním cílem 1+1+1 je vést dialog s divákem, vést ho k přemýšlení. Mezi protagonisty filmu jsou Corinne Maier, autorka knihy Lenosti… buď pozdravena, filosof Pascal Chabot, hudební skladatel Michael Rataj, důležité jsou i myšlenky francouzského filosofa Michela Serrese, film také inspirovala zkušenost s covidovým bezčasím. „Působilo to skoro jako živá ukázka nějakého jiného světa,“ říká Vavrečka.
V jednom rozhovoru jste říkal, že nemáte rád označení „experimentální film“. Proč?
Připadá mi škoda film rozdělovat do kategorií. Film je médium, které dokáže ukázat cokoliv a spojit cokoliv s čímkoliv. Je to přirozeně otevřené médium. Označení „experimentální film“ naopak vytváří dojem něčeho úzkého, co má vlastní pravidla a hranice. Mě zajímá spíš film, který do sebe dokáže vstřebat různé formy a přitom zůstává smysluplným celkem. Když se podíváte na 1+1+1, je v něm všechno možné: animace, hrané pasáže, písničky, dokumentární rozhovory, performance, různě zpracovaný zvuk.
Oproti tomu se mi ale líbí původ slova experiment. Vychází z latinského „experientia“ – zkušenost. To je něco, co mě zajímá. Aby divák film skutečně zažil a nebyl jen příjemcem nějaké zprostředkované informace. Film umí předávat zkušenost přímo a tělesně a v tom je výjimečný.
Film na mě působil velmi silně právě svou neuchopitelností. Otevírá otázky, ale nesnaží se na ně jednoznačně odpovídat…
Myslím si, že film není kniha. Jeho síla spočívá v emocionalitě. Film nemusí formulovat odpovědi, ale může vytvářet prostor pro otázky a prožitek. Člověk je při sledování filmu přítomen přímo. To je něco, co jiné formy sdělení neumějí.
Mám rád filmy z přelomu dvacátých a třicátých let, zvlášť sovětskou tvorbu z období nástupu zvuku. Jsou tam emocionální i formální postupy, které se dnes téměř nepoužívají. Přitom jsou nesmírně zajímavé. Dnešní film se často pohybuje v úzkém koridoru. Vypadá to tak, že někdo někam přijde, něco řekne, odejde jinam, tam zase něco řekne a pokračuje dál. Jenže film může fungovat i úplně jinak.
Mě mnohem víc zajímá záběr jako materiální jednotka, slovo, člověk nebo vztah mezi zvukem a obrazem. Zajímá mě reálná interakce a přítomný okamžik. Proto nepotřebuji klasickou dramatickou strukturu, ale zajímá mě spíš prostor než čas.
Tématem filmu je pokrok a jeho centrální role v naší kultuře. Jakou roli v něm sehrála zkušenost pandemického lockdownu, kdy se ta neúprosná mašina naší civilizace na chvíli zastavila?
Námět vznikl ještě před covidem. Dokonce jsme už měli prostředky na vývoj projektu. Covid ale zásadně ovlivnil jeho podobu. Během lockdownu jsem začal psát písničky, nahrával jsem si jednoduché hudební skici do telefonu a měl z toho radost. Postupně vznikla myšlenka vydat album, ale protože vydat desku je složité, napadlo mě kolem písní vytvořit film. Před pár týdny se stala zvláštní věc: písničky začaly žít vlastním životem a vyšly samostatně. Film a hudba se tak navzájem ovlivnily.
V čem byl lockdown zajímavý?
Vím, že to zní zvláštně, ale první lockdown mě fascinoval. Ne proto, že by byl příjemný, ale proto, že šlo o modelovou situaci. Najednou se zastavila práce, což je něco, co se běžně nestává. Společnost je organizovaná kolem práce a najednou vzniklo obrovské prázdné místo. A otázka zněla: co s ním?
Mě baví tvořit, měl jsem své projekty, ale zajímalo mě, co budou dělat ostatní lidé. Připadlo mi to jako pohled do budoucnosti. Vzpomínám třeba na cestu přes Německo během prvních uzávěr. Silnice byly prázdné. Nikde nikdo. Působilo to skoro jako živá ukázka nějakého jiného světa.
Víra v pokrok je ale zapsaná tak hluboko v DNA naší civilizace, že když ho zpochybníme, bude ho možná muset nahradit nějaká jiná myšlenka?
Existuje zajímavá souvislost mezi ústupem náboženského chápání světa a vznikem moderní ideje pokroku. Pokrok se stal něčím, co mnoha lidem poskytuje smysl. Je to ale skutečně smysl? Spočívá smysl života skutečně v neustálém překračování hranic a růstu za každou cenu?
V tomhle je pro mě inspirativní psycholog Viktor Frankl. Tvrdí, že člověk potřebuje především smysl. A právě covid ukázal, jak moc je naše společnost navázaná na práci a představu neustálého pohybu vpřed.
Dá se už s odstupem říct, že covid něco zásadně změnil?
Určitě urychlil digitalizaci. Viděl jsem to třeba v Rusku, kde byl posun během covidu obrovský. Myslím si ale, že mnoho důsledků jsme zatím vůbec nereflektovali.
Druhá věc je zkušenost s blízkostí katastrofy. Nešlo jen o samotnou pandemii. Šlo o pocit, že něco takového je možné. Že se svět může během několika týdnů proměnit. To je zkušenost, kterou si neseme dál.
Oslabila podle vás pandemie skutečně víru v pokrok?
Spíš ukázala, že neexistuje jeden pokrok. Každá skupina lidí má vlastní představu o tom, co je správný směr vývoje, a tyto představy si často odporují. Právě proto je můj film postavený z různých hlasů a perspektiv a ukazuje, že žijeme v paradoxech a protikladech. Myslím, že je důležité si uvědomit, že neexistuje jediná správná cesta do budoucnosti. Jediné, co můžeme dělat, je mluvit spolu a hledat společné porozumění.
Důležitou roli ve filmu hrají myšlenky francouzského filosofa Michela Serrese. Čím vás oslovil?
Původně jsem se Serresem chtěl natáčet, ale zemřel v roce 2019. Měl jsem ho rád i proto, že nebyl jen akademik. Byl námořník a měl skutečnou zkušenost se světem. Stejně jako Spinoza brousil čočky nebo Jan Sokol byl zlatník. Mám rád myslitele, kteří něco dělali rukama.
Filmem provází tři postavy reprezentující různé vztahování se k tématu pokroku. Jedna s ním souhlasí, druhá ne a třetí je na pochybách. Která z nich je vám nejbližší?
Žádná z nich. Ty postavy nejsou politické typy, jsou to různé možnosti lidské duše. V každém z nás je touha po dominanci, soutěživosti a uznání, stejně tak v nás existuje opatrnost, respekt nebo nejistota. Postavy představují vnitřní dialog, který vedeme sami se sebou.
Film má kolážovitou podobu, střídá písničky, scénky, úvahy, obrazy. Jaký byl konkrétní postup, kterým film vznikal?
Já scénáře moc nepíšu, spíš si je kreslím. Pro film tak vzniklo 141 obrazů na formátu A4. Část z nich následně do svých sbírek zakoupila Galerie hlavního města Prahy, což mě velmi těší. Obrazy potom skládám vedle sebe a přemýšlím nad strukturou. Je to vlastně způsob myšlení obrazem. Samozřejmě jsem musel vyprodukovat i klasický scénář, hlavně kvůli grantům a financování. Ale obraz je pro mě základní způsob uvažování.
Film vznikal s podporou České televize. Jakou sehrála roli při jeho vzniku?
Ta podpora byla především technická. Potřebovali jsme přístup k laboratořím a technologiím. Česká televize má špičkové filmové laboratoře a vybavení, které je dnes velmi vzácné. Byla dokonce chvíle, kdy se uvažovalo o jejich uzavření, což je pro mě typický příklad toho, jak snadno se mohou ztratit znalosti a infrastruktura, které vznikaly desítky let. Některé věci totiž obnovíte jen velmi těžko. Na to je potřeba myslet u současných debat o veřejnoprávních médiích.
Navzdory svému filosofickému tématu působí film lehce, možná až hravě. Byl to záměr?
Proto je tam muzikálová forma, jsou tam písničky. Zajímá mě spojení těžkých témat s lehkostí. Mám rád Nietzscheho a jeho představu „radostné vědy“. Tedy myšlení, které není ponuré, i když se zabývá vážnými věcmi. Teorie by měla být čitelná. A stejně tak film.
Přes pochybnosti o pokroku a směřování civilizace se podle mě nakonec snímku daří končit alespoň částečně optimisticky, alespoň v kontextu současné situace.
Na konci filmu zazní pojem „dark hope“ – temná naděje. Ta je pro mě důležitá. Naděje není přesvědčení, že všechno dopadne dobře, ale znamená otevřenost možnosti, že věci mohou být jinak. Ano, mohou být i horší. Ale budoucnost není uzavřená. A právě v tom je radost.
Spíš než optimismus je to otevřenost. Na konci se objevuje téma bezpečí. Myslím, že právě bezpečí je jedna z nejzákladnějších věcí, které potřebujeme. Jestli ho najdeme v nehybnosti, nebo naopak v pohybu, to už je jiná otázka. Důležité je, že možnost zůstává otevřená. A tu otevřenost si můžeme užít. To je vlastně určitý druh naděje.
Proto teď chci dělat film o dechu. Dech je něco, co všichni sdílíme a nikdo nám ho nemůže vzít. Nemusíme ho vysvětlovat. Je to jedna z nejzákladnějších zkušeností lidského života. A možná právě v takových jednoduchých věcech se skrývá největší naděje.
Váš předchozí film Osobní život díry uzavřel pentalogii filmů. Otevírá 1+1+1 nějaký nový celek?
Když jsem začínal dělat filmy, potřeboval jsem si vytvořit nějakou konstrukci. Podobně jako malíř nejprve napne plátno, já jsem si potřeboval určit rámec. První film byl o počátku. Druhý o konci. Potom následovaly další části, které zkoumaly různé aspekty existence – vztahy, prostor mezi začátkem a koncem a podobně. Osobní život díry měl ten celek symbolicky prorazit. Tím se ten původní plán naplnil a najednou přišla otázka: co dál? Možná i proto mě začalo zajímat právě téma pokroku. Tedy otázka, jak pokračovat ve chvíli, kdy se předchozí cesta uzavřela.
Poslední dobou hodně přemýšlím o pozornosti. Učím na FAMU a často pozoruji studenty během projekcí. Zjistil jsem zajímavou věc: kolem pětapadesáté minuty se téměř vždy něco stane. Někdo odejde. Někdo začne kontrolovat telefon. Někdo ztratí koncentraci. Je to zvláštní hranice. Proto mě začalo zajímat, jak pracovat s koncem filmu. Jak diváka pomalu připravovat na odchod. Jak vytvořit něco, čemu si sám pro sebe říkám „sklánění ke konci“. Nejde o to film násilně natahovat. Jde o respekt k lidské pozornosti.
Souběžně s 1+1+1 jste natáčel film Lišejníky, který už proběhl festivaly. Jak ty dva snímky spolu souvisí?
Vznikly prakticky souběžně. Lišejníkářské hvězdy Trevor Goward a Curtis Randall Björk, které jsem natáčel, žijí v kanadské divočině. Jsou to lidé, kteří nerozlišují mezi prací a životem. Dělají přesně to, co je zajímá. To mě na nich fascinuje. Trevor například říká, že když chce pochopit svět, musí studovat něco, co je od člověka velmi vzdálené. Proto studuje lišejníky. A psy. Říká tomu triangulace.
Když už jsem za nimi kvůli natáčení záběrů do filmu 1+1+1 letěl přes půl planety, rozhodl jsem se natočit o nich samostatný film. Vznikl velmi rychle – během několika dnů. Přitom je to nejpomalejší film, jaký jsem kdy udělal.
Ty dva filmy ale fungují úplně odlišně. 1+1+1 člověka neustále postrkuje. Nabízí nové podněty, nové myšlenky, nové směry. Film o lišejnících naopak vytváří prostor. Nechá diváka v určité prázdnotě a tichu. V obou případech ale jde o aktivizaci diváka. Jeden film to dělá tlakem a množstvím podnětů, druhý prostřednictvím klidu a rozvolnění.
Lišejníky dostaly zvláštní uznání poroty na záhřebském festivalu Green Box, 1+1+1 se pro změnu ocitl ve výběru nejlepších filmů loňského roku přispěvovatelů časopisu Film a doba. Jak důležité jsou pro vás ceny a uznání kritiky?
Samozřejmě mě těší. Pomáhají při získávání dalších prostředků na filmy. Fungují jako určitý druh razítka, ale skutečná satisfakce je pro mě někde jinde. Mám rád projekce s následnou diskusí. Film má podle mě smysl tehdy, když změní způsob vidění. Když si člověk po projekci řekne: „Aha. Tohle jsem předtím neviděl.“ Nemusí jít o nic velkého. Může to být i drobný impuls. Třeba chuť udělat něco jinak než dosud. To je pro mě největší odměna.
Na diskusích po projekcích mě fascinuje, jaké otázky film otevírá. Často se lidé začnou bavit o smrti, konečnosti, představivosti nebo o naději. Jindy film rezonuje ve vědeckém prostředí. Jednou mi například kritik vyprávěl, že se díval na Osobní život díry se svým čtyřletým synem. Každý film pochopil jinak, ale oba si o něm dlouho povídali. To mi připadá nádherné.
Předpokládám, že pro filmy je důležitá i kolektivní zkušenost z kina, kde sedí i další lidé.
Mám rád Brechtovy Lehrstücke – „učební hry“. Nešlo v nich o předání správné odpovědi, ale o proces myšlení. O střet různých perspektiv. To je mi velmi blízké. Film podle mě nemá lidi učit hotové pravdy, ale má vytvářet prostor, ve kterém si mohou něco sami zažít. Součástí toho je i kolektivní zážitek z kina, kde nevnímáme pouze film, ale i společnost kolem sebe. Smích, ticho, napětí, reakce ostatních. To všechno je součástí. Kinematografie je pro mě v podstatě společenská událost, právě proto mám rád projekce s publikem. Film vzniká mezi lidmi a nejlépe funguje zase mezi lidmi.
Překvapila vás nějaká reakce na 1+1+1?
Jedna žena mi po projekci řekla, že film chápe jako performanci. To mě nikdy nenapadlo, ale přišlo mi to zajímavé. A pak byla jedna reakce úplně opačná. Někdo mi řekl: „Takhle se filmy dělat nemůžou.“ Zeptal jsem se proč. Barvy tam jsou. Zvuk tam je. Hudba tam je. Obraz tam je. „No jo,“ odpověděl, „ale stejně se to takhle dělat nemůže.“ To mě vlastně baví. Protože to člověka nutí přemýšlet, kudy vlastně hranice filmu vede.
Ve filmu se opakuje motiv roztržených kalhot. Dají se podle mě chápat jako jednoduchost, s níž můžeme konzumovat, ale také možná vyjadřují metaforu, že něco ještě drží pohromadě, ale brzy už nebude. Jak se kus látky ocitl v hlavní roli filmu?
To je zajímavý příběh. Před téměř 20 lety jsem našel na Vinohradech staré kraťasy. Zaujala mě na nich jediná věc – zašívaný rozkrok. Vystřihl jsem ho. A pak jsem ten kus látky nosil s sebou snad přes šest stěhování. Nakonec se objevil ve filmu. Takže ta scéna vlastně vznikla před 20 lety. Právě tohle mám na práci s materiálem rád. Někdy něco najdete, ani nevíte, proč vás to přitahuje, a o mnoho let později se ukáže, že to mělo význam.
Možná to souvisí i s tím, že máte rád filosofy, kteří kromě přemýšlení i dělají rukama.
Ano, často mluvím o myšlení tělem nebo myšlení hmotou. Nejlepší nápady podle mě nevznikají jen v hlavě. Vznikají v kontaktu s věcmi, materiály, lidmi, místy. Myšlení je něco fyzického.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás