„Somewhere in Chihuahua“ hlásá úvodní titulek třetí řady seriálu Euforie. Ve westernově vyprahlé pustině se protagonistka a vypravěčka Rue snaží roztlačit auto. Burácející motor prodírající se hrubozrnným pískem uhání směrem k hranicím s USA, kde mamutí kovový plot pomalu taví neúprosné sluneční paprsky. Tvůrce seriálu Sam Levinson naplno demonstruje svůj vycizelovaný manýrismus.
Třetí série všem postavám vystavila nevybíravý účet. Ukazuje, že naše činy mají následky. Nárok na druhou šanci je někdy bohužel utopický koncept. Za některé chyby budeme platit do konce života.
Opulentní kompozice zachycuje Rue, jak se snaží obrovský plot přejet teréňákem. S autem se však zasekne na vrcholu, načež začne s vřískajícím motorem balancovat ze strany na stranu. Výmluvný výjev pro seriál, jenž se vždy snažil balancovat mezi žánrovou nadsazeností, syrovostí a soudobou problematikou mladých, kteří se v přesaturovaném světě plném digitální falše zoufale snaží najít své místo. Pryč je křehké svícení, něžná barevná paleta a haptické detaily prvních dvou sérií. Glamour nahradila hlína a špína za nehty.
Cynismus místo fatalismu
Třetí sérii Euforie doprovázely kromě scenáristické stávky i kontroverze stran rozporů v týmu a především očividně ne úplně vlídné Levinsonovo vedení. Kvůli špatným pracovním podmínkám odešel například hudební skladatel Labrinth. Připomeňme i kauzu týkající se filmařky Petry Collins, která vytvořila vizuální identitu první řady, na projektu začala pracovat, načež jí HBO propustilo s odůvodněním, že je na režii příliš mladá. Její rukopis zůstal, v titulcích uvedena není.
Mnozí fanoušci třetí sérii po pár epizodách odmítli. Především kvůli tonální změně. Údajně se vytratila křehkost i empatická reflexe Gen Z, za niž byl seriál oceňovaný nejvíce. Je však nutné připomenout, že Euforie nikdy nebyla čistě autentickou reflexí, něčím hluboce zakořeněným v syrové realitě. Vždy šlo o přepjaté a stylizované dílo, které stavělo na žánrové atraktivitě.
Narace se bála byť jen na sekundu nudit. Výjevy šokovaly, dominovala nahota a všudypřítomná nadrženost. Středoškolské pletky a mezilidské vztahy byly šponované na maximum. Brilantní struktura vyprávění pracovala s paralelními ději a konceptem, kdy na začátku každé epizody vedle větvení linek retrospektivně představovala kořeny a dětství hlavních postav.
Jinak žánrové figurky odkojené středoškolskými stereotypy díky tomu nabraly lidskost, barvitost a potřebnou ambivalenci. Jejich cesty tematizují mezigenerační trauma, autenticitu ubíjenou nároky sociálních sítí a očekáváními, zlomená srdce, úzkosti, hledání identity a v neposlední řadě vynikající vyobrazení boje s drogovou závislostí a jejího nekašírovaného vlivu na okolí. Ztotožnitelné motivy byly organicky propletené s mistrovsky utkanou zábavou. Ta byla mnohdy škodolibá a fatalismus musel ustoupit cynismu.
Dvojepizoda završující druhou sérii končila rozpadem přátelství i turbulentní romance mezi Rue a Jules, jež tvořila pomyslné srdce celého seriálu. Přes bolestivé skutečnosti ale většina postav nalezla své já a uvědomila si skutečnost, že na první místo musí stavět sebe samotné. Třetí řada lemovaná přímočaře kriminální linií, prohnile pokryteckým podhoubím showbyznysu a westernovými atributy ale přepíná do takřka nihilistického módu. Střední škola, kde třeba Nate zažil svůj vrchol, je nenávratně pryč.
Středoškolské drama na steroidech
V úvodní epizodě voice-over Rue postupně vyplňuje bílá místa mapy ústředních hrdinů, které jsme opustili před čtyřmi lety. Ona sama se teď nedobrovolně živí jako pašeračka drog, další postava dělá OnlyFans, jiná se nechá vydržovat sugar taťkou. Po zhlédnutí prvních epizod máme pocit, že skutečně uběhl nějaký čas. Postavy jsou jiné, změnila se jejich osobnost, cíle i ambice. Maddy popisovaná v prvních řadách jako žena, jež od života nechce mnoho, se mění v dravou kariéristku. Naopak z Cassie se stalo něco na způsob tradwife.
Ta byla „jednodušší“ postavou, sexualizovaným objektem. Nikdy však prvoplánově, jakkoli je v tomto případě hranice mezi kritikou objektifikace a prostou objektifikací velmi tenká. Ve třetí sérii se chce ze zlaté klece vymanit, a to prostřednictvím zpeněžení vlastního těla. Ne kvůli existenčním problémům, nýbrž touze po nezávislosti i chtíči. Ano, právě tato linie obsahuje na sítích diskutovanou scénu, v níž herečka Sydney Sweeney coby obryně s odhalenými ňadry demoluje město (dost podobnou sekvenci obsahuje i seriál Margo má problém vyjít).
Spousta hlasů říká, že třetí série už je (nejen) kvůli tomu čistý male gaze. To je trochu zavádějící tvrzení, protože Sweeney byla před kamerou v předchozích sériích obnažená daleko častěji. A o fyzičnost zavánějící samoúčelností šlo vždy. Z reakcí je zřejmé, že řada lidí si Euforii postupem let zbožštila, v mnoha ohledech mytizovala. Což u takovýchto fenoménů není nic neobvyklého. V jádru ale Euforie tvořila středoškolské melodrama na steroidech. Žánrové hrátky byly všemu ostatnímu nadřazené.
Pohled do propasti
Třetí řada ztělesňuje tvrdé vystřízlivění. Akcentuje čistokrevnou a všeobjímající zlost a každý kope především za sebe. Postavy hledí do temné propasti a ukazuje se, že pro mladé v patriarchálním světě zkrátka není místo. Nate v podnikání nemá šanci a postupně propadá zoufalství. Ze sebevědomého macha se stává ukňouraná troska neustále hledající výmluvy. Naráží na byrokracii, kvůli kupícím se dluhům jej opouští přátelé a lichvář chce své výpalné. Člověk, který si svou personu zakládal na nonšalantní načančanosti, drsnosti a kapitálu najednou ztrácí identitu.
To, co se zdá jako jednoduchá cesta k penězům (OnlyFans, investice), je ve skutečnosti tvrdý a zničující byznys daleko vzdálený sluníčkovým frázím od influencerů na sociálních sítích. Cassie se ochotně chodí nechat ponižovat do stupidních podcastů, Nate uvízl v pravicově konzervativní bublině a Rue se ocitá v pasti.
Daří se snad jedině Lexie, která zapadla do korporátní struktury a lidskost nahrazuje kariérním posunem. Úspěch je vykoupen hořkostí, ztrátou citu. Nad vším se klene trefná bezvýchodnost. Co dělat ve světě bez jistot, kde navzdory obětavosti a úsilí nikdy nebudeme rozhodovat o vlastním osudu. Rue si na popud svého mentora Aliho začíná číst Bibli. Levinson křesťanské motivy s blížícím se koncem série stupňuje. Co jiného nám zbývá, než se konejšivě obracet k víře, která nám říká, že veškeré naše utrpení a bolest mají ve finále přece jen nějaký smysl.
Fatalismus a katarze
Závěrečné epizody propukávají v téměř boschovské inferno. Svět je v plamenech. Čistotu a bezstarostný život Levinson nalézá v křesťanské rodince, jež sérii cyklicky otevírá i uzavírá. Žije bez moderních technologií v izolovaném kruhu, její štěstí pramení z všednosti. Pro zápletku je zanedbatelná, slouží coby symbolický motiv, ale zúročuje předznamenání rozesetá napříč celou sérií. Některá jsou přímočaře banální, jiné subverzivně provokativní, některé interpretačně bohaté. Levinson se v každém případě jeví jako mimořádně zručný vypravěč, jenž v žánrovém chaosu dokáže najít styčné body a pospolitost.
Fatalismus a biblickou auru podtrhuje opulentní stylistika. Širokoúhlý filmový materiál speciálně vyrobený společností Kodak pro potřeby seriálu je vytěžen na maximum. Ve statických kompozicích jsou postavy plně provázané s prostředím. V zásadě z něj nemohou utéct a to je definuje proti jejich vůli. Levinson do obrazů propisuje takřka časoprostorové vakuum, jakkoli stejnou měrou okázale vystavuje dekorativní a zbytná cinkrlátka strip klubu nebo honosného sídla Natea a Cassie. Tvůrce neustále balancuje mezi podbízivou skandálností a důmyslnou dvojsečností.
Epické, více než hodinu a půl dlouhé finále splétá dosud poněkud ledabyle rozeseté motivy do nečekaného a rozhodně provokativního tvaru, včetně výmluvně mlčící změny vypravěčské perspektivy. Zúročuje napříč sérii protkané předznamenávání, dříve nepatrné drobnosti dohromady vytvářejí komplexní fresku rozuzlenou tarantinovsky krvavou sekvencí. Přestylizovaná podívaná je ale vystavěna na bedrech lidskosti, obrací se k těm nejzákladnějším motivům jako jsou zrada, pomsta a vykoupení.
Ali v jedné scéně říká, že jsme jako společnost přestali rozlišovat, co je dobré, co je špatné. Chybí hranice. Kvůli potřebě za vší zlovolí hledat „ale“ jej postupně ničí. Ali přichází o své milované, čemuž může jen přihlížet. Podléhá série v závěru konceptu samovolného mstitela bezpráví? Ano. Jde však o završení cesty trpícího muže, kterého okolní svět zlomil. Malá osobní revoluce je logickým vyústěním, potoky krve přinášejí hříšné zadostiučinění a tolik let ztracenou vnitřní katarzi.
Třetí série všem postavám vystavila nevybíravý účet. Ukazuje, že naše činy mají následky. Nárok na druhou šanci je někdy bohužel utopický koncept. Za některé chyby budeme platit do konce života. Euforie po drogovém rauši, jízdě a zdánlivě nadějeplné bezstarostnosti kotví na těch nejtemnějších a nejbolestivějších místech.
Naději v závěru nalézá v tom nejprostším. Svět je zlé, kruté a někdy odporné místo. A jakkoli je kolem nás deprese přehršel, ve virálních fenoménech je záhodno tuto skutečnost sem tam připomínat. Připomenout si, že naše oblíbené postavy nemají automatický nárok na štěstí a uspokojivou katarzi. Stejně jako my. Na chapadla systému jsme krátcí. Jsme odsouzeni přežívat.
Levinson z původně samoúčelných segmentů dokázal vykřesat robustní a nejvrstevnatější řadu formativního seriálu. I když si tradičně ulítává na vlastním egu, manýrismu a eklektické vyhrocenosti, je velmi jednoduché mu to prominout. Že třetí řada lidi štve, je jedině dobře. A je dobré ptát se po důvodech, proč tomu tak je. Polarizující díla, která nás chytnou pod krkem, potřebujeme.
Autor je publicista a tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás