Bydlí, ale ještě nevědí, jak dlouho. Výstava odhaluje kořeny bytové krize v Ústí nad Labem

Výstava v Galerii Hraničář s názvem Bydlet Ústí. Dostupné reality ukazuje, že zatímco ve větších městech se řeší problematika nedostatku bytů, v Ústí nad Labem je tento problém opačný – lidé se stěhují do jiných měst za lepšími podmínkami, majitelé vybydlených domů je nechají chátrat, zatímco zranitelnější skupiny obyvatel se potýkají s vykořisťováním. Statutární město však nebylo v takovém stavu vždy.

Místní galerie se již delší dobu zabývá urbanismem, výstava Bydlet Ústí, trvající do 28. června, je pokračováním tohoto tématu, které se tentokrát zaměřuje na nedostupnost bydlení. Téma rozebírá kurátorský tým Elen Kužvartová, Jana Pavlová, Boleslav Šmejkal. Vedle teoretika Martina Netočného dostávají prostor pedagogové, absolventstvo pražských vysokých škol i studentstvo Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

Celková atmosféra výstavy evokuje domov přežívající už jen ve vzpomínkách, do něhož se pravděpodobně nikdy nevrátíme a jenž pro mnohé nikdy ani neexistoval.

Opírají se o nostalgii, prožitky, bolestivé zkušenosti obyvatel a města samotného. Doprovodná publikace nabízí kromě očekávaných anotací a medailonků o autorkách a autorech také poměrně rozsáhlý souhrn historie města a jeho míst, archivní fotografie, a hlavně příběhy lidí a budov s nimi spojených.

Expozice reflektuje dramatickou proměnu Ústí nad Labem z prosperujícího průmyslového centra v město plné hlubokých sociálních problémů vycházejících z divoké porevoluční privatizace a nefunkční bytové politiky.

Mezi realitou a seancí

Zatímco v 20. století a za doby starosty Leopolda Pölzla či rozmachu Schichtových závodů vznikala promyšlená dělnická sídliště a sociální zázemí, poválečný odsun Němců a následná divoká privatizace po roce 1989 zásadně proměnily charakter města. Původní firemní a městské byty se staly předmětem spekulací, což vedlo k vytvoření hierarchií, které v různých podobách přetrvávají dodnes.

Klíčovým symbolem úpadku se stala čtvrť Předlice, jež se kvůli absenci investic a cílenému odsouvání sociálních problémů na okraj proměnila v ghetto. Privatizace bytového fondu, do níž vstoupili velcí realitní vlastníci i lokální investoři, umožnila rozvoj systému vykořisťování zranitelných obyvatel prostřednictvím nevýhodných nájemních vztahů. Domy, do kterých se desítky let neinvestovalo, chátrají, zatímco lidé v nich uvěznění čelí diskriminaci na trhu s bydlením a vytěsňování z budoucích plánů rozvoje města.

Úvodem do zmíněného tématu je dílo Seance od Medarda Zemana a Martina Netočného. Instalace obsahuje kulatý stůl určený ke spiritistické seanci, myšlenka přivolat duchy Leopolda Pölzla a Franze Josefa Arnolda odkazuje na popularitu spiritismu napříč třídními vrstvami v meziválečném období. V rámci doprovodného programu se autoři opravdu pokoušeli komunikovat s duchy, přáli si od nich dostat rady o tom, jak zlepšit kvalitu bydlení. Dílo propojuje minulost se současností a přesahuje rámec běžného vnímání.

Výstava je členěna do čtyř tematických kapitol a díla jak v doprovodném textu, tak na popiscích jsou označena příslušným písmenem jedné z nich. V textu ale chyběla mapa umístění děl a při snaze sledovat linii expozice docházelo k tomu, že mezi díly z kapitoly „Identita, domov“ (D) návštěvnictvo narazilo na dílo ze sekce „Kolektivita“ (C), složitě pak bude návštěvník také hledat dílo Patetery dveře třinácti pater, které se nachází v patře galerie, zatímco v textu je uvedeno jako první.

Všude dobře, doma nejhůř

Práce Patetery dveře třinácti pater se zabývá historií hotelového domu Severní Terasa, který měl vylepšit bytovou situaci a poskytnout mladým lidem zázemí s bohatými společnými prostorami, jakými jsou např. jídelny, sušárny, sportovní plochy, což mělo podporovat společenský život. Kvůli nedostatku financí zbylo z velkolepého projektu jen to nejnutnější, zamýšlená funkce se nenaplnila a z budovy se pomalu stala vertikální vyloučená lokalita, kam město posléze chtělo sestěhovat romské rodiny.

Dílo Marie Čtveráčkové a Martina Hůly vytváří prostor, kde se divák ocitá v souhrnném obraze jedné z garsonek. Zvuková stopa nás přenáší do prostoru domu, slyšíme vzdálené ozvuky života obyvatel, jsou to útržky, které se stávají archivem. Mezi díly této dvojice a Seancí nalezneme silnou podobnost. Pokud v té druhé je nám umožněno se pokusit o komunikaci se zesnulými, zde je můžeme přímo poslouchat, byť jen prostřednictvím sluchátek. Osudy těchto obyvatel jistě nebudou jednoduché a není šance zjistit, zda kroky po schodech ještě patří žijícímu člověku. Celá estetika díla je stylizována do devadesátých let, doby těsně před privatizací nebo během ní, kdy do životů lidí zásadně zasáhla politika města.

Na stejnou dekádu odkazují i vyšívané ubrousky či staré látky rozvěšené na zdech v prostorách celé výstavy. Z anotací se dozvíme, že tyto elementy mají evokovat pocit domova. Pro mnohé návštěvníky už jsou přitom devadesátá léta přítomná v paměti jenom díky příběhům rodičů. Tato retro estetika místy bohužel také odvádí pozornost od deklarovaného cíle výstavy – kriticky analyzovat současnou podobu bytové krize.

I o těch bezbranných

Syčák a přátelé od Eriky Velické rozebírá osudy zvířat, které jsou vydány napospas smrti, když se zřítí budova nebo začne požár. Křehkost životů těch menších znázorňuje sochami psů ležících na zemi ve zranitelných pozicích zachycených ve strohé betonové formě. Spící mazlíčci jsou svědectvím o naší odpovědnosti za životy, které jsme přijali do svých rukou, a zároveň komentářem k obsazení ubytovny v Krásném Březně. V lednu 2013 zde romské rodiny čelily hrozbě vystěhování z chátrajícího domu bez energií, což se podařilo odvrátit až díky týdennímu solidárnímu obsazení budovy aktivisty.

Práce kolektivu OPĚT se zabývá plánovanou stavbou zdi v ulici Matiční na konci devadesátých let. Měla oddělovat obyčejné obyvatele od těch, kteří sem byli sestěhování kvůli neplacení dluhů. Práce kolektivu příběh zpracovává s pomocí metafory neviditelné zdi vytvořené silným zápachem.

Jejich instalace Půdorys pracuje s galerií jako s modelem městského prostoru a tematizuje předsudky i estetiku čistoty. Hlavním prvkem instalace je kompostér, který měl podle pokynů zaplnit prostor zápachem hnití a znemožnit divákovi zůstat lhostejným. Aby hnilobný proces mohl probíhat, jak má, je zapotřebí teplo a sluneční světlo – instalace je ale umístěna v horním patře, kde ani není okno. A tak i když v kompostéru leží zemina a klacky, nic se s nimi neděje a prostor zůstal bez kýženého zápachu.

Tak se žije tady na severu

Bydlet Ústí. Dostupné reality nám odhalují události, které vedly k současnému stavu města. Expozice si drží kritický odstup a uceleně podává historii promítající se do vystavených děl. Celková atmosféra výstavy evokuje domov přežívající už jen ve vzpomínkách, do něhož se pravděpodobně nikdy nevrátíme a jenž pro mnohé nikdy ani neexistoval.

Vybraná díla znázorňují a vysvětlují zdejší stav, nemluví o tom, co by se mohlo změnit. Nezabývají se budoucností, spíše reflektují a snaží se pochopit, kde se stala chyba, aby následně dospěly k nějakému řešení.

Odcházím s otázkou, zda má ještě smysl věnovat energii tomu, co se zdá být téměř nezachranitelné. Těžká práce aktivistů, kteří podporují projekty, se střetává s nevděkem, odmítáním, nepochopením. Dostupné reality nejsou zase tak dostupné, jak se může zdát.

Autorka je lens-based umělkyně.