Havlův „odkaz“ se nevyhnutelně vyprazdňoval po celá léta, nicméně Tomáš Sedláček v roli ředitele Knihovny Václava Havla se rozhodl pozvednout prázdnotu na dosud netušenou úroveň. Svůj rok ve funkci strávil brázděním veřejného prostoru s ezoterickým poselstvím, že je Havel odpovědí na všechno. Ve chvíli, kdy to správní radě i zaměstnancům nejspíš konečně došlo (tedy že nic jiného už ze Sedláčka nikdy nevypadne), bylo na všechno pozdě. Všichni odcházejí, Sedláček zůstává, aby až do skonání světa žongloval se slovy pravda, láska, smysl. Dokud jimi nezabije i posledního myslícího tvora na Zemi. Havla tím zabil už dávno.
Kdyby dnes v knihovně pracoval Václav Havel, Sedláček by ho nejspíš nakonec sám vyhodil.
Po aktuálním vyhrocení situace v knihovně vyrazil Sedláček na turné po médiích, během nějž sebe vylíčil jako výkonného génia a nejlepšího manažera, který se nemůže nechat zdržovat v rozletu neschopnými zaměstnanci, správní radou a nakonec ani Havlem ne. Pokud to měl být pokus o krizovou komunikaci, tak byl poměrně vyhrocený i na průměrného shitpostera sociálních sítí. Předvedená kombinace neotřesitelného sebevědomí a naprosté myšlenkové prázdnoty pak učinila odpověď na otázku, kdo má v celém sporu pravdu, vlastně zbytečnou. Sedláček odpověděl sám sebou.
Místo na Havla a jeho myšlenky strhl pozornost pouze sám na sebe. Ať už jde o nápady typu zapojení AI do šíření Havlova odkazu, soutěž à la Eurovize o symbol svobody nebo zřízení Havlovy univerzity, nic z toho nakonec nelze považovat za nápad, natož originální. Je to jen sběr aktuálního smetí a trendů obrandovaný Havlem.
Ostatně tento směr rozebral Sedláček krátce po nástupu do funkce v podcastu populárního prodavače teplé vody Petra Ludwiga, který se neironicky jmenuje Deep talks a v němž autor především ohledává hloubku plytkosti. Hned v prvních minutách se například kluci shodnou, že Havel měl tak zajímavé myšlenky, že je to kolikrát zajímavější než číst noviny, nebo se zamýšlejí, že česká závist má středověké kořeny, když si lidé mylně myslí, že když někdo sní většinu dortu, tak snědl většinu dortu. Současně se předhánějí, jestli znají Havla více taxikáři v New Yorku nebo neznámí lidé na konečné japonského šinkansenu. Každopádně se shodnou, že naši nejkrásnější (sametovou) revoluci by nám záviděl i Gándhí. Nejvíc „deep“ je tak na celém podcastu sedačka, na níž oba muži sedí.
Nejvíc pozornosti až do současného výbuchu Sedláček nicméně vyvolal svým výstupem na demonstraci Milionu chvilek k 17. listopadu, kde několik minut omílal slovní spojení jako „pravdivá láska“ a „laskavá pravda“ a jedním z vrcholů jeho projevu bylo tvrzení, že „pravda pravduje“ a lež ne, a proto pravda a láska vždy zvítězí. Zopakoval tam slova, která pronášel předtím i potom, tedy že „Havel našel odpověď na smysl života, vesmíru a vůbec, je to pravda a láska“. Komu nevybuchla hlava tehdy, nevybuchne mu nikdy.
Nic z toho vlastně nijak zvlášť nepřekvapí. Jediná zajímavá otázka asi je, co přesně si myslela správní rada knihovny, že se asi tak bude dít, když posadí Sedláčka do jejího čela. Kdyby dnes v knihovně pracoval Václav Havel, Sedláček by ho nejspíš nakonec sám vyhodil. Lze si totiž představit, že by Havel zbytečně negativisticky remcal, že zkrátit jeho celé dílo na šest slov a tři fráze, které se dobře tisknou na trička a na tužky, je možná trochu málo. A kdyby chtěl nabízet odpovědi na všechno, nepíše dramata, ale založí si sektu. Což je nejspíš plán Tomáše Sedláčka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás