Na začátek se zeptám obecně: co se dnes děje v České republice s bydlením?
V České republice jsme teď v úplně jiné situaci než třeba před deseti lety. A ty změny, které sledujeme, jsou hrozně rychlé. Vše v souvislosti s bydlením se od začátku covidové pandemie zdražilo. A to nejen ceny nájmů, ale také ceny stavebních materiálů, kauce, realitní poplatky… Jen mzdy se reálně nezvýšily.
Náklady na bydlení jsou dnes obrovské, což pociťuje i střední třída. Pro mnoho lidí přesahují 30 procent příjmu. Ve velkých městech někdy i daleko více, v Praze, Brně a dalších krajských městech jsou domácnosti, které vynakládají na bydlení i víc než 50 procent a taky mnoho domácností, které na bydlení dávají víc než 70 procent svých příjmů. Nejvýraznější propad vidíme u rodin s dětmi v nájemním bydlení. A klasická poučka, ať se tito lidé přestěhují do levnějšího, už nefunguje. Často totiž nic levnějšího prostě není.
Tento stav dodnes řešil příspěvek na bydlení, který fungoval jako záchranná síť i pro střední třídu. Dávkový systém je totiž dnes téměř jediným nástrojem, který pomáhá předcházet pádu do chudoby. Tento systém se ale letos mění a řada dávek, včetně příspěvku na bydlení, bude sloučená do takzvané superdávky.
A ta je konstruovaná jak? Dokáže reálně pomoci s vysokými náklady na bydlení?
Celá superdávka je nastavená zásluhově. Tváří se motivačně, ale jde o zásluhovost. Přitom v České republice není problém, že by lidé nechtěli pracovat. Často mají klidně i tři práce. Problém je, že ani to jim nemusí zaplatit nejvyšší náklady na bydlení. Ti, kdo dodnes přijímali příspěvek na bydlení, jsou často právě pracující.
Superdávka není stavěná podle reálných potřeb, které dnes jednotlivci a rodiny mají. Nepočítá například s reálnými náklady na bydlení. Systém pracuje s normativy, které určují, kolik si systém myslí, že máte platit za byt. Ne kolik reálně platíte. Normativy vůbec neodpovídají tržním nájmům. Přitom existují cenové mapy ministerstva financí, díky kterým víme, kolik nájmy reálně stojí.
Aktuální kroky ministerstev pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí naznačují systémový rozvrat infrastruktury pro dostupné bydlení, která se budovala roky.
Stávající systém normativního nájemného pro rok 2025 sice reflektuje velikost domácnosti, ale jeho zásadním nedostatkem zůstává rigidní dělení podle počtu obyvatel, které neodpovídá skutečné dynamice tržních cen. To se nejvýrazněji projevuje v Praze a Brně, kde jsou normativy nastaveny na nejvyšší úroveň (např. 16 710 Kč pro čtyřčlennou domácnost), zatímco v obcích těsně pod hranicí 70 tisíc obyvatel klesá podpora na pouhých 10 710 Kč. Tento propastný rozdíl 6 000 Kč ignoruje fakt, že náklady na bydlení v lukrativních lokalitách či satelitech velkých měst mohou být srovnatelné s metropolemi, což v praxi znamená, že rodiny ve městech s nižším počtem obyvatel jsou systémem znevýhodněny a jejich reálné náklady jsou dávkou pokryty v mnohem menší míře.
Než se dostaneme k možným řešením té situace a současné vládě, tak bych se ještě chtěla zeptat na stav, ve kterém se dnes nacházíme. Často se v debatě o krizi bydlení zmiňují pojmy jako „lidé ohrožení ztrátou bydlení“ a lidé v bytové nouzi. Můžete stručně shrnout, co to přesně znamená a kolika lidí se to dnes týká?
Když je někdo ohrožený ztrátou bydlení, znamená to, že platí velmi vysoké náklady na bydlení. I když ještě bydlí. Za ohrožené ztrátou bydlení je možné považovat osoby žijící v domácnostech, které vynakládají více než 50 procent svých čistých příjmů na bydlení a současně si nemohou dovolit mimořádný výdaj ve výši 14 100 Kč. Ohrožených ztrátou bydlení je přibližně 300 tisíc lidí žijících převážně v nájmu, z toho téměř 100 tisíc dětí do 18 let.
A ten druhý parametr, který jste zmínila, je bytová nouze. To znamená, že jste buď bez střechy nad hlavou, žijete po azylových domech či ubytovnách, ale patří sem také lidi, kteří žijí v nejistém a velmi nejistém bydlení i v nevyhovujícím bydlení z hlediska technického stavu. V plesnivých bytech, bez adekvátních smluv (např. těch, které se prodlužují po měsíci), v přelidněných bytech… Je to například, když osm lidí přežívá v malé garsonce. V takových podmínkách dnes v České republice žije přibližně 161 tisíc lidí, z čehož až 62 tisíc jsou děti.
Obecně už v českém kontextu není vůbec rozhodující, jakou mají lidé výšku příjmu nebo zda jsou zaměstnaní. Jednoznačně nejzásadnější je, jak vysoké člověk platí náklady na bydlení. To je nejlépe určující parametr chudoby v dnešní době.
Krize bydlení je téma, které zastřešuje opravdu široké spektrum obyvatel. Já vnímám jako hlavní problém to, že bydlení dnes funguje jako obchodovatelná komodita, do které je výhodné investovat. Osobně věřím, že se jedná naopak o základní lidskou potřebu. A s takovým přístupem je potřeba navrhovat konkrétní politická opatření. Financializace bydlení je nejvýraznější v Praze a dalších velkých městech, kde je spousta bytů navíc prázdná. Dnes se vyplatí byt koupit, nechat ho prázdný, a po pár letech ho prodat za vyšší cenu. Dělají to jednotlivci, ale i firmy.
Zmínila jste, že dávkový systém je dnes téměř jediným nástrojem, který pomáhá předcházet pádu do chudoby. Je to tak správně? Mají dávky řešit krizi bydlení v České republice?
Dávkový systém byl v českém kontextu historicky určitou záchrannou sítí, kterou i tak mnohé domácnosti propadaly a nenacházely adekvátní systémovou oporu. Dávky ale nejsou jediné možné řešení. Adekvátní dávkový systém však tvoří důležitou součást mozaiky, která umí poměrně rychle změnit situaci i v naší zemi, jež má jeden z nejnižších podílů obecních bytů v zemích OECD, přičemž poptávka po dostupnosti bydlení roste. Řešení spočívá v kombinaci razantních úprav daňového systému, veřejné výstavby, úpravě nájemních vztahů a dalších opatřeních.
Konkrétně ve vztahu k financializaci mi přijde důležitá debata o dani z nemovitosti. Ta je v České republice velmi nízká a nepracuje se s ní žádným progresivním způsobem. Mohlo by to fungovat tak, že by byli jinak zdanění lidé, kteří vlastní řadu prázdných bytů než například rodina, která má svůj byt a třeba jeden byt pro dítě. Přijde mi problematické, že firmy s desítkami investičních nemovitostí platí stejné daně, jako lidé, kteří v těch bytech opravdu žijí. Kdyby se zdanění přenastavilo, nezůstávalo by tolik bytů prázdných.
Jaké další nástroje kromě dávek by mohla vláda přijmout, aby zvýšila dostupnost bydlení?
Existuje řada dalších oblastí, které se dají změnit. A přijde mi zásadní ukázat, že pokud se zavedou některá z těchto opatření, běžní lidé tím nebudou nijak ohrožení. Ta řešení jsou jednoduchá a realizovatelná, není to utopie.
Majitelé bytů by například mohli být motivovaní pronajímat nemovitosti dlouhodobě. Dnes je mnohem výhodnější pronajímat byt na Airbnb než lidem, kteří by v něm bydleli. Je to výhodnější i skrze zdanění.
Jako velmi důležité mi také přijde narovnání nájemních vztahů. V České republice se běžně pronajímají byty na jeden rok, přestože v těch bytech lidé žijí výrazně déle. Ani dlouhodobí nájemníci tak nemají jistotu a neví, co s nimi bude dál. Po roce totiž může docházet ke zvýšení nájemného, klidně i o dvacet a víc procent. I to se dá jednoduše řešit, dlouhodobě o narovnání nájemních vztahů usiluje třeba SON (Sdružení nájemníků).
Přijde nám skvělé vytvořit něco jako zkušební dobu. Pokud se nájemník osvědčí, vznikla by smlouva na dobu neurčitou. Dá se také podívat na to, jak se do procesu dostávají realitní zprostředkovatelé. To je služba, kterou nepotřebuje člověk, jenž hledá bydlení. Většinou o ni stojí majitel bytu. Proto nám dává smysl, aby právě majitel tuto službu zaplatil.
Pro nájemníky je už dnes stěhování velmi nákladné. Musí platit kauci, což bývají dva až tři nájmy, a další poplatky. Musí například nechat vymalovat v předchozím bydlení, potřebují najmout někoho, kdo je odstěhuje, zaplatit první nájem… I to jsme se snažili řešit v minulém volebním období v rámci grémia ministra pro místní rozvoj. To už ale dnes neexistuje.
Zmínila jste smlouvy na jeden rok. Ve veřejné debatě jsem zaznamenala, že kdykoliv se mluví o narovnání nájemních vztahů, přichází odpověď, že majitelé se musejí chránit před neplatiči. Je v České republice opravdu nějaké výrazné množství nájemníků, kteří by neplatili nájem?
V průběhu roku 2025 se podíl neplatičů u profesionálních pronajímatelů pohyboval mezi 2,3 až 2,4 procenta. I když je to neustále diskutované téma, reálně jde jen o velmi nízké procento případů. A tím nechci znevažovat potřebu bezpečí, jistoty a kontroly ze strany vlastníků. Ale problém s nájemním bydlením je opravdu jinde. Hlavním kamenem úrazu českých nájemních vztahů je hluboká vzájemná nedůvěra, kterou prohlubují neefektivní zákony a zamrzlý trh.
Zatímco nájemníci čelí extrémní nejistotě kvůli dominanci krátkodobých smluv na jeden rok a skokovému růstu cen v klíčových lokalitách, pronajímatelé jsou paralyzováni strachem z neplatičů, jejichž vyklizení může u českých soudů trvat i déle než rok. Tento patový stav vede k tomu, že majitelé raději preventivně zvyšují nájmy a odmítají rodiny s dětmi či majitele zvířat, zatímco nájemníci v Praze či Brně často vydávají i více než polovinu svých příjmů za bydlení bez jakékoli záruky dlouhodobé stability.
Zmínila jste grémium ministra pro místní rozvoj. To už neprobíhá?
Grémium po změně vedení ministerstva neprobíhá.
A jak to vypadá s agendou bydlení a současnou vládou?
Mnohé kroky současné vlády ohrožují systém pomoci pro ty nejohroženější lidi v bytové nouzi. Vidíme to například u zákona o podpoře bydlení – vládní pozměňovací návrh č. 762 vylučuje z nároku na pomoc zranitelné domácnosti včetně v podstatě všech starobních důchodců a také chudé pracující rodiny. Důchodci se budou muset podle návrhu spoléhat na zvláštní výjimky od úředníků na úřadech práce. Tyto drastické změny zároveň nejsou podloženy žádnou kvalitní analýzou, která by jejich potřebnost zdůvodnila. Všechno se děje rychle a za nejasných okolností. Zákon o podpoře bydlení sice nevyřeší všechny problémy s bydlením, které v Česku máme, je to ale důležitý první krok, který je potřeba udělat. Některé kroky vlády působí tak, jako by téma krize bydlení nebylo pro vládu prioritou.
V minulém volebním období se na MMR a MPSV dostali experti a expertky, kteří se dlouhodobě věnují sociálnímu a dostupnému bydlení. Stát i díky tomu konečně začal systémově řešit krizi bydlení a nastavovat procesy nezbytné pro systémovou změnu. Tito kompetentní lidé jsou však nyní z MMR v rámci systemizace propouštěni a budoucnost systémových změn je zásadním způsobem ohrožena. Já rozumím a respektuji to, že si nový ministr či ministryně přivede nové lidi, ale to, co se v současné době děje, působí spíše jako cílená destrukce změn, které mohly skutečně pomoci lidem, jež mají problémy s bydlením. Cílené propouštění odborníků na bydlení není rozumný krok a snižuje to efektivitu ministerstva v oblasti řešení dostupnosti bydlení.
V Platformě se v posledních týdnech věnujete novele Zákona o podpoře v bydlení. Co se s tímto zákonem teď děje?
Ačkoliv se Zákon o podpoře v bydlení po více než dvaceti letech zdlouhavých příprav a politických bojů konečně stal realitou, jeho skutečný dopad je v ohrožení kvůli snaze podmínit jeho fungování restriktivní dávkovou reformou. Aktuálně projednávaný vládní pozměňovací návrh č. 762/2 sice představuje vážné riziko, že se ze slibované záchranné sítě stane jen nefunkční administrativní schránka, ale proces jeho schvalování v Poslanecké sněmovně stále probíhá a prostor pro nápravu zůstává otevřený.
Pokud by novela prošla v navržené podobě, extrémně přísné příjmové limity do 1,6násobku životního minima by mohly ze systému vyřadit až 80 procent potřebných domácností, včetně seniorů a pracujících rodin, což by devalvovalo již vybudovanou síť 154 kontaktních míst. Tato hrozba však slouží jako silný apel pro zákonodárce, aby v závěrečném čtení upřednostnili původní preventivní smysl zákona před krátkozrakými rozpočtovými škrty. Stále je totiž možné zvrátit scénář, kdy by lidé v nouzi propadali sítem kvůli nesouladu mezi reálným nájemným, které v Praze a Brně dosahuje normativu 16 710 Kč, a omezujícím nastavením podpory, a zajistit tak, že zákon bude skutečně chránit ty, kteří jsou na hraně ztráty domova.
Dopady zákona ale nejsou ohroženy jen přísným příjmovým limitem, ale také přesunem agendy kontaktních míst pro bydlení pod úřady práce. Jaký by to mělo vliv na jejich přístupnost?
Přesun agendy kontaktních míst pro bydlení (KMB) pod úřady práce, který je součástí aktuálních diskusí o novele, nedává z odborného hlediska smysl především proto, že dochází k záměně represivně-kontrolního přístupu s přístupem pomáhajícím a preventivním. Úřady práce jsou primárně orgán státní správy, který vyplácí dávky a kontroluje plnění povinností, což vytváří přirozenou bariéru pro lidi v nouzi, kteří se často obávají sankcí nebo stigmatizace.
Kontaktní místa naopak vznikla na obecní úrovni s cílem být lidem blíž, nabízet jim komplexní sociální práci a provázet je složitou situací bez zmíněných hrozeb. Pokud by se tato agenda pod úřady práce skutečně přesunula, hrozí, že se pomoc omezí na pouhé úřední prověření nároku na podporu, čímž zanikne klíčová role cílené pomoci v situacích ohrožení bydlení nebo reality bytové nouze. Tato změna by navíc zcela popřela smysl spolupráce s místními samosprávami, které nejlépe znají specifika svého bytového fondu a lokálního trhu, a udělala by z proaktivní podpory bydlení jen další odlidštěnou položku v agendě přetížených úřednic a úředníků úřadů práce.
Další vyprazdňování zákona je nejspíš motivováno nechutí cokoliv do zlepšení situace na trhu s bydlením investovat. Současný stav ale také představuje zátěž pro veřejné rozpočty. Na jakých číslech to lze ilustrovat?
Zákon o podpoře bydlení je zásadní i z hlediska šetření veřejných prostředků. Aktuální přístup k bytové nouzi nás stojí 11 miliard ročně. Bytová nouze v České republice nepředstavuje pouze sociální problém, ale také značnou finanční zátěž pro veřejné rozpočty. Hlavním důvodem těchto vysokých nákladů jsou takzvané aditivní výdaje, které stát musí vynakládat na řešení druhotných následků nestabilního bydlení v oblastech zdravotnictví, vězeňství nebo systému péče o ohrožené děti. Například náklady veřejných rozpočtů na jedno dítě v dětském domově dosahují přibližně 719 tisíc Kč ročně, přičemž bytová nouze je jedním z důvodů ústavní péče u téměř poloviny těchto dětí.
Celkově se rozpočtové náklady vyvolané existencí jedné domácnosti v bytové nouzi pohybují kolem 61 tisíc Kč za rok, což při započtení všech nepřímých vlivů na vzdělávání, kriminalitu a nezaměstnanost generuje celospolečenské ztráty, které stát bez systémového řešení nedokáže efektivně snižovat.
Zákon o podpoře bydlení byl naopak navržen tak, že přechází od drahého řešení následků k adresné prevenci. Tato částka pokrývá provoz sítě 154 kontaktních míst pro bydlení, která za 348 milionů Kč ročně poskytnou poradenství více než 120 tisícům domácností, a také klíčový nástroj asistence v bydlení s rozpočtem 611 milionů Kč. Další prostředky ve výši 227 milionů Kč jsou určeny na garance pro soukromé majitele a 182 milionů Kč na podporu obecního bydlení, což má ročně pomoci necelým 14 tisícům domácností vyřešit jejich krizovou situaci nebo zabránit propadu do nouze.
A když odhlédneme od Zákona o podpoře bydlení, tak jaké jsou další kroky té vládní devastace, kterou jste zmínila?
Aktuální kroky ministerstev pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí naznačují systémový rozvrat infrastruktury pro dostupné bydlení, která se budovala roky. Namísto slibovaného rozvoje dochází k faktickému zastavení klíčových investic i odborné podpory. Zásadním zásahem je zmrazení programu na rekonstrukce prázdných obecních bytů, u něhož zájem samospráv trojnásobně převýšil původní sedmimiliardovou alokaci, což v praxi znamená, že obce ztrácejí prostředky na rozšiřování vlastního bytového fondu. Tato rezignace státu na roli partnera v řešení bytové krize je patrná i u Státního fondu podpory investic, kde se priority přesouvají mimo veřejnou výstavbu městských bytů a dříve vyčleněné finance mizí v jiných kapitolách.
Paralelně s tím dochází k likvidaci odborného zázemí, protože ministerstvo zastavilo financování takzvaných „měkkých“ projektů, čímž odstřihlo od zdrojů experty a organizace připravené realizovat zákon v terénu. Bojím se, že tyto kroky nám místo úspor přinášejí rozvrat a vyšší budoucí náklady, protože vše, co mělo sloužit ke stabilitě bydlení, se zkrátka stoplo.
Je to tak, že bydlení zkrátka není politicky atraktivní téma?
Neexistuje politická strana, která by neakcentovala bydlení. Důležité je, aby se nejenom mluvilo, ale za řešení se uměli postavit politici a političky tak, aby nezůstalo jenom u proklamací a bylo možné řešení dovést do úspěšné realizace. Podle mě je problém i v tom, že je stále velká většina bydlení vlastnická – přibližně 70 procent, a to hlavně v malých obcích.
Vlastnické bydlení je prima, jenže když jste ve věku pod 40 let, dosáhnete na něj jen stěží, pokud jste se nenarodili do majetné rodiny anebo bydlení nezdědili. Při struktuře, kdy v nájemním bydlení bydlí něco přes 20 procent lidí to není masivní téma, které by zvedlo lidi do ulic. Zároveň velká většina politiků a političek mají vlastní bydlení. To je rozdíl oproti zahraničí, kde bývá majetková struktura lidí u moci trochu odlišná, což se poté projevuje na politikách, které tito lidé prosazují.
A co ve velkých městech? Propíše se podle vás téma bydlení do komunálních voleb, které nás letos čekají?
V komunálních volbách se letos pravděpodobně naplno střetnou dva světy. Na jedné straně stojí odhodlané radnice, které už vědí, že bezdomovectví není přírodní katastrofa, ale systémový problém, který lze ukončovat – pokud mají v ruce funkční nástroje jako garantované bydlení, Housing First nebo prevenci ztráty bydlení. Na straně druhé ale sílí vlna agresivního populismu, která místo řešení nabízí jen represivní slovník a nenávist vůči lidem bez domova.
Tato polarizace je nebezpečná v tom, že může zcela zastavit slibně rozjeté programy ve městech, která se rozhodla jít cestou odbornosti a lidskosti. Pokud zákon o podpoře bydlení projde dalším vyprázdněním, sebere těmto osvíceným samosprávám vítr z plachet a v politickém prostoru zbude jen ona prázdná agrese, která krizi bydlení nevyřeší, jen ji dál vyostří. Já jsem ve střehu, protože výsledek voleb rozhodne o tom, zda v našich městech převáží snaha o skutečné ukončování bezdomovectví, nebo vítězí politika strachu a vylučování.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás