Internet na občanku. Špatný nápad, ze kterého jsou všichni nadšení

Premiér Andrej Babiš se na začátku února vyslovil pro zákaz používání sociálních sítí u dětí mladších patnácti let. Souhlasí s ním i prezident Petr Pavel, podle kterého mohou zkreslovat realitu. U představy sítí na občanku si na nedávné diskuzi notovali také bezpečnostní analytik Tomáš Pojar, ministr zahraničí z let 2018–2021 Tomáš Petříček či bývalá evropská komisařka Věra Jourová. Podle té se, i díky umělé inteligenci, jež sociální sítě „vybydluje“, lidé brzy odsunou na nové evropské sítě. Tam již budou vystupovat důsledně pod svým občanským jménem a bude to – konečně – „lidé s lidmi“.

Obdobně neslavné spuštění podobného nástroje jsme ostatně zažili přímo v Česku před dvěma lety. Také jsme byli ujišťováni, že používání digitální občanky opravdu jen umožní prokázat totožnost, aniž by snad někam tekla data o tom, kdo a komu se legitimoval.

Z myšlenky občankou ověřených profilů na sociálních sítí jsou nadšení i lidé z opačného mediálního spektra, jako je podcaster Petros Michopulos a šéfredaktor Echa24 Dalibor Balšínek. Ti se na tomto řešení shodli v na výměnu názorů jinak bohatém rozhovoru před pár týdny.

A mohli bychom pokračovat: byť klade důraz na dobrovolnost a pokračující možnost anonymity, je částečné ověřování diskutujících uživatelů přes bankovní identitu cestou z „džungle falešných účtů“ i pro bývalého místopředsedu Pirátů Michala Bláhu. Tímto směrem se již vydal český Seznam, který s ověřením totožnosti motivačně pracuje na své znovu oprášené síti Lidé.cz. Kdo se zde prokáže přes BankID či MojeID, tomu služba slibuje větší viditelnost a dosah.

Jakkoliv se politici, novináři a všichni další aktéři českého mediálního prostoru vyjadřují k ověřování věku on-line zejména v souvislosti s přístupem dětí na sociální sítě či s výskytem takzvaných dezinformací, realizace podobných myšlenek již nyní vede a povede k jedinému: ověřovat věk při využívání různých internetových služeb budeme nakonec nuceni všichni. A kdo s tím nebude souhlasit, ten z významné části digitálního světa prostě vypadne a nebude na něj mít přístup.

Chceme soukromí, anonymitu ne?

Internetovou anonymitu házíme přes palubu s nečekanou samozřejmostí. Zároveň se však jako společnost okamžitě čertíme, pokud by snad někdo chtěl číst naše soukromé zprávy, jak ukázal na podzim všeobecný společenský odpor proti plánovanému nařízení zvanému ChatControl. Jak si tento paradox vysvětlit?

Odpověď přinesl nenápadný výzkum z letošního února, který nechala provést v Evropském parlamentu aktuálně poslední zástupkyně Pirátů Markéta Gregorová. Ta v rámci svých úspěšných aktivit při odmítání ChatControl zmapovala, co si lidé myslí o skenování zpráv, anonymitě i digitálním dohledu.

Výzkum byl proveden na vzorku 803 lidí starších osmnácti let a poskytuje cenné odpovědi. Na otázku, zda je anonymita důležitá, odpovídá 35 procent „velmi důležitá“, 25 procent „spíše důležitá“. S povinným ověřením věku pro používání chatovacích aplikací však zároveň souhlasí 39 procent dotázaných, spíše pro je dalších 29 procent. Tedy pro 60 procent lidí je důležitá anonymita, zároveň téměř 70 procent lidí by nemělo problém se zavedením ověřování věku!

Výsledek si nelze vyložit jinak, než že lidé mezi anonymitou a ověřováním věku nevidí přímou souvislost. Jde však přitom o spojené nádoby: ověřování věku nutně přinese konec anonymity. Nalézt technické řešení, které by „jen“ ověřilo věk, ale zároveň nevedlo k prozrazení identity, se totiž ukazuje jako zapeklitý oříšek.

Úniky, chybovost, neefektivnost

Způsobů on-line ověření věku existuje řada. Může jít o automatický odhad věku s využitím biometriky tváře snímané kamerou, hloubkovou analýzu chování uživatele a následný odhad věku, či přímo o kontrolu identity přes fyzický či digitální doklad. Všechny tyto způsoby jsou však spojeny se zásadními riziky pro osobní údaje a obecně pro soukromí.

Jako odstrašující případ může sloužit loňská katastrofa serveru Discord, kdy uteklo 70 000 průkazů totožnosti a dalších citlivých údajů, které uživatelé nahráli právě kvůli potvrzení věku. To nicméně nezabránilo Discordu v rozhodnutí pokusit se zavést ověření věku globálně v druhé polovině letošního roku.

Jiné způsoby ověření věku jsou pak natolik nepřesné, že prakticky nedávají smysl. Před zavedením zákazu sítí v Austrálii k tomu dospěl i vládou pověřený úřad, podle jehož zprávy dosáhla přesnost testovaných nástrojů pouhých 72,9 procent. Nepřesnost se pak objevovala zejména u příslušníků domorodých a asijských komunit. Výrazné chyby však byly změřeny i u třináctiletých a čtrnáctiletých dětí. Dle technického nastavení nástrojů detekce totiž nutně dochází buď k propouštění velkého množství nezletilých, či naopak k blokování vstupu „legálních“ uživatelů.

I přes tyto známé nedostatky se počet zemí, které přistupují k ověřování věku a k ukončení dosavadního „self-declaration“ způsobu, kdy stačilo odkliknout, že nám je 18, „utěšeně“ rozrůstá. A to přes to, že aktuální čísla z Austrálie, první země, která s plošným ověřováním věku dětí začala, ukazují, že opatření absolutně nefunguje.

Je to jen pár dnů, kdy se svým řešením pochlubila i Evropská unie. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen sice klade důraz na to, aby aplikace potvrdila zletilost, aniž by byly o uživateli prozrazeny jakékoliv další osobní informace, ale trvalo jen pár hodin, než nástroj zcela rozcupovali odborníci na digitální soukromí…

Obdobně neslavné spuštění podobného nástroje jsme ostatně zažili přímo v Česku před dvěma lety. Také jsme byli ujišťováni, že používání digitální občanky opravdu jen umožní prokázat totožnost, aniž by snad někam tekla data o tom, kdo a komu se legitimoval. Načež se ukázalo, že kamsi do zahraničí tečou data, kdo a komu se legitimoval.

S ohledem na výše uvedené by se tak mohlo zdát, že získat sympatie pro plošné zavádění aplikací na ověřování věku bude těžké. Přesto se žádný sborový odpor nekoná. Jediná skupina, která se hlasitě ozývá, je nakonec ta, kterou mají uvedené nástroje nejvíce chránit – děti.

Anonymita, nástroj sebepoznání

Ze tři roky starého výzkumu mezi evropskými dětmi ve věku 13–17 let vyplynulo, že si váží svého on-line soukromí. A také že je pro ně klíčová anonymita, zvláště s ohledem na vyjadřování politických názorů.

V podobném duchu se vyjádřili i zástupci několika desítek mládežnických organizací z celé Evropy v aktuálním dopise. „Pro některé představují sociální sítě anonymitu a bezpečí. Pro jiné jsou jediným způsobem, jak se dostat ke komunitám, zdrojům nebo informacím, které by jinak byly mimo jejich dosah,“ píší v textu, ve kterém zároveň apelují na proměnu dominantních sítí místo zákazu a znepřístupnění.

Je možné, že náklonnost mladých lidí k anonymitě souvisí s věkem. Děti a mladí lidé v čase dospívání zjišťují, kdo vlastně jsou, v jakém světě vyrůstají a jaký by k němu měli zaujmout postoj. V tomto období plném zvratů a nejistot může občasná anonymita pomoci při budování vlastní identity.

My jako takzvaní dospělí na tom ale nejsme příliš odlišně. S prodlužujícím se žitým věkem a turbulentním světovým vývojem se i my vyvíjíme a prožíváme vzestupy i pády. Nejsme si často jistí, jak na naše kroky bude reagovat okolí. A tak důvěřujeme anonymním oknům a hledáme on-line věci, za které bychom se jinak ve fyzickém světě styděli. Či se seznamujeme s politickými názory, ke kterým bychom se v živé debatě nikdy nepřihlásili.

Díky anonymitě můžeme on-line růst v bezpečném zákulisí. Anonymita on-line nám dovoluje vymanit se z tlaku systému či rodiny, obecně z živého společenství, které může být stejně tak podnětné, jako destruktivní a dusící. Je to koneckonců právě anonymita, která nám dovoluje být sebou samými a dělat ty nejdůležitější věci: hodit do urny stranu, o které jsme přesvědčeni my, ale ne naše okolí. Nahlásit korupci či jinou nepravost a nečelit za to automaticky osobním následkům. Odvaha je i říct si skrze některou z anonymních odborných linek o pomoc, aniž by to někdo další hodnotil či se k tomu jakkoliv vyjadřoval.

Místo labyrintu nákupní středisko

Aktuální naskakování na vlnu deanonymizace vypadá na první pohled velmi intuitivně. Vždyť přece v on-line prostoru by měla platit stejná pravidla jako v tom fyzickém, praví již úmorně se opakující argumentace. Přece ukazujeme občanku, když si kupujeme pivo, tak ji ukážeme i před vstupem na sítě, jasné jak facka…

To je bohužel zásadní argumentační faul. Digitální prostor totiž funguje jinak než fyzický, proto byl ostatně od začátku konstruovaný jako decentralizovaný. A proto mu také lidé zpočátku přisuzovali emancipační moc a viděli v něm nástroj, který nabídne právě něco úplně jiného než fyzický svět.

Ostatně je to přesně třicet let od zveřejnění Deklarace nezávislosti kyberprostoru, významného textu, který sepsal digitální aktivista John Perry Barlow. „Vlády průmyslového světa, vy unavení obři z masa a oceli, přicházím z kyberprostoru, nového domova mysli. Jménem budoucnosti vás, zástupce minulosti, žádám, abyste nás nechali na pokoji. Mezi námi nejste vítáni. Tam, kde se scházíme, nemáte žádnou moc,“ hřímal v něm.

Barlowa, jako každého obdobného revolucionáře, odvál čas a internet je postupně „přirozeně“ svazován pravidly fyzického světa. Na tom, že jde stále o dva odlišné světy a že aplikace pravidel z jednoho do druhého není jen tak, se však nic nemění.

Ukazujeme-li totiž občanku při onom modelovém nákupu piva, nemá-li unavený barman extra fotografickou paměť, patrně jen letmo spáruje obličej na kartičce s obličejem na naší hlavě, mrkne na datum narození a jde točit. Nepamatuje si jméno, adresu trvalého bydliště ani číslo průkazu.

Internet však tak snadno nezapomíná. Proto se snaha vytvořit nástroj, který by spolehlivě určil náš věk a zároveň definitivně zapomněl vše ostatní, dosud setkává s takovým neúspěchem.

Přesto se podobné nástroje, které nezapomínají, rozšiřují a svobodný internet se zužuje. Blížíme se do momentu, kdy při každé návštěvě některého z koutů on-line prostoru budeme buď rovnou ověřeně přihlášení pod naším skutečným jménem, či budeme tasit občanku a věk či identitu prokazovat. A riskovat tak, kdo všechno se dostane k informacím o webech, které navštěvujeme.

Pokud jsme dříve mohli připodobnit takzvané surfování po internetu k toulání ulicemi města, kde lze zažít nečekaná dobrodružství a bez doporučovacích algoritmů objevovat tajemná zákoutí – s rizikem, že na nás třeba spadne cihla ze střechy či nás srazí tramvaj, dnešní internet v paralele k městskému veřejnému prostoru spíše začíná připomínat jedno velké nákupní středisko.

Je to prostředí s přesným navigačním systémem vytvořeným podle logiky byznysu, ve kterém jsou děti bez občanky usazené v dětském koutku hned naproti cukrárně. Starší děti zahnané do kina na film od patnácti a k předraženému popcornu a dospělí sedí u menu pro dva ve fastfoodu a srkají malé pivo, protože jim už bylo osmnáct (samozřejmě v nejvyšším patře nákupáku, aby si cestou zakoupili co nejvíc dalších produktů v jiných patrech). To vše pod analyzujícím dohledem kamer a sekuriťáků. Je to pěkné, bezpečné prostředí, ve kterém se určitě nikomu nic nestane. A také prostředí, ve kterém bychom určitě nechtěli dlouhodobě žít.

K čemu je internet na světě

Právě byznysová logika je to, co může za dnešní nevábnou podobu většiny internetu. Sociální sítě stojí na zpeněžení naší pozornosti. Proto na nich nutně vyhrává obsah, který takovou pozornost přitáhne, což je primárně obsah bulvární či „kontroverzní.“

Politici se v tomto prostředí naučili obratně pohybovat a přišli na to, že pokud budou takovýto zjednodušený a povrchní obsah sami vytvářet, budou na platformách vidět a nepotřebují už nic jako tradiční média.

Proto od nich až na výjimky o změně samotné logiky fungování velkých digitálních platforem nic neslyšíme. Je to nebezpečná debata, která by mohla ohrozit jejich vlastní viditelnost. Namísto toho slyšíme a dále budeme slýchat o ověřování věku, což je sice nikam nevedoucí, ale bezpečné „řešení“. Jednak děti nevolí, takže nevadí, že na sítích nebudou obětí tamního politického marketingu, ale hlavně ověření věku nijak nezasáhne do stávajícího, vlastně vyhovujícího, algoritmicko-reklamního modelu.

Právě ten bychom však měli primárně kritizovat a po tom bychom měli jít. A znovu si položit otázku, k čemu vlastně internet je a jak by mohl vypadat. Pokud se nám nezdají stávající sociální, respektive parasociální sítě, jak je v aktuálním textu nazývá odbornice danah boyd, pojďme vést debatu o tom, jak by mohly fungovat jinak, aby nestály na zpeněžování našich dat a zobrazování reklamy. Byli bychom ochotni za ně platit penězi, stejně jako platíme třeba za využívání telefonu? Skládali bychom se na jejich provoz, stejně jako se dobrovolně skládáme na Wikipedii či komunikační aplikaci Signal? Či bychom byli ochotni se sami podílet na jejich provozování a moderaci, jako je tomu v logice konceptu Fediverse?

Nejsou to jednoduché otázky a neexistují na ně žádné správné odpovědi. Pokud si je však nebudeme pokládat, můžeme rovnou do naší základní technické výbavy vedle smartphonu, notebooku, případně klávesnice a myši zařadit rovnou i občanku – a s emancipačním potenciálem internetu se nadobro rozloučit.

Autor pracuje v organizaci IuRe (Iuridicum Remedium), která se dlouhodobě zabývá biometrickým dohledem.