Jan Herget je mluvčím iniciativy Veřejnoprávně, která iniciovala úterní demonstraci a stávku ve veřejnoprávních médiích. „Naše znepokojení vyvolávají i okolnosti přípravy návrhu na zásadní změnu statutu veřejnoprávních médií bez dostatečné veřejné a odborné debaty. A bez přesvědčivých argumentů pro změnu současného osvědčeného modelu. Jsme odhodlaní chránit principy, na kterých média veřejné služby – jeden z pilířů demokracie – stojí už desítky let,“ dočteme se v prohlášení iniciativy.
Herget je vedoucí Tvůrčí skupiny dokument a publicistika v Českém rozhlase. Iniciativa podle něj pracuje s optimistickými i pesimistickými scénáři, ale cítí podporu od různých proudů v české společnosti. Měnit legislativu, v níž fungují veřejnoprávní média, kvůli úspoře dvou stovek pro české domácnosti měsíčně, je podle něj politické diletantství.
Kdy se zrodila iniciativa Veřejnoprávně, která organizovala úterní protesty?
Zrod iniciativy sahá do ledna 2026. Tehdy koaliční rada zveřejnila záměr zrušit televizní a rozhlasové poplatky a oznámila, že se tímto tématem bude aktivně zabývat. V tu chvíli vznikla iniciativa Veřejnoprávně a také první prohlášení, ve kterém jsme se jako pracovníci Českého rozhlasu vůči tomuto záměru vymezili. Podepsaly ho více než tři tisíce zaměstnanců a spolupracovníků rozhlasu.
Jako novináři potřebujeme mít jistotu, že jsme nezávislí. Že žádný politik, který je právě u moci, nemá páku, kterou by nás mohl ovládat.
Následovaly další kroky. Během jara reagovaly také odbory a my jsme jako iniciativa, která vydala první prohlášení, ustavili stávkový výbor. V dubnu jsme vyhlásili stávkovou pohotovost a v červnu proběhla výstražná stávka. Všechno to byly reakce na kroky vládní koalice, která začala svůj záměr naplňovat. Nejprve ministr Klempíř přišel s návrhem zákona, který byl velmi kritizován v mezirezortním připomínkovém řízení. Potom poslanec Nacher předložil provizorní variantu, která měla od poplatků osvobodit seniory, firmy a další skupiny. Byl to legislativní guláš. Z návrhu ministra Klempíře nakonec nezůstalo prakticky nic. Legislativní proces však pokračoval a nyní na něj navázala aktuální podoba změny systému financování. Pokud mám správné informace, tu na ministerstvu financí připravovali ještě tři dny před pátečním hlasováním ve Sněmovně. S ministerstvem kultury už nemá mnoho společného. Teď navíc slyšíme, že je zase všechno jinak.
Jak jste jako Veřejnoprávně postupně reagovali?
Přes prázdniny se nedělo nic, neměli jsme tedy důvod podnikat další kroky. Měli jsme ale signály, že by koalice chtěla předložit návrh v prvním čtení už během září. Připravovali jsme se proto na to, jak postupovat dál. Už v září jsme si řekli, že pokud k prvnímu čtení dojde, naší reakcí bude plnohodnotná a velmi výrazná stávka. Do stávky bychom nešli, pokud by se návrh nedostal do prvního čtení. Je to pouze reakce na krok druhé strany.
Neobjevily se uvnitř Českého rozhlasu názory, že je stávka v tuto chvíli příliš radikálním nebo snad předčasným krokem?
Právě naopak. Volnější období během léta jsme využili k tomu, abychom objeli všechny regiony. Na rozdíl od České televize, která má studia kromě Prahy jen v Brně a Ostravě, má Český rozhlas plnohodnotná studia v každém krajském městě. Jako iniciativa jsme proto uspořádali osobní diskusní setkání s kolegy ve všech krajích a od nich jsme slyšeli, že červnová výstražná stávka byla málo a že by nejraději přitvrdili. Říkali jsme si, že pokud dojde na druhou stávku, bude prostor opravdu výrazněji zasáhnout. Pokud nás bude dost, jednotlivé stanice skutečně nebudou vysílat. A to se nakonec naplnilo. Takže spíš než odpor vůči dalším krokům jsme cítili vůli postupovat důrazněji.
Z pódia včera zazněla řada hlasů, které upozorňovaly také na další problematické kroky, které chystá současná vláda. Snažili jste se ukázat, že nejde o izolovanou záležitost, ale o součást širšího problému? K tomu nakonec odkazuje i protestní motto „Pro vás, ne pro politiky“.
Ano, je to společný boj. Zároveň si ale nechceme přisvojovat další témata. Spíš bych řekl, že každý přichází se svým vlastním tématem, které ho trápí, vůči němuž se vymezuje nebo na které potřebuje upozornit. My stojíme za veřejnoprávními médii, studenty trápí škrty ve financování vysokých škol, kulturní obec upozorňuje na problematickou kulturní politiku a lidskoprávní organizace zase hájí svou agendu. My neseme svoje témata, ale stojíme vedle ostatních a jdeme stejným směrem.
Je něco, co vás v úterní odpoledne obzvláště potěšilo?
Určitě to, kolik studentů se připojilo k našemu průvodu. Vím také, že další skupiny studentů šly pěšky z Jinonic nebo z ČVUT. To je úžasné. Vnímám to jako výrazný signál sjednocení a společného odporu, který se postupně formuje.
Jak vznikala sestava řečníků na demonstraci?
To připravoval speciální tým složený z kolegů z České televize i Českého rozhlasu. Sám v něm nejsem, takže přesnou genezi neznám. Myslím ale, že si kolegové dali záležet na tom, aby dostali prostor jednak lidé, kteří nás podporují, jednak zástupci ostatních paralelních proudů. Zároveň chtěli, aby program byl věcný a neskládal se pouze z prohlášení. Měla zaznít také jasná fakta. Ta představila například docentka Tejkalová, respektovaná odbornice v oblasti médií.
Měl jsem velkou radost také z toho, že se zapojili kolegové ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Chtěli jsme názorně ukázat, jak široká je veřejná služba, kterou poskytujeme. Odehrála se tam také rozhlasová minutová hra. V závěru pak dostala prostor poměrně široká prezentace naší tvorby. Vystoupili kolegové z obou médií, ze zpravodajství, regionálního vysílání, tvorby pro děti, dokumentární tvorby i sportovního vysílání. Nešlo o plané proklamace. Chtěli jsme ukázat: já jsem ten a ten člověk z rozhlasu nebo televize a dělám pro vás konkrétní práci. To byl podle mě jeden z hlavních smyslů setkání. Ukázat lidem, jak široká a pestrá je naše nabídka a že ji právě v této šíři chceme zachovat. Pokud by došlo ke změně systému financování a objem peněz se snížil, logicky by to znamenalo redukci pracovních míst, a tím i omezení obsahu. To je jedna z hlavních linií našeho argumentu.
Už jsme prošli dvěma vlnami optimalizací a propouštěly se stovky zaměstnanců, mimo jiné proto, že se poplatek nezvyšoval. Inflace a pokles jeho reálné hodnoty dostaly financování na velmi nízkou úroveň. Tím jsme si už prošli. To je sociální rovina celého problému. Ale s tím jde ruku v ruce také rovina profesní. My jako novináři potřebujeme mít jistotu, že jsme nezávislí. Že žádný politik, který je právě u moci, ať už pochází z jakékoli strany, nemá páku, kterou by nás mohl ovládat. A nejsilnější a nejjednodušší takovou pákou jsou peníze.
Demonstrovalo se také v regionech. Měly regionální akce vlastní program a agendu? A byl to od začátku záměr?
Díky tomu, že jsme se s kolegy v regionech osobně setkali a několik hodin s nimi diskutovali, jsme si potvrdili, jak důležitá a plnohodnotná je jejich práce. Právě oni jsou totiž nejblíž místním lidem. Lidé v regionech často poslouchají spíš svou lokální stanici než celoplošné vysílání. Regionální redakce jezdí do jednotlivých vesnic, mluví s lidmi o tom, jak se jim tam žije, jaké mají problémy a co potřebují. V tom je síla regionálních stanic.
Bylo proto přirozené, že místo cesty do Prahy vyrazili za svými posluchači na nejbližší náměstí. A bylo úžasné, že za nimi jejich posluchači a podporovatelé skutečně přišli. Měl jsem obrovskou radost z toho, kolik lidí v regionech dorazilo. Nešlo přitom jen o velká krajská města, ale i ta menší, jako jsou Karlovy Vary nebo Liberec, a dále pak o města, kde ani nemáme vlastní studio, třeba o Děčín, Kutnou Horu nebo Cheb.
Kroky současné vlády v něčem připomínají to, co se v minulosti odehrálo na Slovensku nebo v Maďarsku. Včera o slovenské zkušenosti mluvila mimo jiné Dorota Nvotová. Inspirovali jste se u kolegů z těchto zemí při organizaci protestů?
Musím říct, že se těmito příklady nijak konkrétně neinspirujeme. Reagujeme organicky na to, co se děje u nás. Je ale pravda, že v lednu, když vznikla iniciativa Veřejnoprávně, jsem si jako vedoucí Tvůrčí skupiny dokument a publicistika, což je moje pracovní oblast v Českém rozhlase, říkal, že musíme něco udělat také profesně. Přišel jsem proto s nápadem zdokumentovat, co se stalo na Slovensku. Velmi rychle jsme dali dohromady tvůrčí tým a kolega Jakub Horáček autorsky připravil třídílnou dokumentární sérii Slovenská lekce. Natáčel ji na Slovensku v době, kdy tam na konci března probíhala velká vlna propouštění. Jako první dostali vyhazov členové tamního stávkového výboru, kteří organizovali stávku před dvěma lety.
Zmapovali jsme celý proces: od sloučení televize a rozhlasu přes existenci RTVS, zrušení poplatků a převedení financování pod státní rozpočet až po konec RTVS a její nahrazení novou institucí, která je už přímo pod kontrolou vlády. Dokumentární sérii jsme odvysílali v květnu. Chtěli jsme posluchačům říct: Dejte si pozor, podívejte se, jak to probíhalo u sousedů a co by mohlo hrozit také nám.
Když na Slovensku probíhaly protesty, hodně se v nich tematizovaly také pracovní podmínky v médiích. Včera v Brně zazněla i kritika švarcsystému a skutečnosti, že mnoho lidí pracujících v médiích funguje právě v tomto režimu. Není to téma, kterému by se protesty měly věnovat víc? Nejde přeci jen o zachování současného stavu veřejnoprávních médií, ale také o snahu zlepšovat pracovní podmínky zaměstnanců a spolupracovníků…
Myslím, že o tom vůbec není sporu. Ať už jde o švarcsystém, konkurenci digitálního obsahu nebo zastaralou legislativu, která vůbec nepočítá s digitálním prostředím, všechno to jsou věci, ve kterých se můžeme posouvat, aktualizovat je a zlepšovat. Jenže teď je ohrožen samotný základní princip, na kterém fungujeme. Nejdřív musíme zabránit tomu, aby se loď potopila.
Na demonstraci zazněla také věta „Nečekejte na zázraky“. Připomíná, že věci se nezlepší samy od sebe a že je potřeba bojovat. Co vlastně může stávka dokázat? S jakými optimistickými a pesimistickými scénáři pracujete?
Každý z nás včera přiložil ruku k dílu tím, že se zapojil do stávky. Už to je krok, kterým můžeme něco ovlivnit. Stejně tak lidé, kteří přišli na náměstí. Každý ale může udělat ještě něco navíc. Pokud s námi souzní, může o tom mluvit se svými blízkými. Nejde o to někoho přesvědčovat za každou cenu nebo se s někým hádat. Pojďme se o tom jednoduše bavit. Možná právě z otevřené diskuse vzejde nějaký posun.
Pesimistický scénář vidím v tom, že se vládní koalice zabetonuje v dogmatické pozici, neuhne ani o krok a bude úplně hluchá k tomu, co se děje ve společnosti. Na sílu prosadí to, co si před rokem předsevzala. Já jsem ale optimista. Nejsme agresivní, iracionální ani hysteričtí. Už z podstaty naší profese máme k takovému jednání daleko. Argumentujeme věcně a racionálně. Přál bych si, aby podobně přistoupili k celé situaci také odpovědní politici. Aby odložili emoce a určitou dětinskou urputnost nebo spíš trucovitost. Věřím, že reakci společnosti nějakým způsobem vyhodnotí a třeba přehodnotí svůj dosavadní postup.
Co by se tedy mělo stát?
Přál bych si, aby si politici napříč spektrem sedli k jednomu stolu, odložili emoce a začali o celé věci realisticky diskutovat. Společně se zástupci médií, jejich managementu a odborníky. Ti by jim mohli vysvětlit, že pokud chtějí uskutečnit určitý krok, musí mu předcházet několik dalších. Jedno bez druhého jednoduše nefunguje.
Vláda chce od základů měnit mediální legislativu a zároveň to mít hotové během několika měsíců. To je strašně neodpovědný přístup. Všechno se to navíc redukuje na jeden konečný výstup: minus 205 korun na složence. Je to krátkozraké a vůbec to nedohlíží důsledky takové změny. Je to neodpovědné a politicky diletantské. Z pohledu běžné domácnosti je navíc těch 205 korun měsíčně relativně malá částka. Mnohem závažnější jsou prudce rostoucí ceny energií a inflace, která zdražuje prakticky všechno.
Právě tyto problémy by měla vláda řešit přednostně, stejně jako astronomický schodek státního rozpočtu. To jsou věci, které lidi trápí a které na každého občana dopadnou mnohem tvrději a rychleji. Ve srovnání s nimi je 205 korun měsíčně na domácnost opravdu symbolická částka. Navíc máme mimořádně vysokou platební morálku. Ani po navýšení poplatku nedošlo k vlně neplatičů nebo lidí, kteří by se odhlašovali. Lidé dál platí a nevyhlašují osobní bankroty kvůli rozhlasu a televizi.
Další masivní protivládní protesty jsou ohlášené na 17. listopad. Bude se na nich iniciativa Veřejnoprávně podílet?
Ne, na tyto akce žádnou přímou vazbu nemáme. Pokud jsem správně zachytil informace z mediálního výboru, kde se tato věc projednávala minulý týden, má být další zasedání 10. prosince. Nepředpokládám tedy, že by se do té doby v rámci přípravy legislativy něco zásadního stalo. To je pohled naší iniciativy. Jak jsem ale říkal, vnímáme také ostatní paralelní proudy. Registrujeme, že další organizace a iniciativy v této republice pořádají vlastní akce. Víme, že nás čeká 17. listopad a že se svolává velká demonstrace na Letnou. Nevíme, co přesně se stane a co bude následovat v dalších dnech. Všechny tyto proudy se ale mohou postupně spojovat a vytvořit výraznější vlnu, na kterou už vláda bude muset chtě nechtě reagovat. My jsme nyní svůj úkol splnili stávkou. Teď očekávám, jak se k celé věci postaví rozhodující politici.
Je to tedy určitá hra reakcí? Jeden krok vyvolává druhý a obě strany na sebe reagují?
Pokud se legislativní proces nezastaví a nenastane optimistický scénář, o kterém jsem mluvil, budeme muset hledat další krok, kterým zareagujeme na postup vlády. Na konkrétní scénáře je ale ještě brzy. Včera jsme si po stávce pořádně oddechli, protože nebylo jednoduché ji v tak krátkém čase zorganizovat. Teď se znovu rozkoukáváme. Na tahu je druhá strana.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás