Chat control, pojem, který se nedávno prohnal jak uragán českými médii. Návrh evropského nařízení, které má mimo jiné povolit plošné skenování elektronické komunikace, včetně komunikace šifrované. Místo prolamování šifrování by takovou komunikaci prohlížel spyware nahraný v zařízeních uživatelů, který by skenoval komunikaci ještě před zašifrováním. To vše s udávaným cílem vyhledávat dětskou pornografii.
Strašidelný návrh dánského předsednictví by měl potenciálně celou škálu negativních dopadů na soukromí. Šlo by fakticky o absolutní popření listovního tajemství, ztrátu ochrany informací a narušení důvěryhodnosti šifrování jako základního prvku jejich ochrany, snížení kyberbezpečnosti (riziko útoku přes „zadní vrátka“ v zařízeních uživatelů) či dostupnosti důvěryhodných služeb (provozovatelé služeb jako Signal, ProtonMail potvrdili, že v případě schválení nařízení opustí trh EU).
V obou případech jde o plánovaný plošný zásah do soukromí s cílem monitorovat obsah, na který se lidé dívají nebo ho mezi sebou sdílejí.
Přesto byla reakce médií a veřejnosti v pozitivním smyslu slova překvapivá. Obdobný návrh totiž putuje evropským legislativním procesem v různých obměnách již několik let, jen v posledních dvou letech se mu věnovalo předsednictví Rady EU pod vedením Španělska, Belgie nebo Maďarska. Ačkoli jejich návrhy nebyly zásadně odlišné od toho dánského, tak zájem médií a širší veřejnosti byl v podstatě nulový. A to přesto, že situace byla často dost napínavá a Česká republika hrála (jako například v případě belgického návrhu v červnu 2024) roli jazýčku na vahách, který by se klidně mohl převážit na stranu plošného sledování nás všech.
Mění se tedy něco v české společnosti, že začíná být citlivější na téma soukromí? Nebo je to jen shoda náhod a okurkové sezóny, že se média najednou tomuto tématu tak věnují?
Zásah do soukromí
Když se Petr Fiala a Vít Rakušan na konci srpna zaručili, že chat control projde jen přes jejich mrtvoly a budou se aktivně snažit návrh zablokovat i v kooperaci s dalšími státy, jistě nejednomu čtenáři vytanulo na mysl, že tento příběh už jednou zažil a to vlastně docela nedávno.
Dne 13. března tohoto roku vyšel brzy ráno na serveru iRozhlas článek s názvem Stát chce vědět, které weby jste navštívili. ‚Snížíme tím zásah do soukromí,‘ tvrdí vnitro.Popisoval legislativní návrh z pera ministerstva průmyslu a obchodu, který ale fakticky vyšel z ministerstva vnitra a měl poměrně nenápadně novelizovat vyhlášku upravující rozsah plošně sbíraných metadat o elektronických komunikacích známý také pod pojmem data retention.
Na vysvětlenou, jestliže chat control má prověřovat plošně obsah komunikace, tak již dvacet let jsou u nás plošně pro potřeby bezpečnostních složek uchovávány informace o tom, kdo s kým telefonoval, kde se oba v tu chvíli nacházeli, jaké použili telefony, jak dlouho spolu mluvili a řada dalších dat. Podobná sada informací je pak uchovávána i o části e-mailové komunikace a o přístupu k internetu.
To, s čím přišlo ministerstvo Víta Rakušana, byla snaha rozšířit výčet uchovávaných údajů o údaje o cílové straně internetového připojení, tedy fakticky o jednotlivých stránkách, na něž vstupujeme. Taková informace už nám dává do značné míry i odpověď o obsahu komunikace. Když přistupuji na pornografické webové stránky, tak si tam neprohlížím jízdní řády vlaků.
Proti návrhu se strhla mediální vlna velmi podobná té z konce srpna, kdy o snaze ministerstva vnitra šmírovat naši komunikaci referovala všechna velká média, a to s jednoznačným odmítnutím takového návrhu. Již následující den pak premiér uvedl, že takový návrh novely vyhlášky je nepřijatelný. Vít Rakušan a další představitelé STAN pak nehezky vše hodili na své podřízené s tím, že ministr ani nevěděl, že to navrhují.
V obou případech jde o plánovaný plošný zásah do soukromí s cílem monitorovat obsah, na který se lidé dívají nebo ho mezi sebou sdílejí. Zjevně je tento aspekt lidského soukromí vnímán veřejností jako klíčový, minimálně pokud jde o možnost dohledu státu či bezpečnostních složek. Poměrně rychlá je i reakce politiků. Ať už jste politik opoziční nebo koaliční, nikdo se neodvážil proti veřejnému mínění v této věci vystoupit a vytáhnout jinak oblíbenou argumentaci pro jakékoli plošné sledování populace v podobě boje proti dětské pornografii, terorismu, či organizovanému zločinu.
Nikdo nechce být veřejně za šmíráka, i když mnozí museli následně skousnout hořkou pilulku v podobě konfrontace s předchozími diametrálně odlišnými názory. A co s nepohodlným návrhem? Jako obvykle se to hodí na Brusel (chat control) nebo na podřízené (rozšířená data retention).
Papežštější než papež
Jak by se ale příběh vyvíjel bez zájmu médií a veřejnosti? Dost pravděpodobně zcela odlišně. Vít Rakušan, který se nyní staví do role odpůrce chat control, byl vždy spíše tím, kdo hledal nějaký způsob, jak plošný chat control zavést. Jak upozornil někdejší pirátský náměstek Ondřej Profant, tak to byli zejména ministři za Piráty a jimi přesvědčená část ODS, kdo ve vládě v minulosti stáli proti tomuto návrhu.
Nutno říci, že tento popis situace je podle všeho přesný. Vnitro vždy návrh chat control naopak hájilo a pokud s něčím mělo problém, pak nikoli s tím, že budou všichni plošně sledováni, ale s prolamováním šifrování. Ostatně k tomu si stačí přečíst i Rakušanovu reakci na otevřený dopis s výzvou k odmítnutí maďarského návrhu chat control z října 2024, která spíše vyznívá jako obhajoba sledování.
Ostatně stojí za to se podívat i na další příklady přístupu Rakušanova ministerstva k našemu soukromí. Jedním z volebních slibů koalice PirSTAN v roce 2021 bylo zrušení již výše zmíněného plošného sledování metadat o naší komunikaci, data retention. Jde o legislativu, která dlouhodobě odporuje evropskému právu i judikatuře Soudního dvora Evropské unie. To ostatně nakonec pravomocně potvrdily i české soudy.
Rakušanovo vnitro ani ministerstvo průmyslu a obchodu vedené STAN, do jehož kompetence spadá předmětná právní úprava v zákoně o elektronických komunikacích, ale nejenže neučinily nic pro zrušení tohoto plošného nástroje pro kontrolu naší komunikace, ale naopak činí kroky k jeho rozšiřování. Ukazuje to nejen výše zmíněný případ s návrhem novely prováděcí vyhlášky, ale i způsob vystupování během jednání na evropské úrovni.
Příkladů, kdy jdeme ve sledování podstatně dál, než nám umožňují evropské právní předpisy, je ale více. Zmínit lze nelegální provoz systému na rozpoznávání tváří na pražském Letišti Václava Havla, který v rozporu s Nařízením o umělé inteligenci jel až do počátku srpna v nepřetržitém provozu bez splnění základních podmínek, jako je soudní povolení a existující právní úprava regulující jeho použití.
Máme zde dlouhodobé problémy spojené s využíváním nástrojů, jejichž užití právo dostatečně nebo vůbec nereguluje, ačkoli systémy často zpracovávají zvláštní kategorie údajů, jako jsou údaje genetické nebo biometrické. Jde například o kriminalistickou databázi DNA, u níž nedostatečnost právní úpravy pro uchovávání genetických profilů byla opakovaně kritizována soudy a v současné době se čeká na posouzení předběžné otázky Nejvyššího správního soudu u Soudního dvora Evropské unie.
Podobně problematická je i Centrální automatická kontrola vozidel, která uchovává informace včetně fotografií o průjezdech všech vozidel pod stovkami kontrolních bodů napříč republikou bez jakékoli vazby na spáchané přestupky nebo systém. Anebo systém Digitální podoba osob, který umožňuje metodami rozpoznávání tváří identifikovat osoby na fotografii. Přestože jeho provoz byl v roce 2024 označen ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů jako nelegální, tak policie ho používá dál.
Abychom byli spravedliví, problematický přístup ministerstva vnitra k (ne)regulaci činnosti policie je starý snad jako ministerstvo samo. Nejde o něco, co by přišlo s ministrem Rakušanem. On je jen dalším z řady ministrů, kteří s tím nic neudělali a ani se o to nepokusili.
Ačkoli pointou příběhu o chat control je na první pohled to, že čeští politici zabránili snaze šmírovat, která přišla „z Bruselu“, tak realita je, jak už to tak bývá, košatější. V řadě jiných případů jsou to naopak evropské právní předpisy nebo instituce, které nastavují limity nekontrolované chuti českých bezpečnostních složek podporovaných ministerstvem vnitra vstupovat do soukromí nás všech.
Jednoznačným hrdinou příběhu je zde především zájem veřejnosti a s ním spojený zájem médií. Jestli jednou skončíme v totalitě, tak to totiž bude především kvůli nezájmu o práva a svobody, o něž nás chce někdo připravit. A je celkem jedno, jestli ten někdo bude sedět na ministerstvu vnitra nebo kdesi v Bruselu.
Autor je advokát, působí v organizaci IuRe, která se dlouhodobě zabývá ochranou soukromí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás