V Evropě i ve Spojených státech poslední léta sílí tlak na sociální stát. Dáváme údajně příliš mnoho peněz na sociálně znevýhodněné, důchody i zdravotní péči. Tak trochu jiný náhled na tuto problematiku přináší v tomto rozhovoru ekonom Robin Maialeh, který působí na Oddělení politické filosofie a výzkumu globalizace Akademie věd ČR. Ve svém výzkumu se zaměřuje na hospodářskou politiku a politickou ekonomii. Doktorát z ekonomie a hospodářské politiky získal na pražské VŠE a v letech 2021 až 2024 působil jako ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Zajímalo nás, jakým hrozbám dnes čelí koncept sociálního státu a jak by mohla vypadat jeho budoucnost.
Přemýšlí dnes vůbec v Česku někdo z ekonomů o budoucnosti sociálního státu? Zvažuje někdo, co se bude v následujících letech dít?
V oblasti ekonomie to není hlavní téma. Výzkum v ekonomii se rozpadl na velmi malé, dílčí otázky. Velké sociální otázky z ekonomie vymizely.
A ty malé otázky, to by bylo třeba co?
Třeba kam umístit v regálu jogurty, aby se jich prodalo více. O podobě sociálního státu se vedou debaty například na některých platformách EU, sám jsem jich byl účasten. Nicméně jedná se spíše o intelektuální výměny než o systematický rozvoj daného tématu.
Právě ty mě zajímají. Nikdo z Česka se do těchto debat nezapojuje?
Nic významného mne nenapadá. Jak institucionalizovaní aktéři, tak politické strany řeší spíše partikulární témata. Lidé, kteří se budoucnosti sociálního státu u nás věnují, nepatří mezi hybatele společenské debaty.
Jaké hrozby jsou pro sociální stát v Česku největší?
Že se sociální stát chápe čistě jako výdaj a ne jako oblast, která vyztužuje infrastrukturu ekonomiky a společnosti. Politici se pak snaží podle jednoduché kupecké logiky tento náklad minimalizovat. Sociální stát je ale páteřní záležitostí pro fungování společnosti. A máme několik přirozených experimentů v mnoha státech na světě, kdy vidíme, že absence sociálního státu je spojena se sociopatologickými jevy a celkovým socioekonomickým úpadkem. Proto jsem přesvědčen o tom, že musíme tento soubor veřejných politik hájit.
Které z těch prvků jsou podle vás klíčové? Důchodový systém? Zdravotnictví? Sociální podpora? Co nejvíce posiluje odolnost společnosti?
Do výčtu bych přidal ještě vzdělávací systém. Považuji za zásadní podporovat fungování těchto oblastí ve veřejném zájmu i v Česku, tlak na jejich privatizaci je neustálý. Zcela nefunkční máme ale například politiku bydlení. Ve světě se hodně diskutuje penzijní systém, který u nás zatím funguje v relativně uspokojivé podobě, ale není připraven na podmínky 21. století. Žádná reforma důchodů ve smyslu přizpůsobení systému novým podmínkám se neděje.
Jak vypadá debata o penzijním systému v zahraničí? O čem se tam diskutuje?
S demografickým tlakem se potýká většina zemí ekonomicky vyspělého světa. Přitom penzijní systémy bývají nejvyšší výdajovou položkou národních rozpočtů, takže při jakýchkoli úvahách něco uspořit se okamžitě dostávají do hledáčku. Zmíněný přirozený demografický tlak vychází ze skutečnosti, že máme méně pracujících na starobního důchodce. Ale pak tady máme ekonomickou stránku, která může tento tlak kompenzovat, protože jeden aktivně pracující zpravidla vytvoří násobně vyšší hodnotu než před desítkami let, kdy byl demografický tlak nižší.
Pokud lidé pracují a bydlí v důstojných podmínkách, jejich děti jsou vzdělávány, nejsou diskriminováni ve zdravotním systému, tak odstraníte celou řadu problémů s migrací.
Navíc aktuálně máme mnohem víc prostředků k zajištění fungování sociálního státu, než jsme měli v jeho zlaté éře. A kolik půjde prostředků do důchodového systému, je vždy jen politické rozhodnutí. Politik vymlouvající se na ekonomickou nutnost je buďto zbabělý, nebo neví, jak ten systém funguje.
Ten největší problém je tedy podle vás redistribuce bohatství?
Ano, na jedné straně je to redistribuce a na druhé pak otázky rozpočtových priorit, v nichž se ukazuje, co která vláda vlastně chce akcentovat. Je však těžké hledat politické priority ve vyprázdněné politice.
Jestli to tedy chápu správně, tak v momentě, kdy jsme zaváděli penzijní systém, tak byla naše ekonomika mnohem slabší než dnes. My teď důchody projektujeme do budoucnosti vzhledem k demografii, ale nezohledňujeme v tom budoucí výkon našich ekonomik?
Kdyby v padesátých letech tušili, jakému demografickému tlaku dnes budeme čelit, řekli by si, že naše penzijní systémy musí zkolabovat. A my si to samé dnes říkáme o penzijním systému za padesát let. Problém je v tom, že se na budoucí penzijní systém díváme dnešní perspektivou, jako bychom v jeho dnešních podmínkách měli o těch deset procentních bodů více populace. Za těch padesát let ale bude naše ekonomika vypadat, troufám si říci, docela jinak. Skutečně si myslíme, že budeme důchody financovat výlučně z výrobního faktoru práce, konkrétně z onoho sociálního pojištění? Vždyť to je naprosto neudržitelný nesmysl. Uzavřeli jsme se při hledání řešení do důchodové trojčlenky, tedy zvyšování věku odchodu do důchodu, vyšších odvodů pojistného a nižší výše důchodů. Sice jsme nejbohatší, co jsme kdy byli, ale můžeme si toho dovolit čím dál méně – nikomu to nepřijde zvláštní?
Kam by tedy bylo potřeba v ekonomice sáhnout?
Jsme daňovým rájem pro většinu podob držby a výnosů z kapitálu. Výrobní faktor práce bude mít dlouhodobě nejspíš klesající podíl na výkonu ekonomiky. Z pohledu daňového inkasa se na něj nemůžeme spoléhat jako dřív. Zdanění kapitálu představuje velký, v čase rostoucí prostor pro nové zdroje financování veřejných statků.
Mohl byste to třeba ilustrovat na nějakých číslech? O jakých částkách se bavíme?
Efektivní zdanění kapitálových výnosů je v Česku velmi nízké, v některých případech dokonce nulové, a to především díky časovým testům a absenci některých majetkových daní. Pokud bychom zahrnuli i kapitálové odlivy a transferové ceny, jsme na vyšších stovkách miliard každý rok. Nemluvě o daňových rájích, které bychom potřebovali vyřešit alespoň na úrovni EU. Jenže k tomu potřebujete mít v Bruselu trochu těžší politické váhy, než které tam vysíláme my.
Znamená to tedy, že z výrobního faktoru kapitálu by do rozpočtu proudily mnohem větší peníze, než které dnes plynou z výrobního faktoru práce?
Mělo by to tak být, jenže vybírat daně z kapitálu je náročnější. Zaměstnancům zvednete sociální a zdravotní pojištění a víte celkem přesně, o kolik se zvýší daňové příjmy. U kapitálu musíte kalkulovat s jeho vyšší mobilitou, právními kličkami, sektorovými specifiky atd. Pokud ale chceme mít stabilně fungující ekonomiku a společnost, musíme to podstoupit.
Je to z vaší perspektivy reálné třeba i jen z pozice Česka bez nějaké koordinované akce na evropské úrovni?
Částečně ano, ovšem bez ambice řešit daňové ráje. Finanční správa má nástroje spíše na malé ryby, ty velké si prolobují u politiků samotnou daňově-právní úpravu. Není ale od věci některé prvky sociálního státu tlačit bruselským kanálem, vzpomeňme například na úpravy minimální mzdy a další.
Ještě naposledy k důchodům. Je tady něco, na co bychom se v této oblasti měli začít připravovat?
Stárnutí populace je nákladná věc, to si musíme přiznat. Nejen z pohledu penzijního systému, ale i zdravotnictví a péče. Víme bezpečně, že nám v dalších dekádách podíl těchto výdajů bude stoupat. Zároveň můžeme těžko předpokládat, že u těchto peer-to-peer služeb budeme mít velký prostor pro technologické zefektivnění. Šedesátkový, sedmdesátkový sociální stát zkrátka fungoval v jiné demografické a ekonomické struktuře – mladší populace, stabilní pracovní úvazky a tak dále. Současné změny se do penzijních schémat propisují jen velmi pozvolně nebo vůbec. Není zde prostor pro nostalgii po dřívější podobě sociálního státu, musíme ho redefinovat pro současné podmínky.
Byly to také hodně průmyslové země…
Ano, a to se v průběhu desetiletí mění. Práce se prekarizuje, mnohé zaměstnance vytlačuje ze standardních pracovněprávních vztahů. V Česku máme se švarcsystémem bohatou zkušenost. Švarcsystém oslabuje odvody do rozpočtu, ale zároveň ještě zvyšuje čerpání z rozpočtu. Vzniká nám tady další propast.
V jakém smyslu zvyšuje čerpání?
Často se jedná o prekarizované pozice, které tlačí tyto pracovně aktivní lidi do systému dávek státní sociální podpory. Nepřímo tak dofinancováváme jejich nízké pracovní ohodnocení, jinými slovy dotujeme soukromé zisky z veřejných zdrojů. To se pak promítá v celém životním cyklu takových pracovníků, protože i jejich nízké starobní důchody budou dofinancovávány dalšími dávkami.
V otázce demografie tady máme dvě takové hlavní tendence. Jednu představuje španělský model, který hodně stojí na migraci. Otevřeli pracovní trh přistěhovalcům, i když jde často o španělsky mluvící přistěhovalce. Druhá je pak ta trumpovská cesta, kdy chtějí migraci úplně zastavit a posílit porodnost v samotných zemích. Která je podle vás výhodnější?
Tendence zvyšovat porodnost uvnitř států samotných bývají občas naivní. Když se podíváme do výzkumů, co je určující pro počet dětí v rodině v Česku, není to jen otázka peněz. Ty faktory jsou hodně kulturní, sociální a ty ekonomické se spíše přeceňují. Výjimkou jsou zjevné případy, kdy máme mladý pár, který chce mít děti, ale nemají vyřešené bydlení. Bytová výstavba v dnešních podmínkách už ale neznamená baby boom. Většina vyspělých zemí řeší toto pnutí na trhu práce mimo jiné i nějakým typem migrace.
Navíc je to celkem přirozená ekonomická tendence, protože nemůžete mít jen mobilní kapitál a rigidní výrobní faktor práce, vytváří to obrovské disparity. Rozpor mobility kapitálu a práce má prostě přirozenou manifestaci v tom, že se zesiluje migrace. Ta nemusí být sama o sobě problém, je to spíše otázka dobré integrační politiky.
To asi víte nejlépe i z historie vlastní rodiny.
Nechci z individuálních případů usuzovat o celku, ale skutečně to odpovídalo dřívějším migračním trendům. Můj táta, když přijel do Česka ze země Blízkého východu, tak se za půl roku naučil česky, šel studovat ČVUT a založil tu rodinu. A všichni jeho krajané taky. Výzvou jsou integrační politiky, jak nově příchozí přijmout, aby přispívali k celospolečenskému rozvoji. Současná logika je spíše o tom je využít jako nekvalifikovanou, případně kvalifikovanou, ale podfinancovanou skupinu, kterou chceme s nejnižšími náklady vyždímat a odkopnout. To není integrace, ale další zdroj exploatace. A demografii tím taky neřešíme. Buďto chceme okamžité soukromé zisky, nebo dlouhodobý celospolečenský rozvoj.
Nemůže mít ale taková migrace i devastující účinky na země, ze kterých tito lidé odcházejí? Ty to ještě více oslabí, nebo ne?
To je složitá otázka, samozřejmě to není ideální stav, ale pokud v dané zemi nejsou příležitosti, jejich setrvání nikomu moc nepomůže.
Jde mi o to, jestli je takto nastavený systém vůbec udržitelný…
Nechci podceňovat to, že v některých evropských zemích jsou problémy spojené s migrací. Mě jen irituje kulturní rámování celého problému, zatímco zcela chybí sociální aspekt, který se mi jeví jako primární. Pokud lidé pracují a bydlí v důstojných podmínkách, jejich děti jsou vzdělávány, nejsou diskriminováni ve zdravotním systému, tak odstraníte celou řadu problémů s migrací. Problém je v tom, že státy toto nejsou schopny zajistit ani u své domácí populace základním přenastavením sociálního státu. Migrace není příčina těchto nejistot, naopak nám pomáhá tyto nedostatky identifikovat.
Před nějakou dobou se hodně diskutoval nepodmíněný základní příjem. V tom smyslu, že by to mohlo být něco, co třeba rozšíří koncept sociálního státu. V poslední době se ale spíš mluví o nějakém konceptu univerzálních veřejných služeb. Dává smysl veškeré prostředky přesunout do veřejných služeb? Jaké vidíte rozdíly mezi těmito dvěma koncepty?
To je velmi složitá otázka, záleží na řadě parametrů, zejména na výši nepodmíněného základního příjmu, od které se odvíjí zbytek úvah. Aby ona částka měla skutečně mikroekonomický význam, jedná se o poměrně drahé řešení s nejistým výsledkem. Jak například zajistíte, že někdo potřebný dosáhne při stejné částce stejného užitku jako někdo, kdo má objektivně nižší potřebnost?
V momentě, kdy systém není personalizovaný, může docházet k nespravedlnostem. V prostředí stále se zvyšující dostupnosti dat lze společenského blahobytu docílit lépe adresnějšími politikami. I proto bych z pohledu praktických úvah nyní nechal nepodmíněný základní příjem stranou. Je vhodný až do prostředí, kdy placená práce bude okrajová, náklady na adresnost převýší náklady plošného opatření, kterým bude potřeba jen zajistit koupěschopnou poptávku.
Jak by ten ideální moment mohl vypadat? Co by musel splňovat?
Zkrátka nebude nutné tolik pracovat, což ovšem vyžaduje jiný socioekonomický systém, než je kapitalismus. Keynes se domníval, že touto dobou už budeme v takové společnosti žít, tak nechci opakovat jeho nevydařené predikce. Navíc z pohledu aktuálních opatření ve veřejné politice je to zbytečná úvaha – neumíme totiž pracovat ani s tím, co máme k dispozici nyní.
Máte tedy na mysli, že technologický vývoj stejně nakonec vygeneruje nějakou novou práci?
Zatím to tak vždycky bylo. I sami lidé většinou chtějí participovat na organizované podobě nějakého výstupu. Když se ale bavíme o efektivitě vynakládání prostředků z veřejných zdrojů s prostým cílem, aby se lidé měli dobře, tak bude ještě dlouho efektivnější dělat to skrze cílenější veřejné politiky v rámci sociálního státu.
A participací jste měl na mysli to, že je pro lidi důležité se nějakým způsobem podílet na rozvoji společnosti? Že lidé prostě nezůstanou doma a nebudou nic dělat, když dostanou pravidelný příjem od státu?
Přesně tak. Dělali se na to zajímavé výzkumy. Respondentů se ptali, jestli by podle nich lidé v takové situaci zůstávali doma. Když se jednalo o druhé, tak respondenti souhlasili, ale pokud se ptali jich osobně, zda by zůstali jen tak bezprizorně doma, tak to odmítali. Líní jsou vždy jen ti druzí, ale o sobě samotných máme jiné představy.
Jakou roli podle vás hraje sociální stát v současnosti, kdy pozorujeme růst ekonomických nerovností a oligarchizaci společnosti?
Hraje roli takového pozůstatku nároků na důstojnost. Sociální stát ji v současnosti vlastně už nezaručuje, zaostává za vývojem společnosti i ekonomiky. A my tu stále žijeme ve schématech původního sociálního státu. Některé pilíře jsou stále platné, přesto ale potřebujeme znovu nastolit základní otázky: z jakých zdrojů jsou veřejné politiky financované, na co ty prostředky chceme využít a jakými kanály je budeme alokovat. Máme dnes mnohem lepší informace o společnosti, máme více zdrojů, které na to můžeme použít. Jako společenský vědec vidím obrovský potenciál, co v této oblasti dělat.
Zaostává v objemu těch finančních prostředků, které jsou relativně stejné, přestože se ekonomika vyvíjí a roste?
V Česku máme nižší sociální výdaje, než je průměr v EU. I ten český sociální stát, o kterém se mluví, jak je báječný s bezplatným zdravotnictvím a školstvím, fungující MHD, tak přesto zůstává podfinancovaný. Nejedná se o projedené výdaje, je to investice do lidí, která zajišťuje elementární infrastrukturu společnosti a dává základní předpoklad k tomu, aby dobře fungovala a byla bohatší. Málokdo si uvědomuje, že lidé, instituce a know-how jsou jedinou možnou komparativní výhodou této země.
Proč Česko do sociálního státu tolik neinvestuje? V čem je ten hlavní důvod?
Debata u nás je úplně vychýlená, od devadesátých let jsme se výrazněji nepohnuli. Proto považuji Václava Klause za nejúspěšnějšího českého politika moderní doby, protože ukotvil debatu kolem svých pozic. Jakkoli ty byly překonané už v době, kdy jsme je jako společnost nově přijímaly.
Tím myslíte přesvědčení, že motorem ekonomiky je privátní sektor?
Například. Privátní sektor ale nemůže bez toho veřejného fungovat. Čekám na velké prozření privátního sektoru, že bez veřejných služeb nikdy nebudou schopni generovat bohatství. Každý manažer nebo vlastník, který je jen trochu při smyslech a je schopen komplexnějšího úsudku, byznysmen, který není uzavřen do svého malého světa velkého byznysu, toto nemůže rozporovat. Pokud chcete dlouhodobě podnikat v České republice, potřebujete veřejný sektor pro zajištění široce prosperující společnosti, ať už se bavíme o bezpečnosti, soudnictví, dopravní a informační infrastruktuře, zdravotnictví nebo školství. A to něco stojí.
Vytváří tedy nějaké stabilní podhoubí pro podnikání, které generuje kvalitní pracovní sílu, což má pak multiplikační efekt i na výkon těch firem?
Samozřejmě.
Jak vidíte budoucnost sociálního státu? Byl to výmysl 20. století, který postupně upadá, nebo je možné, že jeho význam ještě poroste? V poslední době se na něj útočí ze všech stran. Je možné ho vůbec udržet?
Nejde o pasivní ubránění jeho stávající podoby, ale o jeho aktivní přeměnu s ohledem na nové podmínky. Prvním problémem je samotná absentující debata mezi hlavními politickými aktéry, na kterou když výjimečně dojde, tak stejně neodpovídá znalostem, které dnes o společnosti a ekonomice máme.
Související článek:
Často tuto problematiku rámujeme v intencích jakési přírodní nutnosti. Je ale potřeba si uvědomit, že ve většině případů jsou to čistě politická rozhodnutí. Politici jsou v této oblasti velmi alibističtí, paradoxně se ještě bijí v prsa, jak odvážná rozhodnutí dělají. Nikdo z nich ale nemá odvahu vzít peníze tam, kde jich je relativní přebytek, a nalít je tam, kde je po nich celospolečenská poptávka. Česká politická scéna je ovšem kombinací zbabělosti a neznalosti.
Místo toho, abychom řešili opravdu velká, odvážná rozhodnutí, tak diskutujeme o parametrických změnách stávajícího systému?
Nechci být jízlivý, ale je to i o nějakých intelektuálních kapacitách lidí v rozhodovacích pozicích. A ty v nejednom případě postačují tak akorát na ty parametrické změny. Vždyť dnes už nejsme svědky ani takové elementární debaty o ideovém základu, kterou spolu vedli Klaus se Zemanem. Bavíme se o tom, jestli půjdeme do důchodu v 65 letech nebo 67. Ale už se nebavíme o tom, co má být posláním důchodového systému, z jakých zdrojů ho můžeme financovat, jaká je jeho úloha v 21. století. Vždyť jsme nedokázali z důchodového systému odstranit ani ty největší hlouposti. Naše jednoduché, provozní uvažování je mnohdy až iritující.
Je ale otázka, jestli to složitější myšlení o těchto věcech dokáží sledovat také voliči a veřejnost. Nebude problém i tam?
Dříve silní politici určovali veřejné mínění, dnešní politici se jím nechávají vláčet.
Ale ti lidé se nějak musí dostat do těch rozhodovacích pozic?
Asi to souvisí s tím, jaký typ lidí generuje současná politika, a to nejen v Česku. Obrovskou úlohu v tom sehrávají média a témata, která nastolují. Co jsou vlastně dnes kritéria úspěšného politika nebo političky? Je dnešní politická a mediální scéna vůbec přednastavena pro generování názorově, hodnotově a ideově vytříbených politiků, ať už z jakéhokoliv ideového proudu, nebo vítězí estrádní mělkost? Pro mě je to přehlídka toho druhého.
Zároveň tady teď polovinu mediálního trhu vlastní oligarchové, kteří asi nebudou rozvíjet debaty o tom, že je potřeba zdanit kapitál.
Ano, ale i v Británii, Spojených státech nebo Německu existují miliardáři, kteří otevřeně podporují vyšší zdanění kapitálu. Často přitom zdůrazňují, že rozdíl mezi majetkem ve výši 17 miliard a 16,5 miliardy pro ně není zásadní. Naopak si uvědomují, že jejich dlouhodobý ekonomický zájem spočívá v dobře fungující společnosti – tedy ve vzdělané a zdravé pracovní síle a v kvalitní veřejné infrastruktuře, ať už jde o spolehlivou hromadnou dopravu, bezpečné silnice nebo fungování veřejných institucí.
Ostatně i Trump s Muskem dnes obhajují speciální víza pro vzdělané pracovníky…
Ano, ale nejsem fanouškem těchto elitářských přístupů, kdy si vybíráme lidi podle diplomu.
Napadají vás ještě nějaké nové koncepce související s budováním sociálního státu, o kterých bychom měli mluvit?
Nedávno jsem byl například pozván na mezinárodní událost týkající se sociálních inovací. A jakkoli v této oblasti vidím celou řadu pozitivních, inkluzivních prvků, snažil jsem se ve svém příspěvku rozvinout i kritiku. Ta spočívá v tom, že tato partikulární, zřídkakdy systémová opatření nesmí nahrazovat celostátní a celoevropské sociální politiky. Představují totiž i hrozbu v tom, že politici rezignují na celé problematické oblasti, protože dokud fungují například potravinové banky, nemusejí řešit, zda někdo náhodou neumírá hlady. Obecně se vychylujeme z legitimního nároku občana na základní sociální práva, která jsou předána do rukou poloveřejných či soukromých iniciativ s projektovým financováním a nejistým trváním.
Tou naší ambicí by mělo být, aby lidi tyto služby vůbec nepotřebovali. Místo toho vytváříme podobné služby, aby lidi neumřeli hlady na ulici.
Těžko uvěřit, že si někteří politici i na takovém tématu dělají politické body, namísto aby se chytli za nos, že je takový stav usvědčuje z neschopnosti.
Mluvíme tedy o charitách a neziskovém sektoru?
Třeba, ale nejenom. Nedávno jsem byl v Polsku na konferenci a tam jsme se bavili o tom, že některé polské univerzity zřizují nadační fondy pro své financování, podobně jako to mají univerzity v USA. Můj příspěvek byl ale o jakémsi demokratickém imperativu, kdy se vzdělání buduje ve veřejném zájmu, nikoliv v zájmu donorů, jakkoli bývá jejich vliv ohraničen. Právě proto je důležité, aby byly veřejné instituce postaveny na demokratických zásadách stabilního, soustavně vyhodnocovaného veřejného financování. Jejich podfinancování totiž svádí ke vstupu soukromého kapitálu a jeho zájmů, čímž podkopáváme právě ony demokratické principy, kterými se tak rádi zaštiťujeme.
To samé se týká zdravotnictví, sociální péče…
Ano, univerzalistické pilíře sociálního státu jsou v permanentním ohrožení. V momentě, kdy je ovládne soukromý kapitál, převládá princip exkluzivní – kdo neplatí, ten nečerpá. A to je u pilířů sociálního státu, o nichž jsme se bavili, naprosto klíčové. Jsou totiž funkční, když působí masově, celospolečensky.
Často se mluví o tom, jak jsme v Evropě nekonkurenceschopní, musíme deregulovat, privatizovat a být agilní. Skutečnost je ale taková, že třeba proklamovaný vzor, Spojené státy, v klíčových oblastech svého snažení selhávají. Mají nejdražší, nejméně efektivní zdravotnictví. Podobně i vzdělávací systém, přestože tam máte nejlepší univerzity na světě. Doba dožití, kriminalita, pracovní podmínky, nerovnosti, sociální mobilita – všechny tyto ukazatele mají USA horší. Nesmíme jako společnost zapomínat na to, co je naším cílem. Tím není větší počet technologických firem, ale ani sociální stát jako takový. Konečným cílem je mít zdravou, vzdělanou, svobodnou a odolnou společnost, kde nebude prekarizovaná práce, sociální vyloučení a ve které každý jednotlivec bude mít reálnou možnost rozvoje svých bytostných sil, jak by řekl klasik. A empirická zkušenost ukazuje, že toho lze lépe docílit nástroji sociálního státu.
Ten americký systém tedy podle vás vytváří nějaké elitní instituce, jejichž efekt ale není na takové škále, jako když máme rozsáhlou síť zdravotnických zařízení, která obhospodařuje celou populaci?
Přesně tak. Když se podíváme na náš vysokoškolský systém, tak nemáme v první stovce žádnou univerzitu. Bere se to jako doklad špatného vysokoškolského vzdělávacího systému. Asi bychom dokázali při mobilizaci všech národních zdrojů do té první stovky jednu univerzitu protlačit, ale stane se tím náš vzdělávací systém rázem lepší? Nebo k čemu je průměrnému Američanovi elitní zdravotnické zařízení typu Mayo Clinic, když mu nakonec trhají zuby armádní lékaři ve stanu při dobrovolnické činnosti organizované místní církví?
A to je pro vás tedy nějaká specifická evropská koncepce, kterou bychom měli hájit?
Rozhodně ano. Bavíme se tady vlastně o lidských právech, která jsou univerzalistickou kategorií, a která lze tedy materializovat pouze ve veřejných politikách. Sociální stát v nejširším slova smyslu je integrální součástí konceptu lidských práv pro 21. století.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás