Motoristický ministr kultury na sebe dobrovolně vzal roli otloukánka současné vládní koalice a zároveň to vypadá, že si ji užívá. Jak je u populistických politiků zvykem, šíří protichůdné informace, popírá sám sebe, a je tak ve středu pozornosti médií. Trolling je ale víc než jen soukromá zábava bývalého (pseudo)rappera a úspěšného marketéra, je to účinná strategie, jak pod rouškou chaosu prosadit ideologické změny, které by pak mohl prodat voličům nejmenší vládní strany.
Osvědčený strašák
Ví se, že Klempíř se postupně schází se zástupci kulturních oborů, kterým slibuje zachování nezávislosti grantových komisí, zároveň ale v úterý na facebooku zveřejnil příspěvek, v němž se podivuje, že Státní fond audiovize přidělil dotaci čítající (směšný) milion korun vznikajícímu snímku I’m Not Nearly Cool Yet režisérky Anastazje Naumenko. Snímek zpracovávající příběh ukrajinské queer komunity v devadesátých letech označil ministr za „aktivistický“ a dramaticky se ve statusu ptá: „Proč se nepodporuje něco, co má širší přínos?“
Jedna věc je trolling a podkuřování voličům na sociálních sítích, druhou jsou konkrétní politické taktiky postavené na vyrábění ideologických nepřátel, což je osvědčený postup, kterým se dostávají k moci autoritářské režimy.
Není to jen náhodný výstřel. Klempíř v postu slibuje, že navrhne zákon, který by ministrovi do budoucna dovolil vetovat rozhodnutí grantových komisí a ještě si při tom dloubne do předchozího ministra Baxy, který za toto oddělení ministrových pravomocí může. Nechme teď stranou skutečnost, že jestli by Státní fond audiovize měl něco podporovat, pak to jsou právě projekty spojené s nejrůznějšími menšinami, protože právě ty si na sebe v čistě komerčním prostředí málokdy vydělají a budou se vždy spoléhat na podporu státu, který tím vyrovnává systémové nespravedlnosti. Nebezpečná je už samotná myšlenka, že by ministr měl mít právo vetovat rozhodnutí odborných komisí. Ty by totiž měly být z principu demokratické společnosti nezávislé na aktuální politické moci, což má ministerstvo garantovat, a ne narušovat. Ministr má v tomto systému roli státního úředníka, který dohlíží na hladký průběh procesů, ale zasahovat do nich rozhodně nesmí, protože to není jeho úkol. Ambice, které Klempíř ve svých statusech prozrazuje, navíc odpovídají spíše funkci ministra motoristické propagandy než kultury.
Klempíř se před nedávnem sešel se slovenskou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou a možná si od ní nechal poradit, jak co nejrychleji kultuře zatnout tipec. Šimkovičová po svém nástupu do funkce velmi rychle ovládla Fond na podporu umenia, do té doby nezávislou instituci přidělující (na základě rozhodnutí nezávislých odborných komisí) peníze kulturním institucím nebo umělectvu. Udělala přesně to, co Klempíř navrhuje ve svém postu – udělila právo svému ministerstvu zasahovat do rozhodování komisí, přičemž halasně vyhlašovala, že „kultura má být slovenská, slovenská a žádná jiná“ a že je na čase ji „očistit od cizích vlivů“. Projekty spojené s queer komunitou byly mimochodem mezi prvními, na které dopadlo její „národovecké kladivo“.
Není to rozhodně náhoda, finanční pomoc queer komunitě bohužel funguje jako osvědčený strašák, byť asi lépe na katolickém Slovensku než v ateistickém Česku. Jenže zaklínat se u nás folklorem nebo národními tradicemi, jak to dělá Šimkovičová, působí trochu směšně a téma „zahraničních agentů“ už úspěšně vytáhly jiné koaliční strany, Klempířovi tak nezbývá nic jiného, než si hledat nepřítele mezi těmi společensky nejzranitelnějšími a nejbezbrannějšími. Financování projektů spojených s queer kulturou je u nás přitom nedostatečné a nedosahuje ani oněch pověstných čtyř procent, kterými jsou zastoupeni v populaci (byť to procento je možná ve skutečnosti vyšší).
Umění trollingu
Pro současnou vládu je typické, že než ministr něco udělá, nejprve napíše rozhořčený status na sociální sítě, ve kterém slibuje, co by udělat mohl. Působí to trochu jako diletantství, trochu jako trolling, ve skutečnosti je to ale způsob, jak nejrůznějšími nehoráznostmi testovat terén. Klempíř tak nejspíš zkouší, jaké by na podobný návrh byly reakce. Sklízí zasloužený odpor kulturního sektoru a zítra možná sám všechno zase popře, ale jak už je jednou myšlenka vypuštěná do veřejného prostoru, dá se pro ni hledat politická podpora. A bůhví, třeba se opravdu najde. Pak se jednoho dne vzbudíme a ministr kultury bude mít právo škrtat v rozhodnutích komisí podle toho, co podle jeho zdání má či nemá dostatečný přínos nebo co je příliš aktivistické. Možná se některé komise naštvou a odmítnou se na tomto procesu podílet, takže je ministr rozpustí a vytvoří vlastní, které mu půjdou na ruku. Přesně takhle to proběhlo na Slovensku, kde si dnes ministryně může dovolit ledasco, třeba zpochybnit už udělené granty, a lidem z kultury nezbývá než vyjít do ulic, i když tím patrně nic nezmění.
Klempíř umění trollingu ovládl nejen jako rapper, ale i jako marketér. I věci, které nám připadají jako naprostý blábol, totiž mohou na některé lidi fungovat. Když ministr ve statusech útočí na bezbranné menšiny, slyší na to hlavně konzervativci z řad voličů Motoristů (a nejen jich), kterým nejmenší koaliční strana těžko může nabídnout něco jiného než rozdmýchávání kulturních válek. Taková taktika se už osvědčila v Maďarsku a na Slovensku, tedy v zemích, kterým se někteří naši liberálové smáli kvůli jejich „zaostalým“ národoveckým tendencím, na nichž mohli Orbán a Fico založit své neliberální režimy. Zdánlivě laciné triky ale budou fungovat i u nás. Jen se podívejme na nekašírované rozhořčení pravicového tisku nad tím, že stát či město podporují galerii, na niž jsou napojení propalestinští aktivisté.
Jedna věc je trolling a podkuřování voličům na sociálních sítích, druhou jsou konkrétní politické taktiky postavené na vyrábění ideologických nepřátel, což je osvědčený postup, kterým se dostávají k moci autoritářské režimy. Stejně jako jeho kolegyně v Bratislavě, i náš ministr kultury možná působí na první pohled jako směšná postavička, za zdánlivým chaosem jeho vládnutí je ale jasný cíl – rozbitím institucí způsobit co největší chaos, a tak rozšířit svou moc.
Je veřejným tajemstvím, že Andrej Babiš zatím není s výkonem Klempíře příliš spokojený a ministr kultury je v současnosti dost možná nejohroženějším členem vlády. Premiérovi nepochybně vadí, že na sebe strhává příliš mnoho pozornosti a že zatím nepodniká žádné kroky stran ovládnutí veřejnoprávních médií, což měl být jeho hlavní úkol (a je to také důležitá položka z Orbánovy nebo Ficovy autoritářské kuchařky). Klempíř zatím ze svého úřadu dělá ministerstvo kulturních válek a pomáhá si k tomu osvědčenými marketingovými triky, které tak dobře ovládá a které koneckonců Motoristy sobě dostaly do parlamentu a vlády. Tato marketingová hra na kulturní války má však možná ještě jeden, pragmatický důvod: ministr bojuje o své politické přežití.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás