Na podzim roku 1639 stanul Robert Keayne před Generálním soudem Massachusetts, který plnil funkci zákonodárného sboru kolonie i odvolacího soudu. Čerstvý přistěhovalec do nově založené britské kolonie obchodoval s anglickým průmyslovým zbožím. Před soud se dostal kvůli tomu, že prodával zákazníkům zboží za předražené ceny. Jeho zločinem bylo upřednostňování zisku před potřebami komunity. Keayne dostal nařízeno uhradit vysokou pokutu a jen těsně unikl vyhnání z kolonie. Tento případ ze 17. století ukazuje, že logika honby za ziskem porušovala dlouhodobě zavedená společenská pravidla. Kapitalismus, jenž je založený na nekonečné akumulaci kapitálu, byl pro tehdejší společnost cizí a nežádoucí.
Přesto se o dvě století později stane základním společensko-ekonomickým systémem, jenž bude dominovat celému světu. Prosadil se zejména díky kolonialismu, otroctví a transformaci zemědělské výroby, která v masovém měřítku probíhala na „ostrovech kapitalismu“, kam evropští obchodníci investovali svůj kapitál. Z ostrovů se stalo souostroví a nakonec kapitalismus ovládl celý svět. Jeho etablování však nebylo snadné, protože vyžadovalo radikální transformaci společnosti, povahy vlastnictví i státu. Proto vyvolal obrovskou vlnu odporu, rebelií, válek a revolucí.
Musíme mít na paměti, že kapitalismus není přirozeným stavem světa. Je to specifický způsob organizace hospodářského života, který se objevil v určitém okamžiku lidských dějin.
V průběhu let se kapitalismus díky logice svého působení dostával neustále do krizí. Ale pokaždé se mu podařilo z nich vyjít silnější. Jak je to možné? A dokáže přežít souběh několika krizí a válek, které se na nás ženou v současné době? Je pro kapitalismus jednodušší existence v liberální demokracii, nebo v autoritářském systému? Na tyto a další otázky jsem se zeptal profesora historie Svena Beckerta, který působí na Harvardově univerzitě a je autorem nové knihy Capitalism: A Global History, v níž zkoumá globální dějiny kapitalismu od jeho počátků v 15. století do dnešních dnů.
Mohl byste vysvětlit, co kapitalismus vlastně je? Kapitalismus je totiž všude kolem nás, a je tudíž těžké pochopit, co vlastně představuje. Jak byste například popsal rozdíl mezi středověkou společností, kde byl obchod jen jednou ze složek ekonomiky, a kapitalismem, který se prosadil v 19. století?
Téměř všechny lidské společnosti znají trhy. Kapitalismus proto nelze definovat pouze na základě obchodu nebo trhů. Na nejabstraktnější úrovni bych kapitalismus definoval jako ekonomickou logiku, v níž je soukromý kapitál produktivně investován s cílem generovat další kapitál. Akumulace kapitálu je základním aspektem kapitalismu. Tuto logiku odrážejí všechny formy kapitalismu v jeho zhruba pětisetleté historii. Jeho prvky můžeme najít i v dřívějším hospodářském životě, například v obchodních komunitách v arabském světě, Indii, Číně a Evropě. Po velmi dlouhou dobu však tato specifická ekonomická logika zůstávala v hospodářském životě spíše okrajovou záležitostí. Postupem času se však tato radikální a revoluční logika, která se odlišovala od jiných forem ekonomické organizace, přesunula z okraje hospodářského života do jeho centra. Dnes strukturuje téměř veškerou ekonomickou aktivitu na planetě.
Jedním z hlavních argumentů vaší knihy je, že kapitalismus se mohl rozvinout pouze za podpory státu a že může fungovat pouze na globální úrovni. Mohl byste vysvětlit, jak stát pomohl etablovat kapitalismus v raném novověku?
Kapitalismus je vždy součástí světové ekonomiky a lze jej pochopit pouze z globálního hlediska. V raném novověku stát poskytoval ochranu místním výrobcům. Uděloval monopolní práva, reguloval trhy, podílel se na budování infrastruktury, poskytoval právní rámec, v němž se kapitalismus rozvíjel, a vytvořil měnovou strukturu, která byla pro rozvoj kapitalismu nezbytná.
Dalším důležitým faktorem byla skutečnost, že raně novověké státy se téměř neustále účastnily válek. V tomto kontextu byl raně novověký stát klíčový pro územní expanzi určité skupiny vlastníků kapitálu – konkrétně těch z evropských zemí. Význam státu v průběhu historie kapitalismu neustále rostl. Stát v průběhu času rozšiřuje jak svůj rozsah, tak i působnost. Když se podíváme na škálu činností, které moderní stát vykonává, a na podíl zdrojů, které ovládá, je to historicky bezprecedentní.
Může kapitalismus vůbec existovat bez státu?
Neexistuje žádný historický příklad, kdy by existoval kapitalismus bez přítomnosti státu. Troufám si dokonce tvrdit, že ani samotné trhy nemohou existovat bez určité míry politické regulace. Vezměme si například středověkou Evropu a trhy, které se konaly v okolí kostelů, kde se scházeli rolníci, aby prodali své produkty, a měšťané, aby nakoupili, co potřebovali. I tyto velmi prosté trhy byly přísně regulovány církevními a státními úřady. Ty určovaly, kdy se trh může konat, co se smí prodávat a jak se budou řešit spory mezi prodejci. Stanovovaly míry a váhy a poskytovaly směnné prostředky. I ten nejzákladnější trh tedy závisí na politické autoritě a regulaci.
Řekl bych, že jedním z nejdůležitějších subjektů, které přispěly ke vzniku kapitalismu, byly takzvané obchodní společnosti, které se podobaly dnešním korporacím a disponovaly podobnou mocí jako stát. Jakou roli podle vás obchodní společnosti sehrály v procesu zavádění kapitalismu v globálním měřítku?
Obchodní společnosti byly nesmírně důležité, protože umožňovaly investování evropského kapitálu do vzdálených koutů světa – Ameriky, Asie a do určité míry i Afriky. Státy těmto společnostem udělovaly monopolní práva, díky čemuž byly velmi ziskové. Tyto subjekty spojovaly sílu kapitálu se silou státu. Například Britská východoindická společnost disponovala v 17. a 18. století jednou z největších vojenských sil na světě. Válčila a podepisovala smlouvy s vládci ve vzdálených regionech. Toto spojení státní moci a kapitálu bylo pro ranou historii kapitalismu naprosto zásadní. Kapitalistická logika představovala tak radikální odklon od jiných forem hospodářského života, že narážela na obrovský odpor, a proto k rozšíření potřebovala podporu státu.
Ve své knize popisujete, jak se v 16. století začaly objevovat „ostrovy kapitalismu“. Co to bylo a jakou roli hrály ve světové ekonomice a společnosti?
Logika kapitalismu existovala ve světě již dlouho a jejími ztělesněním byli obchodníci, kteří přepravovali zboží přes oceány či pouště. Svůj kapitál investovali s cílem získat ještě více kapitálu.
Zpočátku bylo takových jednotlivců jen několik a čelili značnému odporu ze strany různých politických a společenských autorit. Postupně však nabývali na významu. Měli tendenci se shromažďovat ve městech, kde vytvářeli obchodní komunity a budovali síť kapitálu, která propojovala různá obchodní centra. Tímto způsobem vzniklo „souostroví kapitálu“. Řadu století zůstávaly tyto ekonomické aktivity převážně omezeny na tyto ostrovy kapitálu. Byly organizovány podle logiky, která se velmi lišila od té, která řídila zbytek světové ekonomiky. Historie kapitalismu je v podstatě příběhem o tom, jak tato logika opustila města, rozšířila se na venkov a začala přetvářet výrobu.
Prvním místem, kde k této expanzi došlo, byl venkov, protože zemědělství bylo v té době pro většinu lidí hlavní ekonomickou činností. Logika kapitálu postupně pronikala do venkovských oblastí a začala ovládat zemědělskou výrobu. Tento proces nebyl bezproblémový. Byl nesmírně obtížný a narážel na silný odpor jak ze strany místních elit, tak ze strany venkovských komunit. Nakonec však v některých částech světa uspěl. Například čínští obchodníci s čajem začali investovat svůj kapitál do venkovských oblastí, kde se pěstoval čaj. Indičtí obchodníci vložili kapitál do regionů jižní Asie, kde se pěstovala bavlna. Obchodníci v Dijonu investovali do vinařských oblastí Burgundska. Jeden z nejradikálnějších příkladů této transformace se odehrál v Americe, v Karibiku. Tam městský kapitál přetvořil výrobu vytvořením plantáží, které produkovaly cukr za pomoci otrocké práce Afričanů. Jednalo se také o jeden z nejúspěšnějších případů proniknutí městského kapitálu na venkov, a proto hraje tak důležitou roli v historii kapitalismu.
Pokud se zbavíme eurocentrického pohledu na svět, je zřejmé, že arabská a asijská města byla až do 15. století ve všech ohledech mnohem vyspělejší než evropská. Řekl byste, že právě „zaostalost“ evropských mocností je vedla k dobývání nových území v zámoří?
Evropa se ubírala jinou historickou cestou než například Čína, částečně proto, že jak obchodníci, tak státy byly relativně slabé. Zároveň se evropské státy téměř neustále zapojovaly do válek, které byly stále nákladnější. Na rolníky tak rostl tlak, aby produkovali více a odevzdávali svým pánům větší podíl své práce a příjmů. Tento proces však mohl pokračovat jen do určité míry, než vyvolal povstání, což se stalo v Evropě na konci středověku a na počátku raného novověku. Jakmile panovníci narazili na tuto hranici, museli najít nové zdroje příjmů k financování svých válek. Obrátili se na obchodníky s žádostí o peníze, ale obchodníci nebyli ochotni je poskytnout, aniž by za to něco dostali na oplátku. Výměnou za finanční podporu požadovali větší vliv a privilegia.
Čína byla naproti tomu územně mnohem rozlehlejší a zapojovala se do méně rozsáhlých válek. Její daňový systém spočíval především na zdanění zemědělských producentů, a proto stát nebyl na obchodnících tak silně závislý. Obchodníci byli dokonce často považováni za méně důležité než rolníci. Navíc evropští obchodníci čelili zásadní strukturální slabosti. Asie je silně přitahovala, protože právě tam se nacházela nejvyspělejší řemeslná odvětví a vyrábělo se tam vysoce ceněné zboží, jako například koření a porcelán. Evropská obchodní centra, jako byla Florencie, Benátky a Janov, však musela obchodovat prostřednictvím muslimských obchodníků, aby se dostala na asijské trhy. V důsledku toho začali Evropané hledat způsob, jak se dostat do Asie, aniž by se museli spoléhat na tyto prostředníky. Toto hledání je nakonec zavedlo do Atlantského oceánu. Příkladem této dynamiky je sám Kryštof Kolumbus. Byl to janovský obchodník, který uzavřel spojenectví se španělskou korunou ve snaze najít novou cestu do Indie plavbou na západ přes Atlantik.
Dobytí Ameriky změnilo všechno. Do té doby měli Evropané relativně málo co nabídnout výměnou za asijské zboží. Nyní najednou disponovali obrovským množstvím drahých kovů z Ameriky, po čemž Asie velmi prahla. Zjistili také, že úrodnou půdu Ameriky lze využít k produkci zemědělských komodit, které se pak daly prodávat v Evropě. Spojenectví mezi státní mocí a kapitálem se ukázalo jako mimořádně silné a od toho okamžiku začalo utvářet světové dějiny.
Pokud se nyní přesuneme k průmyslové revoluci, která patří k nejvýznamnějším událostem v dějinách lidstva, jaké zásadní změny s sebou tato etapa přinesla pro vývoj kapitalismu?
Pokud se zamyslíme nad třemi sty lety, která předcházela průmyslové revoluci, je třeba si uvědomit, že byla důležita právě proto, že vytvořila podmínky, díky nimž byla tato revoluce možná. Kapitalistickou revoluci obvykle spojujeme s rychlým nárůstem produktivity a v důsledku toho s ekonomickým růstem. V rané fázi kapitalismu byl však tento růst relativně omezený. V této fázi bylo mnohem důležitější přerozdělování světového bohatství. To se stále více soustředilo v evropských městech, částečně proto, že bylo násilně odňato lidem v jiných částech světa.
S průmyslovou revolucí tento proces neskončil, ale objevil se další zásadní vývoj – rychlý růst produktivity. Nové metody, technologie a stroje učinily lidskou práci mnohem efektivnější. Tento proces pokračuje až do současnosti. Dalším důležitým vývojem byl rostoucí význam námezdní práce. Stala se mnohem rozšířenější, než tomu bylo dříve. Průmyslová revoluce byla také okamžikem, kdy se poprvé shromáždilo velké množství dělníků v průmyslových podnicích. Dříve se velké skupiny pracujících shromažďovaly hlavně na plantážích.
V tomto období se v dějinách kapitalismu objevila také nová postava – průmyslník. Nárůst produktivity vedl rovněž k novému globálnímu rozložení ekonomické moci. Velmi malá část světa se stala výrazně bohatší než zbytek. Průmyslová revoluce zároveň přinesla technologie, které výrazně posílily moc státu. V důsledku toho se globální rovnováha sil vychýlila ještě více ve prospěch Evropy, jejíž státy začaly ve světě dominovat vojensky.
Stalo se rovněž to, že kapitalismus svým působením destabilizoval celý finanční svět i západní společnosti. Vidíme to na příkladu finanční krize z roku 1873 a pak po první i druhé světové válce, kdy se zdálo, že kapitalismus je u konce. Totéž se stalo po finanční krizi v roce 2008. Jak vysvětlíte skutečnost, že se kapitalismu vždy podařilo zachránit a ještě posílit svůj vliv?
Kapitalismus má ve své podstatě neuvěřitelnou schopnost přežít i tváří v tvář hlubokým hospodářským krizím. To je skutečnost, která není dostatečně doceněna. Ukazuje to, jak flexibilní a nedogmatický kapitalismus ve skutečnosti je. Základní logika kapitalismu zůstává stejná, ale mnoho dalších aspektů se může měnit – jak se vytváří a rozděluje bohatství, jakou roli v tomto procesu hraje stát, jak se mobilizuje pracovní síla a v jakých politických formách je kapitalismus zakotven. Tato flexibilita je tajemstvím jeho schopnosti dlouhodobého přežívání. Kapitalismus může existovat v rámci velmi odlišných forem politické vlády a může čerpat z různých forem práce. Dlouhou dobu byl úzce spojen s prací otroků. Když však bylo otroctví zrušeno, kapitalismus nezmizel – přizpůsobil se a přetrval.
Není to dáno hlavně tím, že vládnoucí třída a stát jsou s kapitalismem tak úzce propojeny, že jej musí za každou cenu udržovat při životě? Ekonomka Clara Mattei by to označila jako „kapitálový řád“. Dokud se tento řád nezhroutí, bude se kapitalismus vždy v té či oné podobě obnovovat – ať už jde o liberalismus, autoritářství nebo fašismus.
Ano, kapitalistická ekonomika může být zakotvena v mnoha různých formách politické vlády. Často se domníváme, že rozmach kapitalismu zároveň vede k rozmachu liberálně demokratických režimů. To může platit v určitých historických okamžicích. Pokud se však podíváme na celých pět set let historie kapitalismu, zjistíme, že existoval v rámci široké škály politických systémů.
Stát se hluboce angažuje v kapitalistickém hospodářském životě, protože závisí na sociální integraci, která vyplývá z poskytování zaměstnání a příjmů obyvatelstvu. Tyto faktory jsou klíčové pro udržení politické stability. Zároveň stát závisí také na kapitalistické ekonomice, protože ta poskytuje technologické a průmyslové základy moderního válčení. Jinými slovy, vlastníci kapitálu – obchodníci, průmyslníci a investoři – závisí na státu, ale stát je na nich stejně tak závislý.
Když se ohlédnete zpět do historie, řekl byste, že je snazší rozvíjet kapitalismus v rámci represivního autoritářského režimu než v demokracii?
Legitimita demokraticko-liberálních systémů historicky spočívala na širším rozdělení bohatství, k jehož vzniku kapitalismus přispěl. Kdyby kapitalistická civilizace nepřinášela neustále rostoucí hospodářský výkon a zvyšování produktivity, pravděpodobně by ztratila značnou část své politické legitimity. Zároveň však historie kapitalismu není pouze historií svobody a trhů. Je to také historie donucování a násilí – od zavedení otroctví a vyvlastňování půdy po neustálé války. To vyvolává důležitou otázku: proč se v historii kapitalismu vyskytoval tak vysoký stupeň donucování a násilí?
Jedním z důvodů je to, že bylo historicky velmi obtížné integrovat lidi a jejich ekonomický život do logiky kapitalismu. Mnozí se tomu bránili. Částečně to bylo proto, že tradiční elity nechtěly sdílet výhody plynoucí z vykořisťování rolníků s nově vznikajícími obchodními komunitami. Ale i obyčejní lidé bránili své dosavadní formy ekonomického života. Mnozí se spoléhali na soběstačné hospodářství a nechtěli skončit jako dělníci na plantážích nebo v továrnách.
Často se zdráhali pracovat za mzdu, protože si uvědomovali, že námezdní práce může být velmi nejistá a může vést ke ztrátě kontroly nad vlastním životem. Kapitalismus se proto při překonání tohoto odporu často uchyloval k nátlaku a násilí. První generace námezdních dělníků, a to i v průmyslovém prostředí, často skončily v továrnách, protože přišly o přístup k půdě a dalším prostředkům obživy.
Nyní bych se rád přesunul do období, kdy se neoliberalismus začal prosazovat po celém světě. Neoliberální revoluce vytvořila prostor pro další růst kapitálu v odvětvích, jako je bydlení, energetika, ve finanční sféře a dalších sektorech, které byly dříve pod kontrolou státu. Pokud je cílem neoliberální politiky minimalizovat roli státu a privatizovat jeho funkce, jako je bydlení, doprava, nebo dokonce armáda, pak je nakonec nahrazují monopoly vlastněné miliardáři. Od neoliberální revoluce pozorujeme tendenci superbohatých vstupovat také do politiky, aby si zajistili své bohatství a podnikání. Není oligarchie, která dnes ohrožuje demokracii po celém světě, logickým důsledkem neoliberální politiky?
Jedná se o poměrně komplexní otázku, jak interpretovat posledních padesát let v historii kapitalismu a vzestup neoliberálního řádu. Rád bych zdůraznil několik bodů. Za prvé, neoliberalismus neznamená odstranění státu. Jde spíše o jeho přetvoření a vytvoření jiného druhu státu. Stát zůstává nadále nesmírně důležitý. Za druhé, neoliberální revoluce je často interpretována především jako šíření souboru myšlenek, které vznikly ve střední Evropě ve dvacátých letech 20. století. Myšlenky jsou jistě důležité, ale ještě důležitější jsou strukturální změny v globální ekonomice, které vytvářejí podmínky pro reorganizaci globální politické ekonomie. Vidíme například vzestup Číny, která rozhodně není neoliberálním systémem, ale jejíž ekonomický rozvoj přesto umožnil mnoho neoliberálních reforem na Západě. Velká část průmyslové výroby byla přesunuta do Asie, což dramaticky snížilo náklady na spotřební zboží, jako jsou televizory. Díky tomu si je mohli relativně snadno dovolit i obyčejní pracující i přes to, že jejich platy nerostly.
Ačkoli se neoliberální reformy zaměřily na sociální stát, nepodařilo se jim jej zcela rozložit. Co se však dramaticky změnilo, je míra nerovnosti. Nerovnost vzrostla do mimořádných rozměrů. Velkou většinu nárůstu produktivity si přivlastňuje velmi malá menšina lidí po celém světě. Mluvíme tu o pouhých několika stech jedinců – o mnohem méně než o nejbohatším jednom procentu, spíše o nejbohatší tisícině procenta. Tento vývoj přímo podkopává legitimitu demokratického liberálního projektu, který se v západním světě zrodil po roce 1945. Tento systém spočíval na příslibu, že kapitalismus bude fungovat pro všechny a že zisky z produktivity budou široce sdíleny napříč společností. Dnes je tento příslib porušen. Proto oligarchové po celém světě usilují o politickou moc – aby ochránili extrémně nerovné rozdělení bohatství. Mnozí z těchto oligarchů jsou ochotni podporovat nové politické formy, které oslabují nebo marginalizují politickou moc většiny občanů. Má to dalekosáhlé politické důsledky, protože v důsledku dochází k destrukci liberální demokracie.
Kromě tohoto obrovského problému nerovnosti čelíme také celé řadě dalších krizí. Jak je možné, že ačkoli žijeme v technologicky nejvyspělejší éře lidských dějin, nejsme schopni vyřešit problémy, jako jsou klimatická krize, energetická krize, hladomor ve světě nebo dostupnost zdravotní péče? Tyto problémy se dokonce ještě zhoršují. Myslíte si, že kapitalismus je schopen tyto problémy vyřešit?
Domnívám se, že již nyní disponujeme technickými prostředky k vyřešení většiny těchto problémů. Například nemusíme vypouštět do atmosféry obrovské množství skleníkových plynů. Máme technologie, které nám umožňují vyrábět velké množství elektřiny bez spalování fosilních paliv. Máme také dostatek bohatství, abychom zajistili, že většina lidí na této planetě bude mít přístup k důstojnému bydlení, odpovídající zdravotní péči a dostatek jídla. Neexistuje tedy žádný zásadní materiální důvod, proč by lidé měli žít v extrémní chudobě nebo v podmínkách hluboké nejistoty. Po většinu lidské historie byl ústředním problémem nedostatek. Prostě nebylo dost pro všechny, bez ohledu na to, jak byly zdroje rozdělovány. Dnes však máme kapacitu vyrábět zboží v takovém množství, které by uspokojilo potřeby celé světové populace.
Krize, které zmiňujete, jsou proto především politickými problémy. Proč rozdělujeme zdroje způsobem, který vede k tak nerovnému přístupu k základním statkům a službám? Mnoho environmentálních problémů by se potenciálně dalo vyřešit, a přesto se tak neděje. Jedná se o výsledek politického rozhodování, protože určitým aktérům přinášejí činnosti, jako je pokračující spalování fosilních paliv, obrovské výhody a tito aktéři si i nadále udržují obrovskou politickou moc.
Zároveň si musíme uvědomit hlubší strukturální problém. Logika kapitalismu je logikou neustálého růstu. Globální ekonomika dnes možná roste o dvě procenta, ale tato dvě procenta představují mnohem větší objem produkce než dvouprocentní nárůst v roce 1800, kdy byla globální ekonomika mnohem menší. Tento růst je možný díky tomu, že z planety čerpáme obrovské množství přírodních zdrojů. Logika přírody však nefunguje stejným způsobem jako logika kapitálu. Tyto dvě logiky se stále častěji střetávají. A tento konflikt se bude prolínat s obrovskými nerovnostmi, které ve světě nyní existují. Řada lidí bude čelit závažným přírodním katastrofám, které jim značně zkomplikují jejich živobytí.
Sice jste historik, ale na závěr bych se vás zeptal, jakou vidíte budoucnost kapitalismu?
Budoucnost je ze své podstaty nepředvídatelná a nejistá, jak můžeme vidět, když se podíváme na dřívější etapy v historii kapitalismu. Historie však odhaluje určité vzorce, které nám mohou pomoct klást smysluplné otázky ohledně budoucnosti. Už jsme se zabývali tématy, jako jsou nerovnost, politické režimy a přírodní zdroje. Jedním ze způsobů, jak o tom uvažovat, je zamyslet se nad vzorci změn v dějinách kapitalismu. Na jedné straně je kapitalismus systémem, který se vyznačuje neustálými proměnami. Na druhé straně je to však také institucionální řád, který může po dlouhou dobu zůstávat poměrně stabilní, aby pak náhle změnil směr. Když se podíváte na celou historii kapitalismu, tento vzorec je velmi zřetelný. Například v sedmdesátých letech 20. století vkročil „zlatý věk“ sociálního kapitalismu do období krize. Z této krize se začalo vynořovat nové institucionální uspořádání – neoliberální kapitalismus. Předchozí uspořádání se zhroutilo a bylo nahrazeno novým.
Dnes můžeme pozorovat rostoucí ekonomické napětí v rámci neoliberálního řádu. Zároveň jsme svědky výrazného politického odporu proti němu – ze strany politické levice, ale zejména ze strany politické pravice. Možná tedy prožíváme okamžik, který by se dal nazvat „změnou režimu“ v rámci kapitalismu, přechodem k odlišnému institucionálnímu uspořádání.
Mnoho knih předpovídá blížící se konec kapitalismu. K takovým předpovědím bych byl poněkud skeptický. Kapitalismus se ukázal být mimořádně flexibilní, dynamický a přizpůsobivý. V minulosti již čelil hlubokým krizím a opakovaně z nich vycházel v obnovené podobě. Zároveň však musíme mít na paměti, že kapitalismus není přirozeným stavem světa. Je to specifický způsob organizace hospodářského života, který se objevil v určitém okamžiku lidských dějin. A pokud vím, všechno, co má začátek, má i konec. Očekával bych proto, že se nakonec objeví jiné formy organizace hospodářského života – pokud na této planetě bude i nadále existovat lidská populace.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás