Od středy 11. března probíhá Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Festival, který navštíví šedesátku českých měst, představí rekordních sto šest snímků. Program je vedle tematických skupin rozdělen do čtyř soutěžních kategorií: Mezinárodní soutěž, Česká soutěž, Máte právo vědět a Virtuální realita. Přinášíme výběr několika titulů, které stojí za pozornost.
Natáčet sebe sama
Hned několik letošních festivalových titulů staví nejen na společenských tématech, ale především na jejich ztvárnění osobní autorskou perspektivou. Kamera se v nich dostává do nezvykle intimních i tíživých poloh. Protagonisté těchto dokumentů jsou současně jejich tvůrci, a tak svou zkušenost nejen žijí, ale i umělecky přetvářejí.
Nejsilnější snímek z této kategorie představuje Liška a růžová luna, složený z videí, které dívka afghánského původu Soraya natáčí na svůj mobilní telefon. Soraya, která žije nejprve v Turecku a následně v Íránu, se spolu s dalšími lidmi snaží uprchnout do Evropy. Se sugestivní bezprostředností zaznamenává neúspěšné pokusy o překročení hranic i vlastní pocit osamělosti. Dospívala bez rodičů, ve společnosti strýce, který ji bil. Následné manželství s výrazně starším Alim tuto situaci nijak neproměnilo.
Snímek oceněný na festivalu Sundance a nominovaný na Oscara stojí na energii své protagonistky, která se rozhodla bojovat s omezeními místních tradic a konvencí. Ty představují především svatby mladých dívek, které se kvůli rozhodnutí ostatních musí vzdát snů.
Liška a růžová luna nabízí nepřikrášlený portrét uprchlické zkušenosti, který je navíc podán vzácnou perspektivou mladé ženy. Současně ale nepropadá do bezvýchodnosti. Do filmu vstupují Sorayiny obrazy s motivy klauna a lišky, které vystihují zoufalství, smutek i momenty naděje. Spolurežisér filmu Mehrdad Oskouei pak tato díla přetváří do působivých animovaných sekvencí, které vkládá do realistických záběrů z mobilu. Imaginativní obrazy přibližují situaci ostatních uprchlíků anebo obavy žen z postupujícího hnutí Tálibán v domovském Afghánistánu. Současně ale pro Sorayu umění představuje jediný zdroj optimismu a nezdolnosti vůči těžkému osudu.
Podobně osobní perspektivu nabízí i tvorba norského režiséra Gunnara Halla Jensena, který na festivalu představí dva starší snímky a loňský dokument Portrét rozpačitého otce. V něm Jensen vypráví o svém vztahu se synem Jonathanem, který byl v roce 2021 zavražděn. Film složený z rodinných videozáznamů zachycuje, jak se mezi otcem a synem začíná vytrácet dřívější blízkost. Domácí záběry Jensen prokládá archivními záznamy expedice Roalda Amundsena, který pro něj představoval vzor zvídavé a dobrodružné maskulinity, kterou chtěl předat synovi. Ten se však s otcem začíná míjet, když tyto maskulinní vzory nahrazuje značně toxičtějšími předobrazy.
Film líčí rodičovské zmatení, křehkost otcovského pouta i situaci, kdy už rodiče rozhodnutí svých dětí nemohou ovlivnit. Kvůli ustavičné přítomnosti kamery i ve vypjatých momentech je film chvílemi nepříjemně invazivní. Jensen někdy působí až narcistním dojmem, jako by neustále strhával pozornost k sobě samému. Díky subjektivitě vyprávění a osobnímu komentáři ale ani tyto momenty nepředstavují nutně nedostatek filmu jako spíše další dílek celkového sebereflexivního autoportrétu.
Podobně ustavičná přítomnost kamery při portrétování blízkého vztahu provází snímek Randím s fašistou italského režiséra Mathiase Lintnera. Levicově orientovaný Lintner v něm zaznamenává své partnerské soužití se Sadielem, přistěhovalcem z Kuby. Sadiel se věnuje aktivismu na podporu kubánských politických vězňů. Zpočátku přesvědčivá kritika západní levice za lhostejnost k obětem některých represivních režimů se postupně proměňuje v ideologickou zaslepenost a podporu italské radikální pravice.
Snímek navzdory názvu nepředstavuje odsuzující nebo moralizující portrét. Nenuceně pozoruje rozpory Sadielova smýšlení, ať už se jedná o neslučitelnost jeho sexuální orientace s podporovanými stranami nebo o zpěv hymny antifašistického odboje Bella Ciao ve chvíli, kdy jde volit postfašistickou stranu Giorgie Meloni. Randím s fašistou nepracuje s kamerou jako invazivním nástrojem, ale spíše důkladnou observací nechává vyniknout složitosti partnerského soužití. Prohlubující se ideologické rozdíly jsou totiž lemovány idylickým prostředím Jižního Tyrolska a intimními projevy lásky, ve kterých alespoň dočasně zanikají odlišné postoje.
Osvobodit se z omezení
Jeden svět jako obvykle představuje dokumenty vyprávějící o porušování lidských práv i o tom, jak jim lidé v odlišných částech světa čelí. Snímky Projet přes překážky a 32 metrů zachycují momenty vzdoru ze strany žen v tradičních a patriarchálních společnostech.
Projet přes překážky režírované Sarou Khaki a Mohammadrezou Eynim sleduje zarputilou Saru, která je v íránské vesnici zvolena jako historicky první ženská členka zastupitelstva. Sara byla svým otcem vychovávána netradičně, bez ohledu na stereotypní pojetí ženských rolí, a naopak s řadou typicky maskulinních zájmů. Na konzervativním venkově vyčnívá svou politickou kariérou, odhodlaností postavit se za ostatní i jízdou na motorce, jíž se v působivých záběrech prohání místní krajinou.
Snímek oceněný na festivalu Sundance a nominovaný na Oscara stojí na energii své protagonistky, která se rozhodla bojovat s omezeními místních tradic a konvencí. Ty představují především svatby mladých dívek, které se kvůli rozhodnutí ostatních musí vzdát snů. Projet přes překážky nestaví na formálně odvážných postupech, ale spíše na důkladném pozorování Sařina snažení, díky kterému vyniká projížďka s dívkami na motorkách jako odvážné gesto emancipace.
Podobný přístup a témata nabízí i komediálně laděný turecko-íránský snímek 32 metrů. Režisér Morteza Atabaki v něm líčí dění v turecké vesnici, kde se každoročně odehrává soutěž ve střelbě. Skupina místních žen se jí pokouší zúčastnit, odmítnutí účasti je vyprovokuje k rozhodnutí uspořádat vlastní soutěž. Film se namísto moralizování nad prostředkem emancipace spolu s protagonistkami noří do jejich cesty za vlastními sny a narušením zažitých rolí.
Scény jako z lidové komedie střídají interakce s konzervativními úřady či mužskými obyvateli vesnice, kteří jsou nepřející i nečekaně podporující. Dokument zachycuje, jak i po dílčích úspěších následují snahy pokrok zastavit. Název vyjadřuje absurdní snahu omezit vzdálenost ženské střelby na třicet dva metrů oproti mužským čtyřiceti, a tak na poslední chvíli zachovat jejich nerovné postavení.
Zatímco oba zmíněné snímky spojuje boj proti tradičním a svazujícím komunitám, ve snímku Drahý zítřku lidé naopak čelí modernímu individualismu snahou o obnovení ztracených komunálních pout. Snímek dánského režiséra Kaspara Astrupa Schrödera se věnuje krizi osamělosti v současném Japonsku. Jeho protagonisty jsou Masato a Shoko, kteří většinu svého života žijí bez plnohodnotných vztahů. V tíživé situaci se obracejí na nově vzniklou neziskovou organizaci, která se osamělým lidem snaží pomáhat snaživou, ale přesto poněkud odcizenou a mechanickou komunikací.
Drahý zítřku nehledá jasné viníky, přesto důsledným pozorováním odhaluje širší souvislosti: individualismus pozdního kapitalismu, technologický pokrok, nebo naopak tradiční hodnoty, kvůli kterým jsou emoce a opora v druhých vnímány jako projevy slabosti. Snímek nenavrhuje systémová řešení, ačkoliv zachycuje i nutnost širší společenské reakce na tuto krizi. Zatímco Shoko se začíná věnovat hře na klavír a obnovuje přátelství se spolužačkou ze střední školy, Masato nachází společníky v domácích zvířatech a radí se s buddhistickým mnichem. Chladné barvy a odtažitější statické záběry umocňují pocit odcizení, Schröderova režie však namísto emoční naléhavosti staví především na empatickém vztahu ke sledovaným postavám.
Říkat „ano“ moci
V letošním ročníku jsou výrazně zastoupeny i hrané celovečerní snímky, které vyprávějí o světovém politickém dění, jako je Hlas Hind Radžab nebo Drobná nehoda. Zatímco oba tyto snímky jsou uvedeny v běžné distribuci, izraelsko-francouzský film Ano režiséra Nadava Lapida byl navzdory skvělým kritickým ohlasům k vidění pouze na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Lapid se jako Izraelec žijící ve Francii dlouhodobě kriticky vyjadřuje k zemi svého původu. Snímky Synonyma a Ahedino koleno zkoumaly složitý vztah tvůrce k jeho národní identitě i možnosti politicky nonkonformní tvorby v Izraeli. Tato témata vstupují i do nového a nejvýbušnějšího snímku Ano. Film vypráví o hudebníkovi Y, který se spolu se svou ženou živí tanečními a hudebními vystoupeními pro izraelské elity. Navzdory apolitičnosti opakovaně říká „ano“ nabídkám ze strany izraelské státní moci, ačkoliv výchova jeho antisionistické matky mu velí opak. Toto dilema se vyostřuje, když je po sedmém říjnu pověřen složením nové izraelské národní hymny, která má posvětit izraelské tažení v Gaze.
Lapid první polovinu filmu staví na excesu večírků, zatímco pomalejší druhá část je spíše ve znamení osobní introspekce a zkoumání tvůrčího svědomí. Ano neusiluje o sofistikovanou satiru, naopak nabízí přímočaré znázornění uměleckého podřízení politické moci. Stav současného Izraele zachycuje i nefikčními prostředky, ať už se jedná o doutnající kulisu Pásma Gazy nebo o skutečnou nacionalistickou skladbu, ve které chorál dětí zpívá o nutnosti zničení Gazy. Právě díky vystižení rozporů současné izraelské společnosti a ničivé povahy tamního nacionalismu představuje Ano umělecky i politicky nadmíru relevantní dílo.
Autor je filmový recenzent.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás