V Libanonu – a obzvlášť jeho jižní části – není válka nic vzdáleného ani nového. Od 7. října 2023 probíhalo v různé intenzitě vzájemné ostřelování mezi Hizballáhem a Izraelskou armádou. Ta na podzim 2024 začala pozemní invazi. Po ní bylo sice uzavřeno příměří, jenže Izrael ho opakovaně porušoval a zabil během něj stovky lidí.
2. března začal Hizballáh znovu ostřelovat Izrael. Jeho armáda poté spustila další pozemní invazi. O jejích dopadech na civilní obyvatelstvo, historických kořenech současného napětí i motivacích Izraele či Francie jsme mluvili s antropoložkou a novinářkou Laylou Bartheldi, která v Libanonu žije.
Dá se dnes říct, že je situace nejhorší od 7. října?
Rozhodně. Samotná čísla mi občas přijdou nevypovídající, ale v tomto případě dává smysl je zmínit. Za 14 dní izraelská armáda zabila přes 900 lidí. Mezi nimi je i 30 zdravotníků, kteří byli zacíleni kvůli svojí práci. To se dělo už dříve, ale nikdy ne v takové míře. Nově se používají taky takzvané double-tap útoky. Něco se vybombarduje, seběhnou se tam lidi pomáhat, a pak se to stejné místo bombarduje znovu. Nárust brutality ilustruje třeba fakt, že byli zabiti dva profesoři během cíleného útoku na univerzitu. Sledujeme také častější cílení na zemědělskou infrastrukturu, opět byl použitý bílý fosfor, což je učebnicový válečný zločin.
Tuto vysoce hořlavou chemikálii ale izraelská armáda využívala už během předchozích eskalací. Znamená to, že jej teď používají víc?
Ano, používali ho i během příměří, stejně jako další chemikálie hubící rostliny. Současná eskalace nespočívá v tom, že by vysypali mnohem víc samotné látky, ale v tom, že se děje všechno najednou. Bílý fosfor, stovky zabitých lidí, útoky na civilní infrastrukturu a taky více než milion vysídlených obyvatel.
Chápu, že je to obrovská masa lidí, ale dá se nějak popsat cesta takového „běžného vysídleného člověka“?
Můžeme začít u toho, jak k takovému vysídlování dochází. Lidi vždycky utíkali, protože měli strach z bombardování. Dnes ale drtivá většina utíká kvůli takzvaným evakuačním příkazům izraelské armády. Ty rozkazy se používaly už dřív třeba na úrovni budovy. Ale minulý týden vydali tento příkaz naprosto bezprecedentně prakticky na celý jih země, kde žije zhruba půl milionu lidí. Stejný rozkaz dostalo dalších půl milionů lidí, kteří žijí v části Bejrútu zvané Dahíja. O ní se často mluví jako o jednotné čtvrti, ve skutečnosti je to několik čtvrtí s počtem obyvatel jako půlka Prahy, kde najdeme uprchlické tábory, chudší čtvrti, ale taky luxusní golfové hřiště.
K tomu se ještě zhoršila ekonomická situace, takže lidé, kteří dělali dobrovolníky před rokem a půl, mi dnes říkají, že dnes pomáhat nemůžou, protože si mezitím museli najít třetí práci, aby uživili rodinu.
Měli bychom se ale zastavit už u samotného označení. „Evakuační příkaz“ je takový zvláštní eufemismus. Zní to jako varování před přírodní katastrofou, ale přitom jde o taktiku, kterou si vymyslela izraelská armáda. Otestovali si to v Gaze, kde to prošlo před zraky celého světa. A teď to aplikují v Libanonu. To stejné lze říct u útoků na zdravotníky – čím dál víc se ukazuje, že Gaza slouží jako vzor, podle kterého se dnes postupuje. To ostatně tvrdí i samotní izraelští představitelé. Ministr financí Smotrič vyhrožuje, že Dahíja dopadne jako Chán Júnis.
A izraelští armádní velitelé to anonymně říkají americkým médiím.
Přesně tak, není třeba k tomu vymýšlet nějaké kreativní analýzy. Přece jen je ale přesnější říct, že se to ke „scénáři Gaza“ přibližuje teprve postupně. Zatím se neděje třeba to, že se lidi ve velkém naženou do „bezpečného koridoru“ a tam se na ně začne střílet. Ale došlo k jednomu útoku, kdy hodně vysídlených z jihu odešlo do Bejrútu, kde přespávali ve stanech na veřejné pláži. Šlo tedy o oblast mimo ty evakuované zóny, mělo tam být bezpečí. I přesto tam zaútočily izraelské drony a zabily osm lidí.
Předpokládám, že stejně jako v Gaze tedy vždycky budou lidi, kteří neodejdou, protože třeba mají příbuzné, kteří takovou cestu podstoupit nemohou…
Kromě toho ale nechtějí opustit své domovy, protože nevědí, jestli se tam někdy budou moct vrátit. Po té poslední eskalaci před dvěma lety se tisíce lidí nikdy nevrátily domů. Někteří kvůli tomu, že jejich domy byly srovnány se zemí. Ale taky proto, že část jihu zůstala okupovaná – už před současnou eskalací – takže jim nebyl umožněn návrat. Z rozhovorů s lidmi, kteří teď utekli, se všichni snaží různě připravovat na návrat. Ale zároveň vědí, že ten návrat nemusí být vůbec možný. Takže část lidí si prostě řekla, že než spát na chodníku, stále čelit riziku bombardování a nemít jistotu návratu, tak raději nebudou poslouchat izraelské rozkazy a prostě zůstanou.
S tím souvisí také fakt, jak odchod probíhá. Lidé se často museli rozhodnout velmi rychle. Na jednu stranu jsou tu evakuační příkazy, které si člověk může přečíst na internetu. Pak se ale taky děje, že lidem zazvoní telefon, na druhé straně se ozve „dobrý den, tady izraelská armáda, váš dům bude bombardovaný“. Mezi lidmi přitom koluje, že některé telefonáty jsou falešné – od podvodníků nebo vtipálků z Izraele. Lidé tedy často neví, na čem jsou, ale často se raději seberou a během pár hodin odejdou. Z jihu na sever pak vede v podstatě jedna dálnice. S takovým počtem lidí se samozřejmě úplně ucpala. Auta tam zůstala zaseknutá třeba deset hodin.
Kam tenhle milion lidí, co se rozhodl odejít, míří?
Je potřeba si uvědomit, že se do pohybu dala zhruba čtvrtina populace Libanonu. Ten milion registrovaný u ministerstva sociálních věcí totiž zohledňuje jenom Libanonce. V zemi ale máme taky „neviditelný“ milion Syřanů a další zahraniční pracovníky, kteří sem přicházejí z Afriky a Jižní Asie. Libanon teď nemá, jak tuhle masu lidí pojmout. Bylo by to složité za jakýchkoliv podmínek, ale tady jsme v ekonomicky zhuntované zemi.
Lidé mají v podstatě dvě varianty, ale záleží to hlavně na finanční situaci lidí. Ti, co můžou, odcházejí k příbuzným nebo přátelům. Hodně lidí má ale vazby třeba v regionu. Když ale vystěhuješ celý jih, tak už nemají ke komu jít.
Co se tedy děje s lidmi, kteří jinou možnost nemají?
Pro ty se zřizují nouzová přístřeší, většinou ve školách, nakonec ale zkrátka všude, kde je trochu větší kus podlahy. I tak jsou ale kapacity nedostatečné, takže spousta rodin zůstává na ulicích v malých provizorních stanech. Poslední dobou se tu navíc hodně ochladilo. Ani v budovách ale není situace o moc lepší. Ve školách se běžně děje, že elektřina nebo topení nefungují celých 24 hodin.
Oproti předchozí eskalaci se stát alespoň nějak zapojuje – alespoň lidi registruje a koordinuje přístřešky. Ale není schopný zajistit jídlo – pošle maximálně tak vojáky, aby dohlíželi na pořádek. Takže potraviny obstarávají dobrovolníci nebo neziskové organizace, ale i ty mají omezené kapacity, protože se jim stejně jako jinde výrazně omezily finance. Hlavní oporou jsou taky individuální příspěvky ze zahraničí a dobrovolnická práce.
Dá se tedy říct, že stejně jako jde o největší eskalaci ze strany izraelské armády, tak probíhá v Libanonu i největší vlna solidarity?
Bohužel ne. Zní to strašně a určitě tím nechci zmenšovat úspěchy nebo snižovat nasazení těch, kteří pomáhají. Pořád je neuvěřitelné, jak velké množství lidí se dokázalo zmobilizovat a zorganizovat. Kolektivy a neziskové organizace v podstatě přes noc vytvořily struktury a systémy pro zapojení dobrovolníků a začaly získávat financování od Libanonců z diaspory.
Nicméně pozorujeme mnohem víc problémů než před rokem a půl. Všichni jsou naprosto vyčerpaní. K tomu se ještě zhoršila ekonomická situace, takže lidé, kteří dělali dobrovolníky před rokem a půl, mi dnes říkají, že dnes pomáhat nemůžou, protože si mezitím museli najít třetí práci, aby uživili rodinu. Ale bohužel je dnešní míra solidarity poznamenaná mnohem větším napětím mezi různými skupinami obyvatel. Často je to rámované nábožensky, ale to není jediný ukazatel.
Náboženské rozdělení na křesťany, šíity a sunnity teď v mediálním pokrytí vystupuje do popředí ještě víc kvůli tomu, že šíitský islám je pilířem íránského režimu i jeho místního spojence Hizballáhu. Jakou to hraje roli?
Na sektářství se v Libanonu často hází úplně všechno. Je to narativ, okolo kterého se v podstatě vystavěl politický systém. V parlamentu mají jednotlivé náboženské skupiny přidělené počty křesel. Do toho máme regiony, ve kterých převládají křesťané, muslimové nebo třeba drúzové a tomu odpovídá i jejich politická reprezentace. Ale nemůžeme se tvářit, že to všechno vymysleli politici a na ulici to nic neznamená. Samozřejmě dochází k situacím, kdy dva lidi nemůžou mít svatbu, protože on je muslim a ona křesťanka. Přichází to zdola i shora a vzájemně se to podporuje.
To všechno je fakt, ale zároveň je třeba připomínat, že to má základy ve francouzském kolonialismu z doby mandátu mezi světovými válkami, ale taky ve francouzských obchodních zájmech ještě během Osmanské říše. Francie ve velkém podporovala křesťanské komunity jak politicky, tak ekonomicky. Částečně díky tomu patří i dnes křesťanské regiony mezi ty bohatší.
Na druhou stranu: do roku 1990 probíhala v Libanonu 25 let dlouhá občanská válka. I tento pojem je mírně zavádějící, účastnila se jí řada zahraničních aktérů – palestinské organizace, Izrael, Sýrie. Šlo o velmi složitý konflikt, který se částečně vedl po náboženských liniích, ale skupin bylo hodně a koalice mezi nimi se různě proměňovaly – sunnitské skupiny se někdy spojili s šíity, pak existovala řada sekulárních organizací. To všechno ukazuje, že ty náboženské linie nejsou vybetonované nebo rigidní. Ale dnes jejich vliv určitě roste.
Co přesně je tedy na té současné situaci nového?
Je zcela zřejmé, že Izrael tu situaci velmi aktivně využívá. Minulý týden byly na centrální oblasti Bejrútu shozeny tisíce letáků, které de facto vyzývaly ke kolaboraci. Psalo se na nich, že po velkém úspěchu „osvobození Gazy od Hamásu“ teď přichází osvobození Libanonu od Hizballáhu. Na letácích byl QR kód, že s tím lidi můžou pomoct. Zde je opět třeba připomínat, že Hizballáh není jedna ozbrojená skupina, která by byla uzavřená na jednom místě a tam odpalovala rakety. Je to mnohovrstevnatá struktura, která má kromě ozbrojeného křídla také politickou stranu, ale také provozuje síť sociálních služeb – často v místech, kde centrální stát žádné služby poskytnout nedokáže nebo nechce.
Jak tohle využívání náboženských rozdílů ze strany Izraele vypadá v praxi?
Izrael se snaží vytvořit dojem, že celý jih jsou šíité a šíité znamená Hizballáh. V oficiální komunikaci tvrdí, že neútočí na Libanon, ale na Hizballáh. Přitom ale bombardují celou zemi – se stejným zdůvodněním a tradičně bez jakýchkoliv důkazů. Lidem na útěku tak v podstatě na záda namalovali terč. To se pak propisuje do toho, jak moc je společnost solidární. Válku nikdo nechce – včetně těch, kteří třeba mají k Hizballáhu nějaké sympatie. Částečně pak viní „lidi z jihu“, že zemi do války zatáhli. Ale hlavní motivací zůstává, že se bojí ubytovat někoho z jihu, protože může přiletět izraelský dron a provést „cílený útok“. A to je jeden z důvodů, proč tolik lidí končí na ulici.
Někteří pronajímatelé nemovitostí současné situace často využívají a šponují ceny. I tahle touha nahrabat si ale často ustoupí a vysídlené radši neubytují. Přímo do Tripolisu, kde žiji, utekla jedna moje kamarádka. Po chvíli ji ale vyhodili – i s celou rodinou – se zdůvodněním, že teď nechtějí ubytovat nikoho z jihu.
Jedna věc je, když lidé nepomáhají. Ale druhá věc je otevřená agrese vůči uprchlíkům. Děje se v Libanonu i to druhé?
Bohužel ano. Na ulici se člověk setká s takovými „každodenními“ projevy. Taxikář nadává na uprchlíky. Muslimské ženy, které chodí zahalené, raději v křesťanských čtvrtích nevycházejí z bytu – pokud nějaký mají – aby si jich někdo nevšiml a třeba z toho bytu nevyhodil. Pak jsou tu sociální sítě, kde se šíří různé pomluvy nebo konspirace. Například na severu se ještě před eskalací zřítila budova, která byla v havarijním stavu, a zemřelo tam 14 lidí. Místní pak mají oprávněný pocit, že se o ně centrální vláda nezajímá. Do toho se začaly šířit zprávy, že se tomu lidé z jihu vysmívali. Jednou se tu dokonce uspořádal protest s požadavkem na místní radnici, aby neotvírali přístřešky pro vysídlené lidi. Zatím šlo o jednorázovou akci, ale i tak jde o nějakou organizovanou akci proti uprchlíkům.
Je podle tebe reálná šance, že to může přerůst do návratu občanské války?
Obava mezi lidmi je určitě větší než dřív. Když jsem se na to ptala lidí v roce 2023, tak všichni říkali, že se to nestane, že si všichni pamatují, jak hrozné to dřív bylo. S tím souvisí také fakt, jak se k tomu staví centrální vláda Libanonu. Ta bezprecedentně vyhlásila, že vojenské operace Hizballáhu jsou nelegální. Současný šéf libanonské armády se snažil do eskalace nepostupovat proti Hizballáhu tak silně. Teď panuje obava, že ho pod tlakem západních států vymění za někoho jiného. Pořád je tu ale realita, že postavit proti sobě naprosto podfinancovanou libanonskou armádu a Hizballáh, by byl pro centrální vládu obrovský průšvih.
Jaký je tedy teď postup centrální vlády a jejích spojenců?
Ta vláda se dá kritizovat za spoustu věcí včetně obrovské servility právě vůči Západu. Faktem ale je, že Libanon je malá země v oblasti, kde se střetává hodně zájmů. Před eskalací měla vláda provádět odzbrojení Hizballáhu, ale neměla na to prakticky žádné nástroje. Velká část vojáků, kteří by to měli provádět, jezdí po večerech jako taxikáři, aby uživili rodinu. Jejich rodiny mezitím utíkají před bombardováním, pořádají se sbírky na přístřešky pro rodiny, zatímco oni nemají žádnou možnost jakkoliv se zapojit.
Do toho teď přichází Evropa, která se snaží tlačit na vyjednávání o příměří a využít svoje vztahy s Izraelem. Ten o to zatím nejeví zájem. V tuhle chvíli přišel francouzský prezident Macron s tím, že by Libanon měl oficiálně uznat Izrael jako stát, což kvůli historické okupaci nikdy neudělal. Chce v tuhle chvíli, aby libanonští politici uznali stát, který každý den zabíjí jejich občany. Zdaleka to nechtějí ani Libanonci – v nedávném průzkumu veřejného mínění vyšlo najevo, že s uznáním Izraele souhlasí zhruba šest procent populace. Izraeli nevěří a mají k tomu dobré důvody – třeba jen porušování posledního příměří.
Proč to všechno Izrael dělá?
Těch důvodů je několik. Máme tady úplně základní mocenský aspekt – Izraeli se hodí mít okolo sebe buď nefunkční nebo servilní státy, jako to vidíme třeba u Jordánska. Vedle toho existuje v představách politiků i Izraelců expanzivní tendence. To neznamená, že vojenský plán je vytvořit hned zítra „velký Izrael“, ale neměli bychom to podceňovat.
Zajímavé je, že poslední evakuační rozkazy jdou až za řeku Litani, která byla v dohodách o příměří vždy zohledňovaná. Nejde tedy vyloučit ani motivaci boje o zdroje. Vody bude čím dál tím míň a je nutná k obdělávání půdy. Zároveň mezi Libanonem a Izraelem je sporné území v námořních vodách, kde se nacházejí ložiska zemního plynu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás