Babišův rozpočet bere chudým a naděluje bohatým

Ahoj, chtěl jsem dnes udělat díl z Brna, ale vzhledem k prequelu třetí světové války, v níž se možná nacházíme, jsem si říkal, že vás nebudu deprimovat víc, než je nutné – máme toho všichni dost. Podíváme se tak na něco nudnějšího, na čem už vlastně skoro nesejde. A to je rozpočet, který se vládě tento týden podařilo schválit. 

Místo miliard na vzdělání se však desítky miliard přidávají na stavbu dálnic nebo na dotace pro zemědělské koncerny. Jenomže časy, kdy dálnice nějak korelovaly s prosperitou, jsou pryč.

Vládou schválený rozpočet nepřinesl žádné velké překvapení, všechna se už probrala v předstihu. Co se probrat nestihlo, je fakt, že jsou příjmy českého státu poddimenzované a rekordní schodky nejsou ani tak důsledkem zbytečného rozhazování, ale neadekvátních příjmů, které neodpovídají standardům vyspělých evropských zemí. Je to už několikátý rozpočet v řadě, který se marně snaží vyřešit populistické zrušení superhrubé mzdy v roce 2020, kdy výpadek příjmů ve výši cca 140 miliard korun nebyl ničím nahrazen. Všechno ostatní jsou jen důsledky tohoto nezodpovědného rozhodnutí ANO, ODS a SPD.

Rozpočet sám možná nepřinesl překvapení, ale překvapení přinese okolní svět, především tedy dopady vojenské agrese Spojených států a Izraele vůči Íránu, což rozpoutá další vlnu inflace, ekonomických problémů a zdražování fosilních paliv. Na nich jsme stále závislí, protože naše vlády sabotují přechod České republiky k obnovitelným zdrojům energií. Babišova vláda si na to dokonce zřídila pozici speciálního zmocněnce pro prohlubování závislosti na fosilních palivech a destrukci klimatu, Filipa Turka. Ten se soustředí především na ničení národních parků, osekání akceleračních zón, kde se mohly rychleji stavět levné obnovitelné zdroje energií, a dále také na drastické osekání Nové zelené úsporám, která pomáhala domácnostem snížit energetické náklady na bydlení. 

To jsou ostatně také důsledky zdeformované debaty o rozpočtu, jehož relativně nézké příjmy otevírají každé vládě otevřený prostor likvidovat ta ministerstva, opatření či politiky, které se jim nelíbí – a to vždy s odkazem na nutnost úspor a chybějících peněz.

 Nicméně s touto strategií Babiš narazil ihned u svého spojence Donalda Trumpa, k němuž se Babiš dlouhodobě hlásí a jehož válku proti Íránu otevřeně podporuje. Ve chvíli, kdy Babiš seškrtal výdaje na obranu, začaly Spojené státy Česko ostřelovat za to, že neplní dohodu, ke které se zavázalo. Babiš tak dostane jedinečnou šanci pochopit, že patolízal nerozhoduje o tom, čí je spojenec a jak velký je jeho přítel. O tom rozhoduje ten, ke komu se lísá. 

O rekordním deficitu, který překročil zákonem stanovenou hranici, se už napsalo hodně. Nicméně navzdory české obsesi výší dluhu je deficit pod hranicí stanovenou Evropskou unií, tedy pod třemi procenty HDP. A byl by níže, kdyby superhrubá mzda nebyla zrušena nebo kdyby byla ideálně nahrazena lépe nastaveným progresivním zdaněním a zdaněním majetku tak, aby vzrostly státní příjmy. A to i bez toho, aby byli na daních ze všech nejvíce odíráni především zaměstnanci – čím chudší, tím více. V tom je český systém výběru daní unikátní. Rozpočet plní pracující, zatímco si oligarchie každý rok připisuje rekordní zisky. Bohužel jeden z této kasty nyní stojí přímo v čele vlády.

S penězi navíc by vláda, kdyby chtěla, mohla důstojně financovat kulturu i životní prostředí a tedy všechny, kdo v těchto oblastech pracují a vytvářejí a udržují to nejcennější, co tato země má.

Příjmy českých rozpočtů jsou vůči HDP daleko za úspěšnými evropskými zeměmi. Pokud české příjmy odpovídají zhruba 41 procentům našeho HDP, pak průměr Evropské unie je okolo 46 procent a takové Rakousko či Dánsko se pohybuje okolo poloviny HDP.

České příjmy jsou relativně nízké a protože současně zde panuje averze k zadlužení, jsou relativně nízké i výdaje. Bez větších výdajů však není možné Česko nejen posunout kupředu, ale ani udržet na místě. 

Výdaje na školství, vědu, výzkum a vysoké školy jsou dlouhodobě zanedbané a navzdory slibům všech vlád zaostávají za průměrem OECD. V novém Babišově rozpočtu je na vědu a výzkum dokonce ještě méně peněz než loni. Schválený rozpočet sice přidal na školství jednotky miliard, ale pokud bychom měli jen dorovnat průměr OECD, muselo by se vzdělávací soustavě přidat kolem 50 miliard korun. 

Místo miliard na vzdělání se však desítky miliard přidávají na stavbu dálnic nebo na dotace pro zemědělské koncerny. Jenomže časy, kdy dálnice nějak korelovaly s prosperitou, jsou pryč. Česko více tratí na tom, že nemá pokrytou celou zemi vysokorychlostním internetem a železnicemi než na dálnicích. 

Už samotný název zákona, kterým se šermuje, tedy „zákon o rozpočtové odpovědnosti“, je sám o sobě bizarní, protože ignoruje také jiné odpovědnosti, především vůči občanům a budoucnosti země, která přesahuje kolonky jednoročního cyklu příjmů a výdajů.

Často zmiňované sousední Polsko překračuje „pravidla rozpočtové odpovědnosti“ pravidelně. Ve srovnání s Českem jsou salda jednotlivých rozpočtů v posledních letech vzhledem k HDP dvoj- i trojnásobné. Díky tomu Polsko prodělalo transformační skok a nyní se v mnoha oblastech díváme na jeho záda. Z pohledu české rozpočtové odpovědnosti ovšem Polsko postupovalo naprosto nezodpovědně a kdyby ho řídili čeští ministři financí, je Polsko stále bezpečně za námi. Taková je totiž naše rozpočtová strategie.

Podobnou, nicméně přísnější dluhovou brzdu, si vyrobili Němci za éry Angely Merkel a minulá vláda do ní narazila ve chvíli, kdy chtěla masivně investovat a zkusit modernizovat zemi, jejíž infrastruktura začala kvůli nízkým investicím zaostávat. I tak totiž vypadá rozpočtová odpovědnost: že máte odpovědné rozpočty, ale země se rozpadá a přestává stíhat okolní svět. To je také česká cesta – s výjimkou dálnic, samozřejmě.

Neznamená to, že je dluh jedno nebo že snad lze věřit tomu, že se Babišova vláda zadluží podobně prozíravě jako vlády v jiných zemích a připraví Česko na transformační skok kupředu. Nic tomu neodpovídá a zvláště extrémní odpor vůči obnovitelným zdrojům ukazuje, že vládu budoucnost nezajímá nebo jí vůbec nerozumí. Stejně tak tomu odpovídá fakticky zrušená Zelená úsporám, která dotovala lidem zateplování domů nebo výměny topidel. S Babišem mají smůlu, na dotace má nárok jen Agrofert nebo fosilní oligarchie. 

Debaty o rozpočtu by se měly vést užitečněji než jen o tom, jak velký je dluh a zda je to hodně nebo málo. Měly by se zaměřit na to, kde je naše země úplně mimo a dívat se na to, jestli s tím chce rozpočet něco udělat. A pokud na to nemáme peníze, tak proč vybíráme méně peněz než ostatní země?