Nikdy jsem nebyl fanouškem demonstrací, nedělají mi dobře davy a se svým postižením nevydržím moc dlouho stát. Na středeční ranní demonstraci proti škrtům v kultuře jsem ale musel jít, byť s obavami, že nás bude jen pár, protože kultura vlastně nikoho nezajímá. Mýlil jsem se. Malostranské náměstí před parlamentem bylo zaplněno přinejmenším dvoutisícihlavým davem.
Motoristické trolly s jejich klausovským kinkem jednou pohltí historie a něco mi říká, že to bude dřív, než se nadáme. Po nich ale přijde další druhořadý straník, jehož cílem bude ušetřit ještě o trochu víc.
Panovala skvělá nálada a následný společný přesun na Maltézské náměstí, kde sídlí ministerstvo kultury, mi přišel vyloženě euforický. Potkal jsem cestou spoustu známých, ať už šlo o umělectvo nebo kolegy a kolegyně z novinářského oboru. Vysvitlo jarní slunce a ze shromáždění byla cítit vzájemnost a touha vyjádřit názor, že kultura si nezaslouží, aby se s ní zacházelo jako s kusem hadru.
Nejlepší je, že si téma vzalo za své studentstvo uměleckých vysokých škol. Akci zorganizovala iniciativa Stojíme za kulturou! a zástupci z řad studentstva byli na demonstraci slyšet a vidět nejvíc. Lidé, kteří se věnují umění nebo v kultuře reálně pracují, jsou trochu nesourodá skupina a může mezi nimi panovat mezioborová rivalita, studenti naopak mají tah na bránu a vidí jasný cíl. Projevy byly krátké a úderné a pět bodů otevřeného dopisu, v němž organizátoři definovali své požadavky, je jasných, stručných a vystihujících podstatu.
Humpolácká kulturní politika škrtů, kterou zavádí na ministerstvu bizarní strana Motoristé sobě, bohužel není v kontextu střední Evropy nic nového. Podobně se chovali nebo chovají na příslušných ministerstvech národovečtí populisté v Maďarsku nebo na Slovensku. Ostatně víme, že Oto Klempíř se nedávno potkal s kontroverzní slovenskou ministryní Šimkovičovou. Nepochybně si od ní nechal poradit, jak nezávislé kultuře zatnout tipec. Autoritářští vůdci moc dobře vědí, že z tohoto segmentu společnosti může přicházet kritika jejich režimů, a proto je potřeba ho přiškrtit. Zároveň si lze v kulturních válkách jednoduše z umělectva vytvořit nepřítele, jehož manipulační prostor v mediálních šarvátkách je výrazně omezen. Autoritáři se navíc mohou spolehnout na to, že kultura většinové společnosti možná ani tolik chybět nebude.
Ve zmíněných zemích se proti takovému osekávání kultury vzedmuly protestní vlny, které disponovaly energií i kreativitou, ale po čase jim nutně začal docházet dech. Když se dnes bavím třeba s aktivisty ze slovenské Otvorené kultury!, cítím obrovskou únavu a také frustraci. Dva roky vedou každodenní boj proti změnám ve FPU nebo státních institucích, ale bez výsledků. Kulturní politika jejich států se rozpadla, instituce ztratily nezávislost a je i pár umělců, kteří kapitulovali a začali dělat „národní kulturu a žádnou jinou“.
Obdivuju nezdolnost a odvahu kolegů a kolegyň ze zmíněných zemí, kteří dál srdnatě bojují. Čistě sobecky se obávám, že nás čeká stejná cesta nekonečných demonstrací a happeningů, které ale nic nezmění. To není pesimismus, ale prostý realismus. Můžeme být třeba alespoň rádi, že už začalo jaro a ve středu ráno jsme nemuseli stát v mrazu. Boj to bude dlouhý a vyhlídky jsou nevalné. Vzdát to ale hned na začátku nepřichází v úvahu. Kulturu nedáme!
Vyhladovělí a vyhořelí
Pohybuju se v kultuře už skoro tři dekády a nepamatuju si, že by vůbec někdy v oboru panovala spokojenost s podmínkami, které pro ni stát vytváří. Celé dekády vidím kolem sebe přepracované lidi, kteří jsou na pokraji sil nebo na hraně vyhoření, začínající i etablované umělce, kteří horko těžko přežívají měsíc za měsícem nebo dotují svou tvorbu z jiných zdrojů. Galerie nebo koncertní sály si musí půjčovat peníze, aby mohly přežít první polovinu roku, než ministerstvo kultury zprocesuje žádosti a zorganizuje grantové komise. Prekarizovaní lidé pracující v kultuře odkládají založení rodiny, protože si ji ze své nejisté pozice jednoduše nemohou dovolit. Systém funguje mizerně už teď, a když se škrtne dalších 40 procent, těžko už ho něco zachrání před zhroucením. Divadla přestanou hrát, skončí literární časopisy, zavřou se galerie i kluby na malých městech…
Nejvíc bolestivé je ale sledovat talentované mladé lidi, kteří by mohli mít před sebou velkou uměleckou budoucnost, tvořit něco výjimečného a světového, ale když jsou konfrontováni s bídnými podmínkami v české kultuře, raději se rozhodnou zvolit jinou, jistější cestu. Vlastně se jim vůbec nedivím, ale nikdy mi to nepřestane být líto. Přicházíme tak o nevyčíslitelný kapitál (a nejen ten kulturní) a svou nekulturností si podřezáváme větev. Nekoncepční kulturní politika, která teď dostane další ránu, znamená mimo jiné i to, že se i nadále budeme před světem prezentovat jako země montoven a levné pracovní síly vůbec.
Motoristé se na ministerstvu kultury chovají jako pověstný slon v porcelánu, ale nejsou výjimkou, spíše potvrzením dlouhodobého přístupu, který má náš stát ke kultuře, na níž vždycky zbyly jen drobky ze státního rozpočtu. Nad ministerstvem se totiž už celé dekády vznáší duch devadesátkového étosu neoliberálního individualismu a představy, že kultura si na sebe musí hlavně vydělat sama.
Pseudorapper Klempíř je jen další postavičkou v pitoreskním panteonu ministrů a ministryň kultury, kteří byli pod vlivem této zrůdné ideologie, která dál přiškrcuje všechno inovativní a další a další generace umělectva odsuzuje k živoření na okraji. Stav kultury je odrazem celé společnosti a platí to i naopak – místo země sebevědomých lidí s kritickým myšlením hledících s optimismem do budoucnosti jsme se stali zemičkou vystrašených, frustrovaných lidiček, s nimiž se snadno manipuluje. To je ale nakonec přesně to, co autoritářští vůdci chtějí.
Kultura je ekosystém
Je dobře, že demonstrace zvedla i téma pracovních podmínek v kultuře, které jsou dlouhodobě nevyhovující a budou i nadále, i když se nějakým zázrakem nakonec nebude v rozpočtu na letošní rok škrtat. Tady bohužel sklízíme roky přezíravého přístupu ke kultuře, kterou „přeci dělají ti, kteří ji budou dělat i zadarmo“. Odbory v kultuře byly dekády sprostým slovem, za umělce nebo pracovníky v kultuře neměl kdo vystupovat a univerzálním protiargumentem na vyjádření nespokojenosti byly ojedinělé úspěchy kulturních celebrit. Když to dokázali oni, tak proč vy ne?
Jenže kultura nejsou Hřebejkové, Pastové nebo Mornštajnové. Ve skutečnosti je kultura mnohem víc ekosystémem, jehož funkčnost se musí měřit podle posledního kulisáka v divadle nebo produkčního klubu na malém městě. Dokud oni nebudou mít možnost důstojného života, dokud nedostane každý mladý člověk šanci rozvinout svůj umělecký talent, pak jsme jako stát, který se považuje za kulturní, selhali a příští generace budou mít právo nás za to soudit.
Drobné ze státního rozpočtu, o které se aktuálně vede válka, jsou důkazem nedůstojnosti postavení kultury. Tady už jde ale o víc než o škrtání promile v rozpočtu. Motoristické trolly s jejich klausovským kinkem jednou pohltí historie a něco mi říká, že to bude dřív, než se nadáme. Po nich ale přijde další druhořadý straník, jehož cílem bude ušetřit ještě o trochu víc. Když budeme kulturu poměřovat prizmatem trhu, nikdy se z této slepé uličky nevymotáme. Pokud nezměníme přístup k fungování kulturní sféry, nemáme jako země žádnou budoucnost. A ani si ji nezasloužíme.
Během středečního dopoledne v jednu chvíli vysvitlo z mraků slunce a při čtení transparentů s vtipnými hesly (u mě vítězí „Mačkáš mi kulturu, debile“) mohl mít člověk na chvíli uspokojivý pocit radostné rebelie, která snad ani nemůže skončit špatně. Nic takového ale není na místě, jsme pořád na úplném začátku. Navíc proti nám nestojí jen jeden ministr, ale celý systém. Ale ten je nakonec tvořen námi lidmi. A proto je možné ho změnit.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás