„Takže vy nechcete být šťastný?“ WTF zážitky z psychiatrické a psychologické péče

Upozornění: Následující text může triggerovat citlivější čtenářstvo. Obsahuje zmínky o pokusech o sebevraždu.

Z chladné ulice vcházím po dvou schodcích rovnou do malé čekárny. Je tam asi osm židlí, všechny prázdné. Ambulance je otevřená teprve pár týdnů a moc lidí o ní neví. Prostředí je světlé, čisté, židle vypadají pohodlně a všude je spousta knih pro děti i dospělé. Přicházím ke slečně za recepcí. Hlásím svoje jméno a čas, na který jsem objednaný, na oplátku dostávám od usměvavé recepční dotazník, který se mi po deseti minutách daří jakž takž vyplnit. Nevzpomenu si jen na přesnou gramáž léků, které zrovna beru. Odevzdám dotazník a jsem vyzván, abych si sedl a vyčkal, až na mě přijde řada. Můžu si vybrat, jestli si dám kávu, čaj nebo vodu.

Jsem nervózní, a tak z kapsy vytahuju fidget krychli, na které si cvakám s falešným vypínačem. Snad bude nová doktorka fajn. Nemůžu si dovolit, aby nebyla. Ke své stávající psychiatričce se už nemůžu vrátit a všude jinde mě odmítli přijmout. Buď nemají místo, nebo přijímají jen pacienty, kteří ještě žádnou péči nemají. Zkusil jsem oslovit každou ambulanci, na kterou jsem narazil, ať už měla smlouvu s pojišťovnou, nebo fungovala pro samoplátce. Tady za vstupní vyšetření zaplatím dva a půl tisíce, každé další sezení bude za patnáct set. A to nepočítám finance na samotnou medikaci. Peníze mi budou chybět na živobytí, ale nemůžu jinak. Nemůžu si dovolit, aby to tu nebylo perfektní.

Peněžní pyramidou ke štěstí

Nejsem jediný, kdo má podobnou zkušenost. Sehnat psychiatrickou nebo terapeutickou péči v dnešní době není snadné. Píše se o tom ve všech novinách, slyšíme to z médií, známe to od svých známých, kteří marně hledají, a víme, že zejména o dětskou péči je nouze úplně všude. Méně se ale mluví o tom, jakou kvalitu má péče, kterou nakonec získáme.

Psychiatrů a psychologů je tak málo, že si mohou dovolit nastavit laťku natolik nízko, že by spoustě pacientstva vlastně bylo lépe bez jejich „péče“.

Sám mám z psychiatrické ambulance bizarní zkušenosti – i přes dlouholetou terapeutickou péči jsem po tragické smrti blízké osoby zjistil, že samotná terapie na depresivní stavy a posttraumatický syndrom nestačí, bylo potřeba sáhnout po medikaci. Jediná psychiatrická ambulance, která byla ochotná mě rychle vzít, byla ta, kam docházela rodina mého manžela. Ano, jako všude jinde i na psychiatrii se dostanete přes známé… Ale zpátky k tomu bizáru. Na prvním sezení, přibližně pět dní po tragické smrti blízké osoby, mi paní doktorka bez jakékoli diagnostiky naordinovala online seminář. Tvrdila, že se tam dozvím všechno potřebné pro to, aby se mi udělalo lépe. Dostal jsem dva léky a příkaz, že se na seminář musím přihlásit, jinak mě nebude léčit. A co to bylo za seminář? Řekněme, že jsem dvě hodiny spolu s bandou vysokoškoláků poslouchal třicetiletého muže, který se nám snažil vysvětlit, že k tomu, abychom byli šťastní jako on, si musíme pořídit investiční byt. A pak další. A pak dalších třicet, abychom měli pasivní nepodmíněný příjem – a byli šťastní. Jestli nás zajímá, jak na to, máme se přihlásit na další seminář, tentokrát placený.

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Já se tady vypořádávám se smrtí, rodina se mi rozpadá pod rukama, každý večer přemýšlím za poslechu skupiny Čokovoko, že si „to asi hodím“, a moje psychiatrička se mě místo léčby snaží zapojit do pyramidy pasivního příjmu? Na dalším sezení jsem jí rázně sdělil, že tohle není má priorita a že chci řešit léčbu, nic jiného. Odpálkovala mě zcela vážně míněnou otázkou: „Takže vy nechcete být šťastný?“

Trest za zhoršení

Musel jsem u ní zůstat, nikde jinde nebylo místo. A tak jsem si během léčby medikací, která absolutně nezabírala a kterou i přes mé naléhání doktorka odmítala změnit, vyslechl, že si nemám své problémy tak brát, že se mám víc usmívat a myslet pozitivně, a že dokud zvládnu osmihodinové směny v práci, i za cenu toho, že se každé odpoledne zhroutím a nejsem schopný se o sebe postarat, je vlastně všechno úplně v pořádku. Pořezané ruce nekomentovala vůbec.

A tak bylo všechno v pořádku a já rok za rokem chřadnul. Bod zlomu přišel ve chvíli, kdy jsem byl psychicky i fyzicky tak na dně, že jsem nebyl schopný dojet na kontrolu do vedlejšího města. Nebyl jsem schopný doktorce ani zavolat, že nepřijedu – prostě to nešlo. Čekal mě tehdy velice naštvaný, až sprostý telefonát s tím, že nechápe, co si to dovoluju, takhle plýtvat jejím časem. Byl mi oznámen nový termín prohlídky. Když jsem v daný den a čas přijel, ordinace byla zavřená.

Doktorka mě záměrně pozvala mimo pracovní dobu, aby mě potrestala za to, že se mi rapidně horší zdraví. Nedostal jsem tedy ani propustku do práce, musel jsem si zmeškané hodiny napracovat, což se ještě více podepsalo na mém zdraví, a doktorka se mě pak pokusila velice přesvědčivě gaslightovat s tím, že mi říkala úplně jiné datum a čas, než jsem si zapsal, a že bych se měl víc soustředit a neobviňovat za své problémy ostatní. Nejděsivější na celé situaci bylo to, že jsem postupně začal zjišťovat, že má bublina má s psychiatrickou, potažmo psychologickou péčí obdobné zážitky. Jasně, když si o tom zpětně vyprávíme, smějeme se a bereme to jako veselé historky. Za našimi úsměvy se ale skrývá nefalšované trauma způsobené naším zdravotnickým systémem, kdy psychiatrů a psychologů je tak málo, že si mohou dovolit nastavit laťku natolik nízko, že by spoustě pacientstva vlastně bylo lépe bez jejich „péče“.

Vydal jsem se tedy do vod internetových, abych se poptal i lidí mimo svoji bublinu na ty nejvíc WTF bizarní zážitky s českou psychiatrickou péčí. Výpovědi jsem sbíral týden a pak si musel dát týden od psaní a odpovídání respondentstvu úplně volno. Svědectví pacientek a pacientů byla otřesná, děsivá a až příliš reálná.

Diagnóza „žena“

Pokud na chvíli zůstaneme u méně akutních důvodů, proč oslovené respondentstvo vyhledávalo psychiatrickou péči, což jsou nejčastěji depresivní stavy, úzkosti, ADHD, AuDHD, autismus, případně různé problémy s genderem a sexualitou (podotýkám, že všechny tyto důvody jsou samozřejmě závažné a je důležité je řešit, jen ve většině případů nevyžadují akutní zásah), už tady se bizáry daly počítat po desítkách.

Sešly se mi tři různé výpovědi klientek jednoho lékaře, který během psychiatrických pohovorů usínal. Ne jednou, ne dvakrát, ale při každém sezení a několikrát i během toho, co klientky hovořily o svých problémech. Těmto klientkám pak navrhl, jestli si nechtějí najít přítele či manžela. Šovinismus lékařů ale i lékařek byl jedním z nejskloňovanějších problémů. Psychiatři soustředící se na dorost zase často deflektovali problémy klientek otázkami na jejich sexualitu a sexuální život, psychiatričky odmítaly řešit partnerské problémy s tím, že „chlapi jsou prostě takoví“ a ženská si na to má zvyknout a neremcat. S tím ruku v ruce kráčí průpovídky typu „Vy mladí nic nevydržíte“ a „Já ve vašem věku jsem dělala tohle a tohle a měla tolik a tolik povinností, a vždycky jsem to zvládla“, které zašlapávají sebevědomí pacientů a pacientek ještě hlouběji do země. Klientce, které se horšilo zdraví kvůli stresu z univerzitních zkoušek, ošetřující lékařka sdělila, že „by jí přála, aby tu zkoušku neudělala – aspoň by zjistila, že se ze zkoušek nemusí posrat“.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že podle mnohých českých lékařů a lékařek ADHD a autismus u dospělých, zejména u žen, neexistují. Pacientstvo se často nedočkalo řádné diagnostiky a lékařstvo buď sázelo diagnózy od dveří, nebo rovnou odmítalo, že by daná osoba měla jakékoli problémy. S tím je úzce spjatá i diagnóza hraniční poruchy osobnosti (HPO), kterou si v Česku vyslouží téměř každý (nebo spíše každá), kdo nezapadá do zajetých škatulek deprese a úzkosti. Dostanete zkrátka nálepku hraničky, což znamená, že stále dokola slyšíte dvě věci: 1. „S hraniční poruchou nejde nic dělat, takže máte smůlu“, 2. „Všechny vaše ostatní problémy jsou jen manifestací hraničky, takže se jimi nebudeme zabývat.“ Stejně jako v zahraničí i v Česku platí, že nejhorší diagnóza je „žena“.

Neber to tak vážně!

Další kapitolou je špatně předepsaná medikace. Setkal jsem se s množstvím případů, kdy lékařstvo napsalo špatné dávkování léků, nebo rovnou léky úplně nevhodné, které neodpovídaly diagnóze. S tímto mám zkušenost i já sám – nezapomenu, jak má nová lékařka nevěřícně kroutila hlavou, když jsem jí sdělil tehdejší skladbu léků. Bývalá psychiatrička evidentně předepisovala dva léky úplně všem svým pacientkám a pacientům, což mě vede k myšlence, jestli po americkém vzoru nemá smlouvu s určitým výrobcem a nesnaží se na své praxi jen co nejvíce vydělat.

Oslovené pacientstvo se také často setkávalo s těžkými vedlejšími účinky medikace, které lékařstvo ignorovalo. Nutno dodat, že vedlejší účinky psychiatrické medikace dokáží být i život ohrožující v důsledku halucinací a poruch motoriky či vědomí, nehledě na fyzické projevy, jako je vysoký tlak, bušení srdce nebo alergické reakce.

Asi nejděsivější jsou případy pacientstva, které má za sebou pokus o sebevraždu nebo které bylo přijato do některé z psychiatrických institucí k léčebnému pobytu. Opět mohu čerpat ze své vlastní zkušenosti – z vlastní vůle jsem se nechal hospitalizovat kvůli velice reálné možnosti pokusu o sebevraždu a zhoršeným rozhodovacím schopnostem. Přijímající lékař se na mne ani pořádně nepodíval. Sdělil, že stopy po sebepoškozování „nejsou zase až tak hluboké“ a že mám hraničku a nechtějí mě tam. Po mém naléhání, že jsem přesvědčený, že jsou mé zdraví a život v nebezpečí a potřebuji dohled, který mi doma manžel není schopný poskytnout, mi lékař s protočením očí přidělil lůžko a řekl, že „když teda tak moc chci, můžu tam zůstat“. Odmítl mi napsat jakoukoli terapii, kromě skupinové, u které jsem opakovaně žádal, že ji nechci, protože mě řešená témata silně triggerovala.

Psycholožka za mnou přišla jednou, jen aby mi sdělila, že mi nic není a nemám brát všechno tak vážně. Lékař mi odmítl upravit medikaci, která očividně nefungovala, a já se propadal do čím dál hlubší deprese. Nehledě na to, že na pokoji se mnou byl muž, který mi opakovaně vyhrožoval ublížením a zabitím, což můj stav ještě zhoršovalo. Po týdnu jsem se nechal propustit. Péče, kterou jsem potřeboval, nepřicházela, a já ztratil poslední špetku důvěry v český zdravotní systém. Pro lidi, jako jsem já, tu zkrátka není místo.

Stigmatizace a zneužití pravomoci

Bohužel, špatné zkušenosti s chybějící špetkou empatie a péčí v souvislosti s pokusem o sebevraždu má v Česku až příliš mnoho pacientstva. Je děsivé, kolik respondentstva se mi ozvalo s tím, jak necitlivě, lhostejně až nenávistně se k nim choval záchranářský a nemocniční personál po pokusu o sebevraždu. V několika případech zdravotnická posádka sanitky pacientstvu vynadala, proč sebevraždu nedokončilo a proč jim přidělává práci, navíc v noci.

Několik respondentek a respondentů muselo s podřezanými zápěstími čekat na příjmu na chodbě třeba i hodinu a půl – krvácející, bez možnosti krvácení řádně zastavit. Poté samozřejmě následovala přednáška o tom, jak zaneřádili krví čekárnu. Během následné péče nebyla těmto pacientkám a pacientům nabídnuta možnost umrtvení během šití, které bylo doprovázeno poznámkami o tom, že když už se podřezali, další bolest jim vadit nebude.

Absolutně chybějící empatii si zažila také klientka, která šla ke školní psycholožce s prohlubujícími se suicidálními ideacemi a dozvěděla se, že „je nudná“ a „měla by vykročit z komfortní zóny a udělat něco zajímavého“. Naopak další z respondentek se setkala se zneužitím pravomoci své lékařky, která ji i přes protesty donutila nechat se přijmout na psychiatrické oddělení. Přímo před pacientkou přitom lhala do telefonu, že si pacientka hospitalizaci sama přeje, a ignorovala její pláč a hlasité protestování.

V neposlední řadě je nutné zmínit stigma, které s sebou pokus o sebevraždu přináší. Předsudky, které lékařstvo stále má a které využívá ve své praxi, jsou nepřijatelné a zdraví ohrožující. Jeden z respondentů se svěřil, že měl těžký zánět v rukou – nemohl jimi pohnout, bolest byla neúprosná. Lékař mu pouze sdělil, že si bolest způsobil sám sebepoškozováním, přestože v danou chvíli neměl žádné nové rány.

Ze zkušenosti respondentstva vyplývá, že je spousta fyzických zdravotních problémů svalována právě na psychické zdraví a předchozí psychické problémy. Lékařstvo proto po zmínce o pokusu o sebevraždu nebo po zaregistrování ran po sebepoškozování odmítá provádět zásadní a obvyklá vyšetření, odmítá brát slova pacientstva vážně a tím přispívá k jeho upadajícímu fyzickému – a tím i psychickému – zdraví.

Rychlé vyhoření

Dokážu si představit reakci průměrného komentujícího na facebooku: „A proč to teda nějak neřešíš? Proč nenapíšeš stížnost a místo toho si stěžuješ nějakému pisálkovi do článku?“ Ačkoli se zaslání stížnosti zdá být snadným a efektivním řešením, zkušenosti respondentstva jsou opačné. První stížnost má dle České lékařské komory putovat nejprve k zařízení, kde dané lékařstvo vykonává praxi. Zařízení se ovšem za své lékařstvo zpravidla postaví a odmítá situaci jakkoli prošetřovat. Nehledě na to, že u lékařstva se soukromou praxí možnost takové stížnosti zcela odpadá. Je možnost postoupit stížnost výše, nicméně tázané pacienstvo se shodlo na jednom: na byrokratické tahanice vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemá sílu. Víra ve zdravotní systém je na bodu mrazu a nikdo vlastně ani nečeká, že bude brán vážně a že se dočká jakékoli pomoci.

Co se české psychiatrické a psychologické péče týče, je tedy otázkou, co je větším problémem – nedostatek personálu a ambulancí, nebo kvalita péče, kterou stávající ambulance a zdravotnický personál poskytují? Obojí jde ruku v ruce. Je třeba brát v potaz, že cesta za psychologickou a psychiatrickou praxí není vůbec jednoduchá – studium je dlouhé a náročné, přičemž univerzity během prohlubující se personální krize z nepochopitelných důvodů přijímají čím dál méně uchazečů a uchazeček. Po studiu je potřeba splnit předepsané atestace, které si člověk musí platit z vlastní kapsy. Někteří se tak z finančních důvodů uchylují k jinému povolání.

Samozřejmě je však potřeba zdůraznit, že výše zmíněné negativní zkušenosti se netýkají veškerého českého psychiatrického a psychologického personálu. Stále je možné získat dobrou péči, ale jedná se spíše o štěstí. Stávající personál často stagnuje v doplňkovém studiu novodobých problémů a diagnóz, které nejsou během studia dostatečně probírány. Výjimkou není ani zarputilé rozporování diagnóz dávno zavedených v mezinárodních manuálech. Znalost Freuda a Junga, kterou se lékařstvo před pacientstvem často chlubí, už dávno není dostačující.

Jedna část lékařstva dělá svou práci pečlivě, s láskou, a čelí tak rychlému vyhoření v systému, který lékařstvu neposkytuje žádnou podporu. Druhá část lékařstva dávno na své zaměstnání zanevřela, seká pacientstvo jak Baťa cvičky a kasíruje peníze od pojišťoven, nebo ještě lépe, z kapes zoufalé klientely, která hledá pomoc i přes to, že finance na ni vynaložené jí pak chybějí jinde.

Jaké je řešení? Nevím. Asi by bylo potřeba od základu překopat celý zdravotnický systém. Ze své pozice mohu pouze ukázat, že člověk s psychickými problémy je v naší zemi znevýhodněný nejen svým zdravotním stavem, ale také celým systémem, který v mnoha případech absolutně selhává.

Autor je překladatel, spisovatel a lingvista.