Sdílet trapné ticho. Otec Matka Sestra Bratr je křehkým portrétem rodinných vztahů

Ocenění snímku Otec Matka Sestra Bratr Zlatým lvem bylo nečekaným vyústěním loňského Benátského filmového festivalu. Favority soutěže totiž představovaly spíše političtější a celkově výraznější snímky, jako bylo například dokudrama Hlas Hind Radžab vyprávějící o dětské oběti izraelských jednotek v Gaze nebo satira Není jiná možnost korejského režiséra Chan-wook Parka.

Výsledkem minimalistického přístupu tak není předání poselství, ale spíše stále pozornější observace mezilidských vztahů.

Vítězný snímek režiséra Jima Jarmusche naopak působí jako menšinové dílo i v rámci tvorby této ikony americké nezávislé kinematografie. Právě svou komorností je ale pozoruhodný. Otec Matka Sestra Bratr totiž na této nenápadnosti staví pronikavou observaci rodinných vztahů. Může se zdát, že toho kvůli absenci příběhu a dramatických momentů moc nenabízí. Jarmusch ale ukazuje, že právě v letmých náznacích a trapném tichu se mohou skrývat tajemství, která nám o našich blízkých doposud unikala.

Rozpačitá setkání

Otec Matka Sestra Bratr navazuje na řadu Jarmuschových snímků, ve kterých je vyprávění namísto uceleného děje rozloženo do několika epizod. Například film Noc na zemi sestával z rozhovorů taxikářů s jejich zákazníky během jedné noci. Kafe a cigára zase zachycuje sérii konverzací postav u kávy. Právě díky rezignaci na zastřešující příběh a rozlomení vyprávění do oddělených částí ale mezi jednotlivými epizodami vznikala zajímavá spojení, která by v tradičním vyprávění mohla zůstat upozaděna.

Režisérova novinka je podobně rozdělena do tří kapitol, které se věnují odlišným rodinám, situovaným v různých městech. První dvě vyprávějí o dvojicích sourozenců, kteří jedou navštívit jednoho ze svých rodičů. Třetí pak tento rámec obměňuje a soustředí se na sourozence, jejichž rodiče přišli o život při nedávné nehodě. Loučí se tak s jejich bytem a připomínají si je osobními předměty.

V úvodní části jedou sourozenci Jeff (Adam Driver) a Emily (Mayim Bialik) navštívit svého výstředního otce (Tom Waits) na americký venkov. Úvodní cesta autem ustavuje poklidné tempo snímku. Sourozenci se nenuceně dostávají k Jeffově rozvodu nebo k tomu, jak dokáže jejich otec vystačit s penězi. Brzy zjišťujeme, že Jeff jej finančně podporuje, zatímco otec si o peníze říká stále smyšlenějšími důvody. První příběh na rozdíl od následujících alespoň částečně směřuje k jasnější pointě. Otevřeněji totiž pracuje s motivem přetvářky a sebeprezentace, jimiž se snažíme zapůsobit na své blízké, i když je naše skutečné já odlišné.

Většina této části je ale vystavěna kolem série nedorozumění a trapného ticha, které vyplňuje jen odkapávající dřez. Když otec zapomene na to, že je jeho syn rozvedený, chce to vynahradit dalšími dotazy a lichotkami, které však působí křečovitě. Jarmuschův scénář pracuje s vtipnými momenty, kdy se například sourozenci svého otce ptají, zda bere nějaké drogy, a on odvětí dlouhým a nepříliš přesvědčivým výčtem všech drog, s nimiž nemá zkušenosti. Oba sourozenci nevědí, co si z onoho setkání odnést. Podobně se ale mohou zarazit i diváci, kterým film kromě nečekaně melancholického vyznění žádné uspokojivé odpovědi nenabídnul.

Všímavá observace

Druhá povídka toto zmatení zpočátku nerozptyluje. Sledujeme dvojici sester Tim (Cate Blanchett) a Lillith (Vicky Krieps), které jedou navštívit svou matku (Charlotte Rampling). Všechny bydlí v blízkosti irského Dublinu, setkávají se ale jen jednou ročně na posezení u čaje. Nové postavy jsou značně odlišné, přesto sledujeme spíše variaci předchozí kapitoly. I tentokrát jsme totiž svědky poněkud dysfunkční komunikace, nedorozumění a utváření falešných dojmů.

Právě tyto podobnosti mezi různými epizodami postupně zdůrazňují význam i zprvu nepodstatných gest a vět. Nepořádek v domě z první části a oblečení či úspěchy Lilith v epizodě druhé spolu navzdory původní nespojitosti rezonují. Ukazují, jak postavy konstruují svůj obraz pro ostatní. Obě epizody jsou spojeny rituály přípitku, kdy kamera shora snímá stoly, u nichž se postavy scházejí. Namísto spontánní výměny novinek však zjevně vystupují strategicky, v rolích, které od nich druzí očekávají.

Nejslavnější Jarmuschovy snímky jako Mrtvý muž a především Ghost Dog: Cesta samuraje jsou často považovány za příklady postmoderní revize žánrů a pastiše různých stylů. Jeho tvorbu napříč jednotlivými tituly ale ještě výrazněji propojuje minimalistický přístup. Zatímco klasické vyprávění zdůrazňuje dramatický vývoj zápletky, Jarmuschovy snímky naopak vyzdvihují to, co se odehrává mimo konflikt a dramatické momenty. Otec Matka Sestra Bratr pak tento přístup dovádí zatím nejdále. Hned několik scén tak sestává pouze z dialogů postav v autě, při kterých kamera frontálně snímá ubíhající cestu.

Zpočátku rozvleklé tempo se ale postupně mění v konzistentní, meditativní styl, který proměňuje diváckou pozornost. Ve filmu se objevují opakované výjevy, z nichž ten nejlyričtější představuje skupina skateboardistů, kteří se vyskytují v každé ze tří kapitol. Jednotlivé části však propojují i další motivy, jako například hodinky značky Rolex nebo rituální přípitky. Ani tyto repetice však film neskládá do nějaké jasné pointy.

Výsledkem minimalistického přístupu tak není předání poselství, ale spíše stále pozornější observace mezilidských vztahů. V prvních dvou kapitolách se objevují náznaky toho, že se rodiče chovají problematicky, čímž své děti mohli poznamenat. Film se však nezabývá skrytými traumaty ani neusiluje o morální hodnocení postav. Naopak nás situuje doprostřed dění a vztahů, jejichž minulost nám je skryta. S ubíhající stopáží si všímáme i menších detailů a náznaků, z nichž mezilidské interakce sestávají.

Vědomí ztráty

S příchodem závěrečné části se ukazuje promyšlená výstavba filmu. Nejde už jen o paralely a rozdíly mezi prvními dvěma epizodami. Třetí kapitola se více odlišuje od předchozích, do jisté míry převrací jejich vyznění a současně z nich čerpá na síle. Předchozí série trapných a nucených setkání tak zpětně působí jako momenty ztracené intimity. Namísto křečovitých interakcí je poslední část totiž ve znamení doléhající absence a ztráty.

V popředí jsou osiřelí sourozenci Skye (Indya Moore) a Billy (Luka Sabbat), kteří si jsou bližší než postavy v předchozích epizodách. Po smrti svých rodičů u rodinných fotografií a osobních dokumentů přemýšlejí, jakým způsobem je nekonvenční povaha rodičů formovala a jakou stopu na nich zanechali. Navzdory těsnějšímu propojení obou sourozenců se ale film začíná plnit zvláštní melancholií.

Namísto různě vybavených domů předchozích částí se ocitáme v bytě jejich rodičů, jehož prázdné místnosti kamera zachycuje pomalým švenkováním. Jemná obměna formálních postupů a záběry prázdného bytu tak v kontrastu s rodinnými rituály předchozích částí nabývají až nečekané emoční síly. Podobně se proměňuje důležitost osobních předmětů. Přestože fotografie slouží k připomenutí pouta se zesnulými rodiči, ostatní předměty postupně ztrácejí na významu. Nahrávka s matčinou oblíbenou skladbou ještě sourozencům v autě připomene dřívější sdílené momenty. Nahromaděné věci rodičů v jedné z garážových kójí najednou působí odcizeně, jako pouhé předměty bez jakékoliv osobní hodnoty.

Nenucenou podmanivost filmu zvláštním způsobem vystihují experimentální předěly mezi jednotlivými kapitolami. V nich sledujeme rozostřené abstraktní výjevy světel, barev a linií, jež doplňuje tklivá hudba, kterou složil Jarmusch s britskou zpěvačkou Anikou. Tyto výjevy nemají podobně jako jednotlivé scény jasný význam, přesto nám něco sdělují. Otec Matka Sestra Bratr tak nachází svou uměleckou i emoční sílu právě v této subtilnosti. Namísto čitelných konfliktů nás riskantně vedou ke zdánlivě nedůležitým momentům, které však postupně nabývají na významu. Učí nás tak vnímat vztahy mezi postavami novým, zdrženlivějším pohledem.

Autor je filmový publicista.