Konec experimentu? Proč levice přes Rojavu neviděla syrskou revoluci

V syrském Kurdistánu – známějším jako Rojava – od roku 2012 de facto autonomně vládla kurdská Sjednocená demokratická strana (PYD). Za ta léta si získala přízeň na levém spektru nejen díky boji proti Daeši. Její autonomistický projekt označovaný jako Demokratická autonomní administrativa severní a východní Sýrie (DAANES) byl budován na anarchismem inspirované ideologii. Levice do politického projektu PYD hodně investovala i na emocionální rovině a kolaps DAANES začátkem letošního roku po ofenzivě jednotek přechodné syrské vlády označuje jako „zradu Kurdů“.

Západní levice přehlédla důležité paralely mezi syrskou a kurdskou revolucí, které spočívaly jak v horizontálním organizování a grassroots demokracii, tak i v limitech, které jim kladla militarizace.

V úterý 2. února vstoupil malý kontingent jednotek nové syrské vlády do Kámišli, neoficiálního hlavního města Rojavy. Probíhala tím implementace mírové dohody mezi syrskou vládou a Syrskými demokratickými silami (SDF), kterou 30. ledna společně obě oznámily stejným textem. V rámci dohody se vojenské složky PYD, tedy Lidové obranné jednotky (YPG) a Ženské obranné jednotky (YPJ), mají integrovat do syrské armády, avšak jako separátní brigády rozmístěné na kurdských územích. V místní administrativě mají zůstat dosavadní zaměstnanci a zaměstnankyně. Guvernérem většinově kurdské provincie Hasaka, která tvořila hlavní část Rojavy, se stal nominant SDF, Núr al-Din Ísa Ahmad.

Politická, jazyková, národnostní a kulturní práva Kurdů v Sýrii mají být garantována. Syrský prezident Ahmad Šara už 16. ledna prezidentským dekretem prohlásil, mimo jiné, kurdský nový rok Newroz za celosyrský státní svátek. Občanství má být navráceno všem syrským Kurdům, které v roce 1962 o občanství připravil režim Háfize Asada. Má pokračovat návrat Kurdů do regionu Afrín na severozápadě Sýrie, odkud je před téměř 10 lety vyhnala tzv. Syrská národní armáda (SNA) – často působící jako turecké proxy jednotky.

Zároveň však jde o integraci kurdských regionů do nové Sýrie. Výhled PYD na nezávislost Rojavy, nebo alespoň na federalizaci Sýrie či autonomii, se nenaplní. DAANES tímto formálně končí.

Politický projekt PYD, napojené na Kurdskou stranu pracujících (PKK), jejímž ideovým otcem je Abdullah Öcalan, si získal velké sympatie na levém spektru. Je pochopitelné, že v brutální občanské válce, do které se syrská revoluce z roku 2011 překlopila, působilo hnutí, rétoricky se hlásící k demokracii, sekularismu, antikapitalismu, feminismu a ekologii, jako ostrov naděje. Pendantem těchto sympatií je karikování vlády v Damašku jako „Daeš“ navzdory tomu, že syrská vláda proti Daešu aktivně bojuje, rozkládá jeho buňky v Sýrii a Hajját Tahrír aš-Šám (HTS), ze které syrská vláda ve velké míře vzešla, proti němu bojovala už léta během vlády v Idlíbu.

Takový přístup však primárně vychází z nedostatečně komplexního pochopení syrské revoluce. Značná část levice udělala hlavní chybu v tom, že zanevřela na syrskou revoluci a vyčlenila Kurdy jako „jedinou naději“ vedle Asadova režimu a „teroristů“. Levice tak nejenže neviděla paralely mezi kurdskou a syrskou revolucí, ale úspěch jedné implicitně, a někdy i explicitně, zakládala na selhání druhé. Dostala se tím do pozice, kdy neumí reagovat na novou realitu.

Jedna, nebo dvě revoluce?

Autonomistický politický projekt PYD byl od začátku v rozporu s politickou vizí nové vlády v Damašku, která vznikla po úspěchu revoluce v prosinci 2024. Pro syrskou vládu a pro Šaru osobně je autonomie nebo i představa decentralizované či federální Sýrie nepřijatelná.

To nasměrovalo syrskou vládu a PYD na kolizní kurz, který vyústil v boje v lednu 2026. V nich táhla PYD za kratší konec. Rychlý kolaps byl způsoben zejména tím, že arabské milice působící v rámci SDF přešly na stranu syrské vlády. Arabské obyvatelstvo většinově vnímalo vládní jednotky jako osvoboditele. Výsledkem bojů je návrat správy arabských měst jako Rakká či Dajr az-Zaur z DAANES plně pod centrální syrskou vládu a aktuálně implementovaná dohoda na zbývajících územích.

Kořeny tohoto kolizního kurzu najdeme však již v začátcích revoluce. Zde je třeba říct, že Kurdové nebyli před revolucí zastánci Asadova režimu, právě naopak. Vzpoura v kurdském městě Kámišli v roce 2004 představovala jakousi předzvěst revoluce. Začátkem roku 2011 protesty v kurdské Hasace předcházely dokonce i protestům ve městě Dará na jihu Sýrie, přezdívaném „kolébka revoluce“. Jenže brzy se začaly ukazovat rozdíly.

Nejpopulárnější revoluční slogan v Sýrii v roce 2011 byl „Jeden, jeden, jeden, syrský lid je jeden!“. Syrská národní rada (SNC) jako koordinující opoziční orgán, který vznikl v létě 2011, odmítala diskutovat o federalizaci Sýrie. Prioritou měla být jednotná demokratická Sýrie. Taková priorita byla přijata i částí kurdské opozice proti Asadovi. Populární kurdský aktivista Mišál Tammo, zavražděný režimem v říjnu 2011, sice z dlouhodobého hlediska preferoval určitou míru autonomie pro kurdské regiony, ale v té době zdůrazňoval jednotu Arabů, Kurdů jakož i ostatních menšin v Sýrii. S SNC spolupracovala Národní kurdská rada v Sýrii (ENKS), v té době politicky dominantní koalice kurdských politických stran.

S postupujícím brutálním potlačováním revoluce ze strany režimu a přerodem revoluce na krvavou občanskou válku však PYD viděla prostor pro předběžnou realizaci svého autonomistického projektu. Asadův režim si také musel vybrat priority a byl ochoten s PYD fakticky uzavřít nepsané příměří. PYD se tak podařilo ušetřit Rojavu od destrukce. Tímto si získala většinovou podporu mezi kurdským obyvatelstvem a ENKS byla postupně marginalizována.

Většina kurdského obyvatelstva tradičně odmítala politický islám, ale zároveň mnozí byli relativně konzervativní sunnitští muslimové. Oddělení politiky a náboženství má své náboženské kořeny v súfismu, který vykládá islám apoliticky. Kulturně však PYD ve vztahu ke kurdskému obyvatelstvu stále vystupovala jako avantgardní strana. Podpora PYD neznamenala automaticky širokou podporu její socialistické ideologie. Prvotní podporu si PYD získala vlastně stejným způsobem, jako jiná archetypální avantgardní strana. Bolševici v roce 1917 těžili z toho, že ukončili válku. PYD zase z toho, že kurdské oblasti ušetřila války.

Toto strategické rozhodnutí PYD hned na začátku oddělilo osud kurdské revoluce od zbytku té syrské. Asadův režim se soustředil na boj se syrskými revolucionáři pod hlavičkou Syrské svobodné armády (FSA) a islamistických rebelů, kteří s nimi spolupracovali, přičemž víceméně ignoroval jak Daeš, tak i Kurdy. To vyvolalo u mnoha Syřanů dojem, že PYD kolaborovala s režimem.

Toto rozhodnutí postupně vedlo i k reálným, traumatickým případům kolaborace. V roce 2016 jednotky YPG obsadily s ruskou leteckou podporou město Tal Rifát severně od Aleppa, čímž zkomplikovaly zásobování syrských rebelů. Později v tom roce kurdští militanti z aleppské čtvrti Šajch Masoud pomáhali režimu obklíčit rebely ve východním Aleppu, když odstřihli klíčovou přístupovou cestu Castello. Etnické vyčištění východního Aleppa v prosinci 2016 signalizovalo symbolickou porážku syrské revoluce. Asadistické i íránské jednotky byly později dlouhodobě rozmístěny v provincii Hasaka.

Ze strany PYD by se dala část takové kolaborace chápat jako sebeobrana. Obyvatelé Šajch Masoud například dlouhodobě čelili sporadickému ostřelování z rebely ovládaného východního Aleppa. Užší spolupráce s režimem a s Íránem v Hasace zase přišla po výše zmíněné invazi do Afrínu. Podstatné je však chápat hloubku strategické propasti mezi postupem PYD a zbytkem syrské revoluce.

V srpnu 2014 jednotky PKK v Iráku pomáhaly zachránit jezídy ukrývající se na hoře Sindžár před Daešem. V září 2014 samotnému Kobanê hrozilo, že ho obsadí Daeš a zmasakruje místní obyvatelstvo. Proti genocidnímu Daeši si Kurdové získali sympatie západního světa, západní armády intervenovaly při Kobanê a pomohly zahnat Daeš. YPG, a později SDF, se následně staly hlavním západním spojencem v boji proti Daeši.

Arabové kurdské jednotky vítali jako osvoboditele, ale zároveň měl postup YPG/SDF někdy i příchuť obsazování. V roce 2016 bylo město Manbídž osvobozeno od Daeše. Místní čekali, že bude umožněn návrat místního výboru, který Manbídž spravoval před Daešem. Místo toho SDF ustanovily vlastní vojenskou radu, která sice zahrnovala i místní Araby, ale byla servilní vůči kurdskému vedení.

V roce 2017 při osvobozování Rakky, které Daeš považoval za své hlavní město, působily SDF jako pozemní jednotky s leteckou a dělostřeleckou podporou západních spojenců. Podle Amnesty International bylo civilních obětí více než 1,5 tisíce, a to právě v důsledku bombardování a dělostřeleckého ostřelování. Problematické nebyly plánované a cílené útoky, kde spojenci pracovali na co největším omezení civilních obětí. Problematická byla blízká letecká podpora (close-air support, CAS), kterou přivolávali bojovníci a bojovnice SDF operativně ze země – nejednou neohleduplně.

Jizvy, které tyto a další traumatické zkušenosti vyvolaly u arabského obyvatelstva, se nikdy nezahojily. Takže když se naskytla neasadovská alternativa v Damašku, už v prosinci 2024 začaly protesty, aby se arabská města v rámci DAANES vrátila pod správu centrální vlády.

Levicové tunelové vidění

Evropská levice vyčlenění kurdské revoluce ze syrské výrazně podporovala. Dalo se to pochopit. V Öcalanových spisech, které měly tvořit východiska politického avantgardismu PYD, četla přesně to, co chtěla číst.

Demokratický konfederalismus měl spočívat v přenesení správy na co nejvíce lokální úroveň. Rozhodování mělo probíhat na úrovni malých komun a výborů, které měly mít alokované dostatečné prostředky z rozpočtu. Tyto organizační jednotky na kurdských územích vznikaly, západní levičačky je navštěvovaly a viděly v nich realizaci jejich anarchistických idejí.

Pro kurdský feminismus zavedl Öcalan termín „jineolojî“ (věda o ženách). Principy rovnosti pohlaví se přetavovaly do školního kurikula v Rojavě. Zejména kurdské ženy s kalašnikovy se v očích západní levice asociovaly s ikonickou fotografií katalánské komunistky Mariny Ginestà na střeše barcelonského hotelu v roce 1936 či s obrazy ozbrojených partyzánek. V konzervativním, muslimském regionu to působilo jako zjevení.

Co západní levice vidět nechtěla, neviděla. Demokratický konfederalismus v Rojavě stále – jak je tomu vždy u avantgardních, revolučních stran – podléhal stranické kontrole. Strategická rozhodnutí se dělala na nejvyšších úrovních strany, často pod dohledem „kadros“ z PKK. Probíhaly represe proti kurdským politickým oponentům PYD, zejména z ENKS. Represím čelili později i Arabové pod správou DAANES, pro které byla PYD nepochybně lepší alternativou k Daeši, ale zároveň se s jejich vládou nikdy plně nesmiřili. Tyto represe se zintenzivnily po pádu Asada.

Odvrácenou stranou obrazů emancipovaných žen v YPJ byly zejména opakující se zprávy o nuceném náboru dětí do armády, včetně chlapců a dívek již od 12 let. Ideologická reedukace mezi konzervativním kurdským obyvatelstvem cílila na mladé lidi a nejednou je vytrhávala z rodin. Jako u jiných takových kulturních revolucí či modernizačních projektů v minulosti, i zde bylo hlavním cílem vytvoření nové generace Kurdů. Projekty ideologické převýchovy obyvatelstva částečně mohou uspět, ale jsou vždy spojeny s menší či větší mírou násilí.

V rojavském projektu byl stále přítomný rozpor. Öcalanovská idea demokratického konfederalismu konvenovala západní levici i tím, že měla překonávat jednoduchý nacionalismus. Ale současně šlo o partikulární, národně-osvobozenecký projekt nacházející se neustále ve válečném stavu – ani ne tak s režimem, jako zejména s Tureckem. Horizontální organizace tak musela být neustále korigována vertikálním dohledem, civilní správa přizpůsobována militaristické logice.

Nejhorší a nejškodlivější na levém spektru však byla akceptace paradigmatu oddělení kurdské revoluce od syrské.

Reakce části levice na syrskou revoluci byly od počátku kampistické: Asad byl spojenec Íránu, podporoval ho Hizballáh známý z bojů proti izraelské okupaci Libanonu, byl nominálně proti Spojeným státům a Izraeli, takže logicky syrská revoluce musela být zorganizována Západem. Tento „antiimperialismus hlupáků“ byl, slovy Charlese Davise, reakční v doslovném smyslu: „To, jak levičák reaguje na kupy mrtvých žen a dětí, je v podstatě diktováno tím, jak reaguje americká vláda.“ Pokud mlčí, levičák kritizuje; kritizuje-li vláda, levičák mlčí.

Jiní s požadavky syrské revoluce ze začátku i sympatizovali. Ale část jen do té míry, že sympatizovala s odporem vůči diktátorům, ale jinak arabské jaro celkově vnímala v rámci „restorativních revolucí“, které jsou prý, parafrázujíc Habermase, vedené představou korekce a absentují v nich inovativní ideje či vize nové budoucnosti.

Někteří stále viděli v arabském jaru více než restoraci. Populární slogan, který se do Sýrie přesunul z náměstí Tahrír v Káhiře – „Chléb, svoboda, důstojnost!“ – žádal víc než jen neoliberální model západní demokracie. Ti, kdo se podívali blíže, viděli v syrské revoluci mnoho kreativity, zejména v tzv. místních koordinačních výborech (LCC), tansíqiját, které byly inspirovány syrským anarchistou Omarem Azízem jako modely nové demokratické, horizontální organizace. Z LCC vzešel i zmíněný výbor v Manbídži. V tansíqiját se rozsáhle zapojovaly i ženy a legendárním se stal LCC v Daráji, ve kterém až do obsazení města režimem v roce 2016 byly revoluční milice podřízeny civilní správě.

O tansíqiját lze říci to, co o takových „místech svobody“ v kontextu revolucí psala Hannah Arendt: „Vyrašili jako spontánní orgány lidí, mimo jakékoli revoluční strany.“ Tansíqiját neměla, na rozdíl od kurdských komun a výborů, předpřipravené ideologické podhoubí. Šlo o přirozenou alternativu v místech, kde se režim stáhl, ale život tam ustat nemohl. Takové lokální výbory jsou často tranzitivními součástmi revolucí, jsou zážitky demokracie, formativními žitými zkušenostmi, které se lidé nejednou politicky snaží artikulovat i po skončení revoluce.

Avšak většina i z těch levičáků, kteří věděli například o tansíqiját, revoluci odepsala poté, co se na přelomu let 2012 a 2013 začala více militarizovat. Jedním z problémů byl nárůst islamistických milic oproti původním FSA jednotkám. Jejich nárůst souvisel s tím, že vojenská podpora se snadněji dala získat ze Saúdské Arábie, Kataru či Turecka. Obamova administrativa totiž po zkušenosti z Libye nechtěla v Sýrii rozsáhle intervenovat. Milice FSA tak byly vyhladovělé ve stylu „16 nábojů na bojovníka měsíčně“.

Hlavním problémem však byla samotná militarizace, jejíž logika se liší od občanské revoluce. Tansíqiját už neřešili organizování protestů, nediskutovali o nových uspořádáních společnosti, ale řešili zásobování vojenských jednotek a správu osvobozených oblastí. Revoluční výhled do budoucnosti byl nahrazován – obdobně jako v Rojavě, byť v jiné míře – vedením vojenských operací ze dne na den.

Po etnickém vyčištění východního Aleppa v prosinci 2016 jsem i já, k mé hanbě, přešel jen ke sporadickému sledování dění v Sýrii. Kdo se však nikdy nevzdával, byli samotní Syřané a Syřanky. Odvahu, kterou nabrali při odmítnutí režimu, kreativitu, kterou projevili při revolučním organizování, už nikdy neztratili. Byla to radikálně demokratická zkušenost, ze které čerpají i dnes. Ani v Idlíbu revoluční étos nezmizel navzdory izolaci či autoritářské vládě HTS. Syřané průběžně protestovali i proti krokům HTS, což vyústilo v postupné relativní umírnění HTS, odstřihnutí se od jejích radikálních islamistických kořenů. Zároveň revoluční étos spočíval v tom, že výhledem bylo vždy osvobození celé Sýrie, což se nakonec podařilo v prosinci 2024.

Cesta, kterou jsme nešli

Arabské jaro a syrská revoluce zvlášť měly na levém spektru oživit přístup k revoluci, který razil například francouzský fenomenologický marxista Maurice Merleau-Ponty: neaplikovat na revoluce předpřipravené teoretické rámce, ale vycházet z žité zkušenosti samotných revolucionářů a revolucionářek. Na každém kroku vycházet z důsledné, co nejvíce granulární faktické analýzy.

Místo toho levice teoreticky doplnila a dotvořila strategické rozhodnutí PYD odčlenit se od zbytku syrské revoluce. Jen kurdská revoluce byla skutečná, „socialistická“ revoluce. Syrská revoluce z tohoto pohledu ani pořádná revoluce nebyla. A stále více byl její vývoj na levém spektru interpretován z hlediska toho, jak prospívá či neprospívá jediné skutečné revoluci v syrském Kurdistánu.

Opačný přístup, k němuž by důsledná faktická analýza vedla, by spočíval v opětovném spojení syrské a kurdské revoluce. V podpoře pro ideologický projekt PYD, ale v kritice jejich „pragmatického“ vztahu k režimu. V přípravě na úspěch revoluce, a tedy i v přípravě alternativ k autonomistickému či separatistickému projektu. Porozumění významu a povaze syrské revoluce by levici vedlo k chápání, že úspěch kurdské revoluce je ve skutečnosti závislý na úspěchu syrské revoluce jako takové.

Vyžadovalo by to také jiné přemýšlení o západní intervenci. Levice intervenci neodmítala ve prospěch YPG. Pokud by viděla celou syrskou revoluci jako hodnou podpory, chápala by argumenty ve prospěch intervence i pro ni. Šlo by o podporu bezletové zóny, resp. zásobování rebelů protivzdušnými zbraněmi (místo bránění v tom, aby si je pořídili), aby mohli čelit tomu jedinému, co režimu zůstávalo po rozsáhlých dezercích: nerozlišujícímu bombardování.

Včasná intervence mohla oslabit i islamisty. Zároveň je nutno říci, že islám je organickou součástí syrské společnosti a jeho politický výraz je očekávatelný a důležité je jen, aby fungoval v demokratickém rámci. Důslednější analýza by levici vedla k tomu, že i politický islám jako její ideologický oponent je rovněž součástí revoluce.

Vzhledem například i k pozici SNC bylo vždy třeba uvažovat i nad unitární alternativou. Paradoxně se tímto směrem postupně vydává samotný Öcalan, který v únoru 2025 volal po rozpuštění PKK. Její odboj měl smysl tehdy, když „kanály demokratické politiky byly uzavřeny“, avšak v rámci demokratického systému se boj za sebeurčení dá vést i jako boj za rovnoprávnost, občanská a sociální práva – možná více v duchu turecké Lidově demokratické strany (HDP). V tureckém kontextu se však zdá, že „kanály demokratické politiky“ se v poslední době výrazněji zavírají, o čemž svědčí zejména politický proces proti Erdoğanovu hlavnímu politickému rivalovi, Ekremovi İmamoğluovi.

V syrském kontextu by to znamenalo správné sekvencování. Prvním krokem má být budování demokratické, spravedlivé Sýrie, o autonomiích či federalizaci lze uvažovat později. A rozhodně nepožadovat jejich implementaci zvenčí a nové rozparcelování Sýrie, jako by mělo jít o novou, lepší verzi Sykes-Picotovy dohody. Není třeba rozhodnout jednou provždy, zda je lepší centralismus nebo federalizace – jde o to vytvořit demokratický prostor, ve kterém se taková rozhodnutí budou dát plnohodnotně realizovat.

Nebo, z druhé strany, levicové ideály PYD se mohou stát součástí syrského politického prostředí. Levice reprodukovala protiřečení inherentní v praxi PYD: její politická ideologie deklarovaně stála na překonání nacionalismu, ale zároveň byla vnímána jako specificky kurdská. V demokratické Sýrii by však bylo možné tuto národní specifičnost překonat a učinit tak ony ideály univerzálními. Je možné si představit takovou stranu, která není již zaměřena primárně na jedno etnikum, ale sdružuje Kurdy, Araby i jiné obyvatelstvo Sýrie. V demokratické Sýrii lze takto revoluci opětovně zcelit.

Západní levice tak přehlédla důležité paralely mezi syrskou a kurdskou revolucí, které spočívaly jak v horizontálním organizování a grassroots demokracii, tak i v limitech, které jim kladla militarizace. V protestních sloganech, které hleděly do budoucnosti, nikoli za přímočarou restoraci; a v „bratrství a sesterství“ mezi lidmi, které revoluční zkušenost zhmotňuje. Skrze tyto revoluční zkušenosti by se syrští Arabové, Kurdové a všichni ostatní mohli vnímat jako lidé, kteří si prošli něčím velmi podobným, naučili se podobné věci, a to bez ohledu na rozdílné kanonické texty či jejich absenci.

Poučením ze syrské revoluce pro levici mohlo a stále by mělo být to, že sdílená revoluční žitá zkušenost je důležitější než teoretická ideologická východiska.

Autor je právník a filosof.