Vědci poskytli už řadu důkazů a studií, které potvrzují, že utrazpracované potraviny jsou pro lidský organismus škodlivé. S některými přísadami to třeba není tak zlé, ale u dalších je třeba se pozastavit. V mnoha případech jde doslova o jedy, kterými se společnost postupně dobrovolně nebo nevědomě tráví. Potravinářský průmysl je v tomto ohledu hodně cynický sektor.
Ultrazpracované potraviny jsou taktéž společenským problémem, ovšem měla by se mu přikládat větší váha. Podívejme se například na aktuální absurdní debatu kolem stravování ve školách, kdy vlastně mnozí (potravináři) ani nevědí, jestli by děti vůbec měly být vedeny ke zdravému jídlu. Situace není nepodobná té před několika dekádami, kdy věda bila na poplach proti kouření, ale tabákoví giganti dělali jako by nic a na bagatelizaci zdravotních rizik vynakládali neuvěřitelné peníze, zatímco do spotřebitelů dál pumpovali kila smrtících jedů.
Do hry vstupuje i fakt, že neopomenutelná část rodin nakupuje ultrazpracované jídlo, protože je levnější.
Evropská unie složení potravin nějakým způsobem reguluje – a výrazně více než třeba Spojené státy, leč stále nedostatečně. Ve výsledku se divíme, co všechno lze v supermarketu běžně koupit – od látek nevhodných pro děti nebo alergiky přes složky měnící přirozené prostředí ve střevech až po ty vyloženě karcinogenní, které vedou k určitým typům rakoviny. Pokud se tomu člověk chce vyhnout, musí pozorně číst etikety. Škodlivá „éčka“ jsou často i tam, kde byste je nečekali a kde by vůbec nemusela být.
Chudí nemají na výběr
Spousta čtenářů si už nyní formuje v hlavě argument, který zní nějak takhle: „Když člověk chce jíst zdravě, nic mu v tom nebrání. Nezpracované potraviny na trhu jsou a ať si lidé vaří doma.“ Je to pravda, ale jen do určité míry. Velká část společnosti ale o tom, co jí, do dalekosáhlých důsledků nepřemýšlí. Prostě jdou do obchodu a nakoupí si. Každý z nás by se samozřejmě měl nad svými návyky zamýšlet, ale to samo o sobě nestačí. Naše společnost není nijak systematicky edukována o dopadech ultrazpracovaných potravin, a navíc je pod neustálou miliardovou reklamní masáží nadnárodních potravinových koncernů. A reklama funguje dobře, jinak by se do ní nedávalo tolik peněz, viz třeba slazené nápoje a energetické drinky.
Do hry vstupuje i fakt, že neopomenutelná část rodin nakupuje ultrazpracované jídlo, protože je levnější. I když se v poslední době bio potraviny zlevnily a v supermarketech lze najít varianty bez těch nejhorších přísad, jsou stále výrazně dražší. Pro nízkopříjmové skupiny obyvatel nebo rodiny s vícero dětmi je stále sci-fi, aby při velkém víkendovém nákupu do košíku nakládaly bio věci. Nebo aby si denně kupovaly „farmářský“ chléb za 130 korun, když ultrazpracovaný „tousťák“ nestojí ani třicet.
Opět slyším nesouhlasné reakce. Vždyť Česko je jednou z nejvíce rovnostářských států v EU. No, to bych rozporoval, ale i pokud tuto hypotézu budeme považovat za platnou, tak podle statistik u nás máme minimálně deset až dvacet procent obyvatel, kteří žijí na hraně a takzvaně „z ruky do úst“. Samoživitelky, zranitelné osoby, velké rodiny, důchodci ale i třeba mladí lidé horko těžko shánějící bydlení. Pokud vám argument o rovnosti stále přijde ospravedlnitelný, gratuluji k mimořádné tloušťce hroší kůže, protože tyto ohrožené skupiny rovnou odepisujete, nutíte je pojídat nezdravé jídlo a ve výsledku jim ubíráte naději na dožití ve zdraví. Že nezdravá dieta vede k dřívějšímu úmrtí nebo stáří strávenému po ordinacích, je prokázáno.
Sůl nad zlato
Utrazpracované potraviny mají i svůj ekonomický rozměr. Jejich konzumování často vede k obezitě, kardiovaskulárním chorobám (nejčastější příčina úmrtí), civilizačním onemocněním nebo dokonce k rakovině. To všechno vyvíjí enormní tlak na zdravotní systém, který má už tak svých problémů dost. Studie rovněž jasně hovoří o tom, že prevence je efektivní a šetří veřejné peníze. Nemluvě o zlepšení lidských životů. Regulace utrazpracované krmě je tedy ve své podstatě pravicové řešení a vzácný příklad, kdy se mohou komunisti i pravičáci chytit za ruce a společně vesele odejít směrem k zapadajícímu slunci.
Pokud by se ale stát pokoušel o zlepšení stavu změnou stravovacích návyků občanů, bude to velice dlouhé a bude to fungovat jen mezi bohatými. Důležité jsou především systematické změny, které vedou přes tlak na výrobce. Skvělým příkladem je obyčejná sůl. Zbrusu nová studie z Oxfordské univerzity dokazuje, jak i malé snížení obsahu soli v potravinách udělá velkou změnu.
Británie už před časem stanovila doporučení úrovně soli v běžných potravinách i rychlém stravování. Bohužel jsou však jen dobrovolná. Studie uvádí, že kdyby výrobci limity skutečně dodržovali, zabránili by desetitisícům infarktů, mrtvic a dalších onemocnění a prodloužili životy mnoha lidi. Zároveň by se ve zdravotnictví ušetřily miliardy. Přitom spotřebitelé by vůbec nemuseli měnit své chování. Stále by chodili do stejných obchodů a fast foodů, jedli by stejné fazole/chipsy/předpřipravená jídla jako doposud, ale byli by zdravější. Ani pro firmy by to neznamenalo výraznou změnu výrobních postupů. Mimochodem Češi solí i díky lásce k uzeninám výrazně více než Britové…
Když se to vezme kolem a kolem, není vlastně na škodu, že Česko má ministra pro prevenci. Prevence pomáhá jednotlivcům i společnosti. To by ale ve vládě nesměl být ministrem jen do počtu. Kromě vyvěšování informačních tabulek pod schody a plácáním o české olympiádě, která tu stejně nikdy nebude, by měl neúnavně hledat způsob, jak koncerny přimět k tomu, aby české občany přestaly trávit jedy v přesolených a ultrazpracovaných potravinách.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás