Zákon o podpoře bydlení vešel v účinnost letos v lednu. Oproti původním záměrům svých tvůrců byl značně oslaben už za vlády Petra Fialy. Nyní se o jeho další osekání snaží vláda současná, která chce možnost poradenství, jež bylo původně zamýšlené pro každého, kdo by je potřeboval, omezit na lidi v bytové nouzi, rezidenty v daném místě a občany EU. To například vylučuje z možnosti přijít se poradit do kontaktních center všechny ukrajinské uprchlíky. Platforma pro sociální bydlení, která se na tvorbě zákona podílela, dostala za toto své úsilí mezinárodní cenu World Habitat Award. S Mikolášem Opletalem z Platformy pro sociální bydlení jsme hovořili o současné podobě zákona a také změnách, jimiž se zákon dále snaží oslabit vláda Andreje Babiše.
Ocenění World Habitat Award, kterou Platforma pro sociální bydlení tento týden dostala, je skutečně za její podíl na prosazení zákona o podpoře bydlení nebo i za další činnost Platformy?
V zásadě dostala Platforma cenu za svou práci při prosazování zákona o podpoře bydlení. Za to, že jsme vytvořili síť poskytovatelů sociálních služeb a také know-how. Díky tomu se v Česku z evropských peněz postupně rozjely projekty Housing First. Také jsme města a neziskovky motivovali k tomu, aby dělaly zabydlovací projekty, díky kterým jsme byli schopni prezentovat příklady dobré praxe napříč kraji.
Když jsme teď dělali terénní sondu v Plzni a v Ústí nad Labem, zjistili jsme, že lidé mají strašně nízkou důvěru v to, že by jim obec nebo stát mohli pomoct. Jsou to pro ně nepřátelské instituce.
A na základě toho všeho pak vznikl zákon o podpoře bydlení. Prosadil se díky profesionalizovanému lobbingu, ale zejména vychází z žité praxe, kdy se to v terénu zkoušelo a pak se řeklo, že když něco funguje v Brně a také v Ostravě a dalších městech, tak je možné to realizovat v rámci celé republiky.
Než se dostaneme ke kritice zákona, na začátek připomenu, že zákon stojí na třech pilířích. Zaprvé na kontaktních centrech, na která se mohou obrátit všichni lidé, kteří mají obavu, že se dostávají do problémů s bydlením. Kontaktních center mělo být původně přes dvě stovky, ale během legislativního procesu se počet snížil na 115. Dále zákon nabízí garance majitelům bytů, aby se neobávali, že nedostanou nájem, pokud nájemník nebude moci platit. Nájemní smlouvy v případě garance uzavírají nájemníci buď přímo s majitelem, přičemž obec nebo některá občanská organizace jsou garantem této smlouvy, anebo je majitel uzavírá s obcí či jiným subjektem a ty byt dále pronajímají. Zde se také měnilo, kdo všechno má na garance nárok. A nakonec přináší zákon podporu těm nejohroženějším, kteří mají po dobu dvou let možnost asistence při návratu do běžného života. Doba asistence byla původně stanovena na tři roky, ale to se během legislativního procesu zkrátilo. Kdo přesně má tedy nárok na tuto asistenci?
Asistenci má klient indikovanou od kontaktního centra a může ji využívat každý, kdo ji potřebuje. Když ji ale například získá osamělá seniorka, která nemá žádné další problémy, tedy kromě problému s adekvátním bydlením, pak ji stejně nevyužije. Zároveň očekáváme, že absolutní většina lidí asistenci dostane, protože to typicky budou lidé, kteří žili v bytové nouzi někde na ubytovně.
Za minulé vlády poslanci přijali pozměňovací návrh Jiřího Havránka (ODS) a zúžili tak skupinu lidí, kteří mají podle zákona nárok na garanci při uzavírání nájemních smluv. Jaké parametry musejí tedy nyní splňovat lidé, kteří mohou této služby využít?
Změna spočívala v tom, že do zákona poslanci přidali příjmový a majetkový limit. Majetkový limit není v zásadě problém, to je něco pochopitelného a je to stejné jako u dávek. Konkrétně to znamená úspory například 350 tisíc u čtyřčlenné rodiny. Před změnou to fakticky nebylo správně nastavené, přestože u nás nejspíš neexistuje větší skupina lidí, která by měla nízké příjmy a zároveň opravdu velké majetky.
Člověk ale může mít nemovitost a přitom nebýt bohatý.
Domácnost nemůže mít byt nebo dům použitelný k bydlení, jinak by totiž nebyla v bytové nouzi.
A když mají někde chalupu třeba po babičce?
Pokud není uzpůsobená na bydlení, tak ji mít může, i ten majetkový test to umožní. Je možné mít chalupu i auto, není to příliš tvrdě nastavené. Jen nesmí mít nemovitost, která je vhodná k bydlení.
Je to ale přece i otázka místa, kde nemovitost je. Chalupa v Orlických horách těžko může sloužit k trvalému bydlení rodině, která má svůj život někde ve městě, kde rodiče pracují a děti chodí do školy.
Ano, to pak může být problém a můžou těm lidem říct, aby chalupu prodali.
Kromě majetkového je tam i ten příjmový test. Ten hodnotíte jak?
Příjmový test, který se do zákona dostal mezi druhým a třetím čtením, záměr zákona hodně poškodil. A jsme přesvědčeni, že nebyl potřeba, jelikož zákon už obsahoval jiné filtry, kdy domácnost, která měla na garanci nárok, musela být v bytové nouzi už pro získání sociálního bydlení. To znamená, že žila na ubytovně nebo v azylovém domě nebo byla ve výpovědi z nájmu. V bytové nouzi jsou i ti, kdo mají nájemní smlouvu na tři měsíce či ještě méně. Obchod s chudobou, kdy se cyklí krátkodobé smlouvy, se totiž také kvalifikuje jako bytová nouze.
A jaké má tedy pomoc parametry?
Počítá se podle vzorečku. Vezmou se příjmy domácnosti ohrožené bydlením a k nim se připočítají fiktivní dávky, na které by domácnost měla v bytě nárok. Z toho se odečte fiktivní nájem, který by domácnost platila – ten je konstruovaný podle cen v místě obvyklých. No a výsledná částka nesmí být vyšší než 1,6násobek životního minima. Z našich výpočtů vyplynulo, že nárok nakonec nemají ani lidé, kteří berou minimální mzdu. S příjmem nad 22 tisíc už se tam lidé nevešli.
Nárok na garanci při uzavírání smluv tak tedy budou mít hlavně lidé, kteří nepracují?
Ne tak docela. Je tam totiž zároveň příjmový limit i z druhé strany.
Člověku po zaplacení nákladů na bydlení musí podle zákona zbýt více, než je životní minimum. Kdyby mu zbylo méně než životní minimum, ocitl by se po zaplacení bydlení v přílišné příjmové chudobě, a pak by vzniklo riziko, že nezvládne nájem hradit. Musí se tak vejít mezi oněch 1,0 a 1,6, což je kriticky málo.
Není to pro lidi, kteří mají víc jak minimální mzdu, ani lidi, kteří jsou úplně chudí. Pro koho to tedy je?
Taková domácnost by musela být hodně chudá, ale specifickým způsobem. Pokud by tam byla třeba samoživitelka se třemi dětmi, vychází to, že by musela mít příjem třeba okolo 18 tisíc, což není ani celý úvazek. Tudíž to znamená nízkopříjmové profese, které pracují na necelý úvazek, třeba 0,8. Jak se to počítalo hodně narychlo, tak ve výpočtu je prostě chyba.
Garance jsou tak pro malou skupinu lidí, která je obtížně definovatelná. Když si řekneme OK, tak má to být pro lidi, kteří jsou v nějakém totálním sociálním vyloučení, tak ti tam nejsou. Nebo to mají být nízkopříjmoví pracující? Ti tam také nejsou. Je to taková neplánovaná skupina, která se vlastně ani nedá úplně označit.
A kolik lidí tedy dosáhne na garanci nájmu v absolutních číslech?
Z naší kalkulace, kterou jsme dělali minulý rok, což se mezitím nejspíš trochu změnilo, protože se změnily normativy dávek a další parametry, vyšlo, že to bude něco mezi 20 a 30 tisíci lidmi, kteří by měli nárok na garanci při uzavírání nájemní smlouvy.
To je opravdu hodně málo, to je přece zásadní nedostatek toho zákona.
Je úplně v pořádku, když se říká, že v tom zákoně jsou konstrukční chyby. Přestože jsme si v Platformě přáli, aby se zákon schválil, tak zároveň otevřeně říkáme, že jsou v něm konstrukční chyby. My jsme k tomu vydali minulý rok mikroanalýzu, dělali jsme k tomu tiskové výstupy. Nijak nezastíráme, že v tom zákoně jsou díry a toto je zrovna díra, u které máme trochu naději, že by ji současná garnitura mohla chtít opravit. Z řad poslanců ANO a SPD zaznívala minule obrovská kritika konkrétně toho příjmového testu. Takhle to schválila minulá vláda a jednalo se o kompromis mezi koaličními stranami, kdy STAN tu změnu nechtěl, ale Spolu to mělo jako podmínku přijetí zákona.
A jaká byla jejich motivace k omezování množství příjemců pomoci?
Nechtěli, aby to šlo moc doširoka. Připadalo jim, že bytová nouze je příliš měkké kritérium a že by se to pak týkalo příliš velkého počtu lidí a že někteří by na tom nutně nemuseli být až tak špatně, aby dostávali státní bydlení.
Jak jako státní bydlení? Je to pořád bydlení u soukromého majitele.
Je to bydlení s podporou státu, ve kterém stát poskytuje garanci.
Dobře tedy, s garancí státu, spadá to nějak do představy státem podporovaného bydlení, ale nájem platí člověk soukromému majiteli.
S pomocí dávek, jinak se tam nevejde. To je také důležitá věc, že všichni, kdo spadají do zákona, teď musejí být příjemci sociálních dávek. Bez toho to nejde, bez toho je to fakticky nepředstavitelné, neexistuje žádná skupina lidí, která by se k té pomoci dostala a zároveň byla bez dávek. Takže motivace byla v zásadě to co nejvíc zúžit. Když jsme to řešili s Marianem Jurečkou, obhajoval to tím, že to chce opravdu omezit na lidi z azylových domů a z ubytoven, kteří jsou na tom skutečně špatně.
Jurečka tedy argumentoval tím, že je to jen pro ty nejzranitelnější?
Pro ty to ale také není, protože když má samoživitelka dítě do sedmi let věku a je tak podle zákona zranitelná, tak už se tam často nedostane, protože má v té fikci trochu vyšší dávky, a tudíž to také nevychází. Je to vlastně trochu začarovaný kruh.
A samoživitelky s malými dětmi jsou z pomoci vyloučené přesně proč?
Vychází to z přesvědčení, že lidé, kteří spadají do kategorie zranitelní podle dávek, nepotřebují ještě další státní pomoc, protože už dostávají spoustu peněz od státu skrz dávky.
Jaké skupiny lidí, kteří by garanci potřebovali, z toho nejvíc vypadávají?
Například to úplně přehlíží diskriminaci na trhu s bydlením. Zákon v této podobě ignoruje, že někteří lidé mohou mít problém získat bydlení, i když na tom třeba nejsou příjmově zas tak špatně. Třeba zkušenosti Romů a Romek to kompletně přehlíží.
A má zákon nějaké další velké konstrukční vady?
Zbytek už je spíš taková trochu ideová debata, kde můžeme řešit, jestli ten zákon prostě není moc slabý. My například souhlasíme s tím, že by zákon mohl být silnější, že by mohl obsahovat i různé povinnosti pro obce.
Povinnosti pro obce tam ale absentují od začátku tvorby zákona. Souvisí to nějak s obavou, že by zákon dopadl podobně jako zákon o sociálním bydlení za ministryně Marksové?
Ano, byl tam a pořád je zásadní historický odpor vůči zákonu, který by stanovil jakékoliv povinnosti obcím. Snaha tohoto zákona je, aby obce dostávaly poměrně hodně peněz za to, že ho realizují, aby se jim to vyplácelo. Tím se dostáváme k druhé konstrukční chybě, kterou tam také nechala minulá vláda, tedy že na to nevyčlenili peníze v rozpočtu.
Takže teď jsou obce hrozně naštvané, protože jim bylo řečeno, aby otevřely kontaktní místa, která měla být v rámci státní správy v přenesené působnosti, podobně jako OSPODy, ale nedostaly na to peníze, takže obce to teď musí lepit ze svých rozpočtů.
To se stalo proč?
Z našeho pohledu jde o snahu o postupnou destrukci zákona jako celku, že se na to prostě nedají peníze, což se týká i asi 15 obcí, které se k tomu původně přihlásily dobrovolně. Povinnost otevřít centrum mělo jen 115 obcí, dohromady jich centra otevřelo 130. Všichni jsou teď pochopitelně naštvaní.
To bychom tedy měli zásahy do zákona za minulé vlády, pojďme teď k té současné a ke změně, kterou už vláda schválila a teď míří do sněmovny. Toto zúžení se už netýká garancí, ale i poradenství, které je v současné době pro všechny, kdo potřebují poradit. Kdo by nově na poradenství měl po změně, kterou plánuje tato vláda, mít nárok?
Podle této změny by na poradenství měli nárok lidé, kteří jsou v bytové nouzi, což je skupina, která čítá zhruba 161 tisíc lidí. Zároveň musí dokazovat místní příslušnost. To znamená buď trvalé bydliště, nebo dokazovat setrvávající pobyt v tom místě. A muselo by se jednat o občanky a občany EU, což je poměrně důležitý bod namířený proti ukrajinskému uprchlictvu. Ukrajinci byli přitom už předtím vyřazeni z těch bytových opatření. Ani předtím totiž neměli nárok na zprostředkování bydlení a teď by měli být vyřazeni i z poradenství.
To je tedy hodně drsný.
Je to opět bod, který tam za nás nemá co dělat. Není fér vůči lidem z Ukrajiny, kteří tady prostě jsou.
A zároveň jsou dnes velmi často diskriminovaní na trhu s bydlením.
Ano to je zásadní, ale zároveň to vnímáme rovněž jako součást snahy, aby kontaktní místa nebyla tak populárním místem, které je otevřené všem. My jsme tam chtěli nízký práh, aby každý, kdo projde dveřmi, mohl požádat o radu a zeptat se, zda nemá nárok na podporu. Aby lidé ztratili ostych a nebáli se tam chodit. V Česku si lidé často nežádají o pomoc, ani když ji potřebují a mají na ni nárok, protože je to spojené s nějakým stigmatem. Když jsme teď dělali terénní sondu v Plzni a v Ústí nad Labem, zjistili jsme, že lidé mají strašně nízkou důvěru v to, že by jim obec nebo stát mohli pomoct. Jsou to pro ně nepřátelské instituce. To jsme chtěli nastavit jinak. Není jasné, z čeho snaha o změnu jinak vychází, neboť my jsme v kontaktu s již otevřenými centry a nemáme žádné zprávy o tom, že by byli zavaleni žádostmi o radu od lidí, kteří ji nepotřebují. Žádostí mají sice dost, ale ti lidé pomoc skutečně potřebují.
A jak to vidíte se zákonem do budoucna?
Optimističtěji než před pár týdny, protože ze začátku měla tato vláda vůči zákonu ostrou rétoriku, mluvilo se dokonce o tom, že ho zruší. Teď to ale působí spíš tak, že s ním i s garancemi počítají. Ono to totiž souvisí s tím, že garance jsou klíčové pro plnění evropského milníku Národního plánu obnovy a že by tam mohla být sankce až 9,5 miliardy, kdybychom je neposkytovali.
Protože tam jsou evropské peníze
Které už jsme dostali.
Ale pokud se garance týkají dvaceti až třiceti tisíc lidí v Česku, zvládneme ty peníze vůbec použít?
Ty peníze nejdou přímo na realizaci zákona, ale použily se například do výstavby dostupného nájemního obecního bydlení. Šlo to hlavně do betonu. A ty peníze, které jsme na to už vydali, bychom museli vracet, kdyby zákon nebyl realizován.
Zákon má ale celou řadu nedostatků a mezer, a i kdyby je neměl, vůbec nepokrývá problémy vyvěrající z krize bydlení v celé jejich šíři. Nepřináší vyšší zdanění prázdných bytů, zákaz řetězení krátkodobých smluv, regulaci nájemného, ale naopak vyplývá z nějaké neoliberální logiky, kdy vycházíme vstříc majitelům bytů, aby se chudáci nebáli, že jim někdo nezaplatí nájem, a tak jim dáme garance. Oni ale přece pronajímat byty můžou, zvlášť ve státě, kde můžou úplně klidně diskriminovat a nikdo se nad tím ani nepozastaví, dávat úplně krátkodobé smlouvy a podobně. Nedostatek bydlení a tím pádem vysoká poptávka jim to velmi usnadňuje.
Zákon vytváří systém, jak zprostředkovat pomoc, jak ji cílit, snižovat její práh a jak do toho systému dostat byty rychle. To je taky důležitá věc. Protože výstavba sociálního bydlení je dobrá cesta, ale ty byty budou za deset let. A přestože nájemníků, se kterými jsou nějaké problémy, je podle statistik ministerstva pro místní rozvoj minimum, nějakých 0,3 procenta, tak ve skutečnosti je právě obava z problémových nájemníků jedním z nejčastějších důvodů, který majitelé uvádějí pro to, že nechávají své byty prázdné. Po službě zprostředkování bydlení s garancí je opravdu velká poptávka a stát to udělá výhodněji než soukromý poskytovatel. Plus stát pak nájemníkům může poskytnout kvalitní sociální práci, což soukromí zprostředkovatelé už neudělají. A tím pomoct chudým domácnostem, aby si bydlení udržely. Ta asistence je zcela klíčový nástroj. Když se na to podíváme z hlediska pronajímatele, tak sociální pracovnice a pracovníci si s těmi klienty poradí úplně nejlépe a mohou eliminovat všechny možné problémy, které mohou nastat.
Souhlasím, že zákon hodně hraje podle pravidel současné společnosti, než aby se jí snažil měnit. Ale vlastně si moc nedokážu představit, z hlediska české politické reality, jaké opatření by umělo rychleji dostat na trh byty pro lidi v bytové nouzi.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás