Domeček pro opuštěné řepínky je umělecký projekt, který vykresluje společnost malých kreslených postaviček – řepínků. Jejich příběhy akcentují zejména hodnoty vzájemné pomoci, solidarity a péče. Za poslední roky nasbíral instagramový profil Domeček pro opuštěné řepínky čtrnáct tisíc sledujících, proběhla výstava a malé naivní postavičky se dostaly i do veřejného prostoru. Jejich autorkou je Aneta Fajová, studentka sociologie a filozofie na FF UPOL. Mimo to Fajová spolupořádá akce Moravskoslezské evangelické mládeže a pracuje v kavárně. Mluvily jsme o tom, zda je její projekt politický, jak lidé reagují například na antifašistické příspěvky, jestli je svět Domečku pro opuštěné řepínky utopie a jestli bychom v něm chtěli jako dospělí lidé opravdu žít.
Jak vlastně řepínci vznikli?
Nejdřív vzniklo samotné slovo řepínek. Myslím, že to bylo na začátku pandemie covidu, kdy jsem se nudila doma a vymýšlela srandovní jména pro mé potenciální budoucí děti. Provokovala jsem tím svou rodinu, říkala jsem tehdy, že Řepínek bude jméno mého syna. Bylo mi asi sedmnáct let.
Chtěla bych žít ve světě, ve kterém řepínci nejsou politicky angažovaní. Ve kterém jsou všechny věci, které sdílím, samozřejmé.
Pak jsem postupně začala vymýšlet krátké příběhy o tom, že řepínci mají vlastní domeček, ve kterém dělají třeba ovocné slavnosti. První rok jsem o tom mluvila jen před svou rodinou. Postupně jsem došla k tomu, že bych řepínky mohla „shitpostovat“ i jiným lidem, tak jsem jim založila instagramový profil a vytvořila jsem jim konzistentní vizuální podobu.
Byli řepínci úplně první imaginární svět, který jsi vytvořila?
To rozhodně ne. Když jsme byli malí, s mladším bratrem jsme vymysleli Klub surfařů. To byly takové malé postavičky, jedna vypadala třeba jako růžové kolečko, jiná zase jako koňská hlava. Ty jsem pak kreslila i jako komiks do šuplíku. Dá se vlastně říct, že šlo o původní řepínky.
A jaký je tedy dnes ten řepínkový svět?
Řepínci se radují z maličkostí, nemají moc velké nároky na sebe samotné ani na sebe navzájem. Projevují emoce a nestydí se za ně, protože jim nikdo nikdy neřekl, že by se za ně měli stydět a potlačovat je. Je pro ně samozřejmé, že o sebe navzájem pečují. Vidí a oceňují krásu ve světě.
Kromě řepínků je v tom řepínkovém loru (světě – pozn. red.) i jejich kamarád Frogálek. To je taková žabička, která je ještě trochu pasivnější než řepínci. Jsou tam také hodní lidé, kteří se o řepínky starají. Třeba jim zateplí domeček. Dále tam je Panna Marie Řepná, což je vlastně panna Marie, matka Ježíše Krista. Ta se vždy kouzelně zmenší, aby se jí řepínci nepolekali, když za nimi jde.
Panna Marie Řepná je vlastně jediný otevřeně religiózní prvek Domečku pro opuštěné řepínky. Jsou pro tebe víra a tvá umělecká tvorba nějak propojené?
Asi ano. Zároveň jsem se setkala i s kritickými ohlasy, ať už ze strany křesťanů, kteří říkali, že je to neúcta vůči panně Marii, nebo naopak ze strany lidí, kteří mají negativní pohled na náboženství. Tito lidé mají třeba s církví špatnou zkušenost, což bohužel není úplně neobvyklé. Někteří kvůli tomu přestali Domeček pro opuštěné řepínky dokonce sledovat. Nechci to samozřejmě nikomu vyčítat, protože křesťanství má různé podoby, a když ho využívá Hnutí pro život a další ultrakonzervativní organizace, tak chápu, že v lidech spouští negativní pocity. Pro hodně lidí je církev bigotní patriarchální instituce. Moje osobní zkušenost je naštěstí jiná. Mít v Domečku pro opuštěné řepínky pannu Marii mi přijde vtipné. Celý design je jinak hodně minimalistický, a najednou se tam objeví takový renesanční prvek. Proto jsem se rozhodla ji tam nechat.
Řepínci na mě vždy působili jako utopie, v níž jsou nejdůležitější vztahy, vzájemná péče a pomoc, jemnost a empatie. Je to správné čtení? Jde o utopickou společnost?
Rozhodně to tak nezačalo. Začalo to jako shitpost. Ale určitě nějakým způsobem v tom projektu reflektuji potřeby lidí, které kolem sebe vnímám. Vytvářím utopický svět, ve kterém převládne láska a solidarita a skutečný zájem o druhé. To je něco, co nám všem chybí. Zároveň se mi líbí, že se můžu ve své tvorbě vyhnout moralizování. Nechci lidem říkat, jak se mají chovat. Každý toho má už tak naloženo dost. Proto jen ukazuju, že řepínci se chovají určitým způsobem, aniž bych komukoli říkala, co má dělat.
Zároveň fikční svět řepínků nereflektuje to, jací jsou dospělí lidé. Většina z nás by asi nechtěla, aby od nás nikdo neměl žádná očekávání. Určitě se jedná o hyperbolu a karikaturu. Třeba jsem kdysi přidávala obrázek o tom, že když řepínci hrají židličkovanou, tak počet židliček zůstává pořád stejný, aby nikomu nebylo smutno, že vypadl. To by asi nikoho z nás nebavilo. Ale ukazuje to nějaké hodnoty, ze kterých si můžeme trošku brát příklad.
Lidé si začali postupem času plést oblečení s řepínky nebo jejich obrázky jinak šířit ve veřejném prostoru. Jak si vysvětluješ, že tyhle malé postavičky oslovují a přitahují tak velké množství lidí?
Moje máma má takovou teorii. Říká, že když vyrůstáme a jsme konfrontováni s různými příběhy, které často zobrazují dobyvačné a vítězící superhrdiny, je těžké se s tím ztotožnit. Že se nikdo neztotožní se Spidermanem, který všude bojuje a vyhrává nad zloduchy, nebo se superhrdinou, který dobývá vesmír. Normální lidé se k tomu prostě nemohou vztáhnout. Naopak řepínek, který se poplaší každý měsíc ze zkoušky sirén, nám dává možnost většího ztotožnění. Osobně v tom vidím trošku – doufám, že zdravé – sebeinfantilizace. Vidím v tom potřebu spíš zalézt do peřinek než odpovídat na e-maily.
A zároveň to určitě není jen moje zásluha, že se řepínci do nějaké míry stali symbolem environmentálního aktivismu nebo aktivistické kultury celkově. Jsem z toho ale nadšená. Před pár lety by mě nenapadlo, že by mohli být symbolem něčeho, co je pro mě tak hodnotné. A teď skoro pokaždé, když jdu na demonstraci proti Motoristům nebo na nějakou antifašistickou akci, vidím banner s řepínkem. Já sama jsem se nově stala součástí Greenpeace, v aktivistických kruzích celkově nejsem dlouho. Řepínci byli aktivisté dávno přede mnou.
Jen za poslední rok jsem viděla řepínky na Bedřišce, na demonstracích proti Macinkovi, všimla jsem si, že podpořili propalestinskou stávku každý čtvrtek… Jaká je tedy jejich politická angažovanost?
Řepínci jsou politické umění, stejně jako je asi jakékoliv umění politické. Dřív jsem se tomuto pojmu ale vyhýbala, i když jsem už tou dobou sdílela příspěvky odsuzující ruskou agresi na Ukrajině. Nepřišlo mi to jako politické téma, ale jako selský rozum. Což je takový naivní pohled. Pro některé lidi jde možná o automatickou a logickou reakci, pro jiné to tak ale vůbec není.
Chtěla bych žít ve světě, ve kterém řepínci nejsou politicky angažovaní. Ve kterém jsou všechny věci, které sdílím, samozřejmé. Ve kterém se neděje rasistické násilí, v němž lidi nejsou vyháněni ze svých domovů a planeta není ničena pro zisk. Ale dokud v takovém světě nežijeme, tak asi dělám politické umění.
Setkala ses i s kritikou, že je Domeček pro opuštěné řepínky moc politický? Anebo naopak málo politický?
Rozhodně. Setkala jsem se s kritikou, že řepínci jsou moc političtí, od mých blízkých. Také mám pár sledujících, nebo řepínci mají pár sledujících, kterým vadí příspěvky proti Motoristům. Ti se pak vždycky ozvou, že třeba Petr Macinka je skvělý. I tak mě ale nepřestávají sledovat. Jednou mi třeba psali, že nenávist vůči Macinkovi je v rozporu s jemností (základní hodnota Domečku pro opuštěné řepínky – pozn. red.). Když jsem se s nimi snažila debatovat, tvrdili, že nevíme, zda Filip Turek opravdu psal neonacistické příspěvky na sociální sítě. Zpochybňovali důvěryhodnost novinářů a tak dále.
Nejsou to lidé, kteří by schvalovali třeba násilí na Romech, jen zkrátka věří Filipu Turkovi. Občas mám pocit, že dnes by si musel člověk nakreslit svastiku na čelo, aby někteří lidé pochopili, že je opravdu fašista. Ale i kdyby si ji Turek na čelo třeba vytetoval, jistě by se našli lidé, kteří by řekli, že je to humor.
Setkala jsem se i s názorem, že bych měla tu platformu více využívat, což je asi pravda. Zároveň mi přijde, že politického obsahu je na internetu spoustu, a to i lepšího, než jsou řepínci. Ale když vás sleduje 14 tisíc lidí, máte nějakou zodpovědnost.
Jaké máš s řepínky další plány? Nedávno jsi zmiňovala, že budeš možná vydávat knihu?
V lednu mám schůzku s jedním skvělým nakladatelstvím, na to se hodně těším. Budu mít také výstavu v Praze v Safe Space Bookstore od 10. ledna. Je mi jasné, že Domeček pro opuštěné řepínky jednou asi přestanu dělat, protože mi dojdou nápady. Předpokládám, že nic není nekonečné. A raději bych byla autorka super knížky než autorka mrtvého instagramu. I kdybych řepínky ale přestala dělat, vím, že budou žít dál, třeba na těch demonstracích.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás