„Je to celkem kontroverzní kousek, ale musím říct, že jsem si to čtení velice užila,“ říká slovenská malířka Paula Gogola, jejíž díla najdeme na obálce knihy muzeum sebevražd jedné trans holky. Memoáry newyorské autorky a psycholožky hannah baer právě vyšly v nakladatelství tranzit.cz v překladu Sylvy Ficové. „Je zábavné prodírat se těmi vrstvami trans identity, které možná v mainstreamových kánonech, médiích nebo kultuře nejsou tolik diskutované,“ říká Gogola. „Možná je to devadesátková záležitost, ale ve filmografii jsou trans lidé často spojovaní s dekadencí a sexualizací, která není úplně v jejich rukou. V tom je mi memoár baer sympatický – absolutně si v něm nárokuje svou sexualitu.“
„Mně přišlo extrémně osvobozující, že se v knize objevuje spousta témat a motivů, o kterých jako trans osoby máme často tendenci mlčet, protože by to takzvaně nebyla dobrá optika,“ říká básník, režisér a libretista Richard L. Kramár, který napsal ke knize doslov. „Ta kniha vlastně tematizuje tento tlak prezentovat narativ vlastní transgenderovosti jako dostředivý, směřující k nějakému konkrétnímu cíli, konkrétnímu řešení. hannah baer tento tlak úplně rozbíjí a její narativ je naopak odstředivý, rozplétající vlákna procesu tranzice, což není přímka, ale síť, která se místy rozpadá nebo vede na místa, která jsou slepá, neprozkoumaná, nedořešená, nějakým způsobem citlivá, plná přiznaného zmatku. To je pro mě na té knize asi nejvzácnější.“
Knihou prochází metafora muzea jakožto imaginárního místa v nitru, do kterého se autorka chodí disociovat od reality binárního světa. Občas se však bojí, že se z muzea už nikdy nevrátí. „Já jsem právě ze svého muzea vyšla dnes ráno, asi po třech dnech,“ říká k tomu Gogola. „Celý prostor mého muzea je strašně kaleidoskopický, připomíná mapku ve hře Warcraft nebo League of Legends, kde je osvětlená jen část v úzkém rádiu kolem vás, všude jinde je tma.“
„Metafora osobního muzea mě strašně zasáhla, protože podobnou myšlenku v sobě nosím už poměrně dlouho – že ‚alone is a place‘, tedy ‚samota je místo‘. Přijde mi, že baer popisuje to samé. Je to vnitřní prostor imaginace, který může být osvobozující, ale zároveň může být i pastí, ze které se člověk nemůže dostat,“ popisuje Kramár. „Vlastně se to dá poměrně jednoduše vztáhnout ke konceptu těla jako archivu – jen je to dotažené o něco dále, ke konkrétnímu prostoru muzea a ideji vystavování a kurátorského přístupu k vlastnímu tělu, vlastní identitě,“ vysvětluje Kramár. „Jakmile si představím tělo-archiv jako nějakou budovu, ve které se pohybuju, ať už dobrovolně, či nedobrovolně, najednou je vztah k té metafoře daleko víc vtělený.“
Gogola, která v letošním roce získala na Slovensku cenu Malba roku, se prý v takovém muzeu nacházela už od raného dětství, od té doby, co si začala uvědomovat sebe samu. „Vlastně se to stalo možná náhodou, že to bylo právě výtvarné umění, skrze které jsem mohla uchopit téma tranzice, i když ze začátku ne úplně vědomě. Až na Akademii se mi podařilo k němu přistoupit intersekcionálně a situovat ho do socio-politického kontextu,“ vysvětluje malířka.
„Já to mám vlastně velmi podobně, v tom ohledu, že když se vydám zpět ve své tvorbě, tak trans motivy nebo motivy nekonvenčního pojímání genderu se tam implicitně dají najít úplně od začátku. A dokázal bych i prstem ukázat na moment, kdy jsem to začal tematizovat explicitně a hledat způsoby, jak to kontextualizovat a pracovat s tím vědomě,“ říká Kramár, který letos vydal dvousvazkovou básnickou sbírku Sukces saisóny. „Kdybych nepociťoval, že je důležité mluvit explicitně o trans zkušenosti, asi bych o ní nemluvil, protože mě to vlastně až tak nebaví, nemám úplně vášeň pro identitu jako koncept a mám rád svoje soukromí, které si však neustále narušuju tím, co píšu, nebo jaké dělám divadlo a performance. Soustavně se přivádím do určitého diskomfortu, když tyto věci zveřejňuju. Takže až nastane revoluce a všechno se vyřeší a gendery se zruší, budu asi psát o něčem jiném,“ dodává Kramár.
Poslouchejte podcast Raut na platformách Apple Podcasts, SoundCloud nebo Spotify a přihlaste se k odběru, ať vám žádný díl neunikne. Podcast Raut vydává iniciativa pro současné umění tranzit.cz a připravují ho Nela Pietrová a Ester Grohová. Dramaturgem podcastu je Max Dvořák. Zvukový design vytvořila Ester Grohová. Zvukový mix a mastering dělal Ondřej Holý. Vizuální identitu pro celou sérii navrhlo studio Day Shift Office, food design pro doprovodné fotografie připravila Barbora Gábová ve spolupráci s triem Bláznivé bruschetty. Fotografkou série je Viktorie Macánová.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás