Honza Šamánek (Špína, Radio Wave)
Letos se mi do hlavy asi nejvíc zavrtal soundtag „OK“, který do svých beatů vkládá britský producent Wraith9. S jeho zvukem je spojený především rapper EsDeeKid, jehož tracky letos totálně bouchly. Za pozornost ale stojí hlavně vlastní věci od Wraith9 jako třeba Doves, kde si dovolí jít hlouběji k ponurému psychedelickému soundu typickému pro komunitu okolo labelu Hyperdub, ale zároveň v nich nechává hitovost. Hlavně ze singlů je poskládaná i letošní deska nazvaná Designer. Určitě nezapomenu ani desku Chainmail Commandos od australského projektu Steröid, kterému šéfuje dungeon synthový podivín Lord Gordith (Quest Master) a kterému se podařilo otisknout lásku k midi melodiím z devadesátkových počítačových her do neskutečně lehce zahrané punkové nahrávky.
David Čajčík (Heartnoize Promotion)
Jen málo z nás mluvilo o obchodu, který patří k událostem české hudební dekády. Společnost SUPRAPHON a.s., jejíž katalog je mimochodem od roku 1932 kulturní památkou ČR, prodali na přelomu roku její tehdejší vlastnící Zdeněk Kozák a Miloš Petana nadnárodnímu konglomerátu Sony. Největším institucionálním vlastníkem Sony je pak americká investiční společnost BlackRock, Inc. – shodou okolností sídlící ve stejné budově v New Yorku jako jiná investiční skupina KKR. O té se naopak mluvilo hodně.
Méně než 1 procento podnikání KKR tvoří dceřiná společnost Superstruct, která vlastní desítky významných festivalových brandů. Byl to ale právě Superstruct, který svého vlastníka dostal do mediálních diskuzí a na miliony příspěvků META platforem z důvodu investic KKR v izraelském tech a zbrojním průmyslu. Hudební scéna si náhle musela vytvořit postoj k problematice v něčem složitější než politika – jak se mohou jednotlivci a firmy bránit rozhodnutím nadnárodních vlastnických struktur.
Prodej znamená ztrátu kontroly. Navždy. Vinit pouze nadnárodní korporace, jejichž akcionáři i exekutiva řeší na denní bázi cokoliv jiného než hudbu, je naivní. Bez ochotného lokálního prodejce není obchod. Touha vycashovat a zajistit příštím generacím jistotu je lidská. Což ale neznamená, že bychom měli zavírat oči a za pár let pak muset z Letné křičet na mraky zahalující kanceláře na Manhattanu.
Miloš Hroch (Quietus, Wire)
Jedním z nejsilnějších témat roku 2025 byla kritika Spotify. Přestože to není nic nového a diskuze o nespravedlivém odměňování i netransparentních algoritmech se v hudebních a akademických kruzích vedou roky, všechny fronty letos spojila skvěle napsaná kniha Liz Pelly Mood Machine: The Rise of Spotify and the Costs of the Perfect Playlist. Pelly dobře ukazuje vzestup Spotify, ve kterém kdysi nezávislá scéna viděla vzpouru proti nadvládě korporátním major labelům, ale dnes platforma ovládá třetinu trhu.
Novinářka mimo jiné poukázala na to, jak platforma víc zapojuje umělou inteligenci a její editoři už nekurátorují hudbu jako spíš data. Společnost to dokonce přimělo ke krizové komunikaci a v sérii rozhovorů s editory a editorkami prominentních playlistů Spotify pro magazín Billboard – tradičně udržující úzké vazby s hudebním průmyslem – okatě demonstrovali, že za doporučováním nestojí jen stroje, ale taky lidi.
Potom tu byl bojkot Spotify ze strany kapel jako Xiu Xiu nebo Massive Attack kvůli investicím a zapojení spoluzakladatele firmy Daniela Eka do start-upu na válečné drony (kritika nakonec Eka přiměla k odstoupení z pozice výkonného ředitele). S odchody se Spotify vyrovnalo po svém a v prosinci se na platformě objevil klon australské psych-rockové kapely King Gizzard & the Lizard Wizard. Všechno to poukazuje na rostoucí význam investigativního reportérství v kulturních průmyslech po platformizaci – v budoucnosti totiž lidí jako Liz Pelly budeme potřebovat ještě víc!
Štěpán Šanda (Full Moon)
Jak dobře mete stará metla, ukázal benefiční rozlučkový koncert Back to Beginning, kde naposledy vystoupil Ozzy Osbourne a Black Sabbath. Jejich závěrečná vystoupení po celodenní přehlídce zavedených jmen z kytarové scény (jejichž výběr byl pro mě jen v pár případech diskutabilní) v sobě nesla celou tíživost žánru a odevzdání se, jak potvrdila Osbournova smrt jen dva týdny nato. Zpěvákovy záškuby na černém trůně přinesly pozornost stárnutí, které jako by si tolik jiných osobností na scéně nedokázalo přiznat a podvolit se mu. Pokud by se přesto některá z nich v dohledné době loučila podobně, asi těžko přehluší tenhle poslední výstřel jedné ze zakladatelských osobností žánru.
A jestli něco dokázalo vlít krev do žil? Novou desku Dropkick Murphys – jinak spolupracující i s odbory – otevírá vypalovačka dělnického hnutí Who’ll Stand With Us.
David Laufer (galerista)
„Líbí se vám Fred again..? To se vám bude líbit i XH-2 Strike Drone!“ dělá si srandu @camdavies.av v reelsku parodizujícím Spotify Wrapped. V něm vystavuje účtenku naopak on platformě, na níž se snáší všemožná kritika; letos třeba ohledně financování AI vojenské technologie a „AI slop“ kultury.
Zakladatel Spotify je ještěří mocichtivý tech-bráška Daniel Ek. Některým lidem vadí dystopická realita, že svým poslechem písničky zaplatili zbrojařské firmě Helsing, které Ek předsedá a do níž investoval 600 milionů eur, aby vyráběla drony. Druzí argumentují, že jde o zbraně pro Ukrajinu, tedy dobrou věc. Já bych poslechem radši platil třeba hudebnicím a na dobré věci přispíval přímo skrz sbírky.
Ek v září „odstoupil“ jako CEO, zůstává ale výkonným předsedou. Tak si Spotify neplatím a vlastně už moc neposlouchám. Leda občas na koncertě, Bandcampu nebo Soundcloudu. Ek má o 50 korun míň, mně se hůř pouští hudba. Co se dá dělat.
Lilek (Stoned to Death)
Letos mě potěšilo několik věcí v rámci místní scény. Kolektiv Highland Snakes nadále pokračuje ve vydávání skvělých outsiderských a ložnicových nahrávek. Album Mlhy zapomnění od dua Jasnovidec nebo ručně řezaný lathe vinyl projektu TRN patří k unikátním lokálním nahrávkám, které pracují s paletou zvuků, která zde není úplně běžná.
Po delší odmlce se vrátili Pretty Old Sound se skvělou lo-fi/garage deskou In the Meantime, ale i legendy No Pavarotti se skvělou kazetou II.
Nenápadný předvánoční hit určitě bude debutová deska Arashe Ghasemiho (též z Gnäw), která teď vychází na značkách Řehole a XION.
Nepříjemně mě letos zaskočila vysoká míra tolerance (i adorace) mnohých posluchačů k až zbytečně hraniční edginess některých hudebních projektů, a to i v případě, že si berou na paškál např. témata rasové exploatace.
Petr Uram (A2)
Jestliže loni mnozí deklamovali smrt amerického hip hopu (i když diskurzu dominoval beef Drakea a Kendricka Lamara), letos se mluvilo o tzv. rap fatigue (únavě z rapu), kdy si posluchačstvo populárních rapperek a rapperů stěžovalo na málo originality. Možná by mělo přestat konzumovat, co mu cpou (jak naznačila Drakeova žaloba vůči UMG) uměle boostované hitparády a AI streamovací algoritmy, a spíš než na průmyslem přežvýkané youngstery se zaměřit na underground a veterány. Vespod toho totiž uzrála kvanta (mj. Aesop Rock, Bambu, Che Noir, Danny Brown, dälek, Ghais Guevera, McKinley Dixon, MIKE, Open Mike Eagle, billy woods) a mainstream ovládli Clipse s Let God Sort Em Out. Že nepatří do starého železa, ukázali i Preemo a Alchemist, když v prosinci uhranuli SaSaZu mixem klasického a současného.
Tasya Nafigina (Lunchmeat)
Nejzásadnějšími jevy na scéně pro mě jsou ty o podpoře a solidaritě v nejšílenějších časech – od komunitně stavěných festivalů Řehole a Zmar po benefiční akci United4Ankali, kde se spojilo šest českých kolektivů a uspořádaly weekender pro vršovický klub. Bez feeček a hodinovek, 100 procent vstupného šlo na pomoc klubu přes léto. Dukla, Amelie Siba a Maryland odehráli silné koncerty pro Palestinu před Crossem s výtěžkem pro Lékaře bez hranic. Neverending special mention patří Resistance Support Club za dlouhodobou podporu Ukrajiny, koncertní sérii Konektiv a Punctum a brněnský Rello za to, že jsou. Deska roku: GbClifford – Mock The World 2gether, vytvořená ženami od produkce po mix, master, design a tisk. Poslední shout out všem produkčním a technikům, hlavně ženám a queer osobám.
Lumír Nykl (kurátor)
„OK“. Nevím, jestli mě track Palaces víc zaujal scouse přízvukem výbušnějším než Martin Freeman v seriálu The Responder, nebo beatem s rachotem v UK rapu/drillu neslýchaným. Když pak EsDeeKid a Rico Ace headlinovali poslední klubovou noc GLÜCK, byl jsem přemotivovaný na „první show mimo UK“. Slovy Slavoje Žižeka: „We have a perfect name for fantasy realized. It’s called nightmare.“ Jsem zvyklý, že se mě hypování a lip sync nedotýkají. Tu ale jednoslabičné přeřvávání vokálů neblaze posílila blahosklonnost, s jakou oba aktéři po ani ne 20 minutách zmizeli ze stage. EsDeeKid to trefně shrnul v tracku Prague: „I just left the show in Prague.“ To nelze popřít. Výbuch popularity na TikToku a memes o tom, že jde o maskovaného Timothee Chalameta ještě víc otáčí nožem v proděravělé péřové bundě.
Marie Butula Cichá (Fléda)
Potěšilo mě, že na MC Geye dorazilo 300 nezletilých. Deska roku je debutové album Alexe Wilcoxe Identity Crisis. Zlostná zvuková výpověď s krásně napjatou, tísnivou atmosférou. Neklid svírající hrudník rezonuje ve směsi elektro punku, IDM, techna i funku. A za zmínku určitě stojí i jeho společné EP s korejskými Hypnosis Therapy NO!
Julie Scholzová (publicistka)
V červenci se mi splnil dlouhodobý sen – měla jsem možnost slyšet Patti Smith naživo ve Foru Karlín. Její duchaplná přítomnost snadno vykompenzovala fakt, že si přede mě těsně před začátkem stoupl dvoumetrový člověk. Během večera sdílela příběh propalestinské aktivistky Rachel Corrie a společně se skladbou Because The Night ve mně tyto chvíle vyvolaly silný mix emocí. Taky jsem si moc užila letošní Transformu, v jednom z večerů mě zahřálo irsko-finské duo Gnäw. Nedávno mě svou hravostí rozveselil koncert Ursuly Sereghy s Andy Loebs v Punctu. Z vydaných desek bych určitě zmínila rockovo punkovou It’s a Beautiful Place od skupiny Water From Your Eyes a také experimentální Essex Honey od hudebníka Blood Orange.
Michaela Kučová (Kurník)
Sledujem, že slovensky rapujúci pankáči sú v českom prostredí predmetom fascinácie a hoci si nemyslím, že pointou tohto fenoménu je vytvárať kulty osobnosti, súhlasím, že ide o niečo naozaj jedinečné. Najsilnejším zážitkom za uplynulý rok je preto pre mňa album Mŕtva revolúcia od Fvck_Kvlt. Politické postoje Denisa Banga sú dlhodobo konzistentné, no práve tu dostávajú najväčší priestor, rozvinutý až do sprievodného manifestu. V samotných songoch sú zároveň vyjadrené dosiaľ najprístupnejšie, v rámci jazyka aj čisto estetickou formou. Akokoľvek to znie banálne, sú to krásne skladby, čerpajúce zo širokého hudobného rozhľadu a talentu autora.
Tvorba Fvck_Kvlt od počiatku ponúka možnosť silnej sebaidentifikácie a potvrdenia nášho zdanlivo „nenormálneho“ prežívania. Mŕtva revolúcia je v tomto ohľade veľmi potrebným podnetom pre mňa osobne, ale myslím si, že aj pre celú našu spoločnosť – v úzkosť vyvolávajúcom chaose toho, čo sme v roku 2025 žili, pripomína, kam treba smerovať svoj hnev a kam empatiu.
Timon Láska (kulturní publicista)
Nevím, jestli pamatuju rok, ve kterém by vyšlo tolik skvělých nahrávek často s enormním přesahem – ať už Skrillexův love letter fanouškům Fuck U Skrillex, manifestace podoby GenZ popu od Addison Rae nebo viralita londýnského rapového undergroundu. Tou nejzásadnější ale pro mě byl paradoxně jeden z prvních letošních releasů, devadesátiminutové dronové EP zpěvačky a producentky Ethel Cain. Všestranná a kontroverzní umělkyně s radikálním zářezem do dosavadní popověji laděné tvorby mě zcela odzbrojila emotivní, drásavou a intimní kombinací noisu a provokativní estetikou jižanské gotiky. Její zcela precizní předvedení během koncertu Willoughby Tucker Forever Tour, se kterým Ethel Cain vystoupila v pražské Lucerně, se pak nepřekvapivě stalo rituálním zážitkem a jedním z nejlepších koncertů roku. It Feels Good.
Jan Starý (hudební publicista)
V nadprůměrném počtu výborných nahrávek se mi letos žádné „album roku“ nevyprofilovalo – byť šíleně zábavný jihoamerický koktejl Los Thuthanaka a tekuté nostalgické koláže Laüten der Seele jsou blízko. Bude tedy lepší zaměřit se na koncerty.
V roce 2025 ještě víc než obvykle platilo, že to nejlepší se odehrávalo stranou pozornosti. Bégayer, zástupci svébytné francouzské scény kolem labelu Murailles Music, předvedli v únoru v Punctu něco mezi krautrockem, šansonem a epileptickým záchvatem a nenuceně připomněli, že originalita je pořád možná, i když nečerpá jen z digitální hyperreality, a že extrémní experiment může být extrémně zábavný. Novozélandští veteráni Surface of the Earth pak v listopadu v Subzero trpělivě tvarovali šedý kytarový hluk do fascinujících nepravidelných struktur. Naprostá kontrola, naprostá hypnóza, naprosto skromné outsiderství. Co dál? Černá noise-cellová magie Leily Bordreuil v Punctu, uhrančivě fluidní elektronika Biancy Scout s Cajmem na Bučení, grimeoví MCs Duppy a Logan, jejichž energie ve Fuchsu odpálila střechu.
Martina Foldynová (Radio Wave)
Letos mi největší radost udělala pokračující otevřenost v textech českých hudebnic (i hudebníků). Odvaha, se kterou na domácí scénu vstupují, klidně hned i s debutovou deskou, je obdivuhodná. Několika hudebními cenami ověnčená Anna Vaverková vydala druhou dlouhohrající desku Krása. Nabízí na ní 36 minut poslechu střípků ze svého života, na kterých nás pouští velmi blízko do osobního prostoru. V textech se nebojí zmiňovat smrt, pochyby o vlastní hodnotě a emocích nebo pohled na rodičovství. Možná to bude podobným věkem, ale na desce jsem našla i kus svého příběhu.
Altpopové trio teige s koncem roku vydalo debut květiny nonstop a přiznám se, že tahle deska mi ve sluchátkách hrála jeden čas skutečně nonstop. Příběh o dnešním dospívání perfektně vystihují i samotné názvy skladeb – obraty jako „to je život“ a „chtěla bych spát“ jsem totiž letos použila asi nejvíc ze všech.
Karin Hambalíková/wyxie (DJka)
Koncert: Kabeaushé – Transforma feat. Heartnoize Promotion
Naprosto strhující zážitek. Vedle mě twerkovala nějaká holčina a když se jí Kabeaushé (úplně fascinovaný jejím výkonem) ptal, jak to, že tak skvěle tancuje, odpověděla: „Because I’m not white.“ Na to, jak se táborská Křižíkova elektrárna koupala v potu a otřásala v základech, budu vzpomínat ještě dlouho.
Album: Ludvík Šavel – Galerie (2024)
Tohle album je tak neuvěřitelně milé pohlazení! Napůl rap, napůl písničkářství, ale hlavně upřímná výpověď o lásce, samotě, nespavosti a představách, co bude, až „naše duše zaniknou.“
Matej Žofčín (Hudobný guru)
V decembri už zväčša albumy nevychádzajú, časopisy majú plné ruky práce so svojimi koncoročnými hodnoteniami a pripravujú sa na ďalší rok. Túto tradíciu však porušil Cameron Winter, ktorý sa v decembri 2024 rozhodol vydať svoj sólový debut, Heavy Metal. Jeho barytón tento rok znel z reprákov a slúchadiel snáď každého gen Z fanúšika indie rocku.
Úspech Heavy Metal v prvom rade slúžil ako perfektná pôda pre tretí album jeho kapely Geese. Getting Killed prechádza všetkým od eklektických rezonancií gitár v začiatočnom Trinidad, cez čisté indiečko piesní ako Cobra, rockovú baladu roka Au Pays du Cocaine, až po repetitívnosť posledného tracku. Na Geese môžete mať akýkoľvek názor, nedá sa ale úplne odmietnuť fakt, že 2025 bol ich rokom. A že máme v Cameronovi prvú skutočnú gen Z rockstar.
Jiří Slabihoudek (hudební publicista)
Zaměřím se na to, co se letos v Čechách dělo v oblasti vážné a soudobé hudby. Naživo jsem měl možnost slyšet houslistku Patricii Kopatchinskou, rezidenční umělkyni letošního Pražského jara. To se letos konalo po osmdesáté, je ale daleko svěžejší a zajímavější než třeba před 10 lety. Kopatchinskaja je toho dobrým ukazatelem – jde o temperamentní a energickou umělkyni, která nabízí kompaktní promyšlené koncertní programy a vyhýbá se nudné dramaturgii. Moje oblíbená houslistka přijede v květnu na festival znovu a uvede houslový koncert Luboše Fišera (mj. autora hudby k filmu Valerie a týden divů).
Ještě telegraficky bych zmínil operní pěvkyni Bellu Adamovou, která do světa českého operního zpěvu přináší pohodovou, upřímnou, sympatickou a open-minded atmosféru a přístup, který může oslovit i lidi z jiných scén a okruhů. Moc se těším na její další projekty.
Judita Císařová (Špína, Radio Wave)
Rok 2025 byl pocitově neskutečně dlouhý, pro mě osobně lemovaný především živými hudebními zážitky. Mezi ty nejlepší patřilo rozhodně vystoupení francouzské ambientní producentky Malibu, která za doprovodu pátravého světla, bloumajícího sálem, naplňovala Studio Hrdinů svými mnohovrstevnatými kompozicemi. Měkká mořská hypnóza, volání vzdálených koutů vlastní duše. Podobné momenty transu jsem si užila i na několika koncertech české legendární temné hardcorové kapely LVMEN. Nová deska Amen má všechno to bytostně „lvmenovské“, včetně vláčilovského samplu. Není nicméně jen kolovrátkem osvědčených postupů, naopak umně rozvíjí 30 let vyprávěný příběh a nejvíce rozkvétá právě naživo, v atmosféře přízračného bezčasí.
Kromě koncertů, často bizarních, strhujících i jinak překvapivých, mě celým rokem doprovázela novinka od projektu Black Tar Jesus – Aftermath. Tomáš Kopáček zkouší pořád něco nového, BTJ je měňavá entita a nikdy není jisté, s jakou polohou svého kytarového písničkářství přijde tentokrát. Což platí i o jeho živých vystoupeních. Nikdy úplně nevíš, co tě čeká, ale vždycky je to zážitek.
Jonáš Verešpej (Ankali)
Najživšie mám v hlave mejdan Amphibianu, môjho kámošstva z bažín lepkavej tanečnej hudby. V poradí už druhá edícia Amphibian Quadrophonic Soundsystem v Arche+ pokračovala v idee prepojenia experimentálnej klubovej hudby hranej naživo i zo CDJs. Od posluchu cez pohupovanie po krk-lámajúci tanec. A to všetko na 4-kanálovom quadro zvuku. Oliver Torr premiéroval nový album, ktorý je sám o sebe jedným z top počinov roka, a ešte k tomu medzičasom vyzrel do skvelého performera. DDAT (Atch22 a Kobayashi Maru) absolútne kraľujú medzi živými tanečnými setmi, a to existujú vlastne iba rok. Fakt top. Archa ako dancefloor má tiež niečo do seba. Živá hudba, živý pohyb a živí ľudia. Toto v Prahe stojí za pozornosť.
A potom ešte albumy: konečne James K, konečne Djrum, aj letné bangers of Nicka Leóna. A do tejto nekonečnej hmly výborný, nový album II od Voices From The Lake (Donato Dozzy a Neel). Budem rinsovať do konca roka.
Julia Pátá (hudební a filmová publicistka)
V tuzemsku i v zahraničí se v poslední době otevřela debata o neetických strategiích streamovacích platforem, jako jsou Spotify či Deezer. Kritika se soustředí především na to, že tyto (a další) firmy dlouhodobě podhodnocují práci umělců a umělkyň ve svých katalozích, čímž výrazně znevýhodňují zejména začínající hudebníky a hudebnice. Nelze opomenout ani jejich napojení na investice směřující do korporací spojených s eskalující politickou polarizací a válečnými konflikty.
Vážím si toho, že se hudební scéna dostala do bodu, kdy i známější osobnosti otevřeně ukončují spolupráci s těmito platformami a hledají alternativní cesty, jak podporovat hudební provoz. Stejně tak považuji za důležité, že se do širšího veřejného povědomí dostává otázka osobní odpovědnosti – tedy toho, jak se na těchto systémech sami jako spotřebitelé a spotřebitelky podílíme.
Konkrétním hudebním vrcholem letoška je pro mě hlavně deska Caroline 2 britské kapely caroline a její koncert v prostorách smíchovské MeetFactory.
Anna Marie Bártová (Lunchmeat, PAF)
Za mě je to rozhodně jedna z nejvíc skloňovaných producentek letoška – Oklou a její debutové album Choke Enough, na kterém znovu spolupracovala s Caseym MQ. Marylou jsem začala poslouchat díky bráchovi, který mi ji zhruba před čtyřmi lety poslal s tím, že by se mi její tráčky mohly líbit, a od tý doby ji jedu furt. Vlastně je to jedna z mála věcí, která se mi ještě neoposlouchala. Když ji loni Kuba s Jirkou bookli na Lunchmeat s tím, že bude vydávat album, ale je to zatím tajný, byla jsem happy stejně, jako když jsme kdysi bookli SOPHIE. Choke Enough je navíc proložená epic features s Bladeem a Underscores, na deluxe edici hostovali FKA Twigs nebo Sega Bodega.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás