Nestává se zase tak často, aby hlavním tématem diskuzních televizních pořadů byla alternativní zpěvačka. A už vůbec ne na ultrakonzervativních kanálech typu Fox News, zaměřených převážně na šíření konspiračních teorií a předvídání, kdo z pravicových politiků má větší šanci konečně přemoct woke ideologii. To by ale Ethel Cain nesměla vyjádřit podporu Luigimu Mangionemu, mladíkovi, který 4. prosince zastřelil Briana Thompsona, šéfa pojišťovací společnosti United Healthcare, tedy jedné z mnoha firem nesoucích odpovědnost za to, že miliony Američanů z nižších a středních tříd mají nedostatečný přístup ke zdravotní péči. „Těmto společnostem nezáleží na vás, vašich dětech ani vnoučatech. Ničí planetu kvůli penězům a nemají žádné výčitky svědomí. ‚Násilí nikdy nic nevyřešilo‘ je odpověď zbabělců a predátorů,“ napsala Cain ve svém instagramovém příběhu bezprostředně po Thompsonově vraždě a letos v lednu jiný svůj post doplnila hashtagem #KillMoreCEOs (Zabijte více ředitelů).
Horory reálného světa jsou dnes pro Ethel Cain natolik tíživé, že tímto žánrem rámuje celé hudební projekty.
Právě tento hashtag se stal trnem v oku panelistům televize Fox News. „Víte, kdo používá takový jazyk jako ona? Teroristé. To, o čem mluví, je skutečný terorismus,“ nešetřil kritikou jeden z nich. Skrze Ethel Cain pak obvinili generaci Z z polarizace současné americké společnosti a neváhali zmínit, že se hudbu zpěvačky ani nepokoušeli poslechnout. „Je vtipné, že se má slova snaží konzervativci brát jako reprezentaci woke liberální ideologie. Systém zdravotní péče v určitém okamžiku ojebal každého člena mé rodiny, stejně jako téměř každou rodinu v tomto zruinovaném státě,“ reagovala následně Cain.
Na první pohled radikální slova dávají větší smysl při bližším pohledu na kariéru šestadvacetileté Hayden Anhedönie, která s až puntičkářským důrazem rozvíjí své alter ego Ethel Cain. Její popově laděné album Preacher’s Daughter se zalíbilo šéfům hudebního průmyslu a vypadalo to, že zpěvačku čeká velká kariéra. Cain ale letos zkraje roku ukázala průmyslu zdvižený prostředník. Na desce Perverts formou experimentální droneové hudby ukázala, že není cvičená opice, odmítá využívat emoce jako nástroj k dosažení popularity a že radikalita jí není cizí ani v hudbě.
Marnotratná dcera
Hudba Ethel Cain zní jako čirý jižanský horor. Hrdinka jejích písní vyrůstá v odloučeném, nábožensko-fanatickém prostředí na venkově Alabamy a čelí sexuálnímu zneužívání svého otce-kazatele. Celý život je pod vnitřním i vnějším tlakem náboženského vyznání. Stačí se zaposlouchat do debutové desky Preacher’s Daughter, kde Cain prokázala nejen svůj talent propojit popové melodie s experimentální produkcí, ale i nesmírný cit pro storytelling a budování fikčního světa. Ten následně výrazně rezonoval i mezi uživateli a uživatelkami TikToku.
První z plánované trojice alb zpočátku sleduje osamělou členku protestantské církve oplakávající zatčení svého přítele poté, co vyloupil banku. Při snaze o útěk za lepším životem potkává Isaiaha, opouští jižanskou Alabamu a odjíždí se smířit s Bohem i svou duší do slunné Kalifornie. V půlce alba ale přichází dramatický twist, když Isaiah brutálně zavraždí Ethel a její ostatky postupně požírá. „Nevěstu z mrazáku, sladkou a božskou, / požíráš jako uzené hovězí (…) Otáčím se v tvém břiše, aby ti bylo zle,“ ukončuje Cain příběh zatracené Boží dcery v písni Strangers.
Projekt Ethel Cain by se snad dal popsat jako zvuková autofikce. Anhedönia vyrůstala v protestantské církvi floridského městečka Perry, kde jí rodiče (tehdy ještě jako chlapci) nedovolili navštěvovat státní školu a vyučovali ji v rámci církve. Jejím gay coming outem (ke své identitě bisexuální trans ženy se přihlásila až o několik let později) následně opovrhovala většina lidí z komunity, což Hayden Anhedönii nakonec přimělo církev opustit.
Anhedönia své alter ego Ethel Cain poprvé představila na EP Carpet Bed. S nalezením charakteristického ponurého popově-melancholického soundu jí na následující mixtape Inbred pomohl Wicca Phase Springs Eternal, experimentální rapper a zakladatel labelu GothBoiClique. Na debutové desce Preacher’s Daughter pak dala Anhedönia své hrdince background, v němž nechybí gaslighting, zneužívání otcem a v neposlední řadě únos, vražda a kanibalismus. Albu přitom dominovaly indiepopové melodie, zásadní dějové zvraty však Anhedönia rámovala experimentálnějšími tracky. Postava Ethel Cain tak přichází o život v tracku Ptolemaea, kde nejprve slyšíme pouze zasmyčkovaný šepot v doprovodu temně ambientního šumu. Následně Anhedönia přechází do melodických poloh, aby v posledním výkřiku k Bohu zpěv nahradila metalovou kytarovou linkou a upozaděnými vokály, u nichž má člověk pocit, jako by od Preacher’s Daughter přeskočil k představitelce současného experimentálního folk metalu Chelsea Wolfe.
Perverzní drony
Téma outsiderství dospívajících osob (převážně těch hledajících genderové identity) na americkém Jihu, zahalené do atraktivní kombinace melancholického popu a experimentální produkce, dokázalo oslovit velkou část mladého posluchačstva. Anhedönia ale rychle nabytou slávu nenesla dobře; podpůrným slovům své fanbase nevěřila a nedůvěru také často dávala najevo. Internet postupně estetizoval Ethel Cain do podoby jižanskogotické karikatury, která se Anhedönii vymkla z rukou. S novou nahrávkou Perverts má své umění znovu pod kontrolou. Hlavní roli zde nehraje smyšlená postava, ale vztah ke zvuku samotnému.
Nahrávka Perverts sice příběhově nerozšiřuje fiktivní svět Ethel Cain, na ploše více než devadesáti minut ale rozšiřuje zvukové spektrum: byl to právě droneový ambient, který podpořil znepokojivou, mrazivou atmosféru Preacher’s Daughter. Jižanská gotika je zde stále stěžejním prvkem, hudebnice s ní ale pracuje mnohem podvratněji.
Portugalská zvuková umělkyně Sara Pinheiro píše ve svém textu Zvukové prostředí vs. zvuková fikce, že „jižanská gotika vychází ze specifické estetiky, která obvykle zahrnuje emoční vypětí, neboť se dotýká vnitřních traumat, nočních můr, přízraků nebo intimních problémů“. Projekt Perverts se mnohem důrazněji zaměřuje právě na traumata spojená se sexuální nesvobodou: je introspektivnější než Preacher’s Daughter, ale o to více uvědomělý. Cain své přízraky tematizuje formou droneové hudby, jednoho ze stěžejních prvků zvukové krajiny jižanské gotiky. Slyšíme ji třeba v seriálech z prostředí amerického Jihu v podobě hučení generátorů, neutuchajícího bzučení hmyzu a jiných kontinuálních zvuků industrialu či přírody.
Koncept desky se tentokrát zaměřuje na důkladný rozbor toho, co společnost vnímá jako perverzní. Anhedönia v listopadu uvedla na svém Tumblru, že by nahrávka nevznikla bez jejího „betonového přítele“, tedy dnes už nefunkční uhelné elektrárny Bruce Mansfield Power Plant. „Věže elektrárny se staly symbolem religiozity, sexuálního osvobození, rozkoše a uspokojení. Když jsem jela domů, potmě jsem masturbovala a myslela jen a jen na ně,“ tvrdí. Elektrárnou je inspirovaná titulní skladba Perverts. Anhedönia ji otevírá samplem křesťanského chvalozpěvu z 19. století Nearer, My God, to Thee. Jeho noiseový mix jako by vypadl z evangelikálního kázání, jaké jsme mohli vidět například v hororu amerického režiséra Ti Westa s názvem X, který je též plný jižanské gotiky.
Anhedönia ostatně často cituje horory jako formativní vlivy: debut Preacher’s Daughter byl například silně inspirovaný snímkem amerického režiséra Osgooda Perkinse The Blackcoat’s Daughte, což hudebnice přiznala v rozhovoru s představitelkou hlavní role Kiernan Shipkou. Instrumentální track August Underground, který reprezentuje konečnou fázi smrti Ethel Cain, zase odkazuje na stejnojmenný fake snuff film z roku 2001, který platí za jeden z nejzvrácenějších snímků natočených ve 21. století.
Vykloubím si čelist
Horory reálného světa jsou dnes pro Anhedönii natolik tíživé, že tímto žánrem rámuje celé hudební projekty. V titulní skladbě po zhruba minutě chorálový zpěv střídá postupně sílící temně ambientní šum, který občas prostoupí modulovaný droneový rachot a téměř nerozpoznatelný hlas Ethel Cain opakující slova „nebe zapovědělo masturbaci“. Balancování mezi zapovězeným a povoleným v církevním prostředí je hlavním tématem desky. Následující Punish představuje vydechnutí v podobě popověji laděné melodičnosti a přítomností elektrické kytary připomíná tvorbu Chelsea Wolfe a zmiňovaný singl Ptolemaea z Preacher’s Daughter. V textech se ale Anhedönia noří do podstatně temnějších vod perverze – vypravěčka se staví do role pedofila, kterého postřelil otec jím zneužitého dítěte.
Nejvýraznější jsou ale ty písně, kterým drony přímo vládnou, ať už jsou jemnější (Amber Waves), nebo se vrství v ambientních loopech (Housofpsychoticwomn). Vrchol Perverts přichází ve skladbě Pulldrone, patnáctiminutovém opusu postaveném na konceptu simulakra, tedy stavu, kdy se náhražky reality stávají skutečnějšími než realita samotná. „Hle, pramen poznání, pocitů, vjemů / Krása ohromující / Vykloubím si čelist, abych to všechno strávila,“ provází nás Anhedönia až do fáze úplného opuštění reality se slovy: „Jsem tím, čím jsem vždy byla, ale už nejsem nic.“
Někdo by možná mohl považovat akcentaci droneových zvuků v Perverts za výzvu k překračování konformního poslechu. Za konceptem se ale skrývá podstatně osobnější význam. Drony pro Anhedönii představují formu vyjádření osobní, genderové i zvukové identity. Hudebnice se vyjádřila, že cílem Perverts není vyděsit posluchačstvo, ale prostřednictvím dronů přiblížit ryzí podobu svého emocionálního prožitku. „Perverts je erotický projekt. Veškerá droneová hudba je pro mě zčásti erotická, zčásti meditativní. Je pro mě hluboce požitkářská a euforická,“ napsala.
Jedinečnost projektu Perverts lze ale sledovat ještě z jiného úhlu pohledu, a to právě z hlediska osobnostní, názorové i hudební performativity. Současné velké postavy světového popu typu Billie Eilish či Charli XCX otevřeně tematizují své úzkosti z kapitalismu, nicméně své pozice na vrcholu potravního řetězce hudebního průmyslu nijak neproblematizují. Anhedönia oproti tomu z cesty do první ligy nijak nadšená nebyla a v rozhovoru pro britský deník Guardian uvedla, že se při koncertování „cítí jako cvičená opice“. S vydáním nového alba místo další kapitalizace ukazuje ryzí podobu sebe samé i za cenu možného odlivu fanoušků.
Perverts je pro fanoušky inklinující spíše k popové tvorbě náročnou zkouškou. Sama zpěvačka uvedla, že cílila na odlišné posluchačstvo, pokud se jí ale v jejím plánu něco nepovedlo, je to právě podcenění vlastní fanbase. Samozřejmě, že její část se přes tvrdý noise prokousat nedokázala, ostatní ale na sociálních sítích s nadšením zkoumají vrstvy hlukové hudby, ke které se předtím nedostali. Perverts ukazují, že radikální formy hudby nemusí být jenom pro menšinové posluchačstvo, ale že dokážou předat myšlenky angažovanosti a oproštění se od fungování v rámci dysfunkčního systému, který mohou postupně rozložit.
Autor je hudební a filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás