Britská kapela Black Country, New Road o sobě ráda mluví jako o projektu, který se neustále mění. Poměrně mladá šestičlenná skupina, která vzešla ze scény kolem úspěšných experimentálně rockových kapel jako shame, black midi nebo Squid, to dokazuje i na své nejnovější desce Forever Howlong. Nahrávka ustupuje od cynického a těžkého hávu předchozích For the First Time a Ants from Up There. Forever Howlong oslavuje přátelství a do popředí se zde dostávají ženské hlasy a rovnocennější přístup ke spolupráci v rámci kapely. V rozhovoru, který jsme vedli v den jejich říjnového koncertu v pražském klubu Roxy, jsme hovořili s jejich dvěma členy – vokalistkou, basistkou a kytaristkou Tyler Hyde a kytaristou Lukem Markem – o tom, proč je dobré nestavět kapelu na první místo, o snaze nacházet jednotný hlas anebo o tom, jak je šťastná hudba často spojována s laciností.
Jste uprostřed svého turné po Británii, Irsku a kontinentální Evropě. Od posledního turné už uběhlo docela dost času, tak mě zajímá, jaký pro vás byl přechod zpátky do koncertního režimu kapely.
Tyler Hyde: Bylo to skvělé. Je to naše první opravdové turné?
Luke Mark: Jo, je to první turné, kdy opravdu propagujeme desku — jako fakt skutečné album. Dřív jsme hodně jezdili s živou deskou, s tou krátkou, ale to byly spíš jednotlivé koncerty tu a tam. Nikdy to nebylo souvislé turné, o kterém bys mohla říct „tohle je šňůra kvůli desce“. Prostě jsme hráli dva roky po sobě koncerty. Tohle je poprvé, kdy to opravdu působí jako součást vydání.
Musím říct, že psát šťastně znějící hudbu je těžší. Cynismus je snadnější, silnější emoce tě prostě pohltí. Ale štěstí – tam je tenká hranice s kýčem.
Tyler: Znamená to pro nás hodně, protože vydat album bylo dost děsivé. Šli jsme do toho s tím, že uděláme něco, co nás samotné baví. Když to bylo hotové, tak jsme si říkali – nebyli jsme při tom celou dobu moc uzavřeni do sebe samých? Bude to vůbec někoho bavit? Nejde to moc jiným směrem? Na turné ale chodí lidi, kteří ho mají rádi. Je to obrovská úleva. Slyšet, jak s námi zpívají texty a cítit to propojení s publikem – to je strašně hezký.
Změnila se mezi vámi dynamika od chvíle, co jste přestali být jen v procesu tvorby a začali zase koncertovat?
Luke: Myslím, že moc ne.
Tyler: Působí to dost podobně. Být spolu na turné v těsné blízkosti nebo být spolu zavření při nahrávání alba je dost podobné. Možná je to teď ale o něco lepší – mění se místa, mění se zážitky. Když jsme nahrávali, bylo to, jako bychom žili na ostrově uprostřed naprosto ploché anglické krajiny. Měla jsem pocit, že za těmi poli už nic neexistuje. To tě přivede do zvláštního stavu. Takže tohle je vlastně mnohem snazší.
V minulosti jste říkali, že chcete nahrávat skladby, které to utáhnou naživo. Po téhle zkušenosti – jak si teď pro sebe představujete ideální koncert?
Luke: Myslím, že jsme nikdy nešli do psaní s tím, že chceme tvořit písně pro hraní naživo. To by byl trochu alibismus. Znamenalo by to omlouvat album ještě dřív, než vůbec vyšlo. Spíš jsme chtěli, aby koncert měl dost emocí a rozmanitosti – aby to nebylo pořád stejně intenzivní, hlavně pro ty, co zpívají. Kdybys byla neustále v takovém emočním vypětí, bylo by to únavné. Myslím, že se nám to povedlo – koncertní podoba je pestřejší, má víc různých poloh. Mám rád, když se dívám na kapely, které hrají intenzivně. Z pohledu performera to ale není úplně ideální věc, kterou bys měl táhnout celé turné. Hodí se to spíš pro jednorázový koncert.
Co popisujete, mi připomnělo koncert britské kapely Caroline, který byl minulou neděli. Bylo to krásné, silné a mělo to podobnou energii, jako máte vy – ten kolektivní zpěv, jako by všichni byli v jednom obýváku…
Tyler: Já je viděla na velkém koncertě po vydání alba v Islington Assembly Hall. Neznala jsem skoro nic, kromě jednoho singlu s Caroline Polachek, a zažila jsem to poprvé až naživo. Některé kapely je nejlepší slyšet až živě. Potkala jsem i pár lidí, co to udělali tak s námi – a fakt to oceňuji. Jsme teď rozhodně víc live kapela než studiová.
Luke: Ale mění se to. Jakmile začneš hrát album naživo, začneš si říkat: tohle jsem měl udělat jinak.
Tyler: Od té doby, co jsme na turné, jsem napsala o tolik lepších basových linek. Ale album je prostě záznam určitého momentu. To je všechno, čím může být.
Zažili jste na turné i něco, co bys popsala jako změnu pohledu na desku?
Tyler: To se děje pořád. Myslím, že žádné album není konečné. Každý muzikant to má – časem měníš věci. Z nudy nebo ze zvědavosti.
Luke: Asi musíš být hodně sebevědomý, abys to neměl.
U vás je hodně silná dynamika mezi členy na pódiu.
Luke: Jo, úplně. Ta interakce je vidět. Také to prostě musí být nahlas. Když lidi poslouchají album ve sluchátkách, slyší spoustu detailů. V naší hudbě se děje hodně věcí. Když to slyšíš nahlas, chytneš i ty drobnosti, které nejsou hlavní, ale tvoří celek. Když je ještě vidíš na pódiu, máš z toho úplně jiný zážitek.
Tyler: Také je snazší slyšet, když je vidíš. Když někdo mluví, většinou se dívám na jeho pusu, abych rozuměla. Nedávno jsem si uvědomila, že to tak mám pořád – sleduji ústa lidí, když s nimi mluvím.
Je to taky vaše první studiové album bez Isaaca Wooda a vlastně jste přestali hrát většinu starších věcí z období, kdy s vámi byl. Ale vracíte se k nim někdy soukromě – třeba k For the First Time nebo Ants from Up There – jako k reflexi vašeho vývoje?
Luke: Ne. Ale já se vůbec nevracím k ničemu, co jsme udělali. Občas hrajeme písně z Bush Hall, ale vlastně ani nevím, jak zní ta nahrávka, neslyšel jsem ji roky. Stejně tak si moc nepouštím nové věci. Je lepší hledat nové zdroje inspirace.
Tyler: Tvůrčí proces je pořád stejný. Není potřeba vracet se zpátky. Všechno se vyvíjelo přirozeně.
Luke: Kdybychom třeba nahrávali pořád na stejném místě nebo se stejným producentem, možná bychom se k tomu vraceli pro referenci. Ale děláme to pokaždé jinak.
Tyler: Myslím, že to tak i zůstane – nové studio, nový producent. Nemáme žádný ustálený způsob práce.
Co se změnilo uvnitř kapely po Isaacově odchodu – třeba v rozhodování, rozdělení rolí nebo ve zpěvu poté, co se této role ujala May, Georgia a ty, Tyler?
Luke: Pořád to funguje stejně. Ne že bychom formálně hlasovali, ale když se někomu něco nelíbí, snažíme se najít řešení, aby byli všichni spokojení. Tak to bylo vždycky.
Tyler: Teď jsme si všichni rovnější v tom, jak jsme slyšet. Když je v kapele o člověka víc, snadno se stane, že někdo mlčí a ani si toho nevšimneš. Teď, když je nás šest, má každý větší prostor a nikdo nikomu neleze do cesty.
Forever Howlong má mnohem lehčí, radostnější energii než první dvě desky – působí životnějším, jemnějším dojmem. Byla to pro vás i forma emočního zotavení po těch předchozích intenzivních projektech?
Tyler: Určitě tam byl vědomý záměr odklonit se od cynismu a temnoty. Nejen kvůli nám, ale i kvůli tomu, že kolem nás byla spousta kapel, co dělaly temnou, cynickou hudbu. Není to špatně – některá z nejlepších hudeb je temná. Ale může to být vyčerpávající. Chtěli jsme si dopřát trochu úlevy. Musím říct, že psát šťastně znějící hudbu je těžší. Cynismus je snadnější, silnější emoce tě prostě pohltí. Ale štěstí – tam je tenká hranice s kýčem. Udělat radost zajímavě, to je těžké.
Luke: Také jsme zjistili, že psát smutnou hudbu může být stejně laciné. Je to snadný způsob, jak vyvolat reakci. Po určité době to začne působit neupřímně. Napsat veselou hudbu, která se bere vážně, to je naopak těžké.
Tyler: Je tu taková představa, že aby tě brali vážně, musíš být temný.
Luke: A že „velká díla“ jsou vždycky v moll. Lidi to tak berou.
Tyler: Možná je to i tím, že smutek je pro většinu lidí srozumitelnější. Štěstí ne každý umí sdílet nebo se s ním ztotožnit.
Luke: Navíc poslouchat o cizí bolesti může být pro někoho očistné. Ale poslouchat o cizím štěstí může být spíš otravné.
Tyler: Na světě je hodně cynických lidí.
Luke: Také čím jsi starší, tím míň sneseš melodramata. Jak poznáš opravdové těžké věci, tak tě přehnaný patos už unaví.
Tyler: Může to působit i směšně.
Luke: Nebo chceš ty špatné věci vyprávět s humorem. I ty naše dřívější temné písně měly být vtipné – ale ne vždycky to tak lidé četli.
Přesto i na nové desce jsou temnější motivy – třeba šikana nebo zrada na konci Two Horses. Jak přemýšlíte o balanci mezi optimismem a smutkem? Média to často popisují jako váš přechod „od temnoty k optimismu“.
Luke: To je dost zjednodušující. Když skládáme, vždycky se snažíme pochopit, o čem píseň je, ale nepitváme texty. Spíš se ptáme: sedí tahle hudba tomu pocitu? Autor pak řekne, jestli ano, nebo ne. I když jde o smutnou píseň, nechceš k ní přidávat jen smutek. Potřebuješ kontrast, aby to bylo vrstevnaté. Kdyby všichni hráli jen „na smutek“, bylo by to k nevydržení. Takže právě tím, že je nás víc, se ta hudba vyvažuje a není jednostranná. To je naše síla.
Na desce je slyšet vliv americké folk-rockové tradice – Van Dyke Parks, Randy Newman, The Band, The Roches, Joanna Newsom, Fiona Apple… Co vás přitahuje na tom pastorálním americkému zvuku?
Tyler: Myslím, že jsme se do toho všichni tak nějak přirozeně zamilovali. Tam, kde se naše vkusy protnuly, tam se zrodila deska. Každý z nás má jiný hudební svět, a zrovna tehdy tohle bylo společné území. Kdo ví, co budeme poslouchat příště – a podle toho bude znít i další album. Osobně jsem do toho zvuku úplně ponořená, mám ho v krvi. Ale vkus se pořád mění. Proto každé naše album zní jinak. To je na tom krásné – že nikdy nevíš, jak bude znít to další.
A stane se někdy, že se vaše vlivy tak liší, že to začne působit nesourodě?
Luke: Jo, to se stává. Všichni se shodneme, že to uděláme nějak, ale jeden člověk řekne „hele, mně se to tak fakt nelíbí“. To se děje docela často. Ale pak se stane i to, že třeba já a May jsme se oba najednou úplně ponořili do Joanny Newsom a postupně jsme tím nakazili všechny ostatní. Nakonec ji začali milovat i ti, kteří ji dřív moc nemuseli.
Tyler: Ale je to i tlak. Když jsi v kapele a všichni jsou z něčeho nadšení a ty to necítíš stejně, může tě to izolovat. Protože sdílené inspirace jsou strašně důležité. Když tomu nerozumíš úplně stejně jako ostatní, i když se ti to líbí, může to být matoucí.
Když se podíváte zpět na vaše začátky na scéně kolem klubu Windmill v londýnském Brixtonu po boku black midi, Squid nebo shame – co vám z toho období zůstalo?
Tyler: Těžko se na to dívá s odstupem. Ještě nejsem dost daleko, abych to viděla objektivně. Možná za dvacet let. Ale tehdy to bylo opravdu výjimečné. Všude kolem byla energie, hraní ve Windmillu bylo pro nás důležité. Byli jsme mladí a nadšení – a to se už nedá zopakovat. Začátky máš jen jednou.
Luke: A víš, co to ještě ztěžuje? Že skoro všechny ty kapely byly úspěšné. Každá dostala smlouvu, vydala alba a každá zněla jinak. Dnes už tam z tehdejší scény není nikdo. Takže se na to díváš jako na zvláštní moment, kdy se z jednoho místa vyrojilo tolik rozdílné hudby – a každý šel svou cestou.
Tyler: Zároveň to není smutné. Všichni se mají dobře, všichni pokračují. Takže to spíš těší.
Když se přesuneme do budoucnosti – zmínili jste, že byste chtěli dlouhověkost jako Wilco nebo Stereolab. Co pro vás jako pro kapelu znamená „dlouhodobé štěstí“?
Tyler: Být šťastní – i kdyby to znamenalo nebýt v kapele. Učit se nedávat kapelu na první místo, to jsme se naučili po Isaacově odchodu. Ale v ideálním světě bych s nimi chtěla dělat hudbu navždy, v jakékoli podobě. I kdyby už nikdo nechtěl jezdit na turné, prostě jen tvořit spolu.
Luke: Doufám, že se budeme pořád zlepšovat, ať děláme cokoli. Aby to mělo smysl a bavilo nás to. Kdybychom po letech uměli dělat desky tak dobré jako Stereolab, to by bylo epické.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás