Pragmatická ochrana životního prostředí znamená jeho likvidaci

Andrej Babiš představil programové prohlášení, kde se v části o klimatu a životním prostředím šermuje slovy o pragmatismu, realismu a racionalitě. V kontextu klimatické politiky to vždy znamená jediné, klima neřešit a ochranu přírody pojímat asi jako ochranu pečlivě posečeného trávníku.

Babiš má rozhodně na co navazovat. Stejnými slovy šermoval i končící Petr Fiala a s odkazem na „realistické klimatické cíle“ vysvětloval končící ministr životního prostředí Petr Hladík, proč se Česko postavilo proti evropským klimatickým cílům. Babiš a jeho motoristická parta tak jen radikalizují stávající český klimatický kurz.

Jinými slovy, klimatická politika musí zůstat bezzubá, bez možnosti cokoli skutečně prosadit, protože na prvním místě jsou vlastnická práva a svobody oligarchie.

V jejich prohlášení se mimo jiné píše: „Ochrana životního prostředí musí vycházet z reálných potřeb, dostupných technologií a ze zdravého rozumu (…) Odmítáme jednostranná opatření (…) Klimatická politika bude pragmatická, opřená o vědecké poznatky a respekt k vlastnickým právům. Nesmí se stát nástrojem byrokracie ani omezování svobod. Nové evropské klimatické cíle považujeme za nerealistické a ekonomicky likvidační (…) Odmítneme zavádění restrikcí, které by nepřiměřeně zvyšovaly náklady, činily lesní hospodaření ztrátovým a ohrožovaly ekonomiku venkova. Omezíme princip tzv. bezzásahovosti tam, kde ohrožuje funkčnost ekosystému, ekonomickou udržitelnost nebo ochranu života a majetku, aniž by tím byla dotčena ochrana nejcennějších a nejpřísněji chráněných území.“

Je to obvyklé politické ohýbání významu slov do polohy, kde už žádný význam nemají. Ve skutečně realistické a pragmatické politice by to muselo znamenat, že reálnou potřebou je zachránit stabilní klima a život na Zemi, čemuž je třeba vše podřídit. Co nejrychleji přejít na bezemisní ekonomiku, vyvlastnit fosilní miliardáře, zavřít uhelné doly a postarat se o sociální soudržnost celé společnosti.

Jenomže zde se mluví o jiném druhu reálných potřeb. O potřebě hromadit majetek a peníze bez ohledu na cokoli a kohokoli, kdy ochrana přírody má vycházet leda tak z reálných potřeb fosilních miliardářů nebo Agrofertu. Takto lze chránit maximálně tak okrasné dřeviny okolo příjezdové cesty k sídlu Pavla Tykače nebo zdravý růst všudypřítomné řepky na Babišových polích. Víc v rámci pragmatismu možné prostě není.

Fosilní byznys proti rozvoji

„Odmítáme jednostranná opatření“, píše se v programu. Po celé dekády podporujeme jednostranně fosilní byznys, kdy rozhoduje i o své vlastní regulaci a skrze neomezené zdroje manipuluje veřejnou debatu. Důsledkem této jednostrannosti je společenská vrstva fosilních miliardářů. Ale o odmítnutí přístupu, který jednostranně zvýhodňuje holdingy Tykače a Křetínského, zde nejspíš nepůjde.

Věta „Klimatická politika bude pragmatická, opřená o vědecké poznatky a respekt k vlastnickým právům“, nemůže znamenat nic jiného, než okamžitou dekarbonizaci, budování obnovitelných zdrojů a podřízení ekonomiky odvrácení kolapsu klimatu v souladu s vědeckými poznatky.

Takové vyznění samozřejmě komplikuje závěr věty o respektu k vlastnickým právům. Náhle klima i vědecké poznání naráží do zdi vlastnický práv majitelů uhelných dolů a elektráren. V jedné větě je popsáno, proč se kolaps klimatu nepodařilo zvrátit navzdory veškerému vědeckému poznání. Přežití Země musí respektovat vlastnická práva nejbohatších, i kdyby měl být konečným výsledkem jeden masový hrob zvaný Země. Cokoli jiného by byl komunismus, což je zdůrazněno v navazující větě. Podle té se klimatická politika „nesmí stát nástrojem byrokracie ani omezování svobod.“ Jinými slovy, klimatická politika musí zůstat bezzubá, bez možnosti cokoli skutečně prosadit, protože na prvním místě jsou vlastnická práva a svobody oligarchie.

To pak dokončuje třetí věta, v níž „nové evropské klimatické cíle považujeme za nerealistické a ekonomicky likvidační“. Samozřejmě nerealistické a ekonomicky likvidační je vše, co je v rozporu se zájmy fosilního byznysu. Každé snížení zisku je ekonomicky likvidační. Ekonomicky likvidační je každé opatření, které nezaručuje růst miliard na kontech uhlobaronů a přesun bohatství a majetku od celé společnosti k nejbohatší vrstvě tohoto státu i planety.

Víc vlastně není nutné vědět. O kolapsu klimatické politiky při srážce s oligarchií je v těch pár větách vyjádřeno vše. Tuhle část možná ani nepsal Macinka, to mu poslal přímo Tykač z e-mailové adresy Václava Klause.

Poslední kapitola či spíše odstavec se jmenuje „ochrana přírody není ideologie.“ Přitom celá část o životním prostředí není ničím jiným než čistou ideologií. Když se zde píše, „budeme prosazovat vizi životního prostředí, které slouží lidem, přírodě i ekonomice“, pak je nutné dodat, že v celé části o životním prostředí není jediná věta, která by sloužila či byla v zájmu životního prostředí, a tedy i lidí. Nicméně rozhodně je celá část hodně o ekonomice, respektive o její fosilní části z 19. a 20. století.

K tomu směřuje všudypřítomný požadavek na revizi a konec Green Dealu, podporu těžby a spalování uhlí nebo neustálé volání po záchraně dávno odepsaných spalovacích motorů. Vzývání kultu naftových a benzinových motorů se snaží zamaskovat smutný fakt, že Česko, závislé na jejich produkci, nemá žádný plán na život bez nich. Evropské automobilky v přechodu na novou technologii zaspaly, kdy se snažily do poslední chvíle ždímat zisk z modelu postaveném na spalování fosilních hmot. Nyní hledí do budoucnosti, v níž se s nimi nepočítá. Politici a naše vláda v programovém prohlášení volají po prodloužení kómatu místo hledání cest z možného ekonomického kolapsu.

„Zastavíme dotace pro neziskové organizace, které blokují rozvoj a investice,“ je jedna z posledních vět programového prohlášení v části, která se fakticky věnuje destrukci životního prostředí. Rozvoj však u nás neblokují neziskové organizace, ale fosilní a jiné oligarchie, které ohýbají politiku státu, zákony a skrze vlastnictví médií ničí veřejnou debatu. Nepotřebujeme dohled nad neziskovkami, ale nad miliardáři, kteří pro svůj krátkodobý zisk neváhají potopit cokoli, co by lidem v této zemi mohlo skutečně prospět.