Můžete krátce přiblížit, v čem vlastně spočívá práce inspektora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci? Působíte v Odborovém svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví, takže si čtenáři možná hůř představí, o jakou bezpečnost se přesně jedná.
Moje práce spočívá v tom, že navštěvuji různá pracoviště a kontroluji, jestli zaměstnavatel dodržuje legislativní povinnosti na pracovišti, a zároveň vedu rozhovory se zaměstnanci a zjišťuji skutkový stav na daném pracovišti. Kontrola se skládá ze tří částí. Za prvé je to kontrola dokumentace daného objektu a dokumentace týkající se lidí, kteří tam jsou zaměstnaní. Za druhé je to kontrola samotného toho pracoviště: jednak zařízení, jednak situace zaměstnanců a vztahů mezi nimi. Vztahy na pracovišti není radno podceňovat.
Na co nejčastěji narážíte?
Z takových tradičních věcí jde zejména o zamčené únikové východy, zavřené požární dveře nebo třeba o přístupnost lékárničky. Když přijdu na pracoviště, sleduju situaci a ptám se. Dívám se, kde jsou hasicí přístroje, jestli je dokáží zaměstnanci případně vzít a použít, anebo jsou někde zamčené.
Měli bychom se víc bavit o tom, že lidé pracují s tablety, telefony, počítači, že pracují 24 hodin denně.
Dnes už se všechno učí e-learningem, ale často těm lidem nikdo nevysvětlí, že něco mají opravdu dodržovat, že to zvýší jejich bezpečnost, když by třeba vypukl požár.
A z těch méně tradičních nedostatků?
Nejnovější výzva je spojená s digitalizací a s přesunem pracovní síly za monitory, případně domů. To s sebou přináší určité nové výzvy. Říká se tomu psychosociální rizika. Je to hodně široká oblast, ale může se jednat například o úzkosti, panické ataky…
Psychický stav zaměstnanců se tedy poslední roky zhoršuje?
To bezesporu. Je to něco, co má celospolečenský dopad, protože se to týká celé společnosti. A je samozřejmě trochu ošemetné to brát tak, že by to všechno šlo jen na vrub zaměstnavatele, protože oblast psychosociálních rizik je širší. Je to vždycky kombinace toho, co dotyčný člověk prožívá v osobním životě a co prožívá v pracovním životě. Na jeho zdraví to každopádně může mít dopad.
Jak se to projevuje v práci?
Dopad může být jednoduše takový, že člověk takzvaně vyhoří – z toho může být třeba půl roku pracovní neschopnosti, ale může se také stát, že se z toho nedostane a není schopný se do té práce vrátit. Často to vyvěrá z toho, že dělá úkoly, které jsou obtížně měřitelné. Pokud třeba pracuji mentálně tím, že přemýšlím, často se velmi špatně určuje norma té práce.
Hodně se mluví o psychickém stavu mladých lidí, ale podle vašich slov je to fenomén, který se týká i dospělých zaměstnanců.
Týká se to nejspíš mnoha skupin obyvatel. U lidí zaměstnaných v našem oboru je to konkrétně často tak, že bývají v práci vystaveni dlouhodobému stresu a pak se něco stane v jejich osobním životě, a oni najednou začnou jednat zkratkovitě. Může dojít až k tomu, že pod tou tíhou, tedy kombinací pracovního tlaku a osobních problémů, udělají něco, co jim ublíží. Třeba že vyskočí z okna. To je bohužel naprosto reálná věc, která se může stát.
Jak tedy vytvořit přátelské a bezpečné prostředí pro lidi na pracovištích, aby třeba dokázali vyhledat pomoc?
Nejdůležitější je úloha nižšího managementu, tedy člověka, který je nejblíž řadovým zaměstnancům. To jsou lidé, na které jsou kladeny největší nároky, a kteří zároveň nemají dostatečnou kompetenci měnit ten stav, i když mají odpovědnost. Ten tlak na ně je enormní a to vede k tomu, abych se obloukem vrátil k začátku, že zase mají tendenci přehlížet bezpečnost práce.
A zaměstnavatelé to neřeší?
Ti větší na to mívají člověka – a pak je samozřejmě otázka, jak dobře svou práci dělá. U těch menších se často děje, že to neřeší vůbec.
A co se dá změnit? Napadá vás třeba, jaké by pomohly legislativní změny?
V tomto ohledu bych už žádné zákony neměnil a nic nekomplikoval. Ale legislativa je v některých věcech hodně obecná. Měli bychom se víc bavit o tom, že lidé pracují s tablety, telefony, počítači, že pracují 24 hodin denně, respektive jsou v takové pohotovosti, že jsou prostě pořád v dispozici. A to má na jejich život a psychický stav prostě vliv. Lidé by o tom měli víc mluvit, i na těch pracovištích, a říct, že to není normální. Lidé si na tento typ pracovních podmínek málo stěžují, přehlížejí to, jako by se jednalo o něco normálního. V zákoníku práce v paragrafu 106 je napsáno, že zaměstnanec má právo a povinnost podílet se na vytváření bezpečného prostředí, bezpečného pracoviště. Zaměstnanci si mnohdy ani neuvědomují, že mají odpovědnost podílet se na tom, jaká atmosféra na pracovišti vládne. Přijdou někam a už je to nějak zaběhané a oni to berou jako něco, s čím se nedá nic dělat. To by se mělo změnit, měli bychom o tom co nejvíc mluvit.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás