Web Expats.cz upozornil na zajímavý výzkum australské společnosti iSelect, který mapoval míru přepracovanosti v jednotlivých zemích. Společnost, která mimo jiné nabízí zdravotní pojištění, srovnávala množství odpracovaných hodin ročně, délku dovolené, průměrné příjmy, ale například také to, jak moc lidé vyhledávají na internetu pojmy jako „vyhoření“. Proč poskytovatele zdravotního pojištění zajímá, jak moc jsou lidé vyhořelí, je nabíledni. Vysoká míra stresu, přičemž ten pracovní je zdaleka nejčastější, má zásadní dopad na naše životy. Jde o spouštěče mnoha psychosomatických onemocnění, včetně civilizačních chorob způsobených vysokým tlakem, nadváhou apod. Stres ale také ovlivňuje náš životní styl včetně vzniku závislostí.
Míra stresu zároveň úzce souvisí s produktivitou, přičemž platí, že o pozitivním efektu stresu lze uvažovat jen ve velmi krátkodobém horizontu. Naopak ztráty vznikající vlivem dlouhodobého stresu jsou neoddiskutovatelné. Sem kromě dočasné pracovní neschopnosti můžou spadat i předčasné důchody nebo onemocnění vedoucí k invaliditě.
Realita více úvazků, brigád, ale i šedé ekonomiky zcela zásadně ovlivňuje život v Česku, naše zdraví, ochotu zakládat rodiny, ale i důvěru v demokratický systém.
O tom, že jde o globální problém, svědčí zmíněný fenomén vyhoření, ale i taktiky jako quite quitting, kdy zaměstnanci dbají na to, aby v rámci pudu sebezáchovy nedělali nikdy nic navíc. Do ranku těchto pojmů nakonec spadá i fenomén karóši, japonský výraz pro smrt z přepracovanosti. To, co nám zní možná kulturně vzdáleně, by se dalo přeložit i jako srdeční příhoda či infarkt v důsledku dlouhodobého pracovního vypětí. Tedy nic, co bychom neznali.
Žebříček deseti nejuštvanějších zemí naznačuje, že jde o značně komplexní problém, do něhož se promítá množství faktorů. Umístění Česka v první desítce by pro nás mělo být varováním i proto, že naše národní vyhoření nám nic nekompenzuje.
Jih Evropy na siestě?
Desítka nejpřepracovanějších zemí tvoří mix, který naznačuje, že mnohé stereotypy o pracovitosti jednotlivých zemí či kultur jsou předsudečné. Jakkoliv Evropa má jako celek globálně nejmenší míru přepracovanosti, v žebříčku evropské země přesto převažují. Kromě Mexika (1. místo), Kanady a USA (3. a 5. místo), se o zbytek míst podělily Řecko, Malta, Belgie, Francie, Portugalsko, Německo a Česko (2., 4., 6.–10. místo).
Zatímco jižní země si často spojujeme s nižším pracovním výkonem a představou, že půl dne mají siestu, čísla to nepotvrzují. Například Malťané, přestože mají 38 dní dovolené, odpracují jeden z nejvyšších počtů hodin, 2038 za rok. Jejich příjmy přesto patří v rámci Evropy mezi podprůměrné. Tento nepoměr je ještě hlubší u Řeků, kteří také odpracují přes dva tisíce hodin ročně, jejich příjmy patří ale v Evropě k nejnižším. Vysokou míru pracovního stresu pak přiznává 59 procent lidí.
Jiné pracovní prostředí představují USA, kde lidé odpracují nepatrně pod 2000 hodin, mají jen 11 dní volna a jen malé množství Američanů si vyhledává informace o vyhoření (12 na 100 tisíc obyvatel). Zároveň polovina přiznává každodenní vysokou míru stresu spojeného s prací. Američané jsou na tom sice nejlépe v průměrných příjmech, zároveň na ně ale může dopadat realita nízké sociální ochrany pracujících, nesamozřejmost zdravotního pojištění, ale také kulturní normy, podle nichž je nevhodné otevřeně mluvit o přepracovanosti, vyhoření a dalších faktorech, které by mohly ohrozit image výkonného pracovníka. Opačný příklad ztělesňuje Belgie, kde je naopak pracovní doba přiměřená, platy vysoké, a přesto je pocit vyhoření veřejným tématem.
Na pěkném devátém a desátém místě najdeme Německo a právě Česko. Podle čísel k sobě máme přitom značně daleko. Němci odpracují 1776 hodin ročně a vydělají si průměrně asi 47 tisíc eur za rok. Češi v tomto stráví v práci podstatně více času, 2019 hodin ročně, vydělají si ale sotva polovinu toho, co Němci (cca 25 tisíc eur). Na rozdíl od Němců nebo Belgičanů si přitom na vyhoření zase tolik nestěžujeme a hlášená míra stresu je tu jen relativně mírných 39 procent.
Důvodem, proč je přesto Evropa jako celek nejméně vystresovaná v důsledku pracovních podmínek, jsou nepřekvapivě skandinávské země. Jakkoliv patří k nejbohatším, zakládají si na rovnováze pracovního a soukromého života. Svou roli nepochybně hraje i otevřený pracovní trh a vzdělávání umožňující sociální mobilitu. Nejlépe je hodnoceno Dánsko, těsně následované Norskem. Obě země mají více než 35 dní volna ročně a jejich občané odpracují 1704, potažmo 1790 hodin ročně. Kromě ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou se Skandinávie vyznačuje taky flexibilitou pracovního trhu a veřejnými službami (školky), díky nimž je výrazně snazší pracovat naplno i v případě, že vychováváte děti.
Český mýtus lopat a dolů
Australský průzkum je tedy nápadně zkreslen „pocitovými“ daty. Jen proto se Češi mohli „propadnout“ až na desáté místo. Objektivní čísla totiž prozrazují značnou mizérii, místní kultura ale velí si spíše nestěžovat. Kultura práce je tu neúprosná – dá se říct, že tu panuje mentální kontinuita se socialistickou érou, kdy nepracovat bylo trestné a například československé ženy vykazovaly globálně jednu z nejvyšších zaměstnaností. Nakonec i samotnou nezaměstnanost si udržujeme dlouhodobě velmi nízkou.
K tomu jsme zdědili i zkreslenou představu o práci, kdy se fixujeme na tu manuální, voláme po větší podpoře učňovských škol (hlavně pro jiné než vlastní děti) a často – aspoň verbálně – posíláme lidi k lopatě, za pokladnu nebo do dolů. To se často děje právě tehdy, když někdo vyjádří nespokojenost s platem, nerovností nebo pracovními podmínkami. Do dolů jsou tak dodnes posílány ženy, které chtějí stejnou odměnu, jako mají jejich kolegové, nebo herci popisující nedůstojné pracovní podmínky v divadlech. Práci tak do značné míry vnímáme jako trest, což byla praxe kariérního vydírání udržující občanskou loajalitu po celé období komunistického panství.
Mnohé z našeho chápání práce prozrazuje i politická rétorika předvolebních kampaní, kdy se šermuje zneužíváním dávek – v zemi, kde je nezaměstnanost dlouhodobě na minimální úrovni. Vnímání práce jako nutného zla pak vede k přehlížení šikany, nerovností, přepracování a různého zneužívání pracujících. Nedávné pracovní kauzy jako podmínky brigádnic v Knihobotu nebo bossing v pražské zoo rozhodně nejsou výjimečné, spíše na ně souhrou okolností padlo oko médií.
Český pracovní konzervatismus se ale projevuje i neochotou zaměstnavatelů k vytváření menších a flexibilních úvazků nebo lpěním na přítomnosti zaměstnance v kanceláři i v případech, kdy to vůbec není nutné. Naopak s vlnou averze se léta potýkala myšlenka transparentnosti mezd, a to celkem nepochopitelně i ze strany zaměstnanců. K novelizaci zákoníku práce nás v tomto směru dotlačily až letos evropské směrnice. Nutno říct, že k zabetonování pracovních podmínek zásadně přispívá i legislativa, včetně daňové zátěže i pomalého růstu minimální mzdy.
Chudí dříči v zemi miliardářů
Nejpřepracovanější země neznamená nejbohatší, jak by se na první pohled mohlo zdát. Faktorů, které tuto intuitivní spojitost výrazně nabourávají, je několik. Tím asi nejzákladnějším je produktivita práce. Ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou stojí na levné manuální práci – typicky třeba právě české montovny, subdodavatelství polotovarů, dílů, logistika, zkrátka vše, co naši semiperiferní ekonomiku definuje jako servisní ekonomiku Západu. Představa, že se za nízkou produktivitou skrývají dělníci, kteří pokuřují někde za halou a dlouhé minuty vysedávají schovaní na toaletách, je sice zažitá, ale velmi vzdálená skutečnosti. Odpovědnost tu jde za politiky, managementem a těmi, kdo ovlivňují nejen nastavení průmyslu, ale i vzdělávání nebo parametry daní.
Právě český daňový systém nejen nemotivuje k investicím pomocí rychlých odpisů, ale extrémně zatěžuje nízkopříjmové skupiny pracujících. Nejsou to jen zaměstnanci, ale patří sem také nízkopříjmové OSVČ, tedy drobní řemeslníci nebo široká škála profesí pokrývajících práci v kultuře, médiích nebo administrativě. Naopak sem nepatří vysokopříjmové OSVČ z řad tzv. bílých límečků, mezi něž se počítají IT specialisti, právníci apod. Tyto skupiny ze současného daňového systému naopak výrazně profitují, když státu vracejí nepoměrně méně než zaměstnanec, který bere mediánovou mzdu či plat.
Padla-li zde zmínka o stereotypech přetrvávajících z předlistopadové éry, je to i představa „čecháčků“, kteří jsou závistiví a nechápou, že majetková nerovnost je přirozená a odráží pracovitost těch bohatých. S touto argumentací, jakkoliv variovanou, se zde setrvale odmítá jakákoliv daňová úprava směrem k progresi. V posledních letech, kdy jedno procento Čechů vlastní 36 procent národního majetku, se alespoň přestalo spekulovat nad povahovými rysy místních vzešlými prý z postsocialistického rovnostářství. Právě v distribuci majetku patříme k nejnerovnějším zemím.
Tyto poměry nevyrostly z vody, ale z politické vůle – a z mnoha historicky podmíněných předsudků. Výsledkem je, že Daniel Prokop z PAQ Research českou situaci z pohledu daňového nastavení v Otázkách Václava Moravce popsal jako daňový ráj pro kapitálové příjmy. V témže pořadu ekonomka Markéta Malá objasňuje právě disproporční danění ekonomické aktivity, kdy jak bylo zmíněno, nepoměrně větší zátěž nesou nízkopříjmové skupiny. Naopak nulové nebo velmi nízké danění se týká majetku nebo právě kapitálových trhů.
Po dekádách, kdy jsme ekonomikou těžící z levné práce, která je zároveň extrémně zatížena odvody (nejen daněmi, ale i nepřímým daněním v odvodech sociálního a zdravotního pojištění), se čeští pracující ocitají na konci svých sil. Realita více úvazků, brigád, ale i šedé ekonomiky zcela zásadně ovlivňuje život v Česku, naše zdraví, ochotu zakládat rodiny, ale i důvěru v demokratický systém. Není divu. Protože když přijde vystresovaný utahaný Čech večer z práce domů a pustí si televizi, dozví se o nutnosti škrtů, rozpočtové kázni a o tom, že na nic nejsou peníze. Naopak se nedozví, že to nejsou „dávky“ Romům ani Ukrajincům, co způsobuje náš celonárodní fiskální stres, ale zanedbatelné danění majetků a kapitálu, daňová regrese a nesystematické spotřební daně. Kdyby si tohle lidé naplno uvědomovali, jejich stres by se zcela oprávněně ještě zvýšil – čímž bychom v australském žebříčku mohli hravě přeskočit i první Mexiko.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás