Nejprve Nina Špitálníková na svém instagramu sdílela rozhořčení z toho, že neprodejnou brožurku bez ISBN, původně určenou pro kampaň na Doniu, Knihobot prodává za více než čtyři tisíce korun. Spisovatelka e-shop s knihami z druhé ruky označila za lichvu a vyzvala k jeho bojkotu. V následujícím týdnu mnohá média přinesla svědectví o tom, jak to vlastně v Knihobotu chodí, a nakonec se ekonomickými rubrikami vzývanému startupu podívala na zoubek inspekce práce. Kromě reportáží o nedůstojných podmínkách brigádnic se ale objevily komentáře, které se Knihobotu zastávaly.
Prudce expandující on-line antikvariát přitom bránili nejen cyničtí uctívači světa černých čísel, ale kupodivu i překladatel beletrie a autor literárněvědných publikací nebo šéfredaktor literárního magazínu. Tedy lidé profesí, které v systému knižní produkce tahají za výrazně kratší provaz.
Svět před Knihobotem
Než se podíváme na argumenty „lidí od literatury“, není od věci si připomenout, co přesně Knihobot na trhu s „ohmatanými“ knihami změnil. Z pohledu čtenáře totiž o malou revoluci skutečně jde. Hledání kýžených svazků po antikvariátech, zvláště toužil-li člověk po konkrétních titulech, se nejvíce blížilo pochůzkám marnosti.
Problém Knihobotu není v tom, co dělá, ale za jakou cenu. Možná je na čase neoceňovat jen rychlost růstu.
Bloudění přeplněnými regály a vyskládanými komínky z nemenšících se zbytků socialistických obřích nákladů Lionů Feuchtwangerů, Pablo Nerudů a jiných světových autorů nakloněných SSSR, postarších detektivek, druhoválečné non-fiction, torz učebnicových řad především angličtiny, Méďů Pusíků a Pijoanových Dějin umění představovalo realitu velmi vzdálenou romantické vidině antikvárního pábení. O nějakém smysluplném prodeji taky nemohla být řeč. Pokud tedy člověk nezdědil knihovní pozůstalost po nějakém uměnímilovném strýci.
Nad soumrakem antikvariátů se plakalo již před dvaceti lety, stejně jako nad zánikem kamenných knihkupectví, zvláště na menších městech. Jedním z hlavních faktorů nastalé situace byla skutečnost, že od devadesátých let počet ročně vydaných knih dramaticky narůstal, zatímco zájem o ně spíše upadal. Surový vichr paradigmatické změny hodnot nepřál ničemu, co nemělo ambice uspět komerčně, tedy masově. To se projevilo v zoufalé kulturní politice, nezájmu a neschopnosti médií o kultuře psát a také ve strategii mnoha nakladatelů, kteří trh zahlcovali podprůměrnými, levně vyrobenými tituly.
Nakupování knih pak nevratně změnil internet. Ony „malé krámky“ totiž sice jako zákazníci milujeme, nakonec ale vítězí možnost výběru i cena a pro knihu si raději skočíme do plechového boxu někde mezi parkovištěm a supermarketem. Jakkoliv si asi dnes většina nakladatelů nedokáže představit existenci bez velkých distribučních firem, kupodivu to v branži nikoho nespasilo. Mohlo by tomu být jinak v antikvárním prodeji?
Síla algoritmu a levných rukou
Knihobot je díky digitálnímu fungování nepoměrně efektivnější než jakýkoliv kamenný, ale i on-line antikvariát. Jeho know-how přitom není v ničem jiném než ve schopnosti olbřímí množství levné vstupní suroviny, tedy použitých knih, přerozdělit mezi čtenáře. A to s ohledem na někdejší beznadějné zírání do regálů není málo.
Jeho strmý růst má ale strukturní podmínku, jíž je dostatek levné pracovní síly. V zemi, kde drtivá většina studentů musí alespoň nárazově brigádničit, navíc v oborech, kde nezískávají odborné zkušenosti, se firmy jako Knihobot nemusí o lidské zdroje bát. Je také dobré mít na paměti, že tento dravý startup nepředstavuje žádný technologický zázrak, replikuje jen to, čím je česká ekonomika „proslulá“ v jiných sektorech – a to je hlavně spousta levné práce s minimální přidanou hodnotou a logistika. Přidanou „programátorskou a designovou“ hodnotu tu obsluhuje zlomek zaměstnanců, většinu procesů řídí algoritmy a brigádníci jen mechanicky makají.
Zázrak tak spočívá v tom, že z brigádníků (více než devět z deseti zaměstnanců) postavíte firmu s obratem přes 560 milionů, která po sousedním Německu a Rakousku expanduje i do dalších evropských zemí, jako je Belgie, Francie nebo Španělsko. Zázrak pozdního kapitalismu. Problém Knihobotu přitom není v tom, co dělá, ale za jakou cenu. Možná je na čase neoceňovat jen rychlost růstu.
Knihovny pro knižní přebytky
Popsanou degradaci kulturního prostoru a pracovního trhu kupodivu neobhajují jen volnotržní fundamentalisti, ale i lidé, kteří dobře vědí, kdo je v knižních řetězcích nejslabším a nejhůře odměňovaným článkem. Jsou to právě vysoce specializované profese, bez nichž by žádné knihy neexistovaly: autoři, redaktoři a překladatelé. Přesto jakési blahosklonné pochopení pro Knihobot projevil i autor literárněvědných publikací a překladatel Ladislav Nagy nebo spisovatel a šéfredaktor literárního měsíčníku Host Jan Němec.
Ladislav Nagy se na webu Info.cz vyslovil ke kauze velmi neotřele. Odmítá chtít po Knihobotu „jakousi knižní daň“ s tím, že knižnímu trhu daleko víc škodí veřejné knihovny: „Není totiž vůbec žádný důvod, aby nakupovaly bestsellery. Právě z prodeje bestsellerů čeští nakladatelé žijí a zisky z jejich prodeje jim pomáhají dotovat méně výdělečné tituly. Veřejné knihovny mají z veřejných peněz nakupovat knihy, u nichž existuje riziko, že z trhu zmizí (skončí ve výprodejích). Rozhodně ne bestsellery. Je až perverzní, že řada knihoven použije veřejné peníze například na koupi výtisku posledního románu Dana Browna a na jeho výpůjčky pak dělá pořadníky.“
Pomiňme v tuto chvíli skutečnost, že nakladatelství Argo, které Dana Browna vydává, je i domovským nakladatelstvím anglisty Nagye. I to, že Nagy Brownovi na Infu věnoval hned dva spíše marketingové než kritické texty. Chiméra, že veřejná služba v podobě knihoven umenšuje brownovský byznys Arga, je prostě směšná. Argo se na vydání globálního bestselleristy marketingově pečlivě připravilo, při zahájení prodeje na Staroměstské radnici byla v pozoru četná média, následovala mistrova velkolepě pojatá návštěva a za zhruba měsíc se románu prodalo asi sto tisíc kusů.
Zdá se tedy, že Nagy jako pravicový myslitel má na veřejnou službu spadeno programově a nejvíc ho štve, že slouží veřejnosti. Čtenářská škodná se přitom rekrutuje z lidí, kteří si na Browna raději měsíce počkají ve frontě, než by si ho šli koupit. Opravdu budeme dštít síru na lidi, pro které je výdaj za knihu nad jejich možnosti? Budou napříště bestsellery jen pro určité vrstvy a knihovny budou naopak zaplavovány tituly, které by jinak skončily ve výprodejích? Má stát sanovat špatné prodejní odhady soukromých nakladatelů – jako když zachraňuje banky a dotuje uhlobarony? A není to nakonec podivná regulace, jíž by se měl Nagy jako pravičák štítit?
Už zcela mimo překladatelovu představivost je pak skutečnost, že česká síť asi šesti tisíc veřejných knihoven je možná posledním svědectvím toho, že jsme kdysi byli čtenářskou velmocí. A také institucí, která udržuje čtenářskou kulturu a v důsledku nakonec i ten knižní trh. Protože nečtenář si většinou knihy nekupuje.
Výsměch brigádníkům
O nic méně příznačný nebyl svým neoliberálním zatměním komentář Jana Němce. Ten na literárním webu zmiňuje, že „už tak podhodnocené profese na tom budou ještě hůř. Řečeno natvrdo, cirkulární ekonomika je pro spisovatele, nakladatele i knihkupce asi takové terno jako torrenty pro filmový průmysl.“ Ovšem nedůstojné podmínky brigádnic a brigádníků jsou pro autora „z hlediska skutečného systémového problému úplně okrajové“. Nádavkem se jim ještě vysměje představou, že by jim manažeři ke čtení nosili „cappuccina se srdíčkem“.
Textík plný podobných bonmotů ale pomíjí elementární souvislosti. Například, že cirkulární ekonomiku na rozdíl od torrentů daníme jako jakoukoliv jinou. To, že neumíme danit progresivně, aby ti nejúspěšnější vraceli prostředky zpátky do systému, který jim umožnil vyrůst, představuje jen chronický problém země, která ve vší pravicové slušnosti vždy zlikvidovala jakýkoliv závan pro kulturního, tzv. nezásluhového a sociálně ohleduplného uvažování.
Zatímco zavedený spisovatel nelituje energie k povyšování se nad šikanovanými brigádníky, už mu nezbyly síly na úvahu, že pracovní podmínky těch nejvíce bitých v systému nějak souvisí i s jeho „pauperizovanými“ profesemi. Místo, aby se kolegiálně postavil na stranu všech špatně placených lidí, včetně těch v kultuře, vysílá do éteru nezávazný vzkaz velkým „hráčům“, že by pro ně kauza měla být jakýmsi reputačním budíčkem. Snad aby bylo pečováno o jeho spotřebitelské návyky a nemusel mít „blbý pocit“, až bude příště využívat jejich služeb.
Každopádně, až se příště zase trochu utáhnou konsolidační šrouby, neobviňujme prosím ohmatané knihy, ať už jsou z antikvariátu, nebo z knihovny. Spíš mysleme na to, že progresivní daň, důstojná minimální mzda a funkční kulturní politika jsou sice staré nástroje, ale účinkují většinou lépe než intelektuální číhaná na „osvícenější podnikatele“ a „zodpovědnější firmy“. Jinak se holt různým knihobotům budeme divit pořád dokola.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás