Ve filmovém oboru i společnosti panuje představa, že točení dokumentů představuje levný koníček, respektie službu veřejnosti, které se pár idealistů věnuje ve volném čase. Realita je taková, že kdo chce s kamerou kriticky reflektovat okolní svět, musí hodně omezit výdaje i osobní život. Natáčet dokumenty o něčem jiném než o mnohonásobných vrazích a populárních sportovcích je časově náročná a finančně nevýhodná práce. Většinou navíc ne jediná, kterou dokumentaristé a dokumentaristky vykonávají, aby se uživili. Pokud u nás rok co rok vzniká pestrá kolekce nonfikčních autorských filmů, z nichž bývá velká část prezentována na jihlavském festivalu, děje se tak navzdory systému založenému na ekonomické logice, díky trpělivosti a odhodlání lidí, kteří se rozhodli točit, i když pro to nemají ani zdaleka ideální podmínky.
Mezinárodní koprodukce i hledisko
Pro letošní filmy z festivalové sekce Česká radost platí, že je každý úplně jiný. Formálně, tematicky i mírou autorských zásahů do natáčeného dění. Pokud bychom přesto chtěli najít nějaký spojující faktor, mohl by to být jejich zahraniční přesah. Ten se týká jednak způsobu financování (v soutěži najdeme snímky natočené v koprodukci se Slovenskem, Ukrajinou, Německem nebo Vietnamem), jednak obsahu.
Česká radost je rozmanitou přehlídkou toho, čím vším může být český dokument, a argumentem proti domněnce, že dokumenty jsou jen mluvící hlavy a archivy.
Dokumentaristka a etnozooložka Hana Nováková pátrala po tajemství losů v Rusku, Švédsku nebo Kanadě. Vznikla z toho objevná přírodopisná road movie AMOOSED: Losí odysea, která se odvěkou fascinaci titulním totemovým zvířetem snaží pochopit z vědecké, duchovní i čistě osobní perspektivy. V průběhu několikaleté cesty se proměňuje autorčin vztah k těmto mohutným severským savcům, symbolizujícím v různých kulturách rovnováhu a obnovu, i k přírodě jako takové.
Dějištěm nového filmu režiséra Vitalije Manského, v minulosti oceněného v Jihlavě, Karlových Varech i na mnoha dalších festivalech, je jeho rodný Lvov na západě Ukrajiny. Název Čas do zásahu označuje dobu, za kterou vystřelená raketa dosáhne svého cíle. Sirény ohlašující další ruský útok jsou jednou z nejčastějších připomínek probíhající války. Jinak život ve městě pokračuje v obvyklém rytmu – lidé se scházejí v kavárnách, děti docházejí do škol, historickým centrem korzují turisté. Tříhodinová kronika všedního života v nevšedních časech tak podobně jako Světloplachost, která Českou radost vyhrála předloni, podává zprávu zejména o nezdolnosti a vytrvalosti ukrajinského lidu. A na Ukrajině se odehrává i dokumentární tragikomedie Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet, podávající pro změnu zprávu o lidech (stojících před kamerou i za ní), kteří odmítají vidět a slyšet jinou než svou vlastní pravdu.
Středoevropskému kontextu ještě vzdálenější je film Sang: Dítě prachu, který polská režisérka Weronika Mliczewska natáčela ve Vietnamu a Spojených státech. Protagonista filmu, syn vietnamské matky a amerického vojáka, který sloužil ve Vietnamu, ani po téměř pěti dekádách od konce války nepřestává pátrat po svém otci. Díky testu DNA jej možná konečně najde. Dlouhá pouť za vlastními kořeny i sebepřijetím jej ale vzdaluje vlastní rodině a ocitá se v podobné pozici jako kdysi jeho otec. Film se navzdory emočně náročnému tématu vyznačuje podobnou melancholickou rozvážností jako stoický hlavní aktér, jehož zkušenost sociálního vyloučení je zásluhou dramatické struktury příběhu, připomínající hrané drama, univerzálně srozumitelná.
Komplikovaný vztah k domovině tematizuje i dokument Amiřiny děti. Markéta Ekrt Válková po deset let sledovala syrskou rodinu, která utekla před občanskou válkou a snaží se integrovat v českém prostředí – navzdory četným kulturním odlišnostem a předsudkům. Film je cenný zejména širokým časovým záběrem. Může tak postihnout, jak náročný a nepřímočarý bývá proces začlenění, který navíc každý z členů rodiny prožívá po svém.
Portréty nitra i vnějšku
Daleko za hranice, ale nikoliv státu, nýbrž vědomí, se vypravila slovenská filmařka Viera Čákanyová. Její krátký film nese název přejatý z buddhismu – Bardo. Tibetská kniha mrtvých takto označuje stav mezi smrtí a znovuzrozením, kdy vědomí prochází různými přechodovými fázemi, jedna úroveň reality se mění v jinou. Čákanyová něco podobného zažila při terapii tmou. K vizualizaci své transcendentální zkušenosti využila obrazy generované AI. Jestliže se autorka ve svých předchozích titulech jako FREM nebo Poznámky z eremocénu snažila najít způsob, jak do zvuků a obrazů přeložit realitu zaznamenanou umělou entitou, tentokrát experimentuje s opačným postupem – jak pomocí vhodných „promptů“ předat stroji to, co se děje v lidském vědomí a co je zároveň velmi těžké verbalizovat. Dílo, které může pro svou mimoběžnost přinést probuzení a osvobození mysli i silnou frustraci, bude zřejmě patřit k nejvíce štěpícím položkám České radosti.
Laické představě o tom, jak by měl vypadat dokument, je mnohem blíž film Kaprálová, jeden z několika portrétů v soutěži. Režisér Petr Záruba ovšem stejně jako v dřívějších dokumentech o Janu Jedličkovi a Adamu Ondrovi nevolí konvenční výkladovou formu. Při rekapitulování pohnutého osudu skladatelky Vítězslavy Kaprálové, která se dožila pouhých 22 let, ve velké míře využívá médium, které jí bylo nejvlastnější – hudbu. Ta slouží k rytmizaci vyprávění i navození dialogu. Paralelně s rekonstrukcí zlomových událostí v životě Kaprálové sledujeme, jak její hudební odkaz ožívá díky současné generaci umělkyň, zastoupené americko-brazilskou dirigentkou Biancou Maretti.
Zárubův film je v kontextu jiných českých portrétních dokumentů potěšující i zaměřením na výraznou ženu. Totéž lze připsat k dobru i krátkému snímku Fittko:Odpor a exil. Režisérka Allegra Stodolsky pomocí hraných scén a archivů připomíná příběh své vzdálené příbuzné, jež v době vzestupu německého nacismu riskovala život jako členka levicového odboje. Její boj filmařka dává do souvislosti s angažovaností dnešní mládeže. Druhou světovou válkou, přesněji poválečným odsunem německého obyvatelstva, byl poznamenán i osud rodu Schichtových, který proslul mýdlem s jelenem. O dramatickém osudu firmy i rodiny vypráví dějepisný dokument Taťány Markové Království mýdlových bublin.
Aktérem Vládce Grolicha, dalšího portrétu z jihlavské soutěže, je jihomoravský hejtman Jan Grolich. Jakub Ondráček měl exkluzivní přístup do zákulisí jeho kampaně před krajskými volbami v roce 2024. Charismatického politika a suitu lidí starajících se o jeho image ale sleduje tak, aby mu sám nedělal PR. Debaty nad tím, jak bude vypadat předvolební plakát nebo znít hlavní slogan, sleduje s analytickým odstupem, v nenávodných statických kompozicích. Portrét muže zakládajícího si na tom, že navzdory různým tlakům jde vlastní cestou, je zároveň přínosnou studií toho, jak se dneska dělá politický marketing.
Jako film o vytváření obrazů lze sledovat i zahajovací snímek festivalu, Virtuální přítelkyni od Barbory Chalupové. Snímek, na němž je od pohledu patrné, že vznikal s velkorysejším produkčním zázemím než většina ostatních děl v soutěži (partnerem filmu je videotéka Oneplay), se zaměřuje na fenomén OnlyFans. Platformu určenou ke sdílení intimního obsahu – navzdory dráždivé reklamní kampani – nahlíží bez bulvarizace nebo snahy vytvářet za každou cenu nějakou kauzu. Trojice protagonistek, které se Chalupové odvážily svěřit se svými myšlenkami, řeší hlavně to, jak skloubit soukromý život s prací, jež do jejich soukromí nevyhnutelně proniká. Tématem formálně odměřeného a vyváženého dokumentu není nahota a sexuální vykořisťování, což jsou nejspíš dvě nejčastější klíčová slova objevující se v souvislosti s OnlyFans v médiích, ale obecnější fenomény dneška, jako je prekarizace práce, samota či transakční povaha vztahů v digitálním věku.
Krajina, lidé a společnost
Moderní vztahy, sex a láska jsou témata, nad nimiž přemýšlejí i mladí lidé z freestylového filmu Minimum lásky. Studentka FAMU Maja Penčič vyrazila do ulic noční Prahy, aby se zejména mládeže ptala na tom, jak se jí dnes žije. Přestože se dokument v hrubých obrysech drží anketní formy, hranice mezi tím, kdo se ptá a kdo odpovídá, není pevně dodržována. Občas se v pozici dotazované ocitá sama režisérka. Film nerespektující hierarchie ani dokumentární konvence je řízen náhodami (jedné takové vděčí i za svůj název) a bezprostřední energií neplánovaných setkání. Podobná uvolněnost, v hrané kinematografii málokdy vídaná, je jedním z mála pozitivních efektů toho, když točíte s minimem peněz.
Příliš nákladný asi nebyl ani debut Michala Böhma Osm milimetrů rodiny. Jde o autoportrét sestříhaný z bezpočtu home video fragmentů, které tvůrce v průběhu šesti let natočil osmičkovou kamerou. Podobně jako legendární litevsko-americký filmař Jonas Mekas, jenž mu byl vzorem, vedle sebe klade životní zlomy (rozchod, svatba, válka, pandemie) a všední okamžiky. Vše doprovází introspektivními úvahami o ženách, vztazích a nenaplněné touze po otcovství. Portrét mladého muže na rozcestí se v bravurně sestříhané koláži prolíná s portrétem světa, který nenabízí dost pevných bodů, aby v něm člověk dokázal zakotvit.
Kronikou naší chaotické, znejistělé přítomnosti je i Letopis od Martina Kollára. Z nehybných výjevů pečlivě skládá mozaiku občas absurdních, občas smutných nebo poetických mikropříběhů ze současného Slovenska, které nepotřebují vysvětlující titulky nebo komentář. Dostatečně výmluvné jsou kontrasty a asociace mezi jednotlivými obrazy.
Explicitněji o aktuálních problémech na Slovensku vypovídá Zuzana Piussi v dokumentu Hlas lesa. Piussi v průběhu několika let sledovala spor mezi různými zájmovými a názorovými skupinami přesvědčenými, že vědí nejlépe, co potřebují slovenské lesy (a medvědi v nich žijící). Na jedné straně stojí lesníci, myslivci a podnikatelé snažící se přírodu vytěžit a regulovat, na druhé environmentalisté prosazující bezzásahový přístup. Fakta se postupně ztrácejí pod vyhrocenými emocemi a ideologickými postoji a sveřepé hájení vlastní pravdy dostává přednost před hledáním kompromisu, který by byl v zájmu ekosystému.
Lyričtější, méně politizovaný pohled na krajinu přináší český film Při zemi, ve kterém Tomáš Elšík sleduje psovodku Kláru, pátrající po travičích ohrožených dravců, a Pavla, který kosí jarní louky a obnovuje mokřady poničené suchem a odlesňováním. Ochranu ekosystému vnímají jako své poslání, jakkoli si podobně jako Hana Nováková během její losí odysey uvědomují, že obnovit rovnováhu mezi přírodou a člověkem bude kvůli rostoucí lidské bezohlednosti a individualismu extrémně náročné.
Z potřeby vymezit se vůči sobeckému směřování společnosti a ukázat pozitivní alternativu vznikl i film Co s Péťou?. Martin Trabalík v něm v návaznosti na svou práci v sociálních službách vypráví o lidech, kteří svůj život zasvětili péči o druhé. Ovdovělý Petr Jochec se oběma svým dětem snaží věnovat stejnou pozornost a lásku. Jeho syn Péťa, nonverbální autista, který svým pocitům občas dává průchod nekontrolovanou agresí, ale obojího potřebuje víc. Dojemný příběh o obětavosti jednoho muže ve druhém plánu nenásilně upozorňuje na neudržitelnost stávajícího systému sociální péče, který drží pohromadě hlavně zásluhou lidí, jež se rozhodli pomáhat druhým na úkor vlastního zdraví.
Mezi vážností a hrou
Jestliže byl v minulosti jedním z charakteristických znaků českých autorských dokumentů humor, hravost a odstup, v posledních letech, kdy jeden dominantní proud vystřídalo množství individuálních hlasů, převažuje vážnější a intimnější přístup. Jedinou výjimku v České radosti představuje dokumentární satira Jana Strejcovského Má to cenu?!, která si při rozkrývání pravidel českého trhu s uměním pohrává s vážností a sebedůležitostí daného prostředí i s důvěrou diváků. Film, ve kterém se k hodnotě uměleckých děl vyjadřují umělci Jiří David a Daniel Hartl nebo sběratel exekučně zabaveného umění Robert Runták, využívá prvků mystifikace a umělecké provokace a můžeme se na něj dívat jako na výzvu, abychom sami sebe ani dokumenty nebrali až tak vážně.
Jihlavská Česká radost je rozmanitou přehlídkou toho, čím vším může být český dokument, a argumentem proti domněnce, že dokumenty jsou jen mluvící hlavy a archivy, které nic moc nestojí. Česká radost je souborem příslibů tuzemské dokumentaristiky, neboť ty nejpozoruhodnější filmy (Minimum lásky, Osm milimetrů rodiny, Vládce Grolich) natočili debutanti. A také je neradostným, ale ne zcela beznadějným svědectvím o světě, v němž se péče a solidarita stávají něčím vzácným, co bychom ovšem měli o to usilovněji bránit.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás