V době postfaktické pravda nezvítězí. Velký vlastenecký výlet nikoho nepřesvědčil

V loňském roce se v českých médiích objevil inzerát spojený s novým dokumentárním projektem Robina Kvapila. Režisér hledal Čechy, kteří jsou skeptičtí vůči tomu, jak mainstreamová média informují o válce na Ukrajině, a nabídl jim výlet co nejblíže k frontě, aby mohli podat svědectví z první ruky. Po sérii castingových kol, zkoušek před kamerou a rozhovorů byli vybráni tři účinkující: Petra, Nikola a Ivo. Ti se nyní objevují na plátně ve snímku Velký vlastenecký výlet.

Velký vlastenecký výlet ve výsledku především ilustruje dosebezahleděnost liberální bubliny.

Ve zběžných úvodních medailoncích se o protagonistech dozvíme omezené množství základních informací. Petra pochází z komunistické rodiny, studovala na teologické fakultě a zajímá se o sociální témata. Nikola je zemědělec a jako největší hrozbu pro českou společnost vnímá evropské regulace a Green Deal. Ivo rád obdělává svoji zahrádku, má strach z developerů a hned v úvodu přiznává, že si nepotřebuje ověřovat všechny zprávy, které čte na internetu. Způsoby, jakými si vysvětlují situaci na Ukrajině, se liší: někdo projevuje pochybnosti, že k bojům vůbec dochází, ostatní si myslí, že nelze určit jednoznačného viníka, protože „nic není černobílé“.

Koncept odsouzený k selhání

Stručnost, s níž jsou protagonisté představeni, předznamenává kámen úrazu celého projektu. O účinkujících, jejich zázemí a způsobu uvažování se totiž za celých sto minut o moc víc nedozvíme. Namísto toho, aby se režisér snažil zjistit, jak a proč se ke svým názorům ústřední trojice dobrala, jim pouze opakovaně ukazuje kruté následky války v naději, že tváří v tvář realitě změní názor. Takhle ale lidská mysl nefunguje. Nelze předpokládat, že jsme čistě racionální bytosti, které se rozhodují pouze na základě logických úsudků a hmotných důkazů. Koncept stojící v jádru projektu byl tedy od začátku odsouzen k selhání.

Průběh výletu tuto skutečnost nepřekvapivě odráží. Skupina složená z účinkujících, filmového štábu, kriminologa, psychologa a tlumočnice se vydá do válkou zpustošených lokalit na východě Ukrajiny. Současně se potkávají s místními, kteří vyprávějí své osobní příběhy a podrobně líčí, jak jim ruská invaze změnila život.

Reakce účinkujících se sice různí, to, co se jim odehrává před očima, jsou nicméně vždy schopni nějakým způsobem zasadit do svého vidění světa: ať už dojdou k závěru, že se vybombardovaná města podezřele podobají kulisám, nebo že Ukrajina zbytečně nechává zemřít své občany, když odmítá podepsat nedůstojné mírové dohody. Při konfrontaci s čím dál znepokojivějšími výjevy pak můžeme pozorovat, jak se účinkující snaží skloubit nově nabyté informace a komplexní emoce, které v nich dopady války vyvolávají, se svými názory.

Nezáleží tolik na tom, jak moc jsou ve svém uvažování konzistentní – naopak, své úsudky zakládají na tekutých a neobratně artikulovaných dojmech, které v průběhu pozměňují, aby ospravedlnili předem daný názor. Ukázkovým příkladem tohoto mechanismu je vývoj uvažování Petry. Ta zpočátku naznačuje, že je celá válka smyšlená, když je však konfrontována s hmotným rozměrem konfliktu, tvrdí, že jde o ukrajinskou propagandu a že se jí konflikt netýká.

Nemožnost diskuze

K nepříjemným a často bizarním situacím dochází při konfrontaci týmu filmařů s účinkujícími. Liberální tábor nechápe (a ani se příliš nesnaží pochopit), jak jeho názorové protějšky uvažují. V diskuzi volí konfrontační taktiky, které nutí trojici „dezolátů“ jít do obranného módu a v rámci hádky zastávat možná ještě radikálnější pozice, než jaké by hájili za běžných okolností.

Skvěle toto zásadní nedorozumění ilustruje scéna, v níž Ivo ve vyostřené debatě s psychologem Petrem Pöthem řeší znásilňování ukrajinských žen ruskými vojáky. Než aby Ivo přiznal, že nemá pravdu, začne hájit extrémní, morálně sporná tvrzení. Na konci filmu pak režisér dochází k prostoduchému závěru, že dialog s protistranou nikam nevede. Toto zjištění je nejen zjednodušující, ale hlavně do velké míry pramení právě z režisérova přístupu. Rostoucí vliv ruské propagandy na českém území je skutečný problém hodný naší pozornosti (nedávno ho mapoval např. server Voxpot), rozhodně ho ale nevyřešíme ani nepřineseme žádná objevná poznání, když se budeme jen plácat po zádech za to, že máme ty „správné“ názory.

Výmluvná je také scéna, kdy ve filmu vystoupí Petr Pöthe v mikině Izraelských obranných složek (IDF). Vyčítat někomu, že si neověřuje informace a schvaluje zbytečné násilí, a současně reprezentovat vojenskou organizaci, která má na svědomí smrt desetitisíců civilistů, je přinejmenším ironické.

Jak sami vystupující naznačují v závěrečné scéně, od začátku měli podezření, že je liberální filmaři vzali na Ukrajinu pouze proto, aby jim změnili názor nebo z nich udělali terč výsměchu. Jejich uvažování není v tomto ohledu vůbec scestné. Kvapil sice v některých rozhovorech tvrdí, že chtěl hlavně obrátit pozornost k válečnému konfliktu, vůči němuž česká společnost do velké míry znecitlivěla, nelze se však ubránit dojmu, že nápad nedomyslel. Informativních dokumentů o Ukrajině, které zároveň nenesou povýšenecké sdělení, totiž existuje spousta (např. 20 dní v Mariupolu nebo In the Rearview).

I úvodní příslib, že vystupující budou moci podat vlastní svědectví, lze jednoduše zpochybnit. Každý sice dostane drobnou kameru, kterou může svobodně používat, záběry pocházející od trojice protagonistů však ve výsledném díle hrají pouze vedlejší roli a většinou jen ukazují hlavní dění z jiného úhlu.

Pokud si ale předsevezmeme někoho vyslechnout, měli bychom tak skutečně činit. To neznamená nechat účinkující nekriticky reprodukovat ruskou propagandu, ale změnit úhel pohledu, z něhož k nim přistupujeme. Namísto konfrontace s fakty by možná bylo užitečnější snažit se pochopit, jakým způsobem nad věcmi uvažují, jak a proč se ke svým názorům dobrali nebo jaké společenské problémy vnímají jako největší hrozbu.

Nejsilnější výpovědní hodnotu překvapivě mají scény, kde účinkující mluví o tom, co je nejvíce trápí v Česku. Přestože jde o letmé okamžiky, kterých je ve filmu opravdu jen pár, poskytují nám vzácný náhled do uvažování lidí na jiné straně názorového spektra. Z náznaků lze například vyčíst, že někteří (obzvlášť Nikola) se obávají „ideologie Západu“ a nesouhlasí se současným směřováním Česka. Logicky tak tíhnou k Putinovi, který se stylizuje do role konzervativce, jenž tvoří ideologickou alternativu a jediný bojuje proti „západní degeneraci“.

„Vlastenecký“ boj proti systému

Všechna selhání dokumentu se odrážejí už v jeho názvu (přestože ho účinkující odsouhlasili). Slovo „vlastenecký“ ukazuje, jak moc se režisér s trojicí míjel. Nikdo z nich se totiž za vlastence nepovažuje – což ostatně přímo zazní i ve filmu. Naopak, všichni stojí mimo současný český systém nebo jsou jím zklamáni, neidentifikují se se Západem, a kdyby mohli, nastolili by zcela jiný politický pořádek.

Největší dojem z celého dokumentu nakonec nezanechávají vyhrocené konfrontace ani uspěchané závěry, ale scény, které ukazují děsivý rozsah škod, jež válka způsobila. Při pohledu na provizorní masový hrob v Izjumu nelze necítit smutek, šok a znechucení. Stejně tak silně působí výpověď muže, který čirou náhodou přežil letecký útok, při němž zahynula celá jeho rodina. Kdyby se Kvapil rozhodl natočit běžný dokument o Ukrajině, možná by pochodil lépe a vytvořil by něco kompaktnějšího.

Výsledné dílo sice předkládá spoustu zajímavých dílčích podnětů, nikdy je však nerozvine dál a celkově postrádá smysluplný koncept i hlubší pointu. Nepochybně ušlechtilé úmysly, které stály za vznikem dokumentu, se nikdy skutečně nenaplnily. Velký vlastenecký výlet tak ve výsledku především ilustruje dosebezahleděnost liberální bubliny.

Povyšovat se nad lidmi, jejichž politické názory jdou proti systému, není schůdná cesta. Nemalému procentu české populace se nelíbí současné společenské uspořádání, a když se nesnažíme pochopit jejich frustraci, jen tím nahráváme krajní pravici.

Autorka je filmová publicistka.