Francouzské harakiri nekončí. Jaké cíle sleduje prezident Macron, je záhadou

Minulou neděli, když jsme se v Česku snažili vstřebat výsledky sněmovních voleb, se děly věci také ve Francii. Nově jmenovaný premiér Sébastien Lecornu představil své ministry a ministryně, z nichž pouze tři ještě neřídili v průběhu druhého Macronova prezidentství žádný úřad, zbytek již minimálně jednou v exekutivě působil. Seznam bývalých, současných a budoucích ministrů tak vypadal poměrně směšně.

Jmenovaný nejmenovaný

To nejzajímavější ale mělo ještě přijít. Následující den, tedy v pondělí 7.10. podal předseda vlády poměrně nečekaně demisi. Prezident Macron ji přijal. Ovšem vzápětí premiéra v demisi zaúkoloval, aby během 48 hodin našel nějaké řešení. Mezitím se rozhodl si předvolat téměř všechny předsedy a předsedkyně stran, které mají své zástupce v dolní komoře parlamentu, v Národním shromáždění. Jediného, koho nepozval, byli Nepoddajní (La France Insoumise, LFI) a Národní sdružení (RN). Důvod, proč tak učinil, není úplně jasné, ale nejpravděpodobnější je, že tyto dvě strany jsou jediné, které volají po úplném a absolutním rozkolu se současným směřováním macronismu. Pejorativně prezidentovu politiku nazývají „Makronií“ – La Macronie.

Je totiž naprosto evidentní, že Macronovo ego a stále zesilující manická představa, že on jediný má pro svou zemi pořádnou vizi, za niž je třeba se bít hlava nehlava, mu zatím neumožňuje vzít jakékoli debaty o odstoupení z funkce v potaz.

Během pátečního „krizového setkání“, jak jej prezident nazval, to chvíli vypadalo, že by snad „Manu“ konečně přistoupil na systém tzv. kohabitace (situace, kdy předseda vlády reprezentuje opačnou politickou ideologii než prezident) například se socialisty. Jejich vůdčí postava Olivier Faure už si možná i sbalil pár věcí, aby mohl nastoupit do pařížského paláce Matignon, kde premiéři sídlí, ale později odpoledne opouštěla Elysejský palác rozhořčená šéfka Zelených Marine Tondelier se slovy: „Levice vládnout nebude.“ A těsně před páteční půlnocí Emmanuel Macron znovu jmenoval v pondělí odstoupivšího Lecornu. Ten by tak měl sestavit vládu a zejména zajistit, aby byl schválen rozpočet na rok 2026.

Jak se sám nechal slyšet v sobotu, „na pozici premiéra se opravdu nahlásilo mnoho kandidátů.“ Krátce na to se nechali slyšet také Republikáni (tradiční pravicová strana odkazující se na politiku generála De Gaulla), že oni tentokrát již nebudou součástí nově vznikajícího kabinetu (doposud byl jejich představitel Bruno Retailleau například na klíčovém postu ministra vnitra). Včera, v neděli 12.10. se ve večerních hodinách v Elysejském paláci konala schůzka, na níž předseda vlády navrhl 34 jmen, která by měla obsadit ministerstva. Je to dle jeho slov „mix lidí z občanské společnosti, zkušených i méně zkušených.“ Lecornu se snažil vyvarovat všech, kdo mají prezidentské ambice. Na spravedlnosti například zůstává Gerald Darmanin, naopak na vnitro by měl nastoupit policejní prezident Laurent Nuñez, který je známý tím, že legitimizoval policejní násilí proti protestujícím. Při letmém pohledu na sociální sítě jednotlivých politiků a političek je jasné, že vláda rozhodně nemá vyhráno, některá z opozičních stran plánuje rovnou hlasovat o její nedůvěře, zbytek se zatím rozhoduje.

Ministři se poprvé sejdou toto úterý, Macron dnes odlétá do Egypta, kde by měl dohlížet na mírovou dohodu v Gaze.

Co tím vším Macron sleduje?

Francouzská hlava státu opakovaně reaguje naprosto bezprecedentně a nepředvídatelně a zatím se nikomu nedaří přijít jeho motivacím na kloub. Komentátoři se shodují, že se tímto krokem snaží získat více času, ale není jisté na co. Během minulého týdne běhaly médii zprávy, že snad Macron tajně upozornil policejní prefektury, aby se připravily na případné předčasné parlamentní volby, Elysejský palác ale diskuze o dalším rozpuštění Národního shromáždění dementoval.

Jiní odborníci se domnívají, že se možná snaží zdržovat debatu natolik, že budou zákonodárci muset nakonec rozpočet schválit ve zrychleném procesu. Macronovi ale teče do bot pořádně, dokonce i jeho bývalý věrný druh Édouard Philippe (předseda vlády v době prvního Macronova mandátu v roce 2017 a současný starosta přístavního Le Havre a také oficiální účastník prezidentského klání v roce 2027) se nechal slyšet, že by „prezident měl naplánovat předčasné prezidentské volby, jelikož země je absolutně neřiditelná.“

Také další bývalý premiér a Macronův odchovanec Gabriel Attal otevřeně mluvil o demisi hlavy státu. Některé další významné tváře stále ještě tzv. prezidentské většiny (stran, které podporují prezidentovu politiku) dokonce navrhovaly znovu otevřít výbušnou veřejnou debatu o důchodové reformě, bývalá premiérka a současná ministryně školství Elisabeth Borne zmínila, že „pokud by to mělo umožnit získat stabilitu, tak by se měly důchody znovu stát předmětem parlamentních debat.“ To ale prezident odmítá, důchodová reforma je takové jeho „dítě“ a pokud by i to padlo, znamenalo by to, že jeho druhý mandát bude spojený jen a pouze s negativy. A to by zřejmě nepřenesl přes srdce. Drží tak raději celou zemi jako rukojmí.

Je totiž naprosto evidentní, že Macronovo ego a stále zesilující manická představa, že on jediný má pro svou zemi pořádnou vizi, za niž je třeba se bít hlava nehlava, mu zatím neumožňuje vzít jakékoli debaty o odstoupení z funkce v potaz. Méně zřejmé už ale je, proč se tak moc brání kohabitaci s levicí, které se podařilo částečně se opět sjednotit a zahájit debaty o dalším společném postupu, nebo s Národním sdružením.  Pokud Macron v současné době plní svou roli, tak je to na mezinárodním poli, což je zrovna oblast, která i v případě kohabitace prezidentovi zůstává plně v kompetenci, o to méně je tedy jeho postoj pochopitelný.

Jeho popularita je téměř na bodě mrazu, jen zhruba 18 procent Francouzů mu ještě dokáže vyjádřit sympatie, naopak odbory mají za sebou dvě úspěšné mobilizace a rozhodně se nehodlají vzdát. Situace tak zůstává velmi nepřehlednou a politickým stranám nezbývá než se připravovat na volby, ať už prezidentské, nebo parlamentní. A Francouzi samotní? Těm nezbývá než zatnout zuby, mobilizovat se, organizovat se a doufat, že bude mít tato taškařice brzy derniéru.

Autorka je spolupracovnice redakce.