Francouzské protesty pokračují. Lidé v ulicích bojují za zachování sociálního státu

Ve čtvrtek 18. září se ulice francouzských měst opět zaplnily stovkami tisíc demonstrujících. Tentokrát byly protesty svolané společnými silami všech důležitých odborových organizací a zúčastnil se jich necelý milion lidí po celé zemi. Nový premiér Sébastien Lecornu dostal od odborů ultimátum – do této středy by s nimi měl zahájit konstruktivní dialog, jinak opět svolají stávky a manifestace. Dá se tedy čekat, že protesty budou pokračovat i nadále. 

Je důležité si uvědomit, že Francouzi nebojují jen za sebe, ale obecněji za evropský sociální stát, který se snaží světoví konzervativci v čele s hnutím MAGA rozbít.

Čtvrteční události po dvou letech opět svedly dohromady všechny francouzské odboráře. Naposledy se společně bouřili v průběhu roku 2023, kdy byla diskutována a následně schválena důchodová reforma, okolo níž to stále velmi vře. Ulice se zaplnily nejen naštváním a frustrací, ale také hudbou, společným zpěvem revolučních popěvků a nadějí na změnu. Předsedkyně CGT (největší konfederace odborových svazů) Sophie Binet televizi TF1 sdělila, že mobilizace je velmi úspěšná a zdá se, že jsme svědky nových občanských nepokojů. „Makronismu už máme plné zuby, už nás nebaví, že velké nadnárodní korporace a ultrabohatí profitují na náš úkor,“ hodnotila protestní hnutí Binet. 

Kde se stávkovalo a kdo vyšel do ulic?

Demonstrovali hlavně státní zaměstnanci, například učitelé, zdravotní sestry, pracovníci ve veřejných službách, ale i studenti nebo drobní podnikatelé, na které velmi silně dopadá francouzský daňový systém. Každý šestý učitel se zapojil do stávky, docházelo také ke zpoždění v dodávkách elektřiny ze strany EDF, a to z důvodu stávek na pracovišti, nejezdila hromadná doprava. 

„Jsem v ulicích, protože už toho mám dost. Státní dluh nasázeli politici, ale platit ho budeme my, protože nám okleští platy. Už tak je naše školství neúnosné, máme nedostatek učitelů, 30 dětí ve třídách, nemáme lidi,“ rozčilovala se profesorka gymnázia. 

K absolutnímu zastavení země ale nedošlo i proto, že v posledních letech jsou občanské nepokoje velmi represivně omezovány policejními kordony. Prach ze slzného plynu je viditelný na většině fotek nebo videí mapujících čtvrteční průběh protestů. Ministerstvo vnitra, a hlavně Bruno Retailleau, „vrchní fízl Francie“, jak se ministrovi vnitra často přezdívá, již dopředu protestující občany varoval, že v ulicích posílí hlídky těžkooděnců i policistů v civilu, aby se zabránilo větším škodám nebo, nedejbože, blokádám veřejných služeb. I tak se ale Francouzům podařilo ve čtvrtek ulice větších měst paralyzovat a kde to šlo, měli lidé nařízenou práci z domova. Některé školy byly ve stávkové pohotovosti a došlo i k násilným konfliktům mezi radikálnějšími křídly demonstrací a policií. 

Představitelé levicových stran byli všichni do jednoho přítomní, aby protesty podpořili. Mezi hlavní požadavky tak stejně jako předchozí týden patřilo odstoupení hlavy státu. „Macrone, demisi“ znělo víceméně všude, stejně jako kritika nového předsedy vlády Lecornu, kterého Macron k velkému údivu veřejnosti, jmenoval už v úterý 9. září.

Premiér opět hledá jednotu

Mezitím se nově jmenovaný premiér snaží diskutovat se všemi představiteli politických sil v Národním shromáždění. Až na Nepoddajnou Francii se těchto konzultací všichni zúčastnili, výsledek ale zatím není žádný. Lecornu sice deklaroval, že shodí ze stolu návrh na zrušení dvou státních svátků, který představil jeho předchůdce François Bayrou. Zde by bylo zajímavé se pozastavit. 

Z českých mainstreamových médií bychom mohli nabýt dojmu, že se nepokoje opět týkají „líných Francouzů, kteří nechtějí pracovat“, pokud se ovšem podíváme pořádně, tak momentálně ve Francii existuje 11 státních svátků, zatímco v České republice jich máme dokonce 14. Jedním z témat počátku protestů bylo totiž avizované rušení dvou státních svátků. To, že Francouzi stále ještě nerezignovali na představu, že život neprobíhá jen v práci, ale také mimo ni, třeba v rodině nebo v místní komunitě, by nemělo být neustále prezentováno jako lenost, ale spíš jako inspirativní pud sebezáchovy. 

Nový předseda vlády Lecornu se ale rozhodl také snížit výdaje bývalých vrcholných představitelů státu, například již od 1. ledna 2026 navrhuje škrtnout většinu privilegií, která mají bývalí předsedové vlády, ti mají totiž až do konce svých dnů právo na soukromého řidiče a na rentu v řádech stovek tisíc eur ročně. Krok, který prozatím není nikým kritizovaný, Lecornu vysvětluje tak, že „nemůžeme chtít po lidech, aby se uskromnili, pokud my sami toho nejsme schopní.“ Pravdou je, že vzhledem k počtu premiérů za poslední dva roky, je ve veřejném zájmu, aby zrovna tato změna v rozpočtu zůstala. Jde ale o úsporu jen cca 5 milionů eur ročně, takže to je zcela symbolické. 

Ve veřejném prostoru se ale poslední týden skloňuje jiné jméno, a sice Gabriel Zucman. Ekonom a profesor ekonomie na prestižní École normale supérieure, kterého proslavily práce týkající se daňových rájů a jehož návrh si vzali za svůj socialisté. Tzv. daň Zucman se týká nejbohatších Francouzů, jejichž celkový majetek přesahuje 100 milionů eur. Ti by měli ročně přispívat do rozpočtu novou daní ve výši 2 procent ročně. Jak ekonom vysvětluje, tak se to týká celkem 1800 rodin, z nichž nejznámější jsou například miliardář Bernard Arnault nebo dědička impéria L’Oréal Liliane Bettencourt. Arnault se rozčiluje a nazývá Zucmana levicovým extrémistou, jehož hlavním zájmem je rozpoutat ve Francii občanskou válku. Pokud se podíváme na jakýkoliv rozhovor s tímto elegantním chlapíkem, slovům nejbohatšího Francouze se můžeme s klidem zasmát. 

Zucman tvrdí, že i přes to, že je francouzský daňový systém celosvětově nejdetailnější a nejprogresivnější a běžný zaměstnanec odvádí ze své mzdy až polovinu do státní kasy, nejbohatší platí v porovnání jen necelých 30 procent. „Velké firmy dokáží uniknout zdanění přes své holdingy a dividenda, například Bernard Arnault měl za loňský rok tři miliardy z dividend, které nebyly žádným způsobem zdaněné. Můj návrh tak posílá ultrabohatým zprávu, že obecně platí v poměru mnohem méně než běžní pracující, a měli by tak platit alespoň minimum, tedy ta dvě procenta. To do státní kasy ročně přivede až 25 miliard eur a tito extrémně bohatí lidé si toho ani nevšimnou,“ vysvětluje ekonom. 

Úřadující předseda vlády se zatím k návrhu socialistů nevyjádřil, momentálně má ještě pár dnů na to, aby konzultoval s politickými stranami a dalšími aktéry. Ve středu se odborové svazy vyjádří, jak budou pokračovat občanské nepokoje. 

Francouzi bojují i za nás

Mezitím na levici probíhají debaty o dalším postupu. Nepoddajní stále drží stejnou linku tzv. přerušení (rupture) se stávajícím systémem, k němuž je nutný a žádoucí odchod prezidenta republiky a změna režimu na šestou republiku. Zakladatel hnutí a stále velmi vlivný a inspirativní politik Jean-Luc Mélenchon tvrdí, že bez změny režimu se Francie nemá šanci pohnout z místa. Naopak socialisté se domnívají, že by měli dostat šanci a vládnout ve prospěch zachování sociální spravedlnosti a sociálního systému, který je celoevropsky zcela ojedinělý.

Takto hovořil předseda socialistů Olivier Faure na debatě organizované během tradičního kulturního a politického festivalu Fête de l`Humanité, který každoročně pořádá komunistický deník l`Humanité. Všechny levicové strany (zelení, socialisté, komunisté, nepoddajní) se během kultivované a nesmírně zajímavé debaty shodly, že musí hledat cesty k jednotě, protože není času nazbyt a krajně pravicové síly v čele s Marine Le Pen své voliče mobilizují a přilévají do ohně nenávisti. 

Představitel nepoddajných sice držel linku rozchodu se stávajícím režimem a varoval socialisty před kompromitací, ale tematicky se všichni debatující shodovali, což bylo poměrně osvěžující. Chtějí společně bojovat proti krajně pravicové hegemonii, rasismu, islamofobii, antisemitismu, tendencím okrajovat sociální stát a nadále budovat sociálně spravedlivou a udržitelnou společnost, v níž má každý své místo. Je důležité si uvědomit, že Francouzi nebojují jen za sebe, ale obecněji za evropský sociální stát, který se snaží světoví konzervativci v čele s hnutím MAGA rozbít.