Proč bych nikdy nebojoval za svou zemi: Jak vypadá německá debata o povinné vojenské službě?

Během tří let od ruské invaze na Ukrajinu rozjely vlády v celé Evropě masivní zvyšování výdajů na obranu. Politici a mluvící hlavy mezitím dokola vypráví o tom, že se naše společnosti musí „připravit k boji“. Jen v málokterém členském státu EU byl tenhle obrat výraznější než v Německu.

Tvrdit, že mám svou suverenitu, pokud mi vládne někdo z mého vlastního národa, je podle mě nesmysl. Když německý kancléř Friedrich Merz demontuje sociální stát, necítím se suverénní.

Vzhledem ke své temné historii se země dlouho snažila o diplomatické smíření s Ruskem, prosazovala „změnu skrz obchod“ s Moskvou a oponovala rozšíření NATO do bývalých sovětských republik. Dnes se nálada radikálně změnila a politici napříč spektrem hlasují pro stovky miliard eur na dodatečné výdaje na obranu. Ve jménu odporu proti ruské hrozbě politická elita dokonce upustila od pro ni kdysi posvátných limitů na úroveň veřejného dluhu.

Tlak na znovuvyzbrojení má vliv i na úrovni populace. Nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že zhruba 15 let po zrušení povinné vojenské služby podporují dvě třetiny německého obyvatelstva její obnovení. Mladí lidé, kteří byli po desetiletí baštou protiválečných a antimilitaristických nálad v německé společnosti, se zdají být stále více nakloněni službě v armádě a obraně své země.

Jedním z mladých lidí, kteří se odmítají přizpůsobit nové náladě, je populární podcaster Ole Nymoen, sloupkař německé edice časopisu Jacobin. Od vydání knihy Proč bych nikdy nebojoval za svou zemi (Warum ich niemals für mein Land kämpfen würde) se Nymoen stal terčem kritiky jak středopravicových, tak středolevicových sil. Označují ho v lepším případě za privilegovaného salónního socialistu, v horším rovnou za vlastizrádce.

Přinášíme překlad rozhovoru s Nyomenem o jeho nové knize, bouřlivé diskusi, kterou vyvolala, nebo třeba o tom, proč necítí žádnou sounáležitost s německým státem.

Vaše kniha se jmenuje „Proč bych nikdy nebojoval za svou zemi“ – ale ani Evropa, ani demokracie nejsou země. Nebojoval byste ani za ně?

Název je jasně provokativní. Nejsem vlastenec, nejsem nacionalista, ale nejde jen o Německo. Nezemřel bych za takzvané západní hodnoty ani za Německo.

Může vaše kniha přesvědčit i čtenáře, který nesdílí vaši principální kritiku národního státu?

Otázka zní, jak otevření jsou čtenáři. Určitě existují lidé, kteří jsou čas od času ochotni změnit své názory nebo zpochybnit skutečnosti, jež jsou nám podávané jako pravda od Boha. Například dnešní Německo není svazkem svobodných lidí. Takhle národy nevznikají. Národy jsou zpravidla výsledkem historických válek. Věřím, že i ostatní lidé by se mohli otevřít takovéhle argumentaci.

Nebojíte se napadení z Ruska a následného obsazení? 

Toho se nebojím, protože si nemyslím, že ruský útok je reálný. Zcela jistě by to zhoršilo mou životní úroveň. Otázkou však je, zda bychom měli být připraveni obětovat své životy, abychom tomu zabránili. A musím upřímně říct: ne, raději bych byl naživu než mrtvý.

Svou knihu jste musel psát ještě předtím, než se Donald Trump vrátil do Bílého domu. Mnozí evropští politici už nepovažují Spojené státy za spolehlivého spojence. Někteří lidé říkají, že Evropa je bezbranná vůči autoritářským mocnostem. Změnil nějak váš názor fakt, že Trump rozkládá západní společenství postavené na hodnotách?

Světový řád se v současné době zpochybňuje, to je samozřejmě děsivé. Ale jde o světový řád, který byl postaven na násilí, které mohly páchat USA a jejich spojenci. V tuto chvíli není jasné, jak se budou USA chovat v budoucnu, ale podle mě není reálné očekávat konec poválečného světového řádu. Nanejvýš se bude víc pozornosti soustředit na Čínu.

Bránit společné

Říkáte, že byste za svou zemi nebojoval. Ale sympatizujete s ostatními Němci nebo Ukrajinci, kteří by bojovali?

Do jisté míry chápu, když lidé říkají, že nejsou připraveni akceptovat pokles své životní úrovně způsobený jiným režimem. Že jsou připraveni za to bojovat – to chápu v abstraktní rovině. Takhle ale otázka ve skutečnosti nestojí, protože stát jim v této věci nedává na výběr.

Na Ukrajině bylo od začátku války pozastaveno právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí. Kdokoli trvá na tomto právu, skončí ve vězení – pokud má štěstí. Pokud má smůlu, je prostě odveden do armády a o několik týdnů později se ocitne na frontě.

A to není něco, co by bylo typické pouze pro Ukrajinu. Nemyslím si, že by se nějaký stát mohl chovat jinak. Každý stát musí být připraven obětovat životy svých občanů, jinak to není stát a nemůže jako stát v tomto světě dále existovat. A to vyvolává otázku, kterou si my jako občané můžeme položit: Je to skutečně rozumný způsob organizace společnosti?

Není celá tahle vaše argumentace naprosto individualistická? Nepotřebujeme také představu společné identity, kterou bychom byli připraveni bránit?

Nevěřím, že patřím k nějakému kolektivu, který se odlišuje od zbytku světa a tvoří ho lidé, kteří se náhodou narodili ve stejném národním státě jako já. Není nic, co by mě oddělovalo od zbytku světa a spojovalo se všemi ostatními Němci.

Ve skutečnosti existuje v každém národě obrovské množství protichůdných názorů, které se navzájem střetávají, zejména pokud jde o ekonomické otázky. Myšlenka, že lidé jednoho národa sdílejí něco zvláštního kromě toho, že podléhají stejnému státu, je podle mého názoru mylná.

Nemá každý stát právo na sebeurčení, které je někdy nutné bránit? Není suverenita něco, co stojí za to bránit?

Otázka zní, o jakou suverenitu se jedná? Suverenita státu je suverenita vládnoucí síly nad lidmi, kteří v daném státě žijí. A jediným důvodem, proč se lidé navzájem staví proti sobě ve válkách, je to, že tito suveréni, nazývaní „státy“, neustále předefinovávají to, co si nárokují, a neustále se snaží rozšířit svůj nárok na moc. Řekl bych, že tyto nároky na suverenitu soupeřících národních států jsou příčinou bídných podmínek, v nichž žije většina lidí na světě. To platí nejen v oblasti vojenské, ale i ekonomické.

Státy se do vojenských konfliktů zapojují pouze ve výjimečných případech. Soutěž se zpravidla odehrává v ekonomické oblasti. Pokud chce německý stát zajistit svou konkurenceschopnost – nebo bychom také mohli říct ekonomickou suverenitu – musí být připraven snížit lidem dávky v nezaměstnanosti. A pak Volkswagen zase sníží mzdy svým zaměstnancům, protože výroba je jinde ve světě levnější. Proto se nedomnívám, že tento svět soupeřících suverénních států je dobrý pro lidi, kteří v něm žijí.

A tvrdit, že mám svou suverenitu, pokud mi vládne někdo z mého vlastního národa, je podle mě nesmysl. Když německý kancléř Friedrich Merz demontuje sociální stát, necítím se suverénní. Necítím se suverénní, ani když vláda buduje armádu a z ekonomiky se stává válečná ekonomika – právě naopak.

Na tohle má mnoho lidí v Německu s migračním původem, zejména z východní Evropy, jistě jiný názor. Je vaše kniha určena pouze pro „rodilé“ Němce?

Někteří novináři se chlubí svou postsovětskou identitou, ale mlčí, když dojde na skutečné podmínky v těchto zemích. Stovky tisíc ukrajinských mužů se schovávají ve svých domovech, protože se bojí, že je násilně odvedou přímo z ulice a odvezou na frontu. Zdá se mi, že vidí věci podobně jako já – a rozhodně ne proto, že by chtěli žít pod režimem Vladimira Putina. Ale nakonec také říkají: „Raději živý než mrtvý.“ A jejich stát jim tuto svobodu nedovolí.

Lesk a bída válečné ekonomiky

Co si myslíte o letošním dluhovém balíčku, který Německu umožňuje půjčit si více peněz na investice do armády?

Zaprvé je na něm pozoruhodné, že dnes umožňuje to, o čem nám léta říkali, že je nemožné. Stát se masivně zadlužuje. Ale účelem je vyrábět věci, které v lepším případě nevyužijeme. V horším případě dojde k válce a pak je použijeme k zabíjení lidí.

To znamená, že využívají státní úvěry k vytváření něčeho, co není pro společnost užitečné. Jsou také velmi ochotní přijmout určité inflační politiky, aby tohoto cíle dosáhli. V minulých letech to bylo nemyslitelné. Investice do klimatických politik by přitom naopak inflaci snížily a pomohly lidem.

Největší německá zbrojovka Rheinmetall nedávno navrhla převzetí nevyužitých továren Volkswagenu. Co na to říkáte?

Dříve se v nich vyráběla auta, která kupovali obyčejní lidé. Pokud se tam nyní začnou vyrábět tanky, obyčejní lidé z toho nebudou mít žádný prospěch. Podle mě musí být všem jasné, že pokud se bavíme o jejich smyslu, jde o dvě zcela odlišné věci.

Mnoho progresivních ekonomů dluhový balíček vítá, protože se očekává, že bude mít pozitivní dopad na německou ekonomiku. Bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis ale tvrdí, že Německo se snaží vytvořit nový ekonomický model pomocí tohoto vojenského keynesianismu marně, protože automobilový průmysl pomalu stagnuje. Co si o tom myslíte vy?

Zbrojení může přinést nárůst HDP, ale vůbec se nezvýší množství zdrojů, které může využít společnost. Je šílené, že soupeřící státy tak nesmyslně plýtvají lidskou prací a přírodními zdroji – a to jen pro výrobu nástrojů k zabíjení, které politici určitě nepoužijí k tomu, aby rozbili hlavy sobě navzájem.

YOLO, smrtelně vážně

Konzervativci z Křesťanské sociální unie a další prosazují povinnou vojenskou službu. Je to také prostředek, jak získat levnou pracovní sílu?

Před lety chtěl německý prezident Frank-Walter Steinmeier zavést rok sociální služby. To by znamenalo, že by muži a ženy museli pracovat pro federální vládu nebo v jiných civilních profesích. To považuji za realistickou možnost. Určitě by to bylo úspěšné jako dočasné řešení. Armáda totiž zatím není schopna vycvičit tolik lidí a zejména dnes, v době takového politického napětí kolem bezpečnosti, by stejně málokdo chtěl tuto vojenskou povinnou službu absolvovat. Všichni by tedy šli do civilních profesí a stát by pak mohl do jisté míry využít levnou pracovní sílu k obsazení pracovních míst, která by jinak musel zrušit.

Vidíte v německé společnosti nějaké spojence v boji proti vojenské povinnosti? A jakou naději vkládáte do německých mládežnických organizací?

No, pokud mluvíme o mládežnických organizacích napojených na politické strany, pak se proti vojenské povinnosti nejspíš zmobilizují Mladí liberálové a Mládež Levice. Předseda Zelené mládeže Jakob Blasel veřejně prohlásil, že každý, kdo není ochoten bránit Evropu se zbraněmi v ruce, postrádá solidaritu. Od Sociální demokracie jsme toho zatím proti vojenské službě mnoho neslyšeli. Nejspíš proto, že se bojí obvinění z toho, že nejsou vlastenečtí a mají nereálné představy. A v mládežnické organizaci je určitě spousta lidí, kteří chtějí stoupat po stranickém kariérním žebříčku.

V Německu existuje mírové hnutí, ale není v něm zapojeno mnoho mladých lidí. Protože lidé mají pocit, že válka je daleko, nevzniklo žádné nové protiválečné hnutí. V hnutí je stále mnoho lidí ze starších generací, protože zažili, co válka znamená. Ale čím dál od ní jste, tím méně nových členů je mezi mladšími generacemi. To je samozřejmě problém pro každé sociální hnutí.

Co mohou mladí lidé udělat, aby se postavili proti vojenské službě nebo zbrojení obecně?

V první řadě si každý mladý muž může připravit žádost o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí – i když ji ještě nemusí odesílat. Dnes je lepší zůstat mimo radar úřadů. Základní zákon (tj. německá ústava) zatím alespoň zaručuje právo odmítnout vojenskou službu. To znamená, že i v době napjaté situace nebo agrese byste byli povoláni pouze k civilním účelům. Pracovat jako zdravotník v blízkosti frontové linie je velmi, velmi nebezpečné. Ale pořád lepší než být v zákopech. A tímto způsobem vysíláte státu velmi jasný signál: S tím se nesmířím!

Existují také organizace v občanské společnosti a odbojové skupiny. Loni jsem se zúčastnil konference studentů, kteří protestovali proti zrušení civilní klauzule pro univerzity. Ta jim dosud zajišťovala, že univerzity nemusí sloužit vojenským účelům. Existují páky, které můžete nastavit a použít, abyste státu dali jasně najevo, že jste odhodláni nebojovat.

Možná jsou to jen kapky v moři, ale rozhodně je to lepší než nedělat nic. A dáváte jasně najevo, že to nebudete tolerovat. Mladým lidem mohu říct snad jenom: žijete jen jednou!

Autor rozhovoru pracuje pro vydavatelství německé mutace magazínu Jacobin.

Z anglické verze na webu magazínu Jacobin přeložil David Scharf. Originál vyšel původně v německém vydání.