Prvním rozhovorům po parlamentních volbách se v Německu říká „sondování“. Mají ukázat, zda jsou mezi stranami natolik velké programové překryvy, aby mohla začít systematičtější koaliční vyjednávání. Ta letošní – mezi vítěznými lidovci a sociální demokracií – přinesla hned po několika dnech velké překvapení: obě strany se totiž koncem minulého týdne domluvily, že v Bundestagu ještě v jeho starém složení prohlasují ústavní zákon týkající se pověstné německé dluhové brzdy.
Připomeňme, že jde o ustanovení přijaté v roce 2009 hlasy tehdejší první velké koalice Angely Merkel a vstoupivší v platnost o dva roky později na základě doporučení tzv. Druhé komise pro federalismus, která měla vypracovat návrhy pro lepší fungování na spolkové úrovni i v jednotlivých spolkových zemích. Zákon stanovuje, že centrální vláda se může strukturálně zadlužovat pouze do výše 0,35 procenta HDP, přičemž dovoluje určitou pružnost v závislosti na ekonomické konjunktuře. Spolkovým zemím je naproti tomu zcela zapovězeno jakékoli nové strukturální zadlužování.
Nezávisle na konkrétním výsledku vývoje kolem dluhové brzdy zůstává otázkou, zda a jak moc celý proces poškodí důvěryhodnost německé politiky, která je již nyní ve vleklé krizi.
Nově mají být z platnosti dluhové brzdy vyňaty výdaje na zbrojení převyšující jedno procento HDP. Zadruhé má na deset let vzniknout zvláštní rozpočet pro investice do infrastruktury, který se do dluhové brzdy nebude započítávat, přičemž pětinu výdajů dostanou spolkové země a zbylá většina se rozdělí na celostátní úrovni. Tímto trikem se dluhová brzda obcházela už v minulosti, naposledy když se po napadení Ukrajiny nalil větší objem peněz do zbrojení – tehdy byl přijat obdobný zvláštní rozpočet pro Bundeswehr ve výši sto miliard eur. A zatřetí zákon nově dovoluje spolkovým zemím zadlužovat se do stejné výše jako stát. Smluvený balíček dále obsahuje příslib svolat po ustavení nového parlamentu komisi, která by vypracovala komplexnější reformu dluhové brzdy a předložila ji Bundestagu k přijetí ještě do konce tohoto roku.
Domluva CDU/CSU a SPD na těchto čtyřech bodech vyvolala poměrně velkou a veskrze pozitivní odezvu na mezinárodní scéně včetně trhů a burz. Historicky podmíněné obavy z vyzbrojeného Německa v posledních letech ustoupily do pozadí pod vlivem dění kolem Ukrajiny a Berlín byl spíše kritizován za svůj váhavý postoj. Německo sice pod hlavičkou „Zeitenwende“ ohlásilo zahraničněpolitický obrat, v jehož rámci přijalo právě zmíněný zvláštní rozpočet na zbrojení, a jeho příspěvek na obranné účely pro Ukrajinu je v mezinárodním srovnání nejvyšší po USA, zároveň ale dosavadní kancléř Olaf Scholz z obav před eskalací konfliktu neumožňoval dodávky nejefektivnějších střel s plochou dráhou letu Taurus, natož aby projevoval ambice stavět se do čela debat o evropské obranyschopnosti.
Nevýhra pro všechny zúčastněné?
Páteční oznámení plánu pravděpodobných koaličních partnerů však vyvolalo zemětřesení i v samotném Německu. CDU/CSU totiž vedla celou předvolební kampaň se slibem Německo více nezadlužovat. Strana chtěla najít úspory především v dávkovém systému a také plošně snížit daně, což mělo nastartovat růst ekonomiky. Pod dojmem Trumpova přístupu ke konfliktu na Ukrajině i transatlantickému partnerství však budoucí kancléř Friedrich Merz obrátil o 180 stupňů a prohlásil, že „nyní je třeba udělat, co je třeba“.)
Plán a jeho souvislosti jsou v Německu přijímány rozporuplně. Na jednu stranu pozitivně – rozpad dosavadního mezinárodního řádu a konec spojenectví s USA je v Německu vnímáno jako přelomový okamžik a převládá dojem, že země má při svém ekonomickém a politickém významu povinnost reagovat. Ekonomická obec i mediální komentáře převážně oceňují také velký balík investic do infrastruktury – rozpadající se infrastruktura a zanedbané investice do ní jsou v zemi v posledních letech pociťovány jako jeden z nejpalčivějších problémů, ať už jde o pokrytí internetem, problémy na železnici nebo symbol celé této debaty: školní záchodky v dezolátním stavu. Výzkumný institut blízký zaměstnavatelům požadoval před časem investice ve výši 400 miliard eur, jiný, blízký spíše odborům, zase 600 miliard (budoucí vládní strany se rozhodly pro střední cestu ve výši 500 miliard).
Výhrady směřují především k povolební strategii a dlouhodobějším důsledkům celého manévru pro německou demokracii. Samotnou CDU/CSU její šéf Friedrich Merz očividně zaskočil a zaznívá i kritika. Zaprvé kvůli důvěryhodnosti, která podle mnohých značně utrpěla, když se vedla kampaň s pozicí, která se hned po volbách kompletně zrevidovala (ovšem geopolitická situace eskalovala až kolem německých voleb a po nich). Zadruhé Merz údajně vyšel s balíčkem investic až příliš vstříc SPD, a to ještě před vyjednáváním o vládním programu, takže mu bude chybět páka na sociální demokraty.
Situaci z pohledu SPD popisují dvě protichůdné interpretace. Jedni stranu chválí, že si dokázala ještě před koaličním vyjednáváním prosadit tak velkou věc, takže u požadavků CDU/CSU si může libovolně diktovat podmínky. Od kritických hlasů ale zaznívá, že se SPD nechala opít rohlíkem, protože z dluhové brzdy dostávají neomezenou výjimku náklady na zbrojení – na rozdíl od jasně ohraničených investic do infrastruktury, které představují pro SPD hlavní programovou prioritu. Obecná reforma dluhové brzdy, které by umožnila vyšší výdaje na jiné priority, se nechala na zmíněné komisi, se kterou kdo ví, jak to dopadne. Levicový magazín Jacobin tak píše přímo o tom, že SPD „vyhlásila vlastní bankrot“.
Co na to opozice?
Obecně se pak mluví o tom, že celá akce má potenciál významně poškodit německou politickou kulturu. Že se občas musí po volbách dělat kompromisy, už asi překvapí málokoho, nynější situace je ale extrém a může přihrát další hlasy AfD, která si na každé krizi důvěryhodnosti etablovaných stran s gustem smlsne. Zaznívá také, že kdyby Merz po celou volební kampaň neodmítal o jakékoli reformě dluhové brzdy mluvit, nemusela působit ta stávající jako blesk z čistého nebe. Navíc má být nový ústavní zákon schvalován poslanci a poslankyněmi, jejichž mandát už je čistě formální a diskutabilní, protože již místo nich byl zvolen někdo jiný. U žádných dalších voleb se tak řada z nich už z tohoto kroku nebude zpovídat. Jakkoli tedy může být všechno procesně v pořádku, nepůsobí celá věc zcela čistým dojmem.
Kromě toho má nově zvolený Bundestag už jiné rozvržení sil – což ostatně představuje zásadní důvod pro rychlé schvalování. V novém složení by totiž bylo značně náročnější. O to je ale celá věc problematičtější. Jak Die Linke, tak AfD koneckonců oznámily, že se (nezávisle na sobě) obrátí k ústavnímu soudu, aby CDU/CSU s SPD plány překazil. Bez hlasů Die Linke či AfD se totiž v novém složení Bundestagu potřebná ústavní většina neobejde, a tak se cítí hlasováním podvedené.
Osud přelomového ústavního zákona tak zůstává nejistý. Ani v dosluhujícím Bundestagu totiž na ústavní většinu nestačí pouze hlasy CDU/CSU a SPD a potřebují k sobě buď (neo)liberály z FDP, nebo Zelené. U první strany je uvolnění dluhové brzdy vyloučeno z ideologických důvodů. Pro druhou z nich představuje problém, že ji obě budoucí vládní strany při jednání jaksi vynechaly, a Zelení jsou nyní náležitě naštvaní. Samozřejmě i proto, že v návrzích nevidí žádný svůj programový otisk – kupříkladu u výčtu oblastí, ve kterých se má investovat do infrastruktury, není nikde explicitně zmíněno klima. V pondělí tak špičky strany i dosluhujícího poslaneckého klubu oznámily, že v této podobě zákon neodhlasují a že nebudou užitečnými idioty pro „politiku povolebních dárečků pro klientelu CDU/CSU a SPD“.
V nejbližších dnech se tím pádem očekává hektická snaha přece jen se nějak domluvit. Časový plán je totiž ambiciózní – první čtení má proběhnout už tento čtvrtek, další dvě včetně finálního hlasování pak v pátek 18. března, mezitím mají zákon projednat výbory. Více času nezbývá, protože pak už stávající dolní komora prostě končí. Ani při souhlasu Bundestagu ale není vyhráno – zákon musí odsouhlasit ještě horní komora německého parlamentu, Bundesrat, kde jsou zastoupeny spolkové země podle koaličního složení svých vlád. Ani zde nemají CSU/CSU s SPD potřebnou ústavní většinu a budou si ji muset vyjednat.
Dění v Německu tak zůstává živelné – od čtvrtka se navíc bude také vyjednávat o koaliční smlouvě, a tím pádem i o celé řadě dalších sporných témat mezi oběma potenciálními koaličními partnery. Nezávisle na konkrétním výsledku vývoje kolem dluhové brzdy zůstává otázkou, zda a jak moc celý proces poškodí důvěryhodnost německé politiky, která je již nyní ve vleklé krizi. Právě s ní si přitom vládnoucí strany v obavách z AfD předsevzaly bojovat. Riskantní manévry, kterých jsme svědky, tak udivují o to víc.
Autorka je politoložka a spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás