Na českých silnicích za sebou máme nejtragičtější léto od roku 2021, přičemž statistika skokově narostla především mezi cyklisty a chodci. Cyklistů přes prázdniny zemřelo dvacet, o šest více než vloni, chodců pak meziročně dvakrát tolik, celkem deset. Varovný trend se ale nezastavil ani s koncem sezóny. Například minulý týden jen na jihomoravských silnicích zemřel každý den jeden člověk, kromě pasažérů aut také dva koloběžkáři.
Dvě z nehod se přitom staly v místech, kudy sama na kole jezdívám, jednu z nich jsem toho dne minula asi o hodinu a půl. Projížďka, z níž se vrátím domů bez zážitku, že mě chtěl někdo zabít autem, se stává téměř vzácností. Nevedu si statistiku a na českých silnicích bylo nebezpečno vždy, každopádně mám nezaplašitelný dojem, že množství řidičů, kteří se baví šikanou cyklistů, přibývá.
Lpění na vlastnictví a téměř každodenním užívání auta je pro mnohé Čechy a Češky poslední jistota v nejistotami rozkývaném světě.
To znamená, že vás řidič kdykoliv „přehlédne“, použije v tuzemsku oblíbené ostřikovače nebo zvláště při stoupání, kdy jste pomalejší a vzniká menší riziko fatálního pádu, se vás snaží „výchovně“ vytlačit ze silnice. V živé paměti mám ale i situace, kdy vás motorista předjede natěsno rychlostí výrazně převyšující povolenou devadesátku nebo se v protijedoucím autě jakoby nic zařízne hluboko do vašeho pruhu.
Tomuto druhu adrenalinových kratochvílí se přitom řidiči oddávají nejčastěji na silnicích nižších tříd, kde je menší provoz, a tedy absence svědků případné nehody. Právě takové komunikace ale zároveň vyhledávají cyklisté snažící se vyhnout dopravně vytíženým silnicím první třídy. Zkušenost s tímto druhem motoristické zábavy jsem si nemohla nevybavit, když jsem se v médiích dočetla o sobotní smrti mladého biatlonisty Jana Vaňhy, kterého během jízdy na silničním kole v přehledném úseku srazil protijedoucí řidič. Nehoda se teprve vyšetřuje, každopádně zcela zdemolovaný předek vozu a tělo sportovce odmrštěné mimo vozovku, nenechává moc prostoru pro fantazii.
Sestřelit cyklozmrda
Nejčastějším faktorem vzniku dopravní nehody je vědomé porušení pravidel. A nejčastěji porušovaným pravidlem je dodržení přiměřené rychlosti, které také stojí za většinou tragických nehod. Při porovnání kolizí, kdy dojde ke střetu cyklisty a motoristy, vychází jako častější viník motorista a to vlastně v situaci, kdy jej infrastruktura nesrovnatelně zvýhodňuje. V Česku ještě o poznání více ve srovnání s dalšími evropskými státy, kde cyklista i chodec zpravidla požívá větší ochrany a práv. Naopak u nás trpíme obsesí příkazovými značkami o sesedání z kola a koncích, respektive začátcích cyklostezek, které hustě lemují většinu skromné cyklistické infrastruktury, ale patří sem i režim přechodů pro chodce apod. Že máme v Česku cyklisty nejraději, když kolo vedou, pocítí při vyjížďce prakticky každý, kdo se extravagance pohybu na dvou kolech dopustí.
Zdroje agresivity na silnicích jsou komplexní, ale zjednodušeně se dá říct, že se mobilizujeme k agresivitě ve chvíli ohrožení. Pocit ohrožení přitom nemusí být vůbec opodstatněný. Stačí k němu vyšší míra stresu a hostilní nastavení společnosti, která třeba obdivuje narcismus a individualistickou bezohlednost a v níž je ohrožování ostatních automobilem výrazem svobody. To platí v kauze podnikatele prohánějícího se po silnicích v monopostu, platí to pro Filipa Turka a jeho „závodní“ image i pro Jakuba Železného a jeho parkovací zvyklosti, stejně jako pro tisíce dalších lidí s nezdravou fixací na automobil. Český řidič to ani tak nemá vůbec lehké. Celý život frustrovaně šilhá do Německa, aby mu v roce 2025 ODS, jedna ze zdejších několika reakčních motostran, jako úspěch své politiky prodávala umrněný kousek dálnice někde u Budějovic, kde by teoreticky za souběhu příznivých okolností mohl jet stopadesátkou protentokrát legálně.
Navíc ještě než si český hobby závodník vůbec na germánský motosen sáhl, se časy změnily a jako temné mraky připluly nové hrozby – humanizace měst a elektromobilita. Příčiny české averze ke Green Dealu nechme pro tuto chvíli stranou, průměrný Motočech se stačí vyděsit i z představy města, které nebude vypadat jako zasmrádlá rozpálená betonová past zaskládaná auty. A jsou to právě cyklisti, kteří svým bezemisním šlapáním denně ztělesňují svůj minimalistický nárok na proužek veřejného prostoru. Němá výčitka obtěžujícímu neudržitelnému automobilismu, živý terč, na němž si lze kdykoliv zchladit svůj fosilním palivem živený žár vzteku.
Jistě, jsou to především sociální sítě, kde potkáte načančanou sotva zletilou dívku svěřující světu, že „když na silnici potká cyklozmrda, nejraději by ho sestřelila“. Jsou to profily sdílející a škodolibě bez kontextu komentující všelijaké kuriózní cyklonehody z celého světa. Vyhřeznutí neuvěřitelného množství verbálního násilí nedávno například podnítilo video s cyklistkou, která si během nepochybně riskantního stylu jízdy pořizovala na mobil záznam řidiče kamionu, který jel za ní. To, čemu se zde říká „vášnivá debata“, znamená apriorní dehumanizaci cyklistky bez ohledu na kontext – zda ji řidič nákladního auta nejprve neohrožoval, směl v úseku vůbec jet apod. Žena se v celonárodní diskusi stala mnohdy doslova předmětem, který je nutné ztrestat, sexuálně ponížit a fyzicky zlikvidovat.
Ostatně podobnému cynismu neušla na sítích ani tragická smrt mladého sportovce z minulého týdne. Toto jsou příklady špičky ledovce verbální agresivity, která ale zároveň přispívá ke ztrátě zábran řidičů při záměrném ohrožování cyklistů v reálném provozu. Pod hladinou se zároveň skrývají ledové tuny banálního zla vyrůstající z promotoristické politiky, propagandy i reklamy, která řidiče utvrzuje v tom, že mají právo se prohánět prázdným prostorem. Je jasné, že v realitě vám všichni musejí najednou překážet.
Jeden volant vládne všem
Všechny účastníky provozu samozřejmě ohrožuje také mnohde stále tragická kvalita silnic, chaotické značení nebo hustota provozu neodpovídající možnostem měst. Přesto na vizi světa jako autodráhy lpíme, jakkoliv i v současném kolabujícím stavu využívá každodenně auta menší část občanů, která znečišťuje vzduch a zabírá prostor většině. Kult motorismu vládne všem, chodcům proplétajícím se mezi plechy i dětem, pro něž je prý bezpečněji před monitorem než venku.
Naopak třicítka v obcích je pro politiky celonárodní tabu. Především v menších městech a vsích přitom chybí ve jménu „průjezdnosti“ i přechody a cykloopatření, existuje-li, mívá potěmkinovskou podobu náhodně rozmístěných fragmentů asfaltu a čar. Zatímco novou bytovou výstavbu jsme zatížili povinností vybudovat příslušný počet parkovacích míst, vůbec to neznamená, že by se automaticky počítalo také s cyklisty a mikromobilitou. Spíše naopak, mezi parkovišti se mnohde vinou sotva úzké chodníčky.
Po (pro mnohé bolestivém) uzákonění dostatečného odstupu při předjíždění cyklisty na jeden a půl metru se veřejným prostorem pro změnu začal šířit mýtus, že cyklista musí bezpodmínečně použít cyklostezku. Pomiňme, že i kdyby stokrát chtěl, odpovídající stezka většinou neexistuje. Nakonec musel o vyznění zákona rozhodnout Nejvyšší správní soud, který potvrdil, že cyklista není povinen stezku použít. Motoristé se přesto nevzdávají svého přesvědčení, že oni nejlépe vědí, kudy a kam má cyklista jet, a tak obce jejich jménem aspoň vracejí úder instalací zákazových značek.
Každopádně motolidový dojem, že do cyklostezek tu tečou miliardy a cyklisté po nich stejně nejezdí, je mylný. Většina stezek je krátká a chybí také robustní značení, které navádí cyklisty neznalé místního terénu – náhodně, klidně v protisměru umísťované žluté cedulky opravdu nejsou ideální. Mnohé stezky mezi obcemi navíc z nedostatku jiných klidových zón zaplavuje množství pejskařů a pěších, mají nevhodný povrch, často jsou z různých důvodů uzavřeny nebo nikam nevedou. Pokusy učinit například Brno městem s moderní cyklistickou infrastrukturou končí i u velkých projektů více než rozpačitě, a tak v tomto městě zůstává hlavní cykloudálostí sezóny natření cyklopruhu červenou barvou – v nějakém vesmíru by to prý pomohlo zabránit řidičům, aby zde parkovali.
Kolektivní péče o neznalost
V pocitu privilegovanosti je tak místní řidičstvo utvrzováno systémově. Zatímco rychlý dravý styl jízdy patří mezi milovníky motorů ke znamení dobrého vychování, s cyklisty se běžně nakládá jako s nesvéprávnými mimoni, co se sotva udrží v sedle a značky je musejí instruovat, kdy raději sesedat. K tomu přispívají i média, která člověka na kole líčí hlavně jako potenciálního viníka nehody a při jakékoliv příležitosti výhružně zmiňují informace o povinné výbavě, helmě a přeceňování sil. Tento typ osvěty nejen není v rozporu s dehumanizací cyklistů coby pumpiček, cyklozmrdů nebo škodné, ale především vyvolává zcela falešnou představu, že cyklista má osud ve vlastních rukou především díky odrazkám.
Podobné je to s helmou. Neměl-li autem sražený cyklista helmu, tváříme se, jako by si smrt vlastně zasloužil či byla spravedlivým trestem za donebevolající hazard. Ve skutečnosti je helma účinná hlavně u samonehod, při střetu s automobilem se mění na spíše nezázračný amulet. Nakonec stejně kdyby se cyklista náhodou ničím neprovinil, provinil se už tím, že jede na kole. To přece dneska udělá jen blázen, kterému nezáleží na životě. Vlastně si tu blahosklonnou šikanu řidičů zaslouží, přímo si o ni říká. Asi jako si holka v minisukni říká o znásilnění. Predátor zkrátka nemůže jinak. Ani ten za volantem.
Edukaci by si přitom jako ti nebezpečnější a častěji havarující zasloužili spíše řidiči. Nenapravitelných agresorů bez příčiny se mezi nimi vyskytuje osm procent. S každým agresivním manévrem a chybou jednotlivce se ale zvyšuje stres u všech ostatních. Tím narůstá riziko, že i v jádru mírumilovný řidič se nechá vyprovokovat k hazardnímu manévru nebo pod tlakem udělá fatální chybu. Dopustí-li se pak nějaké chyby cyklista, za volanty českého motolandu vybuchují malé atomové elektrárny nervů. Podle mé zkušenosti má přitom nemalá část řidičů jen velmi omezenou schopnost vyhodnotit chování cyklisty. A nejde jen o to, k čemu kolo je a není fyzikálně uzpůsobeno.
Motoristé běžně přehlížejí dodatkové tabulky na svislých značkách nebo vodorovné značení, které upravuje pohyb cyklistů. Vybičované soustředění na prohřešky druhých se zvláštním přihlédnutím k cyklistům je vytáčí i v situacích, kdy nikdo nikoho neomezí ani neohrozí. Typicky se jedná o přejíždění přechodu na kole. Mezi motoristy se do omrzení omílá příklad s přechodem jako argument pro evidentní nepřevychovatelnost cyklozmrdů. Skutečnost je však taková, že cyklista, nepromění-li se v chodce hbitým sesednutím z kola, sice na přechodu pozbývá přednosti, neznamená to ale, že by na něj za žádných okolností nemohl vjet. Pokud nikoho neohrozí, vjet na něj může – ostatně stejný princip platí pro motoristu.
Další situací, jíž si řidiči kolektivně ospravedlňují šikanu cyklistů, je podjíždění nebo předjíždění kolon. Samozřejmě, součástí vlhkého motosnu je představa, jak všem vítězoslavně ufrnknete do dáli. Ve městech ale nikoliv vzácně vzniká opačná situace, že nejen desítky minut protrčíte v zácpách, ale ještě se podél vašich oken sunou kupředu zadky cyklistů, tlusté i hubené, lycrové i džínové, a vy se v tu chvíli nedokážete rozhodnout, které vás vytáčejí k větší nepříčetnosti. Řeč zákona je ale taková, že cyklista vás může předjet stejně jako podjet. Samozřejmě, s příslušnou opatrností a především tehdy, když respektuje odbočující vozidla. Totéž platí, předjede-li vás kolo před křižovatkou, ostatně proto na ní má často vyhrazené místo.
Pokud se tedy jako řidičstvo domníváte, že „slušnost“ se u cyklistů projevuje tím, že v kolonách poníženě padají na kolena, aby zefektivnili inhalaci vašich zplodin, tak se domníváte mylně. Úplně stačí, že řidiči pravidelně blokují MHD, což jim zároveň přijde jako skvělý argument, proč sockou nejezdit, když je přece taky zaseklá v provozu. Jejich nízkému pudu brzdit i kola, naštěstí cyklisté hbitě unikají.
Neznalost, kvůli které je pro řidiče cyklista třeba nepředvídatelný či se stává příčinou psychického zhroucení, bohužel stejně dopadá opět na cyklistu, i kdyby byl sebeukázněnější, jezdil v reflexním overalu, ověšen radary a helmu měl jako krunýř želvy sloní. Každopádně pokud se vám předchozí líčení kulturně válečného cykloggedonu jeví jako přehnané, je to i proto, že s cyklistikou se pojí fenomén skryté nehodovosti.
Jistota z posledních
Lpění na vlastnictví a téměř každodenním fyzickém kontaktu se svým plechovým miláčkem je pro mnohé Čechy a Češky poslední emocionální kotva v nejistotami rozkývaném světě, jíž si nehodlají nechat vzít nějakým bláznivým grýndýlem, natož aktivistickými cyklozmrdy. Souvisí to i s tím, že za posledních třicet let jsme veřejnou službu pochopili jako optický klam. Z jednoho úhlu stojí spoustu peněz z našich daní, z druhého nefunguje podle našich nároků. Je tomu tak i v případě veřejné dopravy, jejíž nedostatky se v myslích lidí přetavují na argumenty pro osobní auto. Jako pomalu vařící se žáby pak v provozu čím dál nebezpečněji šílíme. S tím tu ale zákony taky počítají. Tresty za agresivitu za volantem jsou tu legrační nejen ve srovnání se Skandinávií, ale i okolními státy.
Špatná politická rozhodnutí se vzájemně potencují, kolektivní mysl mediasféry upevňuje spotřební mytologii bezohlednosti. Zaťaté sevření volantu, špinavá města, ubohé množství pohybu a kolektivní nenávist k lidem na kolech a vůbec ke vší mikromobilitě, mrtví náctiletí sportovci, mrtví senioři na koloběžkách, a nakonec i spousta mrtvých z aut. Jistoty, na nichž lpíme. Kdo by si to před třiceti lety pomyslel, že si ten věčně doháněný Západ nakonec necháme ujet na kole.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás