Spousta divaček a diváků nezvládne dokoukat do konce ani první díl. Když se seznámíte s Jessikou, hlavní hrdinkou nového seriálu Too Much, připadá vám jako karikatura. Užvaněná Američanka, která utíká do Londýna zapomenout na bývalého kluka. Představuje si u toho scény ze slavných romantických filmů, scrolluje profilem nové snoubenky svého ex. Má malého ratlíka bez chlupů s věčně vyplazeným jazykem, kterého obléká do srandovních outfitů. Aby toho nebylo málo, v prvním dílu seriálu se Jessica (Megan Stalter) sama zapálí a skončí v nemocnici, odkud ji zachrání tajemný indie hudebník Felix (Will Sharpe). Není na tom nic vtipného ani chytrého. Too Much je klišé, říká recenzentky a recenzenti v podcastech – pak ale přiznají, že viděli jen první epizodu. Jenže když dáte Leně Dunham a jejímu novému počinu šanci, odmění se vám. Too Much je totiž seriál, který s výjimečnou citlivostí popisuje genderové dynamiky ve vztazích i lidskou zranitelnost. Musíte jenom vytrvat.
Too Much je napsaný na základě zkušeností autorky a režisérky Leny Dunham. Proto je nejsilnější v intimních scénách a emoční rovině.
Kromě frenetického stalkování Jessica pravidelně nahrává pro snoubenku svého bývalého přítele selfie videa. Řve na ni, že jí ukradla kluka, ale také se jí jako kamarádce svěřuje nebo se jí ptá na rady. Jindy sní, že se se sokyní líbají. Wendy Jones (Emily Ratajkowski) zabírá v Jessičiných úvahách více místa než její bývalý partner. Wendy je influencerka propagující pletení a celý svůj osobní život sdílí na sítích. I díky tomu si s ní hlavní hrdinka může vytvořit tak silný parasociální vztah. Nenávist střídá lásku vůči člověku, kterého Jessica zná jen z pečlivě kurátorovaného instagramového profilu. Stalkování se mění v závislost.
Ačkoli je excentrická Jessica pro hodně lidí „trochu moc“, její bezprostřední upovídanost přitáhne pozornost londýnského fuckboye a zdrceného hudebníka Felixe. Ten je prototypem citlivého kluka, který spal snad se všemi svými kamarádkami a který funguje v síti nedefinovaných romantických vztahů, takzvaných situationshipů. Do Jessiky se ale zamiluje, a tak v prvních epizodách sledujeme jeho proměnu. Všechny podivné ne-vztahy ukončuje, snaží se mluvit o emocích a nejisté Jessice ukazuje, že ji i jejího nahého psa miluje se všemi nedokonalostmi. A právě tady nabírá seriál na síle. Vztah Jessiky a Felixe ukazuje, že si s sebou každý nese traumata, strachy i zlozvyky. Jessica potřebuje ujištění, že je milovaná, ale zároveň se bojí závazků. Felix zase pochází z nesnesitelně elitářského prostředí plného pozérů a má problém se závislostmi.
Plíživá misogynie
Ačkoli je Jessica ve vztahu s Felixem, emočně pořád tráví spoustu času ve svém minulém vztahu a neustále bloudí v představách, v nichž se její bývalý kluk Zev (Michael Zegen) z ničeho nic objevuje v Anglii a chce ji zpátky. Postupně se skrze tuto patologickou hyperfixaci dozvídáme, jaký měl jejich vztah reálně dynamiku.
„Nenuť mě se cítit blbě za to, že mi na některých věcech záleží,“ říká Jessica Zevovi v jednom z častých flashbacků, a poukazuje tak na skoro univerzální ženskou zkušenost s každodenní misogynní. „Holčičí“ věci jsou shazované jako trapné, zatímco vkus neúspěšného spisovatele je záruka kvality. Růžové polštářky letí do popelnice, hudba Miley Cyrus je „bullshit jak z manufaktury“ a tak dále. Stejný princip funguje i u pocitů. Emoce žen jsou pro Zeva otravné a obtěžující. Pokud má Jessica s něčím problém, má si ho vyřešit na terapii. On jako selhávající umělec má důležitější věci na práci než poslouchat o jejích emočních potřebách. A i kdyby chtěl, nejspíš by ani nevěděl, jak se to dělá.
Felix a Zev, kterým je oběma okolo třiceti, ukazují dva úplně jiné druhy maskulinity. Ta Felixova je citlivá, ale často jen natolik, aby dostal ženy do postele a pak jim postupně přestal odpovídat na zprávy. Zev na druhou stranu citlivost a jemnost ani nepředstírá. Jeho misogynie se postupně propisuje do všech vrstev vztahu. Najednou vidíme Jessiku v úplně jiném světle. Místo trapné Američanky se stává citlivou a silnou ženu, která má za sebou vztah plný shazování, ve kterém necítila lásku ani bezpečí. A proto je Too Much skvělý seriál. Ukazuje nám, že lidé, kteří se nám zdají nesnesitelní, mají k výstřednímu chování často dobrý důvod.
Chudoba jako token
Too Much je napsaný na základě zkušeností autorky a režisérky Leny Dunham. Proto je nejsilnější v intimních scénách a emoční rovině. Ačkoli postavy ze začátku působí jako karikatury, postupně se do nich dokážeme čím dál lépe vcítit a nakonec seriál v diváctvu může vyvolat až fyzické reakce. Dunham vlastní zážitky popisuje surově a přesně.
Problém nastává, když se americká tvůrkyně do Too Much pokusí zahrnout motivy, kterým nerozumí. Ztvárnění chudoby, návštěvy úřadu práce nebo života mladých aktivistů v Londýně je totiž pro diváctvo s hlubším vhledem do sociálních témat vyloženě trapné. Dunham pochází z privilegované a bohaté rodiny, což by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby se pokusila vliv chudoby na život mladého člověka opravdu pochopit. Není to jen o tom, že přespáváte u kamarádů na gauči a vaši rodiče už nebydlí v paláci, ale „jen“ v menším domě dál od centra. Jelikož se Dunham na poctivější rešerši nezaměřila, třídní aspekt působí jako token. Nějakým způsobem tam je, je ale nerealistický a nepodstatný.
Slabší je Too Much také v množství vedlejších postav, které nás často vůbec nezajímají a jejich příběhy jsou většinou klišé. Výstřední gay, který má problém s erekcí. Kolegyně, která po rozvodu sexuálně experimentuje se ženami. Felixova máma, excentrická japonská umělkyně, která kouří brka a neumí řídit… Přesto ale Lena Dunham v seriálu znovu prokázala nesporný talent, i když protkaný jí vlastním sebestředným způsobem vyprávění.
Smrt male gazu
Tvorba Leny Dunham je mnohými označována za feministickou, i když většinou zobrazuje jen jeden typ ženské zkušenosti – tu bohatých bílých žen. I tak se ale Dunham už v jejím prvním seriálu Girls podařil jeden výrazný feministický úspěch. Zachytila na plátně ženské tělo bez zbytečné objektifikace a otravného male gazu. Hlavní hrdinku Hannu Horvath (hranou samotnou Dunham) tak často vidíme nahou, i když není tak hubená, jako většina nahých žen v televizi. Vidíme ji, jak má trapný, neohrabaný sex. Vidíme i její stereotypně krásné a hubené kamarádky, jak sedí na záchodě nebo leží rozvalené na gauči. Díky Dunham jsou v seriálu těla prostě jenom těla, což je i dnes, více než deset let po premiéře Girls, nesmírně osvěžující.
Také v Too Much vidíme Jessiku – která podle vlastních slov není žádná modelka – nahou. Vidíme ji nosit erotické prádlo i výstřední barevné oblečky. Jessica ví, že je hot. Má ráda sex a nestydí se za to. Právě tyto aspekty seriálu nejčastěji dráždí amatérské recenzenty na české platformě ČSFD. Představa, že by žena mohla mít ráda sex a být sebevědomá, i když nemá hubené tělo, je pro mnoho lidí stále nesnesitelná. A právě proto je tvorba Leny Dunham a dalších feministek a feministů tolik potřeba.
V mnoha ohledech si jsou částečně autobiografické postavy Hanny z Girls a Jessiky z Too Much podobné. Obě hrdinky Dunham jsou bílé, ukecané a sobecké, ale také vtipné a chytré. Stejně jako autorka, která věří, že její dílo lidé dostatečně ocení až po její smrti. Právě míra podobnosti Jessiky, Hannah a Leny Dunham dávají tušit, že Američanka nejlépe píše o sobě a svých vlastních zkušenostech. Tuto sebestřednost pak přenáší i na postavy. Ačkoli může být tento aspekt její tvorby nesympatický, Dunham je bezpochyby v popisu sebe samé zručná, vtipná i kritická.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás