Izrael páchá genocidu. Nelze to nijak obhájit

Profesor mezinárodního práva a expert na problematiku zločinů proti lidskosti a genocidy Philippe Sands byl hostem podcastu Ezry Kleina v NY Times. Sands zastupoval opakovaně státy před Mezinárodním trestním tribunálem ve věci genocidy a historii tohoto konceptu věnoval dvě knihy. Během hodiny a tři čtvrtě probrali především dvě témata. Historický rámec konceptu genocidy a otázku, zda to, co Izrael provádí v Gaze, je genocida. 

Zda se jedná o válečný zločin, zločin proti lidskosti nebo genocidu, odvádí pozornost od skutečného problému. Je to naprosto otřesné, neospravedlnitelné a nemělo by se to dít.

Začněme uprostřed. Sands několikrát upozorní, že pojem genocida vytváří v rámci zločinů tohoto typu extrémní nerovnováhu. Vznikla hierarchie utrpení, v níž nejvýš stojí genocida a vše ostatní je „méně“, což vytváří další utrpení. Odpovídá tomu ostatně i mediální, politická a veřejná pozornost – genocida je šokující, zločiny proti lidskosti čímsi všedním. Rozdílem je často pouhé pojmenování, které vytváří nerovnováhu a hierarchii mezi totožným utrpením.  

Genocida dosáhla tohoto postavení kvůli extrémně přísné definici, která byla přijata a později ještě zúžena Mezinárodním trestním soudem a v které neobstojí prakticky nic. Zapomínáme přitom, že znění definice je arbitrárním rozhodnutím a výsledkem politického kompromisu.

Philippe Sands vysvětluje historickou genezi konceptu, jenž se dnes často ztotožňuje s holokaustem. Ten se v rámci mezinárodního práva nacházel ve své době na území nikoho. Mimo válečný zločin jej nebylo jak uchopit.

Vznik pojmu genocida

To změnil Raphael Lemkin. Narodil se v roce 1900 v židovské rodině v dnešním Bělorusku, studoval práva v dnes ukrajinském Lvově a v dětství jej ovlivnily příběhy o masových vraždách a pogromech, které mu zpívala matka. Již na počátku třicátých let jeho bádání směřovalo k otázce, jak by mohlo mezinárodní právo chránit skupiny před masovými zvěrstvy, aby bylo možné říct, že nemůžete s lidmi zacházet tímto způsobem.

Sands přibližuje Lemkinovu konverzaci s jeho profesorem práva ohledně genocidy Arménů a stíhání Soghomona Tehliriana, který zabil strůjce této zkázy. Lemkin se ptal, proč je muž, který zabil Turka – Armén jménem Tehlirian – stíhán za zabití člověka, jenž zabil jeho rodinu a stovky tisíc Arménů. Profesor mu odpověděl: „Protože podle mezinárodního práva se jako občan nelišíte od kuřete. Jste majetkem své země, svého vládce. Pokud vás chtějí zabít, mohou to bez problémů udělat,“ přibližuje Sands v podcastu. Podobná situace se týkala těch, kdo žádný stát neměli nebo byl jejich stát příliš slabý, aby je ochránil. To všechno mělo mezinárodní právo podle Lemkina pokrýt. 

Taková byla zhruba výchozí mezinárodně právní pozice pár let před rozpoutáním holokaustu. Prakticky do roku 1945, do Norimberských procesů, si mohl stát s lidmi na svém území dělat cokoliv. Pojmy jako zločiny proti lidskosti či genocida neexistovaly. To chtěl Raphael Lemkin změnit.

Z Evropy uprchl na začátku druhé světové války a cestou posbíral nespočet dokumentů a dekretů. Když je pak ve Spojených státech analyzoval, viděl vzorec, ve kterém nacisté sešněrovali život určitých skupin obyvatel (Židů, Romů a dalších) s cílem tyto skupiny eliminovat. A celý tento proces pojmenoval genocida. 

Celý koncept vytvořil před holokaustem. Sledoval v něm bezpočet kroků: identifikace lidí podle jejich sounáležitosti k určité skupině, jejich omezování v oblasti vzdělání nebo bydlení, alokace na určitém místě, zákaz vykonávání určitých profesí, přemisťování do táborů a nakonec jejich vyvražďování. Celý tento proces pro něj byl genocidní v každém jednom kroku a nebylo nutné čekat až do posledního bodu, kdy dojde k vyhlazení určité skupiny. Takto pojatý koncept genocidy měl totiž chránit skupiny právě před tím, aby byly vyhlazeny, zatímco dnes se s ním obvykle operuje až ve chvíli, kdy už je po všem, resp. po všech.

Lemkin chtěl vytvořit mezinárodní zákon, který by skupinám přisoudil identitu a stanovil, že státy mají povinnost chránit a bránit různé skupiny na svém území a pečovat o ně.

Páchá Izrael genocidu?

Když tedy s takto vymezenou genocidou skočíme k současnosti a dění v Gaze, není moc o čem přemýšlet. Podle Philippa Sandse by Raphael Lemkin neměl v tomto případě co řešit: Izrael v Gaze páchá genocidu. Naplňuje všechny kroky, které Lemkin definoval. Obyvatelé jsou koncentrovaní na jednom místě, čelí obléhání, bombardování, cílenému vyhladovění a celé místo, kde žili, se stává nebo stalo neobyvatelným pro lidské bytosti. 

Právě existence vymezených kroků má sloužit jako vodítko, jak takovou situaci zachytit ještě dříve, než dojde do absolutního konce. Sands s Kleinem projdou také všechny možné argumenty, kterými by mohli jednání Izraele ospravedlnit, ale nic neobstojí. Desítky tisíc mrtvých včetně žen a dětí nemají nic společného s obranou, odvetou ani se zajištěním bezpečnosti Izraele. Je to jen zločin. 

Genocida jak kdy

Že je dnes možné sledovat Izrael páchat genocidu a současně předstírat nebo debatovat, že to genocida vůbec není, je výsledkem jiného procesu. Před začátkem Norimberských procesů nebyla původně genocida do nových zločinů vůbec zahrnuta. Operovalo se s pojmem válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, což byl termín Hersche Lauterpachta, který rovněž prošel Lvovskou univerzitou a podobně jako Lemkin přišel o podstatnou část rodiny kvůli holokaustu. 

Lemkinovi se na poslední chvíli podařilo přesvědčit Američany, aby genocida byla do procesů zařazena, a tak se tam dostala jako podkategorie válečných zločinů. Lemkin vedl podle Sandse velmi intenzivní a energickou kampaň, aby se mu povedlo genocidu do veřejného povědomí a mezinárodního práva prosadit. To se ale stalo až později. V samotných rozsudcích norimberského tribunálu tento termín vůbec nezazní, soudci termín ignorovali, což bylo pro Lemkina zdrcující. Ale nevzdal se. 

Výsledkem jeho úsilí je Úmluva o prevenci a trestání zločinu genocidy přijatá OSN v roce 1948. Ta je ovšem ve svých kritériích mnohem přísnější, než jak se ji snažil Lemkin prosadit a jak ji chápal. V přijaté úmluvě stojí: „V této Úmluvě se genocidou rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.“

Přijatá definice posazuje laťku mnohem výše a především se opírá o termín úmyslu. Lemkinovi šlo o konkrétní jednání, které vede ke konkrétním důsledkům, zatímco podle přijaté definice je náhle nutné prokazovat, že něco bylo skutečně spácháno s úmyslem určitou populaci vyhladit a že se tedy nejedná „jen“ o vedlejší produkt jiného úmyslu.

Lemkin přistoupil na to, že bude lepší se smířit alespoň s něčím, než neprosadit nic. Příkladem odporu vůči širší definici byly ještě před Norimberskými procesy Spojené státy. Ty měly obavy, že by Lemkinova definice náhle ustanovila ve skupinách nového silného mezinárodního aktéra. Navíc by mohly do genocidního jednání snadno spadnout také samotné Spojené státy za své zločiny proti původním obyvatelům nebo Afroameričanům. A nakonec nejen ony, jak vysvětluje Sands. Celé dějiny Evropy jsou dějinami různých genocid, mezi něž by nejspíš patřilo také naše poválečné vyhnání tří milionů Němců z Československa. 

V devadesátých letech Mezinárodní soudní dvůr přijal ještě tvrdší definici, a tak jsme došli do stavu, kdy zeje propast mezi Lemkinovou definicí genocidy a tím, co uplatňují mezinárodní soudy. V onom tvrdším pojetí neprojde jako genocida takřka nic, čímž pojem do značné míry ztrácí smysl, který do něj Lemkin vkládal: chránit lidi před bezprávím, násilím a vražděním, ke kterému docházelo, protože patřili k určité skupině. Kdyby k ní nepatřili, nic takového by se jim nedělo. 

Jak Sands v podcastu vysvětluje, dnešní strůjci genocid se od Hitlerových dob poučili a nezanechávají za sebou přesné manuály, kde černé na bílém popíší své úmysly vyhladit určitou skupinu, takže není pochyb, že tohle skutečně chtěli udělat a nic jiného tím nemysleli. Dnešním strůjcům genocid stačí tvrdit, že měli úplně jiné úmysly nebo sledovali více různých věcí a jsou z obliga, protože dle definice přijaté OSN jsou genocidou pouze činy „spáchané v úmyslu zničit úplně nebo částečně“ určitou skupinu.

I my známe výroky ministrů izraelské vlády, které jsou jednoznačně genocidní a vedle nich také jejich vyjádření, podle nichž se jedná sebeobranu, bezpečnostní opatření a podobně. 

Nevyplývá z toho nutně pesimisticky, že Izrael, resp. jeho premiér, nebude odsouzen, protože jak Sands v podcastu říká, definici si soud může zase změnit a z genocidy bude znova genocida. 

Ale důležitá je myslím jiná věc, kterou Philippe Sands několikrát zopakuje: „Zda se jedná o válečný zločin, zločin proti lidskosti nebo genocidu, odvádí pozornost od skutečného problému. Je to naprosto otřesné, neospravedlnitelné a nemělo by se to dít. A tyto debaty o tom, zda něco charakterizovat jako X, Y nebo Z, nejsou užitečné, protože odvádějí naši pozornost od hrůzy, která se děje a odehrává před našima vlastníma očima.“

A také se odehrává před očima celého mezinárodního společenství, které s rukama v klíně přihlíží vyhlazování obyvatel Gazy a její kompletní destrukci. Naše vláda a náš stát, tedy my všichni, v tom hrajeme tragickou roli kompliců.