Když v půli června, dva týdny po svých dvaadevadesátých narozeninách, zemřel historik Jan Tesař, Česko ztratilo jednoho ze svých nejpronikavějších politických myslitelů. Těžko říct, jak moc si toho všimlo. Sám Jan Tesař opakovaně zdůrazňoval, že do českého prostředí po roce 1989 nepatří, odmítal různá pozvání i pozornost. Přesto několikrát pozoruhodně přispěl k seberozumění české společnosti – pokud si ovšem rozumět chce.
Životní příběh Jana Tesaře byl popsán víckrát, asi nejempatičtěji, ale bohužel jen do roku 1980 jeho celoživotním přítelem Zdeňkem Vašíčkem. Ten život by vydal na dobrodružnou knihu. V padesátých a šedesátých letech působil Jan Tesař jako historik druhé světové války a odboje. Byl to historik nonkonformistický, snažící se po svém rekonstruovat historickou pravdu o období, které bylo předmětem ostrých politických sporů i pamětnických zkreslení. V letech 1966–1969 byl kritickým členem Komunistické strany Československa, s níž měl předtím řadu problémů, od chvíle, kdy jako středoškolák protestoval proti popravě Milady Horákové, až po rok 1958, kdy jej na několik let vyhodili z Vojenského historického ústavu. Po roce 1968 se podílel na aktivitách proti sovětské okupaci a jako účastník občanského odporu i socialistické opozice skončil několikrát ve vězení, dohromady na šest let.
Krátce po propuštění z vězení podepsal Chartu 77, ale podoba, kterou i díky ní opoziční hnutí získalo, jej neuspokojovala. Usiloval o vytváření institucí a opouštění disidentského „ghetta“ – později kritizoval myšlenky Václava Havla a některých dalších, u nichž spatřoval moralistickou představu, že politika je „utkáním hodnot s pahodnotami“ a nikoliv soubojem různých hodnot.
Pro historika, který se zabývá nedávnou minulostí, nemůže být pravidlem mlčení k veřejným záležitostem, ale angažovanost.
V roce 1980 emigroval, spolupracoval nejprve s exilovou sociální demokracií a s Janem Kavanem a jeho Palach Press, později kontakty s většinou českého exilu přerušil. Orientoval se na aktivity především s radikální levicí v okruhu Pierra Lamberta – a také s polskými emigranty a jimi organizovanou solidaritou s Afghánistánem. S polským exilem si rozuměl mnohem více než s českým, měl podle jeho svědectví mnohem větší smysl pro politično i vlastní nezávislost. Před rokem 1989 vydával časopis Dialogy, po převratu Bulletin Mezinárodní dohody pracujících. Do českého prostředí se vracel jen vzácně a především kritickými texty či podporou iniciativ, jako byla Ne základnám. Mnohem srdečněji se po roce 1993 sžil se slovenským prostředím (některé texty pak ostatně psal slovensky) a zejména se západoslovenskou Brezovou pod Bradlom, která se mu po Paříži stala druhým domovem a kde také 16. června 2025 zemřel.
Pokud se chceme vrátit k myšlenkám Jana Tesaře, jeho životu se nelze vyhnout – sám vždy jasně říkal a ukazoval, že myšlení a jednání musí být z jednoho kusu. Kabinetní vědu odtrženou od jednání v přítomné chvíli lze snad provozovat, když jde o dějiny desátého století, i tehdy ovšem s pochybnostmi. Pro historika, který se zabývá nedávnou minulostí, nemůže být pravidlem mlčení k veřejným záležitostem, ale angažovanost.
Jako historik odboje pochopil Jan Tesař svou roli tak, že nemůže mlčet k okupaci – tento postoj jej zavedl na celkem šest let do vězení. Věděl, že ve vězení skončí, byl i varován, že dlouhodobé vězení je zkušenost, na kterou jej nic nepřipraví, a přesto vstoupil do aktivit, o kterých věděl, že jej tam přivedou. Ve vězení jej málem zavraždili odpíráním lékařské péče. Přesto jej vzal, jak bylo – jako terén, kde bylo také možné klást odpor, pomáhat druhým, a také jako příležitost k sebepoznání a prostor zkušenosti. Ve své Zamlčené diagnóze mluví o „ruzyňské univerzitě“ a mě jako člověka, který si vězeňskou zkušeností neprošel, jednou zaskočil, když mluvil o čase stráveném ve vězení jako o daru, který si nenechá nikým vzít.
To ovšem neznamená, že by měl sklon k jakékoli romantizaci nebo že by přehlížel brutální manipulaci, jíž se režim ve vězení dopouštěl, včetně zneužití psychiatrie. To naopak zdůrazňoval v dobových textech, v polemice s některými bývalými disidenty i v pozdější studii Zamlčená diagnóza. V reakci na vzpomínkovou knihu V síti dějin západoněmecké aktivistky Hnutí revoluční mládeže Sibylle Plogstedt, která byla rok a půl vězněna v Československu, i na základě vlastní zkušenosti vnímal psychický nátlak na vězně i s jejich často bezdůvodným a vsugerovaným syndromem selhání v širších souvislostech dějin revolucí a odbojů.
Mnichovský mýtus i komplex
Trochu paradoxně proslul Jan Tesař hlavně knihou Mnichovský komplex. Šlo o esej napsaný pro přátele v roce 1989 a publikovaný o jedenáct let později. Stostránková úvaha byla pokusem vyvrátit „mnichovský mýtus“ o Češích, kteří chtěli bojovat, ale bylo jim to upřeno – tu zlými západními mocnostmi, které je zradily, tu slabošským prezidentem Benešem, kterého měli v čele.
O síle mýtu nejlépe svědčí to, že se už víckrát stalo, že byl odkaz na knihu použit jako „argument“ pro myšlenky, které chtěl Jan Tesař vyvrátit. Tento způsob čtení Tesařova eseje výmluvně ilustruje text Petra Pitharta Historik Jan Tesař o nás všechno napsal (Právo, 19. července 2025). V dobrém úmyslu připomenout dílo zesnulého historika mu Petr Pithart vložil do úst teze, které nezastával – a nabídl nám docela dobrou příležitost pro konfrontaci mezi esejem Mnichovský komplex a častým způsobem jeho interpretace.
Petr Pithart shrnuje nepřipravenost Československa na vážně míněnou obranu, kde se s Tesařem protíná, hned ale dodává: „Co jsme určitě měli, byli naši mužové, připraveni republiku bránit. I kdyby měli padnout. Mobilizace byla přeci úžasná.“
Jan Tesař mobilizaci označuje za „celonárodní happening“, který pouze útěšně zakrýval neschopnost jednat v momentě, kdy to bylo třeba – ať už od počátku třicátých let, kdy se přes jasná varování Edvarda Beneše dostatečně nepřipravovala obrana, nebo v půlroce po Mnichovu, kdy Češi nakonec nechali své zbraně padnout do rukou Němců.
Petr Pithart připomíná (jak často on to jen připomíná!) Benešovu intriku ze září 1938, kdy v nastalé situaci chtěl, aby Britové a Francouzi Československu ultimativně vnutili, aby se vzdalo části svého území obývaného převážně německou menšinou. Mnichovská zrada tedy nespočívala v tom, že by Francie a Velká Británie vnutily Československu změnu hranic, ale jak bezvýhradně vyšly vstříc německým požadavkům.
Vlastizrada! označuje Benešovu snahu Pithart. A dodává pateticky: „Podvod na mužích, zaléhajících ke střílnám v bunkrech: nevěděli, že kusy české země už byly Hitlerovy vydány.“
Když pomineme, že v té době ještě nikdo nikomu nic nevydal, bude asi na místě otázka: co o této Benešově intrice soudil Tesař v knize, na niž se Pithart odvolává?
„Zásadně bychom se měli ptát nejprve na to, co je vlastně v meritu antidemokratického na těchto nápadech. Ocenil bych na nich neobyčejně, že neodepisují sudetské Židy a demokraty, a naopak projevují zřetelné vědomí povinnosti k nim! Zbavit se zfanatizovaných henleinovců by bylo ohromnou výhrou pro stát, a pokud se jedná o území, stačí jen říci, že od chvíle sudetoněmeckého povstání už pořádkové jednotky nedokázaly opanovat např. okresy Aš a Cheb, takže problém byl tak jako tak otevřený a musel být řešen. V meritu nebylo ani porušení demokracie, ani zrada státu.“
Jan Tesař dodává to, co Petr Pithart vnímá jako jediné hodné zmínky: „Flagrantní porušení ústavy bylo ovšem v metodě autokratické intriky za zády všech,“ na rozdíl od Pitharta ale toto tvrzení okamžitě doplňuje ohledem k Benešově situaci: „Jenomže právě v tom je všechno, celý problém vládnutí ve státě československém.“
Ten problém formuluje Tesař tvrdě: hovoří o tom, že „fungování [státu] bylo v naprosté dispozici partajních klanů“, o zkorumpovanosti stran a pro první pololetí třicátých let také o „senilitě Masarykově“ jako o rozhodujících faktorech pro nepřipravenost Československa na válku. Doplňuje k tomu nízkou úroveň české veřejné kultury a občanské společnosti.
Hlavními kladnými hrdiny Pithartova vyprávění jsou „muži v bunkrech“. Tesař upozorňoval na to, že předtím, než odešli do bunkrů, tito muži ve své většině mizerně přemýšleli o politice a podporovali často pochybné politické strany. Na prvním místě stranu agrárnickou, dlouhodobě usilující o domluvu s Německem a vytvářející hned poté, co se muži z bunkrů vrátili, naši vlastní fašizující druhou republiku.
Rozporný hrdina Beneš
Pro Pitharta je hlavní zápornou postavou Beneš. Dovolává se přitom Jana Tesaře tak významně, že by neznalý čtenář snadno nabyl dojmu, že i pro něj je Beneš „vlastizrádcem“, že snad jen omylem Tesařovo jméno chybělo ve skupině signatářů, kteří dnes požadují odsouzení Beneše „vysvětlující“, přesněji veřejně pranýřující cedulkou u jeho sochy.
Skutečností je, jak se může přesvědčit každý čtenář Mnichovského komplexu, že pro Tesaře je Beneš převážně kladným tragickým hrdinou, mužem, který „byl skutečně po celých dvacet let v neúprosném boji s partokracií a blbokracií“, a který jako jeden z mála viděl německé a posléze konkrétně nacistické nebezpečí a snažil se na něj Československo adekvátně připravit. Tesař nezakrývá, že Masarykovo a Benešovo čelení omezeným zájmům stran mělo svou odvrácenou tvář: nekultivovalo kritické demokratické občanství, bylo založeno spíš na poslušném následování autority národních vůdců a zakrývalo před národem velikost hrozby. V kritikách Beneše ale vidí především další projev jednoho znepokojivého rysu české kultury: kladení úkolů celku na bedra jednotlivců, kterým je posléze spíláno, když neúměrný úkol nezvládnou.
Rozpor má hlubší kořeny. Petr Pithart ve svých textech o Benešovi a moderním češství navazoval na eseje Jana Patočky, v nichž český filozof mimo jiné káral Beneše za to, že „zlomil morální páteř společnosti, která byla připravena k boji, nejen na daný okamžik, ale na dlouhou dobu.“ Tesař zakončuje svůj esej tvrdou polemikou právě s Janem Patočkou. Nejen, že mluví v souvislosti s jeho eseji o „řadě tvrzení, které je jedno za druhým v rozporu s fakty“, ale především o nedemokratické kultuře, která toho tolik očekává od jednotlivce na vrcholu a činí za tolik zodpovědné jedno jeho rozhodnutí. K Patočkově představě, že Čechoslováci měli bojovat, i když neměli šanci na úspěch, Tesař napsal:
„Nikdy žádný vojenský velitel se skutečnou vojenskou morálkou nezabije a nepošle na smrt ve jménu symbolického gesta. Nýbrž a jen z hlediska strohé vojenské účelnosti. Způsob, jak je pojímán, ignorován, ironizován tento problém českými krvelačnými spisovateli, je prostě skandální.“
Česká kultura nikdy netrpěla nadbytkem silného a přesvědčivého politického myšlení. Proto je dvojnásob dobře, že měla Jana Tesaře i Jana Patočku, proto je dobře, že má Petra Pitharta. Jen je důležité vidět, že jejich stanoviska jsou odlišná.
Dialogické dějiny
Řekl bych, že vedle rozporů v intelektuálních zdrojích tu byl ale ještě jeden podstatný rozdíl, a to v pojetí dějin. Ne snad, že by Jan Tesař neformuloval jasné a tvrdé soudy; ty v jeho díle opravdu nechybí. „Historik, který nesoudí, je sůl, která nemá slanost,“ napsal v České cikánské rapsodii v reakci na biblické „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Hned k tomu ale dodá: „Ale musí usilovat o spravedlnost k historickým postavám.“ Tesařovy soudy vždy předchází plastický pohled na více stránek aktérů. Historikův soud musí být i morálním soudem, toto Tesařovo přesvědčení jej jistě odcizilo mnoha jiným historikům, kteří jej vnímali jako „moralistu“, někteří jistě i kompenzačně. Jenže tento morální soud nemůže být plochým projekčním plátnem našich morálních kritérií a očekávání. Je něčím jiným než pohazováním nálepek typu „Beneš – vlastizrádce“, „Beneš – zasloužil se o stát“.
V Mnichovském komplexu Jan Tesař napsal, že nejodpornějším druhem vztahu k minulosti je vyčítat minulým generacím, že nám nevyřešily naše problémy. Přistupoval k lidem minulosti tak, že i oni mají svá práva, že i oni mají nárok na důstojné zacházení. Přinejmenším být vnímáni ve svých vlastních souvislostech, z vlastních otázek a problémů, ne skrze naše předporozumění a dopředu přidělené role.
Svá práva měli ve světě Jana Tesaře i ti nejodsouzeníhodnější lidé minulosti. Jednou mi vyprávěl, že proti němu jeho odpůrci použili jeho vlastní popis K. H. Franka – s vynecháním některých pasáží jej prezentovali jako doklad obdivu k tomuto sudetoněmeckému nacistovi a masovému vrahovi Čechů. A Jan dodával, že chápal, že se jim toto dílo může zdařit: „Chtěl jsem, aby i zločinec, kterého napíšu, byl dobře prokreslený, abych nekarikoval jeho motivy.“
Související článek:
Uznáním odlišnosti jednotlivých epoch pro Jana Tesaře práce historika nekončila, ale začínala: cílem byl dialog s možnostmi lidí v té které epoše. Jeho patos obrany spravedlivého zacházení s lidmi minulosti můžeme číst v řadě jeho textů. Patrným vrcholem je Česká cikánská rapsodie, v níž vrací důkladným rozborem důstojnost romskému partyzánovi, jehož svědectví bylo do té doby předsudečně znevažováno.
Je to vrcholné dílo, které je jen velmi špatně prostupné, už jen proto, že při většině jeho četby potřebuje čtenář mít před sebou otevřené dva tlusté svazky prvního a druhého dílu knihy. První obsahuje především rozsáhlý, skoro třísetstránkový záznam svědectví romského partyzána Josefa Serinka, uprchlíka z koncentračního tábora v Letech (nacisté mu povraždili rodinu, stejně jako drtivou většinu nedobrovolných obyvatel tohoto lágru hlídaného českými četníky). To svědectví je hutné, Jan Tesař ho zaznamenal věrně a na kritiku jednoho autora (léta kolovalo jako rukopis mezi historiky), že jej neredigoval a je příliš „naturalistické“, reaguje jen pokrčením ramen s tím, že mu šlo o maximální věrnost vyprávění, ale „lidé to mají rádi pěkné“. Bez poznámek a vysvětlivek, které jsou obsahem více než šesti set stran dílu druhého, je Serinkovo vyprávění občas na hranici nebo i za hranicí srozumitelnosti.
Prý – poznámek a vysvětlivek! Tesař do nich ukryl rozsáhlé rekonstrukce nejen detailů ze života „černého partyzána“ (a podle něj nejdůležitějšího organizátora partyzánského hnutí v českých zemích „na západ od 17. poledníku“, tedy v celých Čechách a v podstatné části Moravy), ale také evangelíků na Vysočině, kteří jej ukrývali, i ruských uprchlíků, z nichž vytvářel lesní oddíly. Poznámky ale obsahují také analýzy celkových souvislostí odboje a nacistické represe. Jan Tesař připouští, že zachytil vyprávění pamětníka po dvaceti letech, na půl cesty mezi vzpomínkou a mýtem, a provádí jeho nelítostnou historickou kritiku, ukazuje, že některé věci si Serinek pamatuje špatně, někde posouvá chronologii, jinde dává charakteristiky jedné postavy někomu jinému… Poznámky k Serinkovu vyprávění jsou detailním popisem dobrodružné rekonstrukce faktů, které se při citlivém čtení a konfrontaci s dalšími zdroji vynořují ze zdánlivě nespolehlivé paměti, jsou strhujícím vtažením do historikovy práce a do historikova myšlení. Před lety se vedla debata mezi Kamilem Činátlem a Petrem Čornejem, zda je historik více spisovatelem, nebo detektivem. Nechci do ní zpětně vstupovat, vím jen, že Jan Tesař byl obojím – a na maximum. Měl cit pro detailní rozplétání zápletek a faktickou přesnost, ale zároveň spisovatelskou představivost a přesvědčivost.
Česká cikánská rapsodie je především oslavou těch, o nichž píše – na prvním místě Serinka, ale také židovského advokáta a komunisty Harryho Freunda, který jej podporoval, odvážných evangelíků z Vysočiny, kteří jej ukrývali, odbojářů, s nimiž spolupracoval. Serinek tu je popsán nejen jako hrdina, ale také jako někdo, od koho se lze leccos naučit – od faktu, že „existuje zvláštní zeměpis štvanců“ a že lidé na útěku vidí své prostředí jinak, leckdy realističtěji než ti, kdo se před nikým skrývat nemusejí, až po fakt, že „podstatou Serinkova příběhu je nezávislost na všech šéfech a institucích, k níž se nakonec dopracoval.“ A dodává: „Čtenář roku 2013, zpracovaný ideologií své doby, těžko může ocenit Serinkovu přirozenou svobodymilovnost a opovržení všeobecným konformismem…“
Kniha je doplněna rozsáhlým esejem, který měl patrně být doslovem a skončil jako třetí svazek. V něm Tesař rozvíjí otázku, která mu znepokojivě vyvstává už z poznámek k Serinkovu vyprávění – proč byli cikán Serinek a židovský uprchlík Harry Freund jedni z mála, kdo dokázali docenit význam partyzánství a lesních oddílů. Téma sleduje v rozsáhlých úvahách; jedna kapitola nabízí historicky fundovanou alternativu spisku Teorie partyzána konzervativního a po jistou dobu také nacistického filozofa Carla Schmitta (o něm v textu Jan Tesař pohrdavě odtušil, že skutečně rozuměl z příkladů, o nichž pojednal, pouze španělské protinapoleonské guerille), kde sleduje vývoj partyzánství od španělských, německých a ruských protinapoleonských počátků až k budování alternativních institucí v Maově Číně a především v Titově jugoslávském partyzánském hnutí.
Ukazuje také, jak moc nepravidelné válce rozuměli protivníci Československa: Henleinem a Frankem organizovaná část sudetských Němců, a jak málo jí rozuměli Češi. Podle Tesaře bylo pro mnohé československé důstojníky představitelnější, že půjdou do vězení (také proto, že zejména zpočátku plně nechápali, co je nacismus). Proto si čeští důstojníci či jiní stateční odbojáři nedokázali představit přesun do hor a lesů na Slovensko či Podkarpatskou Rus, které pro ně mohly znamenat záchranu a zachování sil pro další boj. Absence povědomí o možnosti neregulérní války také podle Tesaře přispěla ke ztrátě nezávislé státnosti: vakuum bylo posléze zaplněno sovětskými partyzány. Cikánský uprchlík z koncentračního tábora rozuměl se svou zkušeností psance tomu, co je třeba činit, lépe než profesionální armádní kádry…
Česká cikánská rapsodie byla příspěvkem pro českou společnost. Tesařovy impulzy po svém a pod povrchem rozvíjejí různí lidé a iniciativy – třeba nakladatelství Triáda, která Tesařovy texty vydává, nebo Partyzánská stezka, která připomíná také Josefa Serinka.
Národ jako výzva
Lišili jsme se s Janem v jedné věci: na většině míst, kde já píšu „lidé minulosti“, řekl by on „naši předkové“. Důležitým rozměrem dějin byla pro něj rekonstrukce národa jako společenství. Byl asi jedním z posledních lidí, které jsem znal a kteří si vážně kladli otázku po smyslu českých dějin – a dokázal na ni originálně odpovídat takovým způsobem, že to šlo proti srsti skoro všem – v časopise Dialogy jednou například napsal, že smyslem polských dějin byla národní samostatnost, zatímco smyslem českých dějin se stala federální struktura Německa.
Zároveň a především následoval, v něčem velmi radikálně, Masarykovu odpověď na otázku po smyslu českých dějin: národ mu byl především prostředníkem všelidských hodnot, jejich překladem do konkrétna. Tam, kde se zříkal – byť i ve jménu svého přežití a záchrany, všelidských hodnot a solidarity s ostatními, ztrácel pro Jana Tesaře smysl a hodnotu. V tomto momentě se nezastavil před tvrdou otázkou: Stojí vlastně národ, který se ve jménu své záchrany zřekne nejen své hrdosti, ale i humanistických hodnot, a stane se povolným nástrojem hrůzy jménem nacismus, za takovou záchranu?
Na jeho cestě k rekonstrukci národního vědomí jsem nemohl Jana tak zcela následovat, ale musel jsem velmi jasně vidět tři věci. Zaprvé, jestliže pro mnohé odkaz k národu znamená konformismus, pro Jana znamenal zásadní nonkonformismus, jestliže pro mnohé vlastenectví znamená národu lichotit, pro něj znamenalo závazek říkat mu drsnou pravdu do obličeje, až si nakonec svůj národ zhnusil a vzdálil. Svou emigraci chápal jako jasný postoj vůči národu a do Čech se vracel jen částečně, jen skrze bulletin a některé aktivity, vždycky tak trochu na zapřenou.
Zadruhé, jestliže pro některé lidi představuje nacionalismus skupinovost a masu, do níž se mohou schovat, pro Jana jako by důraz na národní specifičnost byl vždycky pokračováním jeho vlastního osobního individualismu, důrazu na osobitost a na to, že svět je místem různých příběhů, historií a jimi utvářených individualit, ne prostorem pro homogenizaci. Měl dar důsledného myšlení v obecných pojmech, ale vždy znovu ho strhávali konkrétní lidé a konkrétnost situací. „Ač se snažím o abstrakci, neodepřu si příběh,“ napsal v jedné charakteristické pasáži závěrečného dílu České cikánské rapsodie.
A konečně zatřetí: Národ chápal také jako výzvu k nezávislosti na jakékoli vnější síle, což projevil zejména v emigraci. Tam pro něj bylo nepřijatelné sloužit jakékoli cizí síle a zejména pak tajným službám jakéhokoli státu, což byl postoj, který výrazně kontrastoval se stanoviskem velké části českého exilu. Hledal nezávislost – a bylo mu jedno, že ji našel na úplném okraji.
Janova slova o národu působila někdy jako z jiného světa. Řekl bych, že národ jako duchovní společenství dnes nezajímá ani nacionalisty, dokonce právě je ne – jsou to nacionalisté bez národa, fascinovaní mnohem spíš „úpadkem západní civilizace“ a možnostmi drastických řešení, která se zřeknou „zbytečného humanismu“. Možná, že právě v této situaci dává smysl vzít humanistické a otevřené pojetí národa vážně, jako nástroj ke komunikaci s minulostí i kultivaci dneška. Třeba je dialog s „našimi předky“ důležitou částí cesty k dialogu s dalšími „lidmi minulosti“ – i přítomnosti.
Socialismus jako etický postoj
Posledních pár slov řeknu o Janových politických názorech. Ty vyvolávaly řadu zmatků a nejistot – nebyl snadno k zařazení. Byl ostrým kritikem totalitních diktatur, ale právě tak ostrým odpůrcem antikomunismu. V osmdesátých letech bojoval proti sovětskému imperialismu a projevoval velké pochopení pro jeho oběti – od Afghánců přes Rusy až po Ukrajince. V poslední dekádě se sám označoval za „ruského švába“ a nesdílel proukrajinské sympatie. Byl kritikem a nesmlouvavým odpůrcem KSČ, ale na sklonku šedesátých let také jejím členem, byl socialistou v opozici, členem exilové sociální demokracie i údajně „trockistické“ Mezinárodní dohody pracujících Pierra Lamberta. Sám Lambert ho jednou popsal jako „communist sur le plan politique, anarchist sur le plan personnel“ (na politické rovině komunista, na osobní rovině anarchista), a právě pro svou neúctu k autoritám byl Jan často označován za anarchistu. Sám ale kladl důraz nejen na instituce, což by se s anarchismem ještě nevylučovalo, ale také na státnost. Například na sklonku šedesátých let se jízlivě vysmíval všem, kdo si myslili, že společnost spasí spoléhání na samosprávy bez právních záruk svobody člověka. Jak to tedy s Janem politicky bylo?
Byl vášnivým a radikálním socialistou, ale ve skutečnosti nejen že kritizoval zločiny Stalina i Lenina, ale snad ještě víc odmítal Marxe. Byl přesvědčen, že základ problému moderního socialismu spočíval v představě, že socialismus může být „vědecký“, že se může stát „vědeckým světovým názorem“. Pro Jana byl socialismus vždy především etickým postojem, vycházel z pobouření nad vykořisťováním a nespravedlností, ne z představy o nutnostech vývoje. To ho sbližovalo s různými proudy socialistické tradice, které byly během dvacátého století marginalizovány. Dopalovalo ho, když se v sedmdesátých letech bavil se svými křesťanskými přáteli o dialogu křesťanů s marxisty: proč raději nevedete dialog s etickou tradicí v socialismu, a místo toho posilujete představu, že socialismus může být vědecký, která se před našima očima diskredituje?
Jednou mi s jistou hrdostí řekl, že si myslí, že svým dílem přispěl k tomu, aby se Mezinárodní dohoda pracujících nestala klasickou trockistickou organizací (byl zdvořilý ke svým spolubojovníkům, tak neřekl „sektou“), ale spíš pokusem o obnovu étosu První internacionály: spolupráce pracujících nesená odporem proti kapitálu napříč jednotlivými ideologickými proudy. A spojení etického důrazu se socialismem bylo právě to, co oceňoval na české tradici myšlení, ztělesňovala mu to Teréza Nováková, Bohuslav Vrbenský i Tomáš Garrigue Masaryk. Myslím, že velkou část hněvu, kterou cítil vůči Václavu Havlovi, lze vysvětlit (a sám ji tak jednou vysvětloval) tím, že jej vnímal jako člověka, který tuto etickou tradici českého myšlení odvedl na zcela jiné cesty.
Když reagoval na dobovou módu ironie, shazování všeho a odstupu, řekl jednou: je třeba nebát se patosu. Mohlo by se zdát, že to bylo v rozporu s jeho celoživotním kriticismem, myslím ale, že to není pravda. Řekl bych, že tím myslel důraz na to, že jsou věci, které je třeba brát vážně a do důsledků – a že pro něj byl takovou „věcí“
zejména pohled zdola.
Tedy: pro minulost dialogické dějiny, pro přítomnost nonkonformismus a důsledné hlídání vlastní nezávislosti, spojené s tvrdou sebereflexí, pro budoucnost etický socialismus. Nechci shrnovat mnohovrstevnaté a mnohovrstevnatě napsané myšlení Jana Tesaře do hesel – všechno, jen to ne. Chci jen poukázat na to, co vše nám odkázal, i jako závazek. Závazek, který nebude snadný k unesení.
Autor je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás