Letos si připomínáme osmdesát let od porážky nacismu a konce druhé světové války. O tom, jak společensky a politicky citlivé téma to stále je, svědčí mimo jiné boj o odstranění či zachování různých pomníků, které jsou s koncem války spojovány. Naposledy se podobná kauza týkala pomníku Rudoarmějců v Litoměřicích. Zatímco během komunistického režimu si oficiální politika paměti připomínala pouze sovětské osvobození Československa, od devadesátých let jsme se vychýlili do opačného extrému a hledáme v minulosti sebemenší náznak západního odboje, přičemž ignorujeme nebo vytlačujeme vzpomínání na Rudou armádu či partyzánský odboj, který byl spojený se sovětským vojenským velením. Promarnili jsme tak příležitost vytvořit si vlastní příběh o konci druhé světové války, který by vyvažoval oba jednostranné výklady minulosti. Ruská invaze na Ukrajinu znemožňuje tuto debatu vrátit na stůl, a tak pokračujeme v ideologickém rámování druhé světové války jako antikomunistického příběhu, kdy se stále častěji hovoří o osvobození Rudou armádou jako o okupaci.
Otázka osvobození Československa sovětskými jednotkami ale není jediné téma, kterému se v novém dílu podcastu Dějiny bez konce věnujeme. S koncem války je spojeno také násilí. Nacisté při ústupu využívali k vyřízení posledních účtů protipartyzánské jednotky, které vypalovaly vesnice zejména na Valašsku. Musíme ale mluvit také o českém násilí na Němcích. Připomínáme si sice několik incidentů, kdy docházelo k vraždění Němců, ale rozsah násilí na Němcích byl daleko větší. Němci a Němky byli týráni, upalováni zaživa, topeni v řekách nebo znásilňováni, to vše za podpory státních institucí.
Proč si nepřipomínáme Slovenské národní povstání? Jak to bylo s vlasovci během pražského povstání? A jak máme přistupovat k sochám a pomníkům, které připomínají druhou světovou válku ve veřejném prostoru? Do podcastového dílu jsme si pozvali historka Jaromíra Mrňku z Německého historického ústavu ve Varšavě, který je autorem knihy Limity lidskosti. Politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944–1946.
Ondřej Bělíček: Vzpomenul jsi tady Slovensko, na které jsem se chtěl zeptat. Kdybys měl popsat, jak se liší vzpomínání na druhou světovou válku a konec války u nás a na Slovensku, jaké zásadní rozdíly bys tam našel?
Jaromír Mrňka: Zásadní rozdíl ve vzpomínání na druhou světovou válku je v dědictví Slovenského štátu, se kterým jsou spojeny diskuze o spoluúčasti na holokaustu a poválečných pogromech. Tohle jsou nejbolestivější body. Pro konec války je symptomatické, že potrestání nacistických zločinců a retribuce jako taková musela být provedena odděleně v obou částech Československa.
Eliška Farová: Symptomatické je, že u nás si vůbec nepřipomínáme Slovenské národní povstání. Ve veřejném prostoru se maximálně objeví názor, že to Slováci udělali, abychom je zase vzali zpátky. SNP vnímáme jako „neúspěšné“ povstání, což je slovo, které si s ním úplně nespojuju…
JM: Přitom kdyby to povstání bylo vyloženě neúspěšné, nebyli bychom schopni vysvětlit, proč Němci museli nasadit protipartyzánské jednotky na východní Moravě, kam se většina partyzánů dostala, když ustupovali ze Slovenska. Tím, že označíme SNP za neúspěšné, se snažíme umenšit hrdinský aspekt toho povstání. My jsme si jako protiváhu k tomu vytvořili v posledních třiceti letech české národní povstání, které je situované do Prahy. Ono to dává nějaký smysl, ale pokud bychom měli hovořit o nějakém neúspěšném povstání, tak je to spíš to české. Pražské povstání končí totálním debaklem, kdy víceméně ještě před vyhlášením klidu zbraní se už v Praze nebojuje, protože povstalecké jednotky jsou už tak zdecimované, že nejsou schopné bránit svůj prostor. Dochází tudíž k dohodě o otevření Prahy.
OB: V této souvislosti často padá téma vlasovců. Jak to tehdy s nimi bylo? Byla jejich role pro to povstání nějak zásadní?
JM: Vlasovci tu mají úlohu nečekaného spojence. Když se podíváme na vojenské depeše, které začaly proudit na velitelství Alex z prostoru Berouna, tak tam je totální zmatek. Objevují se zprávy o nějakých jednotkách v německých uniformách, které mluví rusky a které se nám snaží vysvětlit, že nám přišly na pomoc. V první chvíli je přitom velmi podstatná strategická výhoda přítomnosti vlasovců v prostoru Pankráce a Pražského povstání, kde byla jedna z největších barikád. A zde jsou díky pomoci vlasovců povstalci schopni zabránit dalšímu postupu jednotek ze cvičebního prostoru SS na Benešovsku. V souvislosti s tím tam pak dojde k celé řadě masakrů, protože když ty jednotky nejsou schopny postoupit dál, začnou masakrovat civilní obyvatelstvo. Tohle je klíčové v souvislosti s nedostatkem zbraní, na které celou dobu český odboj čeká… Jakékoliv držení zbraně v Protektorátu bylo trestným činem, který mohl znamenat i trest smrti… Povstalci tedy nemají dost zbraní, a proto přistoupili k té tradiční formě obrany, což jsou barikády, které známe také z revoluce 1848 nebo z nepokojů v devadesátých letech 19. století či z roku 1918.
Ondřej Crhák: Když se vrátíme se k té paměti, i to Pražské povstání je docela vykostěné, protože se nezmiňují třeba zmiňované masakry civilního obyvatelstva. Řekne se, že vypuklo povstání, boj o rozhlas, přijdou vlasovci, a pak někdo zmíní americkou průzkumnou expedici, která sem dorazila z Plzně…
JM: Ta americká expedice je přesně takový ten střípek něčeho, z čeho po roce 1989 vytváříme západní narativ konce války, který má vlastně říct, že Praha byla osvobozena Američany. Zapadá to do toho, jak pracujeme s příběhy, které vznikly bezprostředně po skončení války. Tehdejší Pražané samozřejmě zoufale chtěli, aby jim americká armáda přišla na pomoc, a kvůli tomu rozehráli hru, kterou víceméně nebyli schopni dohrát. Když pak zjistili, že Američané nepřijdou, tak to povstání zase rychle skončilo.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás