V posledních letech se stále více historických prací zabývá rozvojem turistiky a cestovatelství. Méně pozornosti se ale věnuje ženám cestovatelkám, které se ve stále větší míře objevovaly už v 19. století, což je obecně období rozmachu cestovatelství a turistiky. Literární historička Veronika Faktorová, která minulý rok na podzim na toto téma spolupořádala konferenci, vysvětluje v novém dílu podcastu Dějiny bez konce, jaké překážky musely ženy překonávat, aby mohly cestovat. Shazován byl především vědecký přínos jejich cest, i proto, že ženy v této době měly velmi omezený přístup ke vzdělání, především v přírodních vědách. Přesto byly cestopisy žen stále oblíbenější. Dostávaly se totiž i na místa, kam se muži často dostat nemohli, nebo si ve svých spisech všímaly trochu jiných věcí, které se týkaly čtenářsky atraktivní každodennosti vzdálených cizích krajin. Samostatným tématem jsou pak manželky slavných cestovatelů, které se expedic nejen účastnily, ale také vykonávaly náročnou vědeckou pomocnou práci. O jejich roli během těchto výprav se ale téměř nikde nedočtete, byť by se bez nich slavní cestovatelé leckdy možná ani nedostali zpátky domů.
V jaké době se začínáme více setkávat s ženami cestovatelkami a jaká země patří k průkopníkům cestovatelství v éře průmyslové revoluce?
Ženy samozřejmě cestovaly už předtím, ale pro 19. století je typický jejich stále větší počet. Publikace Slavné cestovatelky, která vyšla v druhé polovině 19. století, hovoří o cestovatelkách jako o „bílých vránách“, ale ke konci 19. století je jich stále více. Jenom o nich nevíme, protože byly ve stínu mužů. Důležité je, že cestují samostatně. To je něco, co je v této době novinka. Dříve ženy cestovaly třeba za obchodem nebo z nutnosti, kdy dojížděly za manželem či se musely někde provdat, ale že by vyrazily samy na cestu, to je opravdu fenomén až 19. století. Ženy samozřejmě ale také stále častěji jezdí se svými muži na dlouhé turistické cesty nebo výpravné expedice. Musíme si uvědomit, že 19. století bylo stoletím objevitelských cest. My tomu říkáme s Ondřejem Crhákem „expediční manželky“.
Jak reagovala tehdejší společnost na to, že ženy začaly samostatně cestovat po světě?
Máme zejména reakce od mužů, takže to je dost omezená perspektiva, která je dána rigidními společenskými normami 19. století. Tehdejší představa toho, co může žena dělat, je vymezena třemi K: Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel). Už jen pouhý fakt, že žena opustí tyto úzce vymezené hranice domácnosti, byl něčím, co ji dostávalo do střetu s představou o tom, jakou roli by měla plnit. To znamená, že tam bylo dost velké napětí, ale zároveň to bylo i ambivalentní v tom, že na jednu stranu byly oceňované za to, jak jsou odvážné, a na druhé straně zase převládají pochybnosti nad tím, proč to vlastně dělají, z jakého důvodu a co je k tomu motivuje. Často se o ženách cestovatelkách píše v tom smyslu, že jsou divné nebo vadné. Když například vyjela žena na Sicílii, tak to už bylo divné, protože to byla nebezpečná oblast plná banditů a štěnic. Pak tu máme ale ženy jako například Ida Pfeiffer, která vycestovala v polovině 19. století a dvakrát objela celý svět. Ta se dostala třeba do oblastí, kde předtím žádný evropský cestovatel nebyl, nebo jen velmi málo z nich. U ní se objevovaly komentáře typu, že je odvážná a má velkou kuráž…
Ale zase až moc velkou…
Přesně, musel to být velký úkaz. Objevoval se názor, jestli ji to cestování nepoškozuje. Zároveň ty komentáře popisovaly její vzhled, že je malá, suchá, spálená sluncem, a tedy, že i ten její fyzický vzhled je tím cestováním devalvovaný. A jestli se to nepodepisuje i na jejím psychickém stavu a nestává se tím z ní už spíš muž…
Neodrazovaly podobné komentáře ostatní ženy od podnikání cestopisných výprav?
Určitě ano, bylo těžké se vymanit ze zaběhnutých norem. Jejich překročení vyžadovalo velkou odvahu. Ženy také neměly žádnou institucionální podporu, na rozdíl od mužů, kteří vyráželi na velké cesty a měli například i vládní podporu. Měli dokonce i vojenskou podporu, která je ochraňovala, a dostávali podporu od místních ambasád. Zároveň mužské expedice byly často vědecké, takže byli zároveň i v síti komunity vědců, kam ženy neměly přístup, protože neměly patřičné vzdělání.
Zároveň musely mít i finanční problémy. Málokterá manželka měla přístup k financím, které by jí manžel dovolil využívat.
Přesně tak, Ida Pfeiffer začala cestovat až jako vdova. Později si na cesty vydělávala třeba prodejem sběru přírodnin nebo etnografických exponátů pro muzea. Ke konci života pak už dostávala finanční podporu od soukromých společností a od státu. Například ji vozily parníky holandských či amerických společností zadarmo, protože ona jim dělala reklamu svojí přítomností na palubě.
Takže to byla taková influencerka 19. století… Pocházela z bohaté rodiny?
Její rodina měla továrnu na mušelín. Poté si vzala právníka z Haliče, což nebylo úplně šťastné manželství. Každopádně nebyla chudá. Pocházela z dobře zajištěné středostavovské rodiny.
Jakým omezením byly ženy při svých cestách ještě vystaveny?
Jedno z největších omezení pro ženy na cestách bylo oblečení. Ida Pfeiffer cestovala pouští nebo pralesem, tudíž to oblečení bylo velkým limitem, protože ve chvíli, kdy se vzdala ženského oblečení podle dobové módy a střihu, začala vzbuzovat dojem, že je jakousi mužatkou. Většina cestovatelek se snažila nějakým způsobem zachovávat ženské prvky módy, ale to je dost omezovalo v pohybu terénem.
Existovaly nějaké „ženské destinace“, místa, kam ženy nejčastěji cestovaly?
Záleží na období, o kterém se budeme bavit, protože cestovatelství bylo čím dál běžnější praxí. Problémem byly vzdálenější a exotičtější destinace. Cesty tam už byly považovány za náročnější výpravy, na které by se ženy neměly vydávat. Rozhodně ne samotné. Leda s manželem, čímž se jejich cestovatelská role legitimizovala, protože žena zůstala po boku svého muže, a plnila tak svou roli. Například tak cestovala Josephine Peary, která během cesty na severní pól dokonce i porodila. Existují ateliérové fotky celé rodiny, kdy její členové nechali nafotit v eskymáckých oblecích.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás