V pražské Galerii 1 proběhla v červnu výstava KOZA NOSTRA RELOADED. I díky péči kurátora Mirka Vodrážky se zde představila díla všech tří členek první české ženské feministické výtvarné skupiny KOZA NOSTRA. K vidění byly minimalisticky melancholické figurální smalty nebo obří smaltové podprsenky Alexandry Horové, prostor ovládly nadživotní plastiky ženských figur s často ironickým nebo groteskním nábojem Oliny Francové, malbu reprezentovaly hlavně explozivně barevné a k abstrakci tíhnoucí malby Magdaleny Cubrové. Jako by podobnou směsí emocí vibroval i náš rozhovor, v němž se vracíme do devadesátek, jejich zápasu s feminismem, institucionální chaotičnosti, ale taky k jejich energii, humoru, a nakonec i doživotní vděčnosti generace listopadových studentů za konec komunismu.
Devadesátky se v kolektivní paměti fixují jako éra bezmezné svobody, bizarní estetiky i večírků. Jak na ně vzpomínáte vy?
Olina Francová: Já na to vzpomínám jako na dobu, o které jsem si už myslela, že nikdy nemůže přijít. Jako na dobu plnou nadšení ze svobody, z toho, že někdo jako Havel se mohl stát prezidentem, z toho, že najednou mohl člověk říkat nahlas, co si myslí, a dělat, co chce. Jako na dobu plnou euforie a naděje.
Magdalena Cubrová: Pro mě byly devadesátky plné akce, bezpečí i nebezpečí, odvážné, akční – všechno se prudce zamíchalo a z hrnce vylezly bílé ponožky v mokasínech, fialová saka a kalhoty ze syntetického hedvábí. A vyrostl nový, jiný svět.
Alexandra Horová: Těšil mě svět. Byla jsem nabitá energií a optimismem. Dokončila jsem právě školu. Měla jsem pocit, že zvládnu všechno. Měla jsem za sebou i veskrze pozitivní zkušenost z manuální práce v továrně. Byla jsem otevřená tomu, co život přinese. Pár delších částečně pracovních návštěv u přátel ve Švýcarsku mi ukázalo, že se můžu živit prakticky čímkoliv, kdyby to s uměním jaksi nevyšlo. Večírky a společenská setkání mě nikdy nezajímaly, teď už ovšem dobře vím, že to není vůbec dobrá výbava pro život výtvarnice.
Ze dvou třetin jste byly na začátku kariéry, ale Magdalena Cubrová už byla zavedenou malířkou. Nebyla ale doba „tlustých čar“ a hladu po tvářích tzv. „nezkažených komunismem“ odmítavá vůči těm, kteří již byli na scéně? Nejvíc je to dodnes patrné u architektury a plastiky, kde jsme svědky mizení progresivního umění spojeného se socialismem. Nakonec osud staveb z Expa 58, jejichž spoluautorem byl František Cubr, otec Magdaleny, se staly předznamenáním mnohého: výstavní pavilon shořel a privatizovaná restaurace na Letné chátrala, než se z ní na léta staly kanceláře.
OF: O bourání poválečné socialistické architektury bych řekla, že většinou nejde ani tak o „architekturu zkaženou komunismem“, jako spíš o developery zkažené touhou po bohatství. U umění zas, že není podstatné, kdy vzniklo, jako spíš to, kdo rozhoduje o tom, co je kvalitní a co ne a co se bude vystavovat a co ne. Prostě zase ten prokletý lidský faktor. Možná bychom se měli všichni vrátit do kozích chlívků, třeba bychom si pak začali víc vážit toho, co máme. Takže – alou zpátky ke KOZÁM!
MC: Progresivní, světově uznávané skvosty architektury se spláchly při jednom a ve jménu data svého vzniku. Nenapravitelná škoda pro nás. Alespoň pokud jde o budovu restaurace z Expa 58, dnes zde s radostí vidím galerii umění Adolf Loos Apartment and Gallery.
AH: Zřejmě je třeba, abychom si zničili spoustu skvostů z oblasti designu a architektury z let padesátých až osmdesátých a teprve až takových budov zůstane jen maličko, začneme je obdivovat a chránit je. Nic nového…
A jak se s uměním začínalo v době rozpadu uměleckých svazů, nástupu tržního diktátu a rezignace státu na kulturní politiku? Nakonec právem se dnes volá po statusu umělce. Je to vlastně taky doba, která zrodila monstra typu Knížáka nebo Černého, umělce srostlé s mocnými nové doby.
OF: Rozpadu Svazu výtvarných umělců mi opravdu líto nebylo, nastoupila po něm demokratičtější Unie umělců, kterou jsme však prý málem rozložily, ale to opravdu nebylo naším záměrem. My máme, a vždycky jsme měly, umělce rády a i tenkrát, když nám vyčítali, často i neurvale, že chceme vstoupit do Unie se skupinou tří žen, a tím narušit zaběhlý unijní systém, jsme dokonce i přátelský dopis napsaly. Začínal oslovením: „Milí umělci“ a pokračoval: „První ženská výtvarná skupina KOZA NOSTRA tvrdí, že větší nemusí být vždy lepší…“ Bohužel se tato naše vlídná snaha o porozumění nesetkala s přílišným pochopením. Pokud tržním diktátem narážíte na Klausovu neviditelnou ruku trhu, tak to jo, ta když vám jednu flákla, tak člověk musel stát pevně v kramflecích, mírně pokrčený v kolenou a se správně rozloženým těžištěm. Přesto to nejednoho výtvarníka stálo mnoho úsilí přežít ve zdraví tento zásah do kultury a postavení umělců na roveň podnikatelů.
Obecně bych to viděla tak, že od mužů se očekává umění, které pohne světem, a od žen takové umělecké přicmrndávání. Snad se to pomaličku mění.
Co se týče „monster“, Knížáka nestvořily devadesátky, ten tu už byl. A nejspíš skoro stejně sebestředný, arogantní a nesoudný. Davida Černého osobně neznám, ale v devadesátkách ještě studoval, takže označit ho za monstrum, mi přijde dost nefér. Nyní je bohatý, úspěšný a arogantní. To poslední by mi vadilo, to ostatní je mi fuk. Ale, když už jsme u tohoto tématu, tak s výběrem soch do veřejného prostoru se například Brno vyrovnalo, dle mého názoru, daleko lépe než Praha.
MC: Já sama jsem nezaznamenala rozdíl v běhu kariéry. Soukromí galeristé se ke mně chovali moc hezky.
AH: Samozřejmě tržní diktát, jak píšete, nastoupil hned s koncem mého studia. Kupříkladu představa, že by se mi podařilo z příjmů čerstvé absolventky umělecké školy zaplatit ateliér, byla naivní. To je ovšem moje osobní zkušenost, nemůžu mluvit za ostatní, mnozí si v tomto smyslu vedli zdatněji. Věděla jsem zároveň, že mám sílu tohle období překonat, že něco tvořit je součástí mého života a věřila jsem, že při troše štěstí to svoje ovoce přinese.
A jaké byly okolnosti vzniku vaší skupiny? Existovalo sice pár slavných pánských uskupení, devadesátky ale zároveň vnímám jako hodně individualistickou éru. Navíc jako ženská skupina jste představovaly automaticky politikum, přitom čas na programově angažované skupiny jako Rafani, Ztohoven nebo Guma guar nastal až s novým tisíciletím.
OF: KOZA NOSTRA vlastně vznikla proto, že se nám zdálo, že ve více lidech se to vše lépe táhne a věděly jsme, že žádná mužská výtvarná skupina nás mezi sebe nevezme. No a v nové době vznikají i nové věci, tak jsme si řekly, že proč ne zrovna čistě ženskou skupinu? Tak holt budeme první, někdo vždycky musí být první, že jo? Částečně to bylo ze vzdoru a částečně i z recese. A pokud jde o diverzně, angažovaně, aktivisticky či jak vlastně zaměřené skupiny, které ve svém popisu mají i slovo „umělecká“, jako byli Rafani, Ztohoven či Guma guar, tak k tomu asi nemám moc co říct, ačkoliv vyvěšené rudé trenýrky nad Pražským hradem mě bavily moc. My se však vždy považovaly za skupinu výtvarnou, a to ostatní se na ni prostě časem jen nabalilo – za feministky nás označil kamarád, novinář Reflexu, protože se mu zkrátka zdálo, že to bude větší „prča“.
Projekt Mamograf jsme založily díky náhodnému setkání s problémem rakoviny prsu a také díky naivitě a pocitu, že je potřebné pomáhat si navzájem. My se nikdy nesnažily někoho dehonestovat, skrývat svou identitu, bojovat za čísi politické zájmy. Jako soukromá osoba vám klidně řeknu, že nesouzním s nácky, komouši a různými politickými populisty, včetně těch proruských či například propalestinských. Do působení KOZY NOSTRY jsme tyto věci však nikdy nezavlékaly i když, legraci jsme si z různých, třeba i pro někoho zásadních témat dělaly a bavilo nás to moc. To zas jo.
MC: Lépe bych to neřekla. Snad jen na osvětlení své osoby – jako introvert se o ostatní tvůrce mnoho nezajímám, na výstavy skoro nechodím – starám se o přírodu, vztahy a svoji práci. Baví mě osudy, příběhy, stojím za těmi slabými – prostě miluju staré lidi, staré věci a staré příběhy. Vše kolem tak pádí a nikdy nevíme, co je důležité – před týdnem mi skonala dravá vodní ploštice splešťule blátivá, ubytovaná ve štandlíku s vodou na zahrádce, často upadala do katalepsie.
Ale i introvert se musí cítit nějak zasažen tím, co se děje se starými věcmi, co se děje těm slabším lidem nebo národům, co pácháme na přírodě? Není v každé umělecké práci postoj k vnějšímu světu nějak přítomen vždy? Nakonec tvůrčí žena často provokuje svou pouhou existencí.
MC: Ano to máte pravdu – introvert bývá asi zasažen nejvíce. Prohlížejte si mé obrazy, snad to tam je. Pokud jsem na živu, připadá mi téměř vše fajn.
AH: Spojením jsme chtěly být silnější. Tak vznikla KOZA NOSTRA. Samozřejmě jsme cítily určitý nepříjemný tlak, jinak bychom zřejmě neměly potřebu zvolit si provokativní název. Když nás v té době něco trápilo, nemyslím nějaké citové záležitosti, co jsou ženským umělkyním často připisovány, myslím tím, že se nás cosi ve společnosti významně dotýkalo, buď jsme to veřejně zesměšnily nebo jsme to zkoušely svými silami řešit. Humor nám pomohl překonat ledasco, i ústrky – ale zase provokoval…
Jak se stalo, že jste se otevřeně přihlásily k feminismu? Posmívat se feminismu, popisovat jej jako ideologii ne nepodobnou komunismu a nacismu a feministky líčit jako ošklivky, co jen nesbalily chlapa, bylo konverzačním standardem.
OF: Jak už jsem říkala, my se staly feministkami takříkajíc „z leknutí“. Byly jsme za ně označeny a po troše zkoumání jsme toto označení s radostí přijaly. S mužským šovinismem a v podstatě obecným, tedy i ženským, odmítáním nejen termínu feministka, ale v podstatě každého, kdo byl tímto termínem označen, jsme se setkávaly na každém kroku. Pro tehdejší společnost byl názor, že by žena měla mít stejná práva i ohodnocení jako muž, prostě nepřijatelný. Věra Jirousová mi při jakémsi rozhovoru vyčítavě říkala: „My tu žádný feministky nepotřebujeme, jeřábnice jsme tu už měly.“
MC: Já jsem feministka intuitivní, prostě jsem tak vždycky žila a žiju a plánuju ještě chvíli žít. Snažím se dělat, co je správné, potřebné, spravedlivé.
AH: Vždycky jsem byla vděčná modrým punčochám, že pro nás vybojovaly kus svobody rozhodovat o svém životě, zdraví, majetku. První republice, že ženy dostaly volební právo a postupně i možnost studovat všemožné obory. Škoda, že se později všeobecně rozšířil strach žen z toho, aby je náhodou někdo neoznačil za feministky.
Nebylo to frustrující? Všechny se alespoň dílem své práce věnujete figuře, i na vaší výstavě ženské tělo dominuje, mnohdy právě i jako ironický, groteskní nebo melancholický protipól zvláště dobově exponovanému objektivizovanému sexy tělu. Nakonec i plastiky Oliny Francové Holky-Burky mj. pracují s tím, že ženské tělo je politické i když je oblečené.
MC: V kresbách ironizuji všechna těla různých bytostí.
OF: Samozřejmě, že pracuju s tím, co mám, co vidím, co chci říct, nebo chcete-li s tím, čím jsem například frustrovaná. Série mých Železných Panen představuje role, které jsou ženám tradičně přisuzovány, společností vnucovány, ve kterých se
ocitly nedobrovolně, nebo naopak, které si zvolily dobrovolně, nebo po nich jen marně toužily. Cyklus Holek-Burek zas představuje všechna ta tajemství, traumata, fóbie či strachy, které pod neviditelnou burkou každá z nás ukrývá před vnějším
světem. Zároveň, ačkoliv jsem v tomto cyklu neřešila burku jako takovou a ani módní diktát západní společnosti, který by mohl být jejím druhým pólem. Mě spíš bavila představa, že se najde společenství mužů, které své ženy nutí oblékat se na veřejnosti tak, že vypadají jak obří faly a tím vlastně okolí upozorňují na jejich (mužskou) nedostatečnost.
Vnímaly jste nějak kontext předchozích generací umělkyň a feministek, nebo dokonce západní feminismus?
MC: Ne.
OF: Feminismus pro nás byl spíš obrannou reflexí tehdejších poměrů, nicméně západní levicový feminismus nás opravdu neoslovoval. Na začátku devadesátek přijížděla do Prahy spousta západních feministek a s některými z nich (např. Ann Snitow) jsme se i setkaly, ale my chtěly být především výtvarnice, a ne aktivistky či dokonce političky. Také jsme neměly touhu nikoho následovat či se stát nějakou další vlnou… My si prostě jen myslely, že máme co říct a hlavně, že teď už to říkat smíme, a tedy i budeme.
AH: Nestudovala jsem vlny feminismu, jen vím, že některé přístupy mi nebyly a nejsou blízké. Myslím tím velmi tělesné a až zraňující exhibice, i když rozumím, že na určité problémy dokážou upozornit veřejnost burcujícím způsobem. Také si myslím, že prolínání mužských a ženských světů má něco do sebe, i když je to mnohdy víc než jen trochu boj. Tady už z toho dělení vidíte, že jsem značně retro.
Jak na vás reagovala kritika? Co kolegové? Zkrátka tehdejší výtvarná scéna?
OF: Některé reakce si dodnes pamatuju, tu o jeřábnicích jsem už zmínila. Další samostatnou kapitolou byl tisk – někdy byl milostivý a psal o nás například: „O dámách se sice říká, že jsou feministky, ale nebojte, jsou normální! Jsou mladé, pohledné a všechny jsou vdané a mají děti.“ Někdy jsme jen valily oči, co si všechno o feminismu myslíme. Jestli se nemýlím, tak v Lidových novinách vyšel článek o feminismu, který mě citoval, byť žádný rozhovor nikdy neproběhl. Když jsem se dovolala panu redaktorovi s nabídkou telefonního čísla, aby mi mohl například zavolat, kdyby opět chtěl psát něco o tom, co si myslím, tak mi řekl, že na takový blbosti on nemá čas. Prý „kam bych se, paní, dostal, kdybych měl každému hned volat.“ Jo a taky jednou, v jakémsi časopise o zdraví, který referoval o našem Projektu Mamograf psali, že jsme projekt založily proto, že jedna z nás umřela na rakovinu prsu. Pamatuju si, že mi volala Madla a říkala: „Olino, to budu asi já, protože jsem z vás nejstarší.“
No a pokud jde o kolegy – tak ti nám nejvíc vyčítali, že jsme skoro (doufám, že ne úplně) rozložily Unii umělců tím, že jsme ve skupině jen tři a máme stejný počet hlasů (jeden), tedy stejně jako třeba třísethlavá skupina jakýchsi regionálních výtvarníků, nebo že si Projektem Mamograf děláme nezaslouženou reklamu, a to že není fér.
Však taky část holek z KOZY NOSTRY po dvou letech odešla, neb stále slyšely, že v ženské feministické skupině si akorát tak zkazíš jméno, žádný galerista ti už nikdy nic neprodá, nikdy už nedostaneš žádný výstavní termín, nebo dokonce cosi o našich ubohých manželích, kterým se v práci budou posmívat, zatímco jejich matky jim budou nadávat, kohože si to vzali.
MC: Takže ke kolegům a kritikům. „Kolegové umělci zdrhli. Číhali na ně pod oblouky. Ryc a už ji měly v zádech až po střenku. Každému podle jeho skutků. Nejprve vyrovnání účtů. Ding – dong. Hovnivále, k zemi!“ (citace AI féérie – „TŘI“).
Další citace z dobového tisku: „Své neobyčejné ženství doplňují dámy pravým mužským siláctvím, s nímž realizují festovní divoké malby a velmi divoké smalty. Umělecká hodnota těchto skurilních děl a původnost myšlenek je však problematická.“ Anebo: „Jejich barevný plakát, obálka katalogu je kýč hodný venkovského šantánu.“ Nebo „KOZA NOSTRA v Mladé frontě je sbírkou dobře patologicky motivovaných nápadů.“
Mělo to vliv na ukončení společných aktivit? Byla to reakce na přetrvávající přehlížení žen, kdy je vnímáme jako múzy nebo pomocnice?
OF: Já bych s KOZOU byla bývala ráda pokračovala, takže tohle je spíš otázka na holky. Ale samozřejmě i mně bylo jasné, že dostat například výstavní termín bude v nejbližší době v podstatě nemožné, předběhly jsme totiž dobu a byl na nás upřen nemilosrdný a odsuzující zrak. A to nejen proto, že jsme byly ženská skupina, navíc označená termínem feministická, ono možná stejně vadilo i to, že jsme si ze všeho a všech dělaly legraci. A sranda, přátelé, ta se neodpouští už vůbec. Minulý rok mě napadlo, že bychom mohly naši KOZU NOSTRU obnovit a udělat poslední retrospektivní výstavu, než ji necháme zdechnout úplně. A tak jsem přesvědčila holky, že to zkusíme ještě jednou i přes to, že nás už dohromady nespojuje ani téma, ani stejný smysl pro humor. Ale takový je život a ani KOZA už nemůže bečet nad rozlitým mlékem. Leda by se objevily nové kozy, ale my samy jsme na kůzlata už trochu staré.
MC: Jak jsem již zmínila, galeristé se ke mně chovali dobře, ekonomicky spokojenost a jako žena v pohodě.
AH: Neměla jsem takovou uměleckou sebejistotu, aby mě zřejmý nezájem kolegů a galeristů nedonutil pochybovat, zamýšlet se nad tím, jestli ta chyba není v mé práci. Je přesvědčivá, může to vůbec někoho oslovit, co když je všechno špatně? Pak ale zvítězilo moje sobectví a tvořila jsem pro sebe, pro tu radost a skoro se mi chce napsat hmatatelné potěšení z procesu, kdy něco pod mýma rukama vzniká. Jo, a klidně budu kromě jiného taky múzou, nic proti nim. Múza je pro mě totiž jiným názvem inspirace.
Ty reakce naznačují, že umělkyně nikdy nemůže udělat nic „správně“, buď by byla sentimentálně změkčilá, ale když ne, tak jde nepochybně o „mužské siláctví“. Vnímaly jste, že se od vás jako žen čeká nějak předem definovaný typ tvorby? Třeba i materiálově, technikou zpracování?
OF: Víte, i kritik či novinář, nakonec stejně jako umělec, může být debil. Takže řídit si život či tvorbu podle toho, co někdo říká či píše, není možné, pokud to není nutné pro elementární přežití, například v totalitních režimech. Zatím máme svobodu, takže to řešit nemusím a dělám, co chci a jak chci a naprosto se neohlížím na to, je-li to přijatelné, ať už pro diváky, kupce či teoretiky, tím však nechci říct, že mě jejich zájem netěší. Těší, samozřejmě. Ale, nakonec, až na pár výjimek byl umělec vždycky chudej, že jo? Odměnou mu bylo to, že celý život dělal, co ho baví. A mě život baví a přeju to i všem ostatním.
MC: Vůbec tak neuvažuji.
AH: Tedy, ono je těžké, aby si média všimla jakékoliv tvorby (tedy pokud nejde o celebritu), a aby z toho vzešlo něco jiného než čistě povrchní soudy anebo tak trochu drby. Obecně bych to viděla tak, že od mužů se očekává umění, které pohne světem, a od žen takové umělecké přicmrndávání. Snad se to pomaličku mění.
Vy jste se ozvaly s ženskou agendou, tématy v době, kdy to bylo evidentně velmi riskantní, zároveň jste se distancovaly od levicového západního feminismu. Jak vnímáte mladší generace žen a nejen umělkyň, které tematizují sexuální násilí, strukturální znevýhodnění, téma péče, body positivity, otevřeněji formulují své nároky apod. Cítíte v tom nějakou kontinuitu s vaším intuitivním feminismem?
OF: Nevím, jestli se dá takto paušalizovat. Ano, doba je jiná, tužby jsou jiné, mladí jsou jiní, vztahy jsou také trochu jiné. Doba je agresivnější a neústupnější a holky hlásící se k feminismu možná také. Ale kontinuitu s ženskou otázkou i tématy samozřejmě nejspíš cítíme všechny, jen každý člověk k tomu prostě přistupuje jinak a ztvárňuje to jinak. Dnešní mladé výtvarnice se možná, narozdíl od nás, inspirují u svých západních kolegyň a mají na co navazovat. My si holt šlapaly svou cestičku.
MC: Mladé ženy jsou silné a postarají se o sebe samy. Ochranu a lásku potřebují staří a křehcí lidé, kteří mnoho překonali a zažili, lidé postižení a znevýhodnění, kteří většinou nemají sílu ani chuť mít nějaké nároky směrem k sobě.
AH: Všeobecně jsou ženy přece jenom sebejistější, asi i silnější, držím jim ale každopádně palce, aby vytrvaly. Témat, na která je třeba upozorňovat, rozhodně neubývá, ovšem vídám spíš ta momentálně populární. A kontinuita? Ta buďto je, nebo není, to je opravdu individuální, takhle se to shrnout nedá. Jsem žena, pracuju a chci tvořit. To mi vyplňuje bohatě můj čas. Navštívené výstavy mě v poslední době často prakticky neoslovily. Pečlivě proto vybírám, kam se půjdu podívat. Asi proto mám pochopení pro kolegy, kteří se také drží spíš ve svých ateliérech a nejsou to lvi salónů a předem jim odpouštím, když na naši výstavu nedorazí:). Jsou i další a mnohá témata, která poutají moji pozornost, a to i mimo vyloženě ženskou agendu.
A bylo přijetí výstavy KOZA NOSTRA RELOADED třeba dnes jiné než tehdy, kdy jste byly obviňovány i z bezprecedentně pozitivního počinu, jakým byl Mamograf?
MC: V návštěvnosti letošní výstavy byla převaha žen v rozumném věku, ale postrádala jsem množství krásných mladých mužů. Snad se neobávali vstoupit, ale prostě jako já na výstavy nechodí, nebo dávají přednost kopané.
Takže za mě vážení a milí spoluobčané, vlastencové, upřímní krajanové, rodiče, přátelé milí, sestry a bratrové – ať vás baví uléhat i vstávat – protože svět je divukrásná zahrada.
AH: Připadá mi, že veřejnost nezajímá KOZA NOSTRA a naše práce o nic víc než před lety. Ráda bych se mýlila. Naštěstí máme dost přátel, ať už z oboru nebo mimo něj a ti nám dopřávají pocit, že je naše úsilí oslovuje. Také kurátor naší poslední výstavy Mirek Vodrážka věnoval přípravám a rozhovorům s námi spoustu svého času a energie a myslím, že nám tím dodal elán i do budoucna.
OF: Ono se to teď, těsně po konci výstavy, špatně porovnává. Protože, pokud bych měla soudit podle toho, jak se třeba zajímají o výstavu média, tak tenkrát o nás psal kdekdo. Byly jsme v novinách – včetně těch největších, v časopisech – včetně těch nejznámějších, na TV obrazovkách státních i soukromých, mluvily jsme na různých rozhlasových stanicích… ale výstavní termín nám už nenabídl nikdo.
Teď po těch 32 letech o nás také vyšlo pár článků, mluvila jsem v Rádiu Vltava, ale to je asi tak všechno. Dokonce se ukázalo, že je problém i se založením stránky na Wikipedii. Toto privilegium nám nebylo dopřáno. Ale kdo ví, možná že než se
odebereme do věčných kozích lovišť, se Wikipedie obměkčí, a tak za sebou budeme moci zanechat i svou nezaměnitelnou kozí digi stopu. A třeba nám i nějaká galerie nabídne termín. Nejlépe ta Národní či Středočeská, ale nepohrdneme samozřejmě ani Doxem či Platem. Anebo taky ne, mééé.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás