Na výročí popravy Milady Horákové, která byla odsouzena k smrti ve vykonstruovaném politickém procesu za velezradu a špionáž, se jako obvykle vyvěšovaly na různých veřejných budovách obří plakáty s její podobiznou a heslem „Zavražděna komunisty“. Její smrt je taky to jediné, co si z jejího života vůbec připomínáme. Veřejné aktivity Milady Horákové ani její politická agenda už se pak často nedostanou ke slovu. Během letošního výročí její popravy vyšla studie v časopise Historie-Otázky-Problémy od Ivana Kafky, který se zaměřil na její poválečnou činnost. Během první republiky se Horáková angažovala zejména v ženském hnutí, ale v poválečném období se začala více angažovat i jako politička, přičemž její politické názory šly v duchu tehdy převládajícího směřování československé společnosti k socialismu. Jak vypadala její konkrétní politická agenda? Čeho se týkaly její tehdejší spory s komunistickou stranou? A čím se vyznačují historiografická zpracování života Horákové?
Československo patřilo po svém vzniku k nejvíce progresivním zemím, co se týče otázky ženských práv. Ženy mohly volit, objevilo se několik žen poslankyň, které už po roce 1918 působily v revolučním sboru, jako Fráňa Zemínová, Božena Viková-Kunětická nebo Luisa Landová-Štychová, a můžeme zmínit také článek 106 československé ústavy, který zakazoval diskriminaci na základě pohlaví nebo třídy. Kdo všechno vlastně reprezentoval ženské hnutí u nás?
České ženské hnutí bylo poměrně široké. Nejznámější a největší ženskou organizací byla Ženská národní rada, založená roku 1923 Františkou Plamínkovou. Tato organizace zastupovala především zaměstnané ženy ze středních vrstev, takže typicky úřednice, právničky, lékařky a podobně. Každá společenská vrstva měla samozřejmě jiné zájmy, například sociálnědemokratické a komunistické političky zastupovaly především zájmy dělnic, to byl případ již zmíněné Luisy Landové-Štychové. Tady bych připomněl, že levicové strany pravidelně mívaly nejvyšší počet poslankyň, ačkoliv obecně bylo zastoupení žen v dolní komoře Národního shromáždění velmi nízké, obvykle se pohybovalo kolem čtyř procent.
Velkým tématem, kterým se Horáková zabývala, byla sociální politika. Vyjadřovala se například k zákonům, které postátňovaly péči o děti a mládež, byla také zpravodajkou u zákona o opatřeních bytové péče.
Hlas venkovských žen pak reprezentovaly političky napojené na agrární stranu. Z tohoto prostředí vzešlo několik zajímavých osobností, například Ludmila Zatloukalová-Coufalová, která se počátkem třicátých let stala naší první ženou-starostkou, zmínit můžeme také Marii Tumlířovou, první doktorku technických věd v Československu, která se rovněž angažovala ve Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Tehdejší doba byla mnohem méně individualistická než ta naše, takže pro ženy i pro muže bylo přirozené se nějakým způsobem angažovat, ať už v politických stranách nebo ve spolcích.
Souhlasil bys s tvrzením, že Československo patřilo v ženské otázce v tehdejší době k těm nejprogresivnějším zemím?
Po pádu monarchie u nás nastala určitá demokratizační vlna, takže se podařilo přijmout řadu progresivních zákonů. Ženám bylo například povoleno studovat na většině vysokých škol, to v předválečném období nebylo možné s výjimkou filozofické a lékařské fakulty. Také bylo uzákoněno volební právo pro ženy, což v té době nebylo samozřejmé. Připomeňme, že například Francouzky získaly volební právo až ve čtyřicátých letech, Švýcarky dokonce až v letech sedmdesátých. Do ústavy z roku 1920 se také dostal paragraf, v němž bylo uvedeno, že výsady pohlaví se neuznávají. Celkově ale měla ženská práva v Československu samozřejmě své limity. Problémem bylo, že v řadě oblastí se ona zásada rovnosti deklarovaná v ústavě neuplatňovala. Takovou bolavou oblastí bylo zejména rodinné právo. V té době stále platil občanský zákoník z počátku 19. století, který byl sice několikrát novelizován, ale v řadě ohledů pokrokovější části společnosti nevyhovoval. V rámci rodiny měl veškerá práva muž, pouze on mohl disponovat majetkem a měl výhradní právo rozhodovat o dětech.
Co bylo v meziválečné éře hlavním cílem ženského hnutí?
Pokud mluvíme o Ženské národní radě, tak to byla především revize zmíněného občanského zákoníku. To bylo také jedno z prvních témat, které v Ženské národní radě řešila Milada Horáková. Ona si tuto organizaci sama aktivně vyhledala už v roce 1923 ještě jako studentka právnické fakulty. Františka Plamínková byla, řečeno dnešním slovníkem, skvělá manažerka a Horákovou okamžitě zaúkolovala.
Dalším velkým tématem Ženské národní rady bylo právo žen na práci. Ženy se během první republiky poměrně těžko prosazovaly v oborech, které byly doménou mužů, a když už nějaké zaměstnání získaly, tak se pravidelně objevovaly snahy je těchto pozic zbavit. To bylo typické zejména v dobách krizí, především té velké hospodářské počátkem třicátých let nebo v letech 1938 a 1939, kdy do vnitrozemí přicházeli uprchlíci ze Sudet. Ženy byly obviňovány z toho, že mají dvojí příjem, tedy ten svůj a ten od manžela, že jsou hamižné a berou práci živitelům rodin.
Co vadilo mužům na tom, že se ženské hnutí snaží prosazovat to, co bylo obsahem ústavy?
Pro řadu mužů byla představa, že se žena například zabývá právem nebo že vykonává lékařskou praxi, jednoduše nepřijatelná. Byl tu silně zakořeněný předsudek, že se ženy na tyto pozice nehodí a nemají pro ně ani dostatečné intelektuální kapacity. Je zajímavé, že proti tomuto názoru vystupoval Tomáš Garrigue Masaryk už počátkem 20. století. On byl v tomto skutečně velmi progresivní. Říkal například, že muži i ženě náleží stejný podíl na výchově dětí nebo že ženy se hodí na intelektuální práci stejně jako muži. Ženské hnutí Masaryka velmi uznávalo, a dokonce mu k jeho osmdesátým narozeninám vydalo sborník s názvem Masaryk a ženy.
Pomáhal jim Masaryk také politicky?
Zástupkyně Ženské národní rady za ním pravidelně docházely, ale jeho role v tehdejším politickém systému byla omezená, důležitější byly osoby jednotlivých ministrů. V případě zmíněných úprav občanského zákoníku byl tou nejdůležitější postavou ministr spravedlnosti. Tuto pozici ve třicátých letech obsazovali nominanti za sociální demokracii, kteří často byli progresivním změnám nakloněni, ovšem pro prvorepublikové vlády byly typické velké koalice různých stran, kde se velmi těžko hledal kompromis, a například lidová strana jakékoliv změny v této oblasti blokovala.
Zmínil jsi sociální demokracii, která byla otevřená požadavkům ženského hnutí, ale jak na tom byly ostatní strany? Kdo měl ještě tendenci podporovat změny v této oblasti?
Výrazné ženy-političky byly spojeny zejména s národně socialistickou stranou, ať už to byla Františka Plamínková, za první republiky několikrát zvolená za senátorku, nebo Fráňa Zemínová. Už ve dvacátých letech se do strany hlásí také Milada Horáková, v této době ale její členství bylo spíše formální. Hlavní úsilí věnovala Ženské národní radě a samozřejmě také svému zaměstnání. Pracovala jako úřednice v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy, kde později získala pozici magistrátní komisařky v odboru péče o mládež.
Miladu Horákovou si spojujeme zejména s jejím působením v poválečné éře. Jak její poválečné působení ovlivnila válečná zkušenost? Čím vším si prošla během druhé světové války?
Milada Horáková se společně se svým manželem Bohuslavem zapojila do odbojové činnosti. Oba byli napojeni na Petiční výbor Věrni zůstaneme a připravovali programové dokumenty pro poválečné období svobody. Horáková měla konkrétně na starosti přípravu nové ústavy, respektive některých jejích částí. Získávala také pracovnice pro odboj prostřednictvím svých kontaktů v ženském hnutí. Na odbojové aktivity Horákové a jejího manžela se přišlo, byli zatčeni v létě 1940 a oba pak strávili zbytek války ve věznicích. Horáková jich vystřídala několik, mimo jiné byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně, kde se setkala s Františkou Plamínkovou krátce předtím, než ji nacisté popravili.
Máme doklady o tomto setkání?
Ano, Horáková na toto setkání vzpomíná v jednom svém poválečném článku. Myslím si, že to byl jeden z důležitých impulzů pro její intenzivní poválečné veřejné angažmá. Hned po válce zakládá Radu československých žen, organizaci, která navazovala na předválečnou Ženskou národní radu, a je jmenována její předsedkyní. Stává se tak po Plamínkové hlavní tváří domácího ženského hnutí.
V čem dalším ji válečná zkušenost názorově formovala?
Válka v ní probudila poněkud vyhrocený nacionalismus, což samozřejmě v období třetí republiky nebylo nic neobvyklého. Kdykoliv Horáková v poválečné éře hovoří o Němcích, tak ztrácí svůj obvyklý nadhled a je ve svém slovníku velmi emotivní. Hovoří například o jejich stádní mentalitě, označuje je jako desperáty, lupiče a násilníky a podobně. Samozřejmě schvaluje odsun německé menšiny. Za odsun té maďarské odjíždí v září 1946 jako politická delegátka lobbovat na mírovou konferenci v Paříži. O Miladě Horákové se často mluví jako o demokratce, která se vždy snažila dodržovat principy právního státu. V případě poválečného potrestání německé menšiny ale u ní šly tyto principy poněkud stranou. Horáková zde prosazuje princip kolektivní viny a na právo na individuální proces zcela rezignuje.
Jak lze obecně popsat politickou činnost Horákové po válce a jaká byla její představa o tom, jak by se mělo Československo v tomto období vyvíjet?
Předně je potřeba říct, že je skoro až neuvěřitelné, kolik aktivit Horáková v poválečném období stíhala. Už jsem zmínil, že byla v čele Rady československých žen. Dále byla poslankyní za národně socialistickou stranu a zasedala v několika parlamentních výborech. Jezdila přednášet do regionů, ať už jako poslankyně nebo jako předsedkyně Rady československých žen, chodila natáčet do rozhlasu. A nesmíme také zapomenout, že byla aktivní v mezinárodním ženském hnutí. Pravidelně jezdila na zasedání Mezinárodní demokratické federace žen, což byla tehdy nová organizace, hodně levicově orientovaná. Horáková se účastnila zasedání výboru této organizace, která se uskutečnila v Paříži, Moskvě a Stockholmu. Její aktivity měly tedy i mezinárodní rozměr. Co se týče její politické činnosti, tak její doménou byla zahraniční politika, byla mimo jiné zpravodajkou při schvalování různých mezinárodních smluv v parlamentu.
Velkým tématem, kterým se Horáková zabývala, byla sociální politika. Vyjadřovala se například k zákonům, které postátňovaly péči o děti a mládež, byla také zpravodajkou u zákona o opatřeních bytové péče. To byl zákon, který významným způsobem omezoval práva majitelů bytů – národní výbory tímto zákonem dostávaly právo umisťovat do prázdných nebo tzv. nadměrných bytů cizí nájemníky. Výrazné zásahy do soukromého vlastnictví nebyly v období třetí republiky ničím neobvyklým. Dobovým požadavkem bylo, aby se společnost socializovala, byť samozřejmě různé strany měly rozdílné představy o tom, v jakém rozsahu. V této době téměř nikdo nechtěl návrat k prvorepublikovému liberálnímu uspořádání. A nechtěla ho ani Horáková.
Definovali bychom ji v tom poválečném období především jako socialistku?
Ano, Horáková ve svých textech výslovně říká, že poválečné uspořádání má být socializující demokracie.
Horáková se zároveň v poválečné éře už neztotožňuje s feminismem. Proč tomu tak bylo?
Ženská práva samozřejmě prosazovala i nadále, šlo hlavně o ten samotný pojem feminismus. V předválečné době se Horáková jako feministka označovala, po válce ovšem začíná být feminismus spojován s prosazováním zájmů žen ze středních vrstev. To už bylo pro tu novou, „socializující demokracii“ málo. Měly být hájeny zájmy žen ze všech vrstev společnosti.
Jak jsi tady předestřel Horákové poválečné aktivity, tak to až působí, že byla všude na očích. Byla v té době všeobecně známou političkou?
Určitě byla výraznou političkou, ale třeba v rámci stranických struktur měla silnější slovo její kolegyně Fráňa Zemínová. Ta byla už za první republiky místopředsedkyní strany a místopředsedkyní poslaneckého klubu, což byla nejvyšší politická funkce, na kterou jakákoliv žena za první republiky dosáhla. Některá dnešní hodnocení významu Horákové jsou poněkud nadnesená, rozhodně například nebyla „mluvčí demokratického tábora“, jak o ní mluví třeba Miroslav Ivanov.
Když se podíváme na působení Milady Horákové v poválečné éře, jaké tam vidíš rozdíly mezi jejími politickými představami a tím, co chtěli prosadit komunisté?
Je potřeba si uvědomit, že národní socialisté byli v poválečné době s komunistickou stranou ve vládě, to znamená, že kooperace tam být musela, jakkoliv národní socialisté byli hlavní konkurenti komunistů. Ty zásadní rozdíly se týkaly toho, jak daleko by se mělo jít v reformách a strukturní proměně společnosti, například v míře znárodňování.
Čeho se v této době týkaly její konflikty s komunisty?
Týkaly se například zemědělské politiky. Horáková ve svých článcích komunisty kritizuje jako věčné revolucionáře, kteří svými experimenty rozvracejí vesnici a kteří se nehodí pro správu země v časech klidu. Horáková se zde myslím snažila cílit na konzervativnější venkovské obyvatelstvo, často bývalé voliče agrárníků, u kterých předpokládala, že jim volání po stabilizaci poměrů bude konvenovat. Těch konfliktů bylo samozřejmě více, například i na půdě Svazu přátel SSSR. Ono se to málo ví, ale Horáková byla dokonce v předsednictvu této organizace. Jedna kontroverze se týkala toho, zda má Svaz reagovat na údajnou denunciaci Rudé armády v časopise Dnešek. Komunisté žádali ostrou reakci, Horáková byla zdrženlivější a snažila se uklidňovat situaci. Byla samozřejmě v těžké pozici, protože kritika Rudé armády, to bylo za třetí republiky tabu, podobně jako třeba kritika odsunu Němců.
Proč si KSČ nakonec vybrala po roce 1948 právě Miladu Horákovou jako někoho, kdo má být popraven v politickém procesu?
Během takzvaného procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se jméno hlavy údajného spiknutí průběžně měnilo, v jednu chvíli to byla Fráňa Zemínová, poté Josef Nestával. V konečném výběru Horákové pravděpodobně hrály roli její kontakty s exilovým vedením národních socialistů. V procesu totiž postupně získával na důležitosti mezinárodní rozměr. Obžalovaní byli obviňováni ze snah rozpoutat válku a zapojit do ní západní mocnosti. Je také možné, že k rozhodnutí přispěla i její neústupnost a zatvrzelost, s níž se projevovala během výslechů, tedy že se na roli hlavy spiknutí typově lépe „hodila“.
Po roce 1989 se Milada Horáková stává symbolem boje proti komunismu. Zároveň ve své studii zmiňuješ, že existují velké nedostatky v historiografickém zpracování jejího života a politického působení. Čím to je? Co je po roce 1989 typické pro vyprávění o jejím životě?
Horáková je u nás po roce 1989 chápána především jako antikomunistický symbol. I z tohoto důvodu se většina odborné literatury o Horákové zaměřuje především na proces z roku 1950. Ostatní témata jsou pojednána spíše skoupě, například její politické aktivity po druhé světové válce. Ono je to vlastně i pochopitelné, protože její levicová politika se úplně nehodí do obrazu bojovnice proti komunismu, který u nás vytvářejí a reprodukují především pravicové strany. Na textech o Horákové, především na těch popularizačních, je patrný ještě jeden zajímavý rys, a to ten, že jsou přizpůsobovány žánru hagiografie. Jako by mučednická smrt Horákové dávala výkladový rámec pro líčení celého jejího života. Tím základním motivem je, podobně jako v legendách, konfrontace se zlem, v tomto případě s komunistickou ideologií. Dále se zde objevují motivy zasvětitelů, kteří Horákové vštěpují demokratické hodnoty jako Masaryk nebo Plamínková čili jakási obdoba křesťanského přijetí víry. Dále můžeme zmínit třeba motivy pokušení, kdy se Horákovou údajně snažili získat ke spolupráci komunisté, nebo motivy předznamenání smrti, kdy Horáková nebo lidé z jejího okolí údajně předvídali její popravu. Problematické je, že řada tvrzení o Horákové je opřena pouze o vzpomínky pamětníků a není tedy možné je ověřit. U některých vzpomínek mám navíc silné podezření, že se jedná o fabulace. Například tvrzení, že Františka Plamínková údajně donutila Horákovou, aby poklekla před stolkem, na němž byly vedle kříže umístěny fotografie Masaryka a Beneše, a aby přísahala, že nezradí jejich ideály… Jako historik bych byl při zacházení s takovýmto pramenem hodně opatrný.
Jak bychom měli podle tebe na Miladu Horákovou vzpomínat?
Když se podíváme na její celoživotní aktivity, tak se myslím jasně ukazuje, že klíčová pro ni byla snaha pomoct druhým, a to zejména těm, které bychom dnes asi označovali jako sociálně zranitelné skupiny. Ať už to byly ženy, kterým se dělo nějaké bezpráví v zaměstnání, znevýhodněné děti nebo po válce třeba pozůstalí po politických vězních. U Horákové byl vždy patrný akcent na sociální spravedlnost. Zároveň je třeba říct, že Horáková nebyla nějaká naivní idealistka. Ona vždy věděla, co je potřeba udělat, byla organizačně velmi schopná a praktická. Když se začtete do jejích parlamentních projevů, vidíte, jak byla u projednávaných zákonů vždy schopná vidět za několik rohů a uvědomovat si všechny možné konsekvence. Dovedla být také velmi tvrdá, až urputná. To je ale myslím obecnější rys u žen v politice, které aby obstály v maskulinním prostředí, musí být, jak se říká, trochu od rány. Taková byla i Františka Plamínková, ale i Fráňa Zemínová. Dochovala se nám dokonce zpráva, že Zemínová za první republiky při projednávání zákona o kněžských platech škrtila lidoveckého poslance Noska. Ale abych se vrátil k Horákové. V každém případě by měla být připomínána jako bojovnice za ženská práva. Nechci tady dělat laciné aktualizace a říkat, že Horáková by byla pro kvóty, ale máme jasně doloženo, že prosazovala, aby se zvýšil počet žen ve veřejných funkcích. Opakovaně například žádala ministra zahraničí Masaryka, aby řešil nízký počet žen v diplomatické službě, a kritizovala politické strany za to, že nedávají ženám prostor na volebních kandidátkách.
Jak by podle tebe Horáková vnímala obraz, který jsme o ní po roce 1989 vytvořili?
Pokud máme na mysli například to každoroční vyvěšování plakátů a frázovitá hesla, tak to by jí myslím bylo hodně protivné. Ona byla spíše věcný a střízlivě uvažující člověk, který si nepotrpěl na velká gesta. Ve svém článku Novoroční rozjímání z ledna 1948 dokonce přímo říká, že nemáme vzpomínat na velké osobnosti našich dějin, pokud se to nijak neprojevuje v naší každodenní práci a v našich činech. Tímto textem podle mě Horáková dává jednoznačný vzkaz těm, kteří si například vyvěšují její fotografie na sociální sítě a třeba ani nevědí, jaké hodnoty vlastně prosazovala.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás