Sedmdesát procent lidí pod 35 let si v Praze nemůže dovolit vlastní bydlení – to je skoro sto procent těch bez bohatých rodičů. V dalších velkých městech to není lepší a situace se v tomto ohledu mírně zlepšuje až v případě menších měst a obcí. Přesvědčovat za těchto okolností voliče, že Česká republika za Fialovy vlády vlastně prosperuje, musí být náročná práce. Práce, která se líp dělá markeťákům s vlastním bydlením, aby mohli o prosperitě přesvědčit aspoň sami sebe. Ani nadprůměrný plat za sofistikované PR už totiž dnes snaživému kopíkovi nevystačí na byteček v cool čtvrti – a ani v jiné čtvrti. V letech 2010, 2013 a 2014 mohly být fresh kampaně pro TOP 09 v tomto ohledu upřímnější, získat hypotéku čistě díky práci bylo tenkrát reálné. Dnes ale musí pravice i v hlavním městě mezi mladými spoléhat na děti bohatých a strach z Andreje Babiše.
Když Spolu po několika letech asociálního vládnutí mobilizuje pomocí idealismu a hodnot, chce loajalitu i po lidech, jimž odepírá právo na důstojnost a kteří jsou vládní politikou systematicky opomíjeni.
Produkce nahodilých statistik o ekonomických úspěších z dílny Spolu asi ani neměla nikoho doopravdy přesvědčit. Markeťáci jen cítili, že v této oblasti by měli vyprodukovat aspoň něco, a možná sami věřili, že není v Česku tak zle. Že tu není tak zle, koneckonců říká v rozhlase i Tomáš Halík. A když to říká kněz, proč by nemohl markeťák nebo jiný nahodilý propagandista. Například zcela mimózní údaj o růstu HDP za vlády Petra Fialy stál na jednom dobře vypadajícím číslu ukazujícím meziroční růst za první čtvrtletí roku 2025. Ještě v roce 2023 přitom česká ekonomika jako celek stagnovala. Růst HDP je jednou ze slabin vlády Petra Fialy. V ekonomickém růstu nás převálcovalo nejen nastartované Polsko, ale i další státy, byť se Evropské unii jako celku moc nedaří. Vskutku nahodilá data vypustilo Spolu ve své infografice také o údajně nízké inflaci, kdy ani nebylo jasné, o jaké údaje se jedná. Inflace přitom byla jednou z největších bolestí posledních let – způsobila pokles životní úrovně stovek tisíc českých domácností a pokles kupní síly byl jeden z nejdramatičtějších v EU.
Vládní média jako Forum 24 popírala krizi i v době její kulminace. Pavel Šafr nadával České televizi za rozhovory s chudými lidmi v reportážích a meditoval nad tím, že v Česku „děti v rodinách mnohdy nejsou vedeny k letním brigádám, řada lidí neví, že je to právě jejich zodpovědnost, jaké místo na slunci si zařídí“, a tak podobně. O dva roky později provládní influenceři ohlašují konec krize, která vlastně ani nebyla. Vždy se dá říct, že záleží na tom, s kým se srovnáváte, dodal by teolog Halík. A měl by pravdu. Oproti lidem v bombardovaných ukrajinských městech se máme v Česku skvěle, oproti lidem v bombardované a vyhladovělé Gaze naprosto báječně. Halíkova všeobecná perspektiva ovšem zcela ignoruje to, jak moc dobře se teď má například Daniel Křetínský a že oligarchická třída dál upevňuje svůj vliv nad Českou republikou. Můžeme si samozřejmě pokorně vážit toho, co máme, ale to samo o sobě nevypovídá o vládní politice. Za Babiše byl přece taky mír. Mír byl i za Klause a za Husáka. I tehdy jsme se měli díkybohu líp než lidi ve válečných zónách.
Ve skutečnosti se ekonomika teprve teď vrací na úroveň roku 2019, a to v situaci, kdy jsou prakticky všechny základní služby i zboží jako jídlo, energie a nájmy výrazně dražší, aniž by to platy mohly adekvátně vykompenzovat. Šance pro neprivilegované mladé lidi získat byt ve velkém městě spadla na nulu. Domácností bezpečně chráněných před sociálními riziky v případě větších ekonomických otřesů je přitom poměrně málo. Optimismus tedy nebude tou tajnou přísadou, která chybí v předvolebním marketingovém mixu vládních stran a mohla by vést k volebnímu úspěchu. Musí zkoušet něco většího.
Něco většího
Hlavní motivací k volbě Spolu a spol. má být – a pro její voliče nejspíše už teď je – souboj o geopolitickou orientaci země, přičemž tento souboj zahrnuje nejen samotnou zahraniční politiku, ale i některé parametry domácího systému a zachování demokracie. Když Petr Fiala tweetuje, že „Spolu není pro zákon o obecném referendu. Spolu není pro vystoupení z EU, Spolu není pro vystoupení z NATO. Myslete na to, až půjdete na podzim k volbám, půjde opravdu o všechno“, má na mysli právě toto.
Geopolitický souboj sice zabírá na idealisty, ale také vede k depolitizaci celé řady témat. Nemusí se řešit daně, dávky, platy, zálohy a další podružnosti ovlivňující životní úroveň. Ekonomický program pak může být na obou stranách barikády skoro stejný. Proputinovská SPD hlasovala před čtyřmi roky pro zrušení superhrubé mzdy spolu s ODS a hnutím ANO. Současná kandidátka za toto hnutí Markéta Šichtařová plánuje, jak bude šetřit na výdajích a uleví lidem dalším masivním škrtáním veřejných výdajů, tedy navrhuje totéž, co do zblbnutí opakuje ekonomický expert ODS Jan Skopeček. Rozdíl mezi tvrdými pravičáky z SPD a jejich měkčími variantami z ODS a STAN spočívá především v tom, odkud má podle nich přijít obávaný komunismus, zda z Východu od superoligarchy Putina a kapitalistického Ruska, nebo ze Západu od garanta největšího volného trhu na světě Evropské unie.
Ve srovnání s ruským nebezpečím a ohrožením demokracie jsou požadavky jako vyšší platy, vyšší důchody nebo omezení chudoby něčím povrchním, nedostatečně angažovaným a pro někoho dokonce vlastizrádným. Z hlediska Spolu má tento typ politické perspektivy tu výhodu, že je najednou úplně jedno, jak moc české domácnosti chudly, jak moc je bydlení pro mladé nedostupné nebo jak blbé platy mají učitelé a učitelky, a je dokonce jedno, jak moc tyto problémy byly vládě celé čtyři roky jedno.
Vláda po ruské invazi na Ukrajinu militarizovala slovník a v debatě o dezinformacích s pomocí „stratkomáka“ Otakara Foltýna vyhlašovala různé války, ale nikdy se nepustila do nepříjemných veřejných debat o tom, co případná militarizace společnosti bude vyžadovat, jaké oběti budeme muset přinést, jak se případná příprava na válku dotkne života různých skupin obyvatel, a především, jak je připravená civilní obrana a další státní složky. Nic takového. Vládní politici oprávněně poukazovali na to, že dění na východě Evropy se nedá ignorovat, ale sami na „antipopulismus“ v této oblasti odvahu taky neměli. PR tým Spolu se nás snaží přesvědčit, že ruské nebezpečí se řeší v českých volbách a o faktickou připravenost státu snad ani nejde. I pět procent HDP na zbrojení je v pojetí vlády čímsi abstraktním, co jako by se ani nemuselo platit a co nebude nikoho bolet. Lidé, kteří se dříve ptali „Kde na to chcete vzít?“ i u pár stokorun pro hendikepované děti, najednou tuto otázku vynechávají.
Past evoluce
Podle pravicové ideologie je škrtání v sociální oblasti šetřením, a tedy samo o sobě dobrou věcí, přílišné přerozdělování naopak věcí špatnou. Spolu ale tentokrát nemobilizuje tolik na ekonomický konflikt a příslib prosperity, ale především hodnotově proti Babišovi a Rusku ve jménu demokracie a havlovských tradic. Tradiční pravicový důraz na osobní zodpovědnost se tak kombinuje s potřebou bránit demokracii doma i v mezinárodním měřítku. V pravicovém narativu si chudí můžou za svou chudobu sami a neměli by od politiky chtít ekonomické benefity. V idealistickém narativu jsou pak voliči nekoaličních stran nepřátelé demokracie. Je proto logické, že se ve vypjatých časech najde někdo, kdo chce omezovat volební právo.
V roce 2010, kdy Česko procházelo těžkou ekonomickou krizí a čelilo útokům pravicové vlády na sociální práva, přišel profesor Stanislav Komárek během volební kampaně s tím, že by bylo lepší, kdyby všeobecné volební právo mohlo být omezeno, protože „vzhledem k tomu, že většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná, dochází pak ve všech podobných společnostech postupně k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje, nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit. Zadlužují se a celý tento vývoj v západním světě nepochybně skončí celoplanetární měnovou reformou po zhroucení finančního systému. To, co se zdálo být vším, přímo úběžníkem našich životů – peníze –, se ztratí jako sníh na slunci. Už při současném daňovém zatížení je podnikání činností, která ze dne na den hořkne,“ jak napsal spisovatel, filosof a biolog Komárek v článku Volební právo a evoluční past.
Po porážce ČSSD a na dlouhou dobu i celé levice v Česku a vítězství (mimo jiné Komárkovy) idey, že na chudých se má především šetřit a že rovnost je past, přišel s tím, že je potřeba omezovat volební právo, letos zase Pavel Šafr. A to ze skoro stejných důvodů jako před patnácti lety Komárek. „Problém tkví v tom, že voleb se účastní se stejným právem i lidé, kteří nedokážou společnému celku přinášet peníze a jsou závislí na sociální podpoře. V tom je totální nemorálnost všeobecného hlasovacího práva, neboť lidé, kteří celý společenský provoz financují ze svých daní, mají stejná práva jako ti, co se jenom vezou,“ píše Šafr. Problém není chudoba, problém jsou chudí. Nepřátelským aktem se v tomto prostředí stává i požadavek na důstojnou mzdu nebo důchod.
Česká vláda společně s ostatními evropskými zeměmi, s výjimkou Španělska, bez váhání kývla na Trumpův požadavek zvýšit výdaje na obranu na pět procent HDP a ani se neobtěžovala to někomu vysvětlovat, vést diskusi v parlamentu nebo něco podobného. Fialův PR tým vyčítá Babišovi podporu Trumpa a dělá si legraci z jeho starších výroků na toto téma i z Babišovy proměny poté, co Trump začal vyhrožovat cly. Premiér Fiala ale schválil další ekonomickou a politickou závislost na USA, tentokrát už bez skrývaček a bez řečí o partnerství a spojenectví z americké strany – jednoduše budeme platit Američanům za ochranu před Ruskem. Dělat si legraci z Babiše je pěkné, ale plnit Trumpova přání, a ani neceknout, věc druhá. A ta druhá je reálná. Že je Babiš šašek, trumpista a spojenec Orbána, na tomto faktu nic nemění.
Přípravy na konec
V jednom z nejvlivnějších levicových komentářů tohoto roku Naomi Klein a Astra Taylor popsaly „fašismus konce světa“ jako mix apokalyptismu, survivalismu, náboženského fanatismu a nacionalismu v éře klimatického rozvratu a války o zdroje. Na rozdíl od fašistů z časů Mussoliniho, kteří slibovali po období nezbytných obětí a očistných turbulencí zlatý věk, dnešní krajní pravice hlásá nutný boj o zdroje a přežití nejsilnějších, po kterém ale žádný zlatý věk přijít nemá. Jde o preperství pro oligarchii a nabídku této mentality i bohatým národům, které budou schopny brutálně vyřadit nechtěné lidské bytosti.
Superbohatí přátelé Donalda Trumpa z řad tech oligarchů mají celou řadu koncepcí zajišťujících postapo luxus pro úzkou skupinu přeživších. Rozlehlé bunkry na odlehlých ostrovech jsou jen začátkem, strategie EXITu, která znamená budování korporátních high tech měst pro superbohatou elitu, ale podle Tray s Klein zavrhuje „svou odpovědnost vůči ostatním, vůči dětem, které milujeme, i vůči všem ostatním formám života, s nimiž sdílíme tuto planetu jako domov“, tedy solidaritu s lidstvem. V podobě MAGA nacionalismu pak tuto preperskou strategii trumpismus nabízí i Američanům, kteří mají dostat záruky, že se zatočí se všemi příchozím i těmi, kdo by omezovali přístup ke zdrojům nutným k přežití v podmínkách postupného klimatického kolapsu. Nacionalistická hnutí a politika tvrdé ruky v bohatých státech dělají víceméně totéž všude – slibují vykázání všech přivandrovalců a nulové ohledy proti cizákům a narušitelům.
Trump ve svém nedávném Big Beautiful Bill seškrtal řadu sociálních opatření, včetně dostupné zdravotní péče, pro víc než milion lidí a naopak nalil rekordně velké prostředky do armády a dalších silových složek včetně novodobého antimigrantského gestapa – ICE. Na mezinárodním poli Trump celkem snadno donutil své „evropské spojence“, aby se zavázali k něčemu podobnému. Udržet – oproti USA – přece jen sociálnější evropské společnosti by při takových investicí do zbrojení bylo pro většinu zemí skoro nemožné. Model přežití nejsilnějších uvnitř jednotlivých společností by se rozšířil ve své brutální podobě, jakou by byl například konec všeobecné zdravotní péče. Pokud se nepodaří probudit opravdové a radikální levicové hnutí, bude tento vývoj dál posilovat krajní pravici.
Od samého začátku Fialova premiérování různí komentátoři s různými motivacemi připomínali, že svojí asociálností vláda vytváří podmínky pro vzestup oligarchického hnutí ANO a přidružených ultrapravicových extremistů. Když Spolu po několika letech asociálního vládnutí mobilizuje pomocí idealismu a hodnot, chce loajalitu i po lidech, jimž odepírá právo na důstojnost a kteří jsou vládní politikou systematicky opomíjeni. Když k tomu vládě oddaný publicista Šafr dodává, že by chudí neměli mít volební právo, protože jsou chudí, přitakává logice světové oligarchie. Oligarchie okolo Trumpa nebo Putina necítí žádnou solidaritu se zbytkem lidstva. Přednost dává bunkrům a high tech městům budoucnosti. Názor, že si za svou chudobu (a bohatství) může každý sám a netřeba chudší zohledňovat, je přesně ta politická ideologie, kterou oligarchie potřebuje slyšet.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás