V době, kdy se světové mínění ohledně toho, co se děje v Gaze, začíná měnit a sílí přesvědčení, že Izrael by měl přestat páchat válečné zločiny, to mají někteří čeští komentátoři i intelektuálové těžké. Jak to udělat, aby dál dokázali vnímat sami sebe jako ty, kdo jsou na správné straně dějin, a nemuseli projít žádnou sebereflexí? Jak se ctí vybruslit ze současné situace, aby je to nebolelo? Mají dávat najevo, že oni soucítí s obyvateli Gazy a jsou kritičtí k tomu, co dělá izraelská vláda (což ostatně přece vždycky nějak byli) a teď už to je opravdu přes čáru? Nebo dál jen pokračovat v přebírání izraelské propagandy v naději, že se to celé nějak přežene a vše se vrátí do starých kolejí, kdy Izrael byl vždy ve všem v právu? Oblíbenou strategií různých influencerů na sociálních sítích je nyní tvrdit, že až dosud byl postup Netanjahuovy vlády víceméně v pořádku, ale v poslední době, tedy od posledního porušení příměří, už to trochu přehání.
S rostoucím povědomím o utrpení obyvatelstva Gazy narůstá také kognitivní disonance u těch, kteří hrůznou situaci v Gaze dosud neviděli nebo nechtěli vidět.
Ovšem nejjednodušší cestou, jak se vyhnout sebereflexi, je označit někoho jiného, kdo tu naši kultivovanou debatu o izraelské intervenci v Gaze celou dobu kazil, a přenést na něho symbolickou vinu. Celkem nepřekvapivě se nabízí ti, kdo na válečné zločiny Izraele od začátku upozorňovali. Terčem se tak stává levice, Greta Thunberg nebo palestinismus. Jde o typické odvedení pozornosti od jediné důležité otázky, totiž jak zastavit genocidu v Gaze.
Alkhatib versus zbytek světa
Jedním z mistrů odvádění pozornosti je bezpochyby komentátor Jan Fingerland, který na stránkách Českého rozhlasu píše dál své rozbory situace, aniž by jen v náznaku přehodnotil svůj dosavadní přístup. Doslova každý Fingerlandův text k tématu je perlou, která by vyžadovala uvedení na pravou míru. Ten poslední zesměšňuje aktivisty z lodi Madleen, která se snažila dopravit humanitární pomoc do Gazy a upozornit na strašnou situaci lidí, kteří tam trpí. Je ale i „o ideovém kánonu určitého proudu levice, ke kterému patří určitý soubor stanovisek a témat, vedle klimatu a Palestiny také kolonialismus, kapitalismus, institucionální rasismus v USA nebo postavení některých menšin.“ Představitelé tohoto levicového proudu jsou podle Fingerlandova komentáře užiteční idioti. Jako důkaz, že levice skutečně svým postojem celou situaci jen zhoršuje, vytahuje autor totiž Ahmeda Fouada Alkhatiba, palestinsko-amerického humanitárního aktivistu a blogera, který „západní aktivisty považuje za pozéry a za příslovečné užitečné idioty Hamásu.“
Je příznačné, že Fingerland zcela pomíjí stanoviska mnoha humanitárních a nevládních organizací, četných světových intelektuálů, mezinárodních soudů a dnes už vlastně téměř celého světa, aby proti nim postavil názor jednoho člověka. Vybere si pochopitelně někoho, kdo žije v představě, že kdyby se to tak nehrotilo, byla by domluva snazší. Lidé, kteří si myslí, že pokud se bude méně tlačit na pilu, bude dohoda možná, se objevují ve všech společenských bojích. Neuvědomují si, že kdyby neexistovaly radikálnější proudy protestu, v roli extremistů by se ocitli oni sami, pokud by si tedy vůbec troufli svůj názor v takovém případě veřejně vyslovit. Jen díky radikálnějším hlasům mohou totiž zastávat svou umírněnou pozici. Jak by to dopadlo s Palestinou, kdyby svět mlčel, si lze domyslet třeba už jen z toho, jak Izrael postupně zabíral Západní břeh v době, kdy osud Palestiny nebyl ve světě tématem. Dvoustátní ani jiné řešení se za tu dobu nepřiblížilo ani trochu, právě naopak.
Levicová víra – palestinismus
Ve vytváření obrazu vychýlených a svým způsobem směšných odpůrců genocidy se nyní vyznamenal také literární historik a vysokoškolský pedagog Martin C. Putna. Ve svém komentáři Palestinismus jakožto nové náboženství se na rozdíl od Fingerlanda přeci jen distancuje od současné izraelské vlády, aby však následně přišel s pojmem palestinismus, který podle něj „souvisí s větší tolerancí vůči terorismu, se zničením Izraele, s nenávistí k Západu a Americe a kapitalismu a ovšem s antisemitismem.“ Palestinismus je podle Martina Putny pro část společnosti, speciálně pak pro mladou levicovou generaci, součástí její kolektivní identity. Je to „víra, že existuje odvěký palestinský národ; že tento národ je nevinnou obětí nespravedlivého západně-koloniálního útlaku; že tento národ trpí víc než kterýkoli jiný národ na světě a že tomuto národu je tudíž dovoleno cokoliv.“ Toto své tvrzení ovšem Putna nedokládá příklady, kdy je podle vyznavačů palestinismu Palestincům dovoleno cokoliv, ale uvádí každou snahu upozornit na probíhající genocidu, se kterou se setkal a která mu byla nejspíš protivná. Sám Martin Putna je přitom s to nahlédnout, že „kroky Netanjahuovy, Smotričovy a Ben Gvirovy vlády přinášejí bolest arabskému obyvatelstvu Gazy, a přitom nepřinášejí ani bezpečnost Izraeli, ani zničení Hamásu.“ Putnovi tak zřejmě vadí, že někdo nezměrné utrpení civilistů v Gaze považuje za natolik zásadní téma, že k němu nemlčí. Nebo že protestuje příliš vehementně a příliš často. Jakoby se slušelo upozorňovat na genocidu jen za určitých okolností a hlavně decentně.
Obzvlášť rafinovanou podobu údajného náboženství „palestinismu“ představuje podle Martina Putny skutečné náboženské myšlení palestinských křesťanů. Bludem palestinského teologa osvobození Naima Ateeka má být jeho údajná koncepce Palestinců jako vyvoleného mesiášského národa. Kromě toho jsou podle Putny palestinští teologové a vůbec křesťané jen užiteční idioti pro palestinské muslimy, kvůli nimž ovšem podle něho zároveň skoro všichni palestinští křesťané z Palestiny již odešli.
Ve skutečnosti ovšem palestinští křesťané odcházejí především kvůli okupaci a v relativně větší míře než muslimové zejména proto, že je pro ně emigrace z různých důvodů jednodušší.
Jak ve své odpovědi na Putnův komentář zmínil už Filip Outrata, který se palestinskou teologií skutečně zabývá, v Ateekově myšlení žádná mesiánská koncepce palestinského národa není. Jeho teologie naopak vyrůstá z otázky, jak mohou dnes palestinští křesťané číst biblické texty o zaslíbené zemi a vyvoleném lidu. Texty, které byly židovskými i křesťanskými teology v posledních desetiletích opakovaně zneužívány k ospravedlňování útlaku Palestinců. Základním požadavkem na adekvátní teologickou odpověď z palestinské strany je podle Ateeka odmítnutí nacionalismu.
A tak v přímém přenosu sledujeme, jak někteří izraelští političtí a náboženští vůdci používají odkazy k biblickým textům jako průhledné výzvy k vyhlazování Palestinců (například jejich označením za Amálekovce, které měli podle Deuteronomia 25,17-19 Izraelci beze zbytku vyhubit). Zároveň odchod Palestinců předpokládá i křesťanským sionismem formovaný americký velvyslanec v Izraeli, který se domnívá, že palestinský stát by měl vzniknout v nějaké jiné muslimské zemi. A v tomto kontextu považuje Martin Putna za relevantní problém Ateekův neexistující koncept vyvoleného palestinského národa, údajně zvráceně překrucující jinak patrně neproblematický koncept biblický.
Kritika teologie za časů genocidy
Hlavní problém Putnova komentáře ovšem nespočívá v mylném popisu Ateekovy teologie. Otázka, zda a jak palestinská teologie osvobození pracuje s nějakými prvky konceptu vyvolení, by koneckonců v lepších časech snad i mohla být tématem debaty na teologické konferenci. Nyní však jsou tyto poznámky k Ateekově teologii jen obzvlášť temnou podobou symetrizace izraelsko-palestinského konfliktu, kde jako by dávalo smysl proti sobě stavět na jedné straně hladovějící a dennodenně umírající civilisty a na druhé ne dost ortodoxní teologii osvobození. Ve skutečnosti právě představa, že kritika Ateekovy teologie je jakkoliv relevantní v diskusi s lidmi, kteří se staví proti masakrování obyvatel Gazy, stojí v nejhorší tradici teologického antijudaismu a antisemitismu, jejímž příkladem byl třeba německý evangelický teolog Gerhard Kittel. Také ten ještě v roce 1942 považoval své kritické studie starověkého „světového židovstva“ za relevantní příspěvek k „židovské otázce“ své doby, aby se po válce hájil, že jeho práce měla pouze vědecký charakter a nelze ji srovnávat s vulgárním antisemitismem.
Jaké jsou skutečné motivy těchto a podobných textů se lze jen dohadovat. Nabízí se například spekulace, že s rostoucím povědomím o utrpení obyvatelstva Gazy narůstá také kognitivní disonance u těch, kteří hrůznou situaci v Gaze dosud neviděli nebo nechtěli vidět. Čím dál tím nepatřičněji však působí také shazování a zesměšňování těch, kdo se alespoň symbolicky na obranu Palestinců stavěli a staví.
Autorka je redaktorka Alarmu, autor je biblista, působí na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás