Kdyby probíhala anketa se zadáním „Jmenujete českou politickou stranu, která nenávidí přírodu“, nejspíš by i bez nápovědy první místo s velkým náskokem obsadila ODS. Její zakladatel Václav Klaus straně v tomto ohledu položil pevné základy z betonu a ukázal, jak popírat realitu veškerého žijícího světa. Jeho myšlenky ve straně bohužel stále žijí.
Málokdo by čekal, že z připravované novely zákona o ochraně přírody z dílny ministerstva životního prostředí se díky několika pozměňovacím návrhům především poslanců Petra Bendla a Jana Bureše za ODS stane drama, které může skončit přeměnou národních parků v parčíky okolo developerských projektů, hotelů a sjezdovek. Výčet toho, co všechno hrozí, je poměrně neuvěřitelný i na české poměry.
Celková rozloha národních parků činí v Česku 1,5 procenta území, což nás řadí na spodní příčky v Evropě. Přesto mají poslanci strach, aby se to náhodou s ochranou přírody nepřehánělo.
Podle předložených návrhů se má například změnit poslání národních parků, které by se nově měly starat o rozvoj obcí. V jednotlivých zónách by se mohlo začít kácet, nebo dokonce vytvářet holoseče a nařízen by byl také odstřel zvěře. Cílem národního parku by byla produkce dřeva, a to dokonce i v první zóně ochrany, a návrh také ruší podmínku, že turistické využití nesmí být na úkor přírody. Návrh dále označuje výstavbu bytových domů za veřejný zájem. Správa národního parku by dokonce ztratila možnost regulovat automobilovou dopravu na území parku, takže by lidé konečně mohli do prvních zón dojet v pohodlí svého SUV. Aby to bylo příjemnější, v zimě by bylo možné cesty upravit chemickým posypem. Současně by došlo k posílení pravomocí obcí v radách národních parků tak, že by bez jejich souhlasu nebylo možné udělat vůbec nic. Z parků chránících přírodu by se staly lunaparky chránící zisky developerů.
ODS se sice chlubí, že zakázala propagaci komunismu, což považuje za vrchol svého boje proti totalitě, želbohu totalitu mají v hlavě především její poslanci. Jejich návrhy by totiž vrátily ochranu národní parků až před rok 1952, což by znamenalo, že citlivěji přistupovala k ochraně přírody i vláda Klementa Gottwalda.
Je nepochopitelné, jak může tak hrůzné návrhy někdo splácat dohromady a přilepit k projednávanému zákonu. Nicméně třeba Jan Bureš se za svůj příspěvek k destrukci světa nestydí, nechodí kanály, ale chodí do médií hájit své návrhy. Zde pak tento absolvent VŠE pronáší moudra typu: „Já tam pouze zavádím to, že by měly ekosystémy být funkční. To znamená, neměly by být nefunkční.“
Možná je škoda, že poslanec Bureš neupře svůj pohled jinam nebo se nezkusí dívat z většího nadhledu, protože pak by zjistil, že žijeme uprostřed dysfunkčního a rozpadajícího se ekosystému planety, což je důsledek činnosti lidí. Představa, že se díky našemu dohledu stane z národního parku funkční ekosystém, a to v důsledku výstavby hotelů nebo těžby dřeva, jde daleko za hranice parodie. Ve skutečnosti jsou prostředí národních parků jediným místem v republice, kde se ekosystémy blíží čemusi funkčnímu a životaschopnému.
Setrvalý boj o podobu národních parků je s námi již od samotové revoluce – od té doby zahrádkáři, lesníci a betonáři prosazují představu národního parku coby uklizeného stromořadí s hotely a vedou setrvalou válku za tezi, že si les či příroda vůbec bez člověka nedokáže poradit.
To v obsáhlém dopise poslancům a detailním rozboru navržených přílepků komentují ředitelé národních parků: „Ukázalo a ukazuje se, že je často nejrychlejší, nejefektivnější a také nejlevnější prostě nedělat nic. Pro člověka je ovšem zároveň velmi těžké si připustit, že příroda se bez jeho zásahů obejde.“
Je to vlastně záhada: jak vůbec kdy mohla příroda existovat bez parkovišť, wellness center a sjezdovek, bez developerských projektů? Bendl s Burešem a pár dalšími si to každopádně představit neumějí, čehož výsledkem je guláš devastujících návrhů, který ředitelé parků vystihují slovy: „Pozměňovací návrh snoubí zahrádkářské představy o národním parku s představami developera.“
Celková rozloha národních parků činí v Česku 1,5 procenta území, což nás řadí na spodní příčky v rozloze národních parků v Evropě. Přesto mají poslanci strach, aby se to náhodou s ochranou přírody nepřehánělo, aby nebyla nadřazena lidem. Proti likvidačním návrhům se zvedla vlna odporu, od ředitelů národních parků přes odbornou veřejnost až po tu širokou. Není se co divit. Na spočítání národních parků v Česku nepotřebujete ani všechny prsty jedné ruky. Zbyde vám například prostředníček, kterým můžete vyjádřit názor na pozměňovací návrhy poslanců zastupujících zájmy betonu a asfaltu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás