V polovině března proběhly v Bělehradě masivní demonstrace proti režimu prezidenta Aleksandra Vučiće. Na hlavním náměstí se jich zúčastnilo před 300 tisíc lidí. Vyvrcholily jimi protesty, které Srbskem zmítají už od listopadu loňského roku. Došlo i na konfrontaci s policejními jednotkami. Podle oficiálních srbských médií bylo zatčeno 22 lidí a úřady hlásí také 56 zraněných. Mezinárodní média si ale všimla ještě jednoho neobvyklého aspektu demonstrací. Během patnáctiminutového protestního ticha se prý v jedné části náměstí ozval nepříjemný vysoký tón, který způsobil paniku a přinutil dav, aby se rozprchl mimo dosah zvuku. Nezisková organizace Bělehradské centrum pro bezpečnostní politiku (Beogradski centar za bezbednosnu politiku) následně obvinilo srbskou policii, že při potlačování protestů používá zakázané zvukové zbraně, tzv. akustické zařízení s dlouhým dosahem (long-range acoustic device – LRAD).
Zatímco konvenční zbraně za sebou nechávají hmatatelnou spoušť, po těch zvukových zůstávají jen dezorientovaní a rozrušení lidé.
„Panoval klid a mír a najednou jsme slyšeli něco, co nešlo vidět… Byl to zvuk, který se na nás valil, zněl jako svištění,“ cituje americká stanice NPR Ilicu Sunderic, účastnici bělehradských demonstrací 15. března. „Lidé se najednou hnali směrem k chodníku do bezpečí, protože měli pocit, že se k nám po ulici něco pohybuje.“ Tlumený zvuk podle Sunderic trval jen dvě nebo tři sekundy, ale byl „velmi děsivý, jako zvuk z pekla,“ prohlásila v rozhovoru pro americké veřejnoprávní rádio.
„Je to odporná lež,“ odmítl použití zvukových zbraní prezident Vučić a vzkázal, že šíření dezinformací je trestné. Následně se ale na internetu objevily záběry, na nichž lze na korbě policejního nákladního auta stojícího u budovy parlamentu identifikovat akustické zařízení řady LRAD 450XL. Srbský ministr vnitra Ivica Dačić musel následně přiznat, že tzv. akustické dělo byl skutečně na náměstí přítomno, ale podle něj nebylo aktivováno ani použito. Informoval také o tom, že bělehradská policie v roce 2021 koupila od americké armády akustické zařízení s dlouhým dosahem (LRAD), používá je ale pouze povoleným způsobem – tedy k šíření výzvy davu, aby se rozešel. „Takovéto zařízení se dá jednoduše koupit na eBay. Nechápu, co je na něm neobvyklého,“ diví se Dačić.
Opozice ale má jiný názor. „Zatím jsme nikde neviděli takový efekt. Bylo to naprosto neobvyklé,“ popisuje mluvčí lidskoprávní organizace The Omega Foundation, která prozkoumala dostupné záběry z demonstrací i výpovědi svědků. Zvuk údajně šel z ulice Kralja Milana a měl dosah až 500 metrů. „Ulice se vyprázdnila, bylo to jako když Mojžíš nechal rozestoupit Rudé moře,“ cituje zpráva jednoho svědka incidentu.
Neviditelný nepřítel
O incidentu v Bělehradě z poloviny března referují mezinárodní média s poukazem k „záhadné akustické zbrani“. Zase taková velká záhada to nicméně být nemusí – LRAD jsou výkonné směrové reproduktory, jimiž policie může vysílat velmi nahlas nepříjemné až bolestivé zvuky. Výhodou takové zbraně je to, že se před ní nelze nikam schovat, a jediný způsob, jak jí uniknout, je utéct mimo dosah signálu. Proto jsou LRAD mimořádně účinné právě při demonstracích, kdy bez použití přímého násilí lze s jejich pomocí rychle rozehnat shromáždění většího počtu osob.
Fyzické reakce na použití akustického děla jsou různé podle míry hlasitosti nebo frekvence zvuku. Nejčastějšími jsou nevolnost, bolest hlavy, dezorientace. Zvuk ale může způsobovat i svíravý pocit dušení. Nejběžnějším symptomem je ale panika – zasažení totiž neví, odkud se zvuk ozývá a jak se před ním bránit. Zvuk je neviditelný nepřítel, před nímž není úniku. Čím blíže přístroji jste, tím bolestivější je to pro vaše uši.
LRAD používají zvuky dosahující hlasitost až 160 decibelů. Pro srovnání – motor bojového letounu má hlasitost 130 decibelů, normální konverzace dosahuje maximálně polovinu, dětský pláč může mít i 100 decibelů, což je zhruba hranice, kdy se lidskému uchu jeví zvuk jako nepříjemný. Všechno přes 120 decibelů pak už způsobuje bolest. Pokud je takovému zvuku lidské ucho vystaveno delší dobu, hrozí nevratné poškození.
Reflexivní reakcí na hlasitý zvuk je zacpat si uši dlaněmi. I proto jsou zbraně na bázi zvuku známé pod termínem „akustická pouta“. Když si člověk drží ruce u hlavy, nemůže je používat k ničemu jinému, ať už je to držení transparentu nebo bránění se úderům policejních obušků. Je zcela bezbranný. Jediné, na co v tu chvíli může myslet, je uniknout z dosahu nepříjemného tónu.
Akustická indoktrinace
„Je noc, v klidu spíš a najednou se s tebou začne třást podlaha. Třes je čím dál intenzivnější, snažíš se najít něco, čeho by ses mohl chytit. (…) V ten okamžik se ozve intenzivní zvuk, který tebou projede jako nůž. Rozhlížíš se kolem, ale nikde nevidíš žádné poškození. Co se vlastně stalo? Víš jediné, už neusneš, protože se třeseš jako osika.“ Kniha Sonic Warfare (Zvukové válečnictví) britského teoretika a hudebníka Steva Goodmana známého také pod uměleckým jménem Kode9 začíná popisem použití tzv. „zvukové bomby“, kterou údajně „shodila“ izraelská armáda v listopadu 2005 v Pásmu Gazy. Jednalo se patrně o pokusný prototyp. Když se informace o zbrani rozšířily a objevily se nesouhlasné reakce, izraelská vláda tehdy blahosklonně prohlásila, že použití zvukových zbraní „je výhodnější než těch skutečných“.
Goodman ve své knize z roku 2009 (vychází z jeho disertace) provádí čtenáře dějinami zvuku jako zbraně. Píše o tom, jak marginalizované společenské skupiny používají hudbu jako nástroj v boji proti společenskému útlaku, všímá si psychedelického efektu hlasité hudby, zajímá ho ale také zvuk jako fyzická síla, kterou lze použít ve skutečné válce.
Dočteme se zde třeba to, že americká armáda zahájila výzkum na poli akustických zbraní už za druhé světové války, kdy zkoumala možnosti tzv. jednotky duchů – virtuálního útvaru stvořeného pouze ze zvukových záznamů vysílaných v různých pozicích na bojišti a způsobujících chaos v řadách nepřátel. Na podobném principu fungovaly hlasité zvuky šířené z reproduktorů zavěšených na helikoptérách během války ve Vietnamu.
Na začátku sedmdesátých let experimentovala britská armáda během bojů v Severním Irsku s tzv. squawk machine, přístrojem vyluzujícím nepříjemné zvuky a vyhánějícím lidi z konkrétních míst. Podobná myšlenka později zrodila nápad pouštět v metru vážnou hudbu a vyhnout se tak přítomnosti náctiletých delikventů, kterým zní nepříjemně. O mučení vězňů v Guantánamu nekonečným opakováním nahlas pouštěných západních popových hitů se hodně psalo v první dekádě nového tisíciletí.
Na ulicích Tokia lze při troše „štěstí“ potkat kolonu aut s velmi silnými reproduktory umístěnými na střeše, z nichž japonští nacionalisté nahlas pouští staré vlastenecké písně z druhé světové války a vykřikují ideologické slogany. Oblíbenou taktikou je zastavit na nějaké exponované křižovatce, dokud se neobjeví policie, což může trvat i desítky minut. Terčem nacionalistů je hlavně čtvrť Šibuja, kde sídlí korejské či čínské velvyslanectví, proti němuž jsou vysílání často namířena. Když vám pod okny velmi nahlas někdo nadává z reproduktorů, je to samozřejmě krajně obtěžující.
Ve všech případech se zvukem dosahuje kýženého psychologického efektu a s jeho pomocí se manipuluje lidskou myslí. Když se necháme na tanečním parketu unášet rytmem, působí na nás hudba stejnou silou. Ovšem jen s tím rozdílem, že se akusticko-psychologického experimentu účastníme zcela dobrovolně.
Psychologická stopa
„Armáda nestandardně využívá postupy popu, zatímco kultury undergroundové hudby nestandardně užívají přehrávací technologie, komunikační i mocenskou infrastrukturu,“ shrnuje Goodman v závěru Sonic Warfare teze své knihy a předvídá, že stojíme na samotném úsvitu nového zvukového válečnictví.
Další vývoj mu dal rozhodně za pravdu. LRAD používala americká policie na konci nulté dekády při rozhánění antiglobalizačních protestů při zasedání G20 v Pittsburghu, nepříjemné zvuky odrazují piráty na pobřeží Somálska a řecká vláda je v létě 2021 používala k odlákání migrantů, kteří se snaží po moři proniknout do Evropské unie. Není rozhodně nijak překvapivé, že zhruba od poloviny minulé dekády zaznamenal průmysl vyrábějící tyto přístroje obrovský mezinárodní rozmach. LRADem nakonec disponují i policejní jednotky v České republice, před šesti lety o tom informoval Týdeník Policie.
Odhadnout, proč armáda a policie tak ochotně nakupují LRAD, není těžké. Jeho použití je snadné a jeho výhodou je relativní neinvazivnost. A hlavně – jak jsme viděli v Bělehradě – zpětně je velmi špatně vystopovatelný. Zatímco konvenční zbraně za sebou nechávají hmatatelnou spoušť, po těch zvukových zůstávají jen dezorientovaní a rozrušení lidé.
V tom je použití akustických zbraní samozřejmě krajně problematické – od negativních a dosud detailně nezmapovaných psychologických efektů až po potenciální trvalé poškození sluchu – a je tedy nutné, aby podléhalo regulaci. Poučení z bělehradských demonstrací je ale jasné. Od teď bude potřeba nosit na demonstrace také špunty do uší nebo sluchátka s aktivní blokací zvuku.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás