Po konci druhé světové války se z různých důvodů ocitly miliony lidí z východoevropských zemí v Německu a Rakousku. Někteří se sem dostali v rámci nucených prací pro Říši, jiní zase utíkali před sovětskou armádou spolu s Němci. Část těchto lidí také tvořili bývalí vězni koncentračních táborů. Nová kniha Lost Souls (Ztracené duše) od australské historičky Sheily Fitzpatrick se věnuje osudu těchto lidí po konci války. Velká část z nich se totiž nechtěla vrátit zpět do svých rodných zemí. Vedlo to mimo jiné k první roztržce mezi Spojenci a Sovětským svazem. Obě strany měly totiž odlišné představy, jak s těmito osobami naložit. Osud lidí měli ve svých rukách Spojenci pod Správou Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA), kteří nechtěli tyto osoby vydávat Sovětům.
Spojenci tvrdili, že si přejí identifikovat a potrestat válečné zločince, ale v praxi to nedělali. Sověti měli svůj seznam lidí, v němž byli uvedení kolaboranti a váleční zločinci. Spojenci se na to ale dívali jinak. Když za nimi Sověti přišli s žádostí o vydání konkrétního jedince, téměř vždy to odmítli. Předpokládali totiž, že ve skutečnosti se nejednalo o válečného zločince, ale spíše o politického nepřítele Sovětů.
Jak tuto situaci řešili Spojenci? Jak na to reagovali Sověti? A jaký byl život v táborech? Nejen o těchto otázkách jsem si povídal s Sheilou Fitzpatrick, která patří k výrazným postavám světové historiografie. Svou vědeckou kariéru zasvětila studiu Sovětského svazu, zejména obdobím stalinských čistek a politických procesů, na která se dívala mimo jiné také pohledem zdola. Mezi její nejznámější tituly patří například kniha Každodenní stalinismus, ve které stalinismus a Sovětský svaz ve třicátých letech zkoumá pohledem různých společenských vrstev.
Po konci války vznikly v Německu tábory, kde byly dočasně umístěné nuceně vysídlené osoby. Jak tyto tábory vypadaly a jak se v nich žilo?
Když válka skončila, byla situace velmi chaotická. Bývalé koncentrační tábory byly často znovu využívány jako tábory pro nuceně vysídlené osoby. Ty se ale nevyužívaly příliš dlouho. Spojenci za pomoci svých mezinárodních uprchlických organizací brzy zřídili pro vysídlené osoby nové tábory s různými možnostmi ubytování. Uprchlíci byli umístěni v kasárnách, ve školách, v nemocnicích, v soukromých domech a v podstatě všude tam, kde našli místo. Nebyl to žádný luxus, ale vysídlené osoby měly k dispozici dobré vybavení, bylo zajištěno zásobování jídlem a oblečením a také zde byly možnosti pro rekreaci, pracovní příležitosti a dostupná lékařská péče.
O jaké rekreační a pracovní příležitosti se jednalo?
Důležité je říct, že tito lidé měli příležitost pracovat, ale nebyla to žádná povinnost. Většina dostupné práce byla ve skutečnosti u mezinárodní uprchlické organizace. Další možností bylo studium na vysoké škole. Neplatilo se školné a studovali tam lidé, kteří byli vysokoškoláky již ve svých rodných zemích, takže teď jen pokračovali ve vzdělávání. UNRRA později neměla takový zájem posílat lidi na univerzity, protože jejich hlavním cílem byla repatriace lidí. Chtěli, aby se lidé rozhodli vrátit domů. Je samozřejmě mnohem méně pravděpodobné, že se někdo rozhodne vrátit domů, pokud se mu podařilo získat v Německu lékařský nebo inženýrský titul, protože v takovém případě by tento člověk získal možnost zaměstnání v západní Evropě, která má vyšší životní úroveň.
Kdy a proč byla UNRRA zřízena? Jaký byl její hlavní účel?
UNRRA byla založena Spojenci v roce 1943 ještě během války. A musíme si uvědomit, že mezi Spojence tehdy patřil i Sovětský svaz. Jejím účelem bylo v podstatě připravit a zajistit poválečnou obnovu. Vysídlenci nebyli jediným problémem, s nímž se po konci války počítalo. UNRRA byla zřízena jako nástroj hospodářské obnovy, ale vysídlené osoby byly součástí tohoto úkolu.
Mnoho osob z východoevropských zemí se po válce nechtělo vrátit zpět. Kolik z těchto lidí se takto rozhodlo?
Přesná čísla nemáme, ale můžeme říci, že minimálně milion lidí se vrátit do své vlasti nechtěl. Přesídlování však nebylo něco, co měla UNRRA řešit. Jejím hlavním cílem byla péče o vysídlené osoby a jejich udržení do doby, než se budou moci repatriovat. UNRRA nebyla ochotna a ani schopna přesídlit lidi, kteří se nechtěli vrátit do svých zemí.
Jak na to reagovali Sověti? Jaké měli plány s lidmi, kteří by se vrátili zpět do své vlasti?
Podle Sovětů se měli všichni repatriovat. To byla jejich pevná pozice. Neustále se dohadovali se Spojenci kvůli tomu, že se tak často nedělo. Sověty tolik nezajímala otázka repatriace osob z ostatních východoevropských zemí, ale osoby ze zemí spadajících pod Sovětský svaz pro ně byly extrémně důležité. Lidé, kteří se nechtěli vrátit, se obávali, že budou posláni do gulagu. Mezi západními Spojenci panoval předpoklad, že téměř 100 procent z nich bude posláno do gulagu. Ve skutečnosti tomu tak, jak nyní víme z archivů, zdaleka nebylo. Asi pouze sedm procent lidí, kteří se vrátili, bylo po filtraci a vyšetření posláno do gulagu. Polovina repatriovaných byla poslána domů. A to včetně většiny žen. Většina mužů nebyla poslána do gulagu, ale zpět do armády. Každopádně si musíte uvědomit, že řada nuceně vysídlených osob ve skutečnosti během války dělala věci nebo byla nucena dělat věci, které by z nich v očích Sovětů dělaly kolaboranty. To zahrnuje i boj ve vojenských jednotkách pod německým velením. Spousta těchto lidí měla důvod k obavám z návratu do své vlasti.
UNRRA byla brzy nahrazena novou Mezinárodní organizací pro uprchlíky (IRO). Proč byla nahrazena a v čem byla IRO jiná oproti UNRRA?
UNRRA byla mezinárodní organizací, jejímž členem byl Sovětský svaz, nicméně hlavním sponzorem této instituce byly Spojené státy. Americký Kongres, který musel schvalovat její financování, s ní nebyl spokojen z mnoha důvodů. Zaprvé neexistoval výhled, jak situace s nuceně vysídlenými osobami dopadne. UNRRA měla mandát na repatriaci, ale ta probíhala jen zřídka. Mělo to snad trvat věčně? Zadruhé, ze strany amerického Kongresu existovalo určité podezření, že UNRRA je příliš levicově orientovaná a sympatizuje se Sovětským svazem. V roce 1947 bylo rozhodnuto, že celou agendu od UNRRA převezme IRO. Ta byla téměř zcela financována USA a Sovětský svaz se k ní nepřipojil. Největší rozdíl mezi těmito dvěma organizacemi spočíval v tom, že zatímco UNRRA považovala za své poslání repatriaci, posláním IRO bylo přesídlení.
Zmínila jste, že zde existovalo podezření, že UNRRA je příliš levicově orientovaná. Myslíte si, že to byla relevantní kritika?
Zaměstnanci UNRRA byli rekrutováni z celého světa, ale většina z nich byli Američané. Lidé, kteří zde chtěli pracovat, byli idealisté a často měli zkušenosti s programem New Deal. Podle mě ale tím hlavním problémem bylo to, že lidé z UNRRA stále věřili, že je nutné spolupracovat se Sovětským svazem. A tento pohled na mezinárodní spolupráci se v USA v té době zásadně změnil.
Co se také změnilo, bylo chápání pozice nuceně vysídlených osob, které měly být nyní přesídleny. Jaká byla pravidla této operace? Jak probíhala selekce lidí, kteří měli být přesídleni do nových zemí?
Nejprve IRO objížděla a hledala země, které by měly zájem o přijetí těchto lidí. Jinými slovy, hledali země, které potřebují pracovní sílu. Nakonec se hlavními příjemci vysídlených osob z Evropy staly USA, Austrálie, Kanada a latinskoamerické země jako Argentina a Brazílie. Tyto země obvykle uvedly počet osob, které byly ochotny přijmout. Zároveň uvedly, jaké lidi preferují přijmout z hlediska povolání, ale také národnosti. USA chtěly také přijmout určitý počet nuceně vysídlených osob, ale trvalo několik let, než byl podepsán zákon, který umožňoval přesídlení těchto lidí do USA. Ty byly největším příjemcem uprchlíků. Druhým největším příjemcem těchto lidí byla Austrálie, což bylo pozoruhodné, protože Austrálie měla velmi malý počet obyvatel – jen asi sedm milionů.
Pokud se podíváme na seznam preferovaných osob, které dané země chtěly přijmout, tak je nejvíce zarážející, že na konci tohoto seznamu figurují zejména Židé. Jak si to vysvětlujete?
Je to komplikované téma. IRO odmítla jakoukoliv diskriminaci na základě rasy a náboženství. Nicméně umožnila zemím, se kterými spolupracovala, aby uvedly, jaké jsou preferované národnosti, které chtějí přijímat. Vztah mezi národností, rasou a náboženstvím byl dost úzký. Všechny země zároveň preferovaly zejména vysídlence z pobaltských zemí. Lidé z východní Evropy nebyli úplně ve špatné pozici, ale nepatřili k těm nejvíce preferovaným. Je ale samozřejmě zarážející, že u všech zemí patřili Židé k těm nejméně preferovaným. Je obtížné nevidět v tom podobnost s hodnotovým systémem nacistického Německa.
Každopádně tato okolnost neznamenala v praxi, že se židovští vysídlenci nemohli přesídlit do těchto zemí. Navíc pro židovské vysídlence tu byla jiná možnost – přesídlení do Palestiny. A v Palestině mohli být Židé přijímání bez jakýchkoliv otázek. I tak ale měli Židé možnost požádat o přesídlení do jiné země stejně jako všichni ostatní vysídlenci. Počet přesídlených židovských osob do ostatních zemí nakonec nebyl výrazně nižší než jejich celkové zastoupení v rámci nuceně vysídlených osob. Jinými slovy, zmíněná diskriminace Židů v rámci seznamů preferovaných osob pro přesídlení neměla za následek výrazné snížení počtu jejich přijetí v nových zemí. Znamenalo to ale, že jste se museli trochu více snažit přesvědčovat úřady, trvalo to déle a stálo to více peněz.
Na seznamu preferovaných osob pro přesídlení je taky zajímavé, že se zde uváděli především manuálně pracující lidé, zatímco intelektuálové nebyli tolik žádaní…
Ano, to je pravda. Všichni chtěli dělníky. Některé země dávaly přednost zemědělským dělníkům, jiné chtěly lidi, kteří by pracovali na stavbách silnic nebo v továrnách. Nevzpomínám si na případ, kdy by byl požadován někdo s vyšším vzděláním – ani inženýři nebo lékaři. Jednou z potíží bylo, že země, kam se přesídlili lidé z Evropy, často neuznávaly jejich získanou kvalifikaci. Znamenalo to, že se tito lidé museli nejdříve rekvalifikovat, než mohli pracovat v daných oborech.
O měnící se situaci na Západě a v celém světě vypovídá taky změna postoje Spojenců k válečným zločincům a kolaborantům. Jaké byly hlavní důvody toho, že Spojenci změnili svůj postoj k těmto lidem a byli mnohem ochotnější je přijmout do svých zemí?
Byla zde velká kategorie lidí, které bychom mohli označit za kolaboranty. A v rámci ní figurovala ještě malá skupinka válečných zločinců. Spojenci tvrdili, že si přejí identifikovat a potrestat válečné zločince, ale v praxi to nedělali. Sověti měli svůj seznam lidí, v němž byli uvedení kolaboranti a váleční zločinci. Spojenci se na to ale dívali jinak. Když za nimi Sověti přišli s žádostí o vydání konkrétního jedince, téměř vždy to odmítli. Předpokládali totiž, že ve skutečnosti se nejednalo o válečného zločince, ale spíše o politického nepřítele Sovětů.
V rámci skupiny válečných zločinců také figurovala ještě malá subkategorie lidí, které Spojenci považovali za důležité. Většinou se jednalo o členy vojenské rozvědky, kteří přešli na stranu Američanů. Největší skupinou byli ovšem kolaboranti. Spor mezi Spojenci a Sověty se odvíjel od otázky příslušníků ozbrojených sil. Nejošemetnější byla tato otázka ve spojení se skupinami lidí, kteří spolupracovali s nacisty, ale zároveň byli protisovětští. A to byly často skupiny z pobaltských států a Ukrajiny. Například Lotyšská legie Waffen SS nabírala dobrovolníky, ale v pozdějším okamžiku války přešla na brannou povinnost. Takže někteří příslušníci mohli skončit v Lotyšské legii a podobných útvarech ne proto, že by si přáli bojovat společně s Němci, ale protože neměli jinou možnost. Proto IRO zpočátku bránila přesídlení každému, kdo sloužil pod německým velením. Ale později se objevily hlasy, které zpochybňovaly způsob náboru lidí do těchto vojenských jednotek. Jinými slovy, podle Američanů bylo těžké určit, zda tito lidé byli skutečně kolaboranti, nebo ne. Ovšem hlavním důvodem této změny bylo, že nepřítelem byl nyní komunismus. Nacisté byli minulostí a byli poraženi, ale komunismus byl pro USA skutečnou hrozbou. IRO se také obávalo, co se stane s lidmi v táborech. Nemohli tam zůstat navždy. Stejně museli být přesídleni.
Mohli zůstat v Německu?
Ano, i to byla možnost a několik set tisíc lidí se rozhodlo v Německu zůstat. Těžko říct, zda to bylo jejich rozhodnutí, nebo neměli jinou možnost. Když v roce 1949 vznikla Spolková republika Německo, byl vytvořen právní rámec, který nuceně vysídleným osobám poskytoval určitou sociální podporu a pracovní příležitosti. Je třeba si uvědomit, že Německo bylo v té době v troskách, takže to nebyla jednoduchá situace. Ale nakonec se ukázalo, že zůstat v Německu nebyl až tak špatný osud.
Vzpomněl jsem si, že když jsme se bavili o podmínkách přijetí vysídlených osob do nových zemí, tak jsme zapomněli zmínit, že se tyto podmínky týkaly také lidí se zdravotním a mentálním handicapem. Těmto lidem nebylo umožněno se přesídlit do nových zemí.
Ano, to je jeden z opravdu strašných aspektů politiky přesídlování. Pro země jako Austrálie to byla nesmírně důležitá podmínka. Pokud jste například přišel o jeden prst nebo jste šilhal, tak podobné věci byly vedeny ve váš neprospěch. K nejhorším tragédiím docházelo v souvislosti s přesídlením rodin. V jednom konkrétním případě například nesmělo odcestovat mentálně handicapované dítě se svou rodinou do nové země. Toto dítě muselo být ponecháno v pečovatelském zařízení v Německu. V té době bylo normální nechávat děti s postižením v pečovatelském zařízení, ale pro rodinu to samozřejmě bylo bolestné rozhodnutí.
Když do nových zemí přijeli tito uprchlíci, jaká byla reakce od místních obyvatel?
Mezi občany těchto zemí panovalo jakési nepochopení, pokud jde o druh lidí, kteří k nim přišli. Například Austrálie byla zemí migrantů, kteří sem přišli téměř výhradně z britsky mluvících zemí. Nyní najednou přišlo velké množství migrantů z Řecka, Itálie nebo východoevropských zemí. V USA nebo v Kanadě již existovaly zavedené komunity pobaltských národů nebo Ukrajinců, ale v Austrálii taková skupina nebyla.
A jaká byla situace v zemích Latinské Ameriky? Tam měli zase o něco jiné podmínky přijetí uprchlíků. Například moc neřešili válečné zločince…
Váleční zločinci jim nevadili. Argentina například přijímala kolaboranty s radostí. Juan Perón, který byl v té době argentinským prezidentem, byl obdivovatelem autoritářských režimů. Je dobře známo, že Argentina byla bezpečným útočištěm pro nacistické zločince, jako byl například Adolf Eichmann. Paraguay měla trochu jiný přístup. Je to sice velmi malá země, ale neměla problém s Židy ani s Rusy. Nezůstávali tam příliš dlouho a často využívali této příležitosti, aby se dostali do jiných latinskoamerických zemí. Nevím přesně, proč do Paraguaye přicházelo tak neobvykle mnoho Židů a Rusů, ale asi tam byla uzavřena nějaká dohoda.
Jedním z důvodů, proč jste svoji novou knihu napsala, bylo také to, že váš manžel Michael prošel po válce jedním z táborů pro nuceně vysídlené osoby v Německu. Jak si pamatoval tuto dobu?
O tom jsem psala ve své knize Mischka’s War (Mishkova válka). Michael pocházel z Lotyšska. Jeho otec byl maďarský Žid a jeho matka byla Lotyška. Hovořil několika jazyky a jedním z nich byla i němčina. Když se po válce ocitl v Německu, měl za sebou už velkou část univerzitního vzdělání. Nebyl tam sám. Přišel se svojí matkou. Díky svému lotyšskému původu měli život v poválečném světě o dost jednodušší. Všichni měli rádi lidi z Pobaltí. Byli považováni za čistotné, vzdělané a pořádkumilovné občany. Moc si z té doby nepamatoval, protože spoustu vzpomínek vytěsnil. Jeho celoživotní vášní byla fyzika. Po válce šel do Heidelbergu, kde dokončil titul PhD. Našla jsem jeho dopisy, které si v té době vyměňoval se svojí matkou. Oba byli situováni v jiném německém městě. Psali si velmi často a dozvěděla jsem se toho o jeho poválečných strastech mnohem víc, než mi kdy Michael dokázal říct. On jí psal o fyzice, matematice a filozofii, zatímco ona s ním řešila spíš praktické věci.
Jaké praktické věci s ním řešila?
Například přemýšlela, ve kterém táboře je lepší zůstat. Ptala se ho, jestli je lepší americký nebo britský sektor. Uměla šít šaty, takže plánovala, že by si pořídila šicí stroje a s pomocí ostatních žen chtěla rozjet malý oděvní byznys v Hamburku. Jindy se u ní projevovaly její umělecké sklony, protože před válkou byla operní zpěvačkou a sochařkou. Přemýšlela tedy, že by mohla začít renovovat sochy, které byly během války zničeny. Zvažovala, koho oslovit, aby ji finančně založil do startu. Samozřejmě si taky hodně psali o přesídlení. Zvažovali, že by zůstali v Německu nebo že by mohli odjet do Chile, kde byli nějací jejich kamarádi. Michael chtěl ale odjet do Ameriky, protože tam měl podle něj nejlepší možnosti rozvíjet svou lásku k fyzice.
Jak se celá situace kolem nuceně vysídlených osob vyřešila?
Bylo velmi důležité získat od Kongresu finanční prostředky na přesídlení. Zpočátku byli nuceně vysídlené osoby považované za oběti fašismu a války, ale to v té době už nestačilo. Způsob, jakým se podařilo Kongres přesvědčit, aby s financováním souhlasil, spočíval v tom, že vysídlené osoby byly nově označeny za oběti komunismu. Tato redefinice změnila celou situaci, protože když se peníze pro přesídlení nakonec odsouhlasily, bylo to v horké fázi studené války a hlavním nepřítelem byl Sovětský svaz. Americké peníze nepomáhaly pouze s přesídlením do USA, ale pomáhaly financovat celý program.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás