Nejhorší možný konec Sociální demokracie. Koupí si Babiš vyčerpanou, ale slavnou tradici?

Bývalý premiér a předseda ČSSD Vladimír Špidla ve svém dopise straníkům varoval před možnou předvolební spoluprací s hnutím ANO. O tomto politicky nepravděvděpodobném spojení, tedy kandidatuře několika sociálních demokratů na kandidátkách ANO, se spekuluje od krachu námluv SOCDEM s hnutím Stačilo! Předsedkyně strany Jana Maláčová ani nikdo další z vedení informaci o takovýchto rozhovorech s ANO nevyloučili, respektive nechtěli komentovat. Podle nejrozšířenější spekulace na téma SOCDEM a ANO, kterou popsal politický reportér Vratislav Dostál, by spolupráce přinesla Janě Maláčové pozici jedničky v Karlovarském kraji a Lubomíru Zaorálkovi pozici dvojky v Olomouckém kraji. Volitelná místa by se pak našla i pro pár dalších sociálních demokratů.

Pragmatici v řadách SOCDEM sice můžou argumentovat realistickým viděním situace, ale realitu, do které lezou, ovládá Babiš.

Vzhledem k mizerným preferencím SOCDEM pohybujícím se mezi dvěma a čtyřmi procenty dává, minimálně matematicky, taková spolupráce smysl. Bez ní SOCDEM s největší pravděpodobností zůstane další volební období mimo sněmovnu a její vliv v podobě, jakou má teď, bude dále slábnout. Proti takovému pojetí politiky se vymezil Vladimír Špidla: „Představa, že jsme nyní v situaci všechno, nebo nic, je mylná. Dělat dobrou politiku pro lidi můžeme dělat za všech okolností. Naše strana byla vždy silná, protože byla hnutím mnoha lidí. Snaha dostat sociální demokraty do Sněmovny za každou cenu je extrémně riziková a sociálnědemokratickou stranu může nevratně poškodit. Chápu, že v aktuální situaci cítíme nervozitu – ze ztráty významu, z potřeby mít na politické scéně zastoupené levicové myšlenky. Nervozitu ale rozptylujme dobrou strategickou úvahou, ne horečnatou snahou získat málo za dlouhodobě vysokou cenu,“ napsal straníkům.

Depresivní otázka

Nejdepresivnější otázkou ve skutečnosti není, co by ze spolupráce měla nebo neměla SOCDEM, ale jaký politický prospěch by z ní měl Andrej Babiš. Nejistých pár procent sociálních demokratů je pro hnutí ANO samo o sobě slabou motivací. ANO zatím celkem spolehlivě dominuje předvolebním průzkumům a dvě až čtyři sociálnědemokratická procenta to těžko vytrhnou. Jedním z problémů SOCDEM je přesvědčivě se odlišit od ANO a vyvolat v klíčových voličských skupinách důvěru, že klíčové body programu (např. zrušení důchodové reformy) dokáže prosadit stejně spolehlivě jako babišovci. 

Ani posílení kandidátek ANO o výrazné osobnosti, tedy Maláčovou a Zaorálka, není tou dostatečnou motivací. Osobnosti sice táhnou, má to však svá ale. Minimálně od posledních voleb do europarlamentu se kandidatury různých internetových celebrit a influencerů staly součástí politické strategie, jak přitáhnout další voliče. V Česku toto platí zejména o úspěchu Filipa Turka za Motoristy a Přísahu minulý rok. Takto vybrané osobnosti bývají málokdy tak loajální jako straníci a členové hnutí. Zaorálek ani Maláčová jsou sice úplně jiný typ osobností než náhodně seskládaní influenceři, ale problémy s nimi – tedy neloajalita a odlišné cíle od vedení – můžou být podobné. 

Několik sociálnědemokratických poslanců případně zvolených na kandidátkách ANO bude přeci jen méně loajálních šéfovi než prověření členové. I když ANO má výraznou převahu, v budoucí sněmovně může pár poslanců hrát významnou roli. Babiš se bude snažit vytvořit takovou koalici, která mu dá co největší volnost při vládnutí, bude tedy chtít spolupracovat s co nejmenším množstvím subjektů. Není v jeho zájmu mít ve sněmovně další frakci s vlastními požadavky a nároky. Přesto ani on spolupráci po dotazech médií nevyloučil.

Andrej Babiš musí věřit, že několik sociálnědemokratických poslanců bude loajálních podobně, jako jsou loajální jeho vlastní lidi. Pokud by se k podobné loajalitě sociální demokraté upsali, v podstatě nedává smysl jejich existence jako sociálních demokratů. Poslanci ANO patří k těm nejposlušnějším ve sněmovně a v klíčových věcech se nikdy nebouří. Takzvané hnutí je ještě více než jiné strany závislé na centrálním vedení v podobě Andreje Babiše, který má jako předseda a miliardář disproporčně velkou moc, a to i nad členy a poslanci. Není možné stát v rámci hnutí proti Babišovi a být zároveň členem a ještě se (za jeho peníze) nechat někam volit.

Maláčová, Zaorálek a případných pár dalších poslanců-šťastlivců by se Babišovi museli nějakým způsobem vyplatit. Jedna z motivací může být symbolická. Babiš je sice spíše pragmatický politik, ale tímto způsobem si vychutnat SOCDEM, tedy stranu, která kdysi vznikla proti lidem jako on, pro něj může být v nějaké podobě lákavé. Se SOCDEM v zádech se možná nemůže obrátit přímo na těch pár zbývajících voličů a voliček, ale může se prezentovat jako nástupce této letité tradice, která pořád má dobrý zvuk. Za totální pakatel si může koupit sice vyčerpanou, ale pořád slavnou tradici.

Jiný konec SOCDEM je možný

SOCDEM to přes celou řadu chyb neměla v posledních letech jednoduché. Minimálně od uprchlické krize byla stažena do vnitřního souboje, ve kterém si neuměla vybrat. Mohla se držet hodnot a mezinárodní solidarity, postavit se za uprchlíky a další témata, která by logicky navazovala, a strachovat se tak o konzervativnější voliče. To vše navíc za situace, kdy stále větší pozornost strhávají různá ultrapravicová média vlastněná oligarchy, která se „nebojí říkat pravdu“. Nebo se socdemáci naopak mohli přidat k ochraně „našich“ proti přílivu „cizáků“ a postupně se sunout až k pozicím slovenského nacionalisty a bývalého sociálního demokrata Roberta Fica. Jana Maláčová a před ní i Michal Šmarda se ale snažili jít uprostřed a sázet na nabídku sociálních výdobytků a takzvané kulturní války ignorovat.

SOCDEM má politicky odlišné a v mnoha zásadních věcech opačné cíle než Andrej Babiš. Pár míst na kandidátkách jsou něco zcela jiného – a mnohem víc ponižujícího a nerovného – než byla někdejší vládní spolupráce dvou různých stran. Ani ta pro SOCDEM ale neskončila dobře. Konec ve zcela podřízeném postavení k oligarchovi by byl pro stranu nejspíš příliš velkým traumatem, navíc samotné rozhodnutí do této spolupráce jít by způsobilo rozkol. Z těchto otřesů by se SOCDEM už nemusela vzpamatovat. Pragmatici v řadách SOCDEM sice můžou argumentovat realistickým viděním situace, ale realitu, do které lezou, ovládá Babiš.

Po podzimních volbách, po opadnutí šoku a po zformování nové vlády začne vznikat nová – snad co nejširší – občanská a politická koalice proti Andreji Babišovi a vládě oligarchie. Bez silných levicových hlasů bude hrozit extrémní fraška Milionu chvilek pro demokracii 2.0, tedy hnutí bez ekonomických požadavků na zničení základny vlády oligarchie. SOCDEM v parlamentu i mimo něj v tomto hnutí může mít významné místo. I s přihlédnutím k realistickému pojetí politiky tady může mít větší vliv než jako ozdoba Babišova vítězství.