Streamovací služba Apple TV+ vykázala minulý rok ztrátu přesahující miliardu dolarů a potvrdila svou pozici fackovacího panáka s notoricky nízkým počtem předplatitelů (25 milionů). Zároveň má však díky napojení na jednu z nejúspěšnějších světových technologických firem relativně málo naspěch při generování zisku – záleží čistě na trpělivosti mateřského konglomerátu s bezednou kapsou. I proto se Apple TV+ mohla v klidu pustit do projektů s nádechem filantropie, jako byli Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce či Scottův Napoleon, oba filmy za 200 milionů dolarů a svěřené kanonickým tvůrcům respektovaných klasik. Disponovaly sice mizivou šancí vykázat profit během svého uvedení v kinech, nicméně měly brand Apple TV+ dostat do širšího povědomí. V tom ale neuspěly. Strhly pozornost samy na sebe a jejich domovské platformě zůstala pověst „Netflixu z Wishe“. Jaká ironie, že stejně jako v případě Hry na Oliheň u Netflixu, také u Applu nakonec posloužila jako vlajková loď v lítém boji o podíl na trhu antikapitalistická satira.
Ukřivděný kult
Druhá série Odloučení (Severance) přišla tři roky po první řadě, což bývá taktika největších seriálových hitů, na něž má publikum trpělivost čekat. V tomto případě to vůbec nebylo samozřejmé. V době uvedení se sice se seriálem zaštítěným Benem Stillerem skutečně zacházelo jako s vlajkovou lodí platformy, nakonec však skončil s komerčně vrtkavou pověstí kultovního díla. Tedy takového, které je známé jen úzkému, i když oddanému diváckému okruhu. První Odloučení se muselo spokojit s pověstí vynikajícího pořadu, který kdyby byl uvedený na zavedenější platformě, by se stal světovým fenoménem. Jenže on skončil na Applu, takže smůla.
Mystery box je atraktivní, ale také poněkud agresivní nástroj, který má tendenci strhnout veškerou pozornost publika.
Producenti správně vytušili, že tenhle dojem křivdy zaručí pokračování bezplatnou reklamu nevyčíslitelné hodnoty. A skutečně, fanoušci a fanynky se cítili povinováni svému oblíbenému seriálu dopomoci k tomu, aby překonal „kletbu“ Apple TV+. Z druhé série Odloučení se stal hit na sociálních sítích, především na TikToku a Youtube, které zaplavily fancamy Adama Scotta i propracované videoeseje pokoušející se seriál rozklíčovat. Apple TV+ mohlo nadšeně nahlásit rekordní čísla sledovanosti, vyplývající hlavně z 126% nárůstu předplatitelů. Jistě by bylo předčasné vyhlašovat, že platforma má vyhráno, Odloučení ale stvrdilo svůj potenciál. Na třetí sérii rozhodně nebudeme muset čekat další tři roky, hlášena je už na příští, nejpozději přespříští jaro.
Vzhledem k tomu, kolik lidí teprve nyní naskakuje na rozjetý vlak, je na místě s představením seriálu začít raději od začátku. Vstupujeme do světa, v něm existuje ne zcela běžná, ale také ne výjimečná možnost rozštěpit své vědomí mezi osobní a pracovní život. Doma člověk neví, co dělal v práci, a v práci nemá povědomí o světě venku. V důsledku se z vás stávají dvě oddělené bytosti – nakolik oddělené, bude brzy jednou z hlavních otázek.
Do dění vstupujeme s nováčkem Helly R. (Britt Lower), která se probouzí coby tabula rasa, oblečená, učesaná, nalíčená a z nějakého důvodu položená na pracovní stůl v prázdné konferenční místnosti. Helly zpočátku slouží publiku jako pohodlný avatar. Máme postavu, které lze bez skrupulí vysvětlovat i ta nejzákladnější fakta o fikčním světě. Skutečným protagonistou je však Mark S. (Adam Scott), který se právě dostal do pozice vedoucího oddělení a má za úkol Helly zaškolit.
Zatímco Mark působí vyrovnaně a snad i šťastně, Helly zaujímá k samotné premise své přítomnosti antagonistický postoj. Dvojici doplňují ještě kolegové Dylan G. (Zach Cherry) a Irving B. (John Turturro). Každá osoba v kanceláři je svým způsobem výstřední, jak lze ostatně očekávat u lidí, kteří nemají povědomí o vnějším světě a jejichž realita je zaplněna korporátní propagandou a intuitivním tříděním čísel, jejichž podstatu nechápou. V mnoha ohledech mají skoro dětský intelekt – vždyť existují jen pár let a chybí jim takřka všechny dovednosti, jež lze získat učením a interakcí se skutečným světem.
Neztratit se v Kanclu
Odloučení poskytuje skvělou záminku k satiře – jak korporátního zaměstnání, tak kapitalismu jako takového. Ben Stiller, jenž je showrunnerem, ale také režíroval některé epizody, mixuje existenciální tíseň a absurdní humor způsobem, který by byl pro Franze Kafku asi moc ostentativní a pro Terryho Gilliama naopak příliš uměřený. Na každý pád jde o působivý koktejl, na který je snadné se intuitivně napojit. Přestože hrdinové zažívají situace, které jsou explicitně zcela mimo naši zkušenost, vždy víme, k čemu je připodobnit.
Zároveň se jedná o to, co J. J. Abrams, tvůrce Ztracených, svého času nazval „mystery box vyprávění“. Příběh je konstruován s důrazem na to, aby mělo publikum vždy v čem tápat. Je to tím lepší, že seriál je vypouštěn s týdenními rozestupy. Internetu to umožňuje po tři měsíce zuřivě spekulovat a diskutovat o tom, co se vlastně děje. Dříve samozřejmý mód sledování je nyní považován za nesmírné ozvláštnění a za vzor pro další streamovací platformy, jak své pořady maximálně vytěžit. Tyto dva základní pilíře Odloučení, tedy empatická antikapitalistická satira a „mystery box show“, si v některých ohledech navzájem prospívají, v jiných si však navzájem stojí v cestě. Mystery box je atraktivní, ale také poněkud agresivní nástroj, který má tendenci strhnout veškerou pozornost publika. Příběh, který ve svém jádru trefně komentuje odcizení v práci, ustupuje do pozadí konkrétním otázkám typu: „Co vlastně Lumon vyrábí?“, „Co je Cold Harbor?“, „Jak to, že je Gemma naživu?“ nebo „Jakou minulost skrývá Harmony Cobel?“
Když se zaposloucháme do zmíněných videoesejů na Youtube, rozebírají nikoliv tematický smysl Odloučení, ale spíš hledají odpovědi na specifické otázky o funkčnosti zdejšího mírně retrofuturistického světa, dávají dohromady timeline událostí a spekulují o zatím neodhalených rodinných vztazích mezi hrdiny. Tvůrci seriálu se tím vystavují riziku narativní imploze, jakou zažilo už nemálo předchozích mystery boxů, nejslavněji právě Ztraceni. V praxi mainstreamové serializované fikce platí, že velká část záhad, které tvůrců mystery boxu předkládají publiku, vzniká bez toho, že by scenáristický tým znal jejich vysvětlení. S ním mnohdy až o několik let později přichází úplně jiná skupina autorů či autorek. Jedná se o přístup atraktivní v průběhu show, ale tím nebezpečnější, čím víc se blíží závěr a jednotlivé prvky mají začít zapadat dohromady.
Můžeme se opět odkázat na hyperspecifické fanouškovské teorie zaštítěné tezí: „Přece si nemyslíte, že by to mohla být náhoda! Nic v tomhle pořadu není náhoda!“ Ztraceni svého času nechvalně eskalovali v cestování časem do alternativní reality pomocí odpálení atomové bomby, přičemž showrunneři se do posledního okamžiku dušovali, že přesně vědí, co dělají. Což byla lež nutná k udržení vzrušující iluze velkého plánu.
Scenáristé Odloučení (a nejen oni) se od té doby poučili. V rozhovorech už přiznali, že například místnost zaplněná umělou pastvinou s kozami vznikla v první sérii čistě proto, že to lidem ve writing roomu připadalo jako zábavný vizuál. Nikdo netušil, jestli se kozy znovu objeví, natož jaký smysl by měly mít. Protože se však staly jedním z nejrozpoznatelnějších obrazů první řady, tvůrci se k nim v pokračování museli vrátit a skutečně se jim podařilo je zpětně rekontextualizovat s relativní elegancí.
Ale takové štěstí nemusí trvat navždy. Zvlášť, když se produkce seriálu zrychluje a zbývá méně času na pilování scénářů. Je navíc jasné, že fanoušci si tuhle skutečnost v nějaké míře odmítají připustit a stále očekávají v první řadě pevný fikční svět, jehož pravidla si v hlavě mohou poskládat a jehož historie jim bude odhalena. Bylo by zbytečné se zaklínat tím, že tohle je principiálně nešťastný způsob, jak přistupovat k fikci. Nejde popřít, že jde o „čtení“, jaké volí velká část publika, a nebýt jeho možnosti, seriál by se nedočkal tak velké popularity. A tvůrci Odloučení mu jdou rozhodně vstříc.
Sám sobě (ne)přítelem
Abychom se naplno dostali k specifikům druhé série, nemůžeme se vyhnout spoilerům té první. Tu opouštíme se zjištěním, že Helly R. je ve svém „outie“ životě nevědomky Helenou Eagan, dědičkou tajemného kvazináboženského, politického a ideologického kolosu Lumon a dcerou jejího ředitele. Mark S. je pak čerstvý vdovec, který se k rozštěpení své mysli rozhodl proto, aby alespoň nějaká jeho část mohla prožívat okamžiky oproštěné od stále nezahojeného traumatu.
V závěru první série se čtveřici pracovníků podaří překonat kód ve svém mozku a na okamžik procitnou ve světě venku. Helly zjišťuje pravdu o svém původu a pokouší se sabotovat Lumon na pódiu, kde má Helena „z vlastní zkušenosti“ přednést projev o humánnosti odloučení. Mark pak podle fotografií ve svém domě zjišťuje, že psycholožka, která ve firmě zpovídá zaměstnance, je jeho údajně mrtvá manželka. Jeho přítomnost v Lumonu tedy nejspíš není zdaleka tak náhodná, jak si myslel.
Agresivní reakci Lumonu na bezprecedentní transgresi bychom čekali marně. Jak se u symbolu kapitalistického systému sluší, pokouší se firma narušení statu quo přijmout za své a tím ho neutralizovat. Mark S. se tedy na počátku nové série ocitá zpět ve své kanceláři a dozvídá se, že on i jeho tým jsou národními hrdiny, díky jejichž revoltě dojde ve firmě k řadě polidšťujících opatření. Možná dokonce všichni jednou za čas vyrazí na výlet! V automatu na sušenky bude větší výběr. Co víc by mohl člověk chtít?
Helly pak před týmem nepřiznává, co se o sobě dozvěděla, snad ze strachu z toho, že jí kolegové přestanou věřit. Atmosféra vzájemné nedůvěry je ale právě tím, o co Lumon stojí – už dřív jsme viděli manipulaci, jíž se snažil své zaměstnance stavět proti sobě, aby nemohli svou pozornost směřovat ke skutečnému nepříteli. To se v druhé sérii ještě zintenzivňuje formou udílených privilegií a strachu z jejich ztráty.
Jenže už je pozdě. Mark S. na nějaké rovině chápe, že jeho přítomnost je pro Lumon klíčová, nemusí se tedy bát vyhazovu ani likvidace. To mu otevírá dveře k dříve nevídané drzosti a troufalosti. Jeho outie na základě vlastního pátrání podstupuje fyzicky riskantní a tajný proces sloučení, který z něj má opět učinit jedinou osobu. Jenže je to opravdu dobrý nápad? Sjednocují se tu dvě vědomí, která mají v tuto chvíli již vlastní zájmy a identitu. Vnitřní Mark zažívá románek s Helly, vnější usiluje o záchranu své manželky. Nebyl by innie Mark sám proti sobě, kdyby pomohl člověku, který bude v jeho těle v mnohem lepší mocenské pozici? Do podobných konfliktů se dostává celá čtveřice a lze očekávat, že v dalších sériích budou hrdinové bojovat nejen proti Lumonu, ale také sami proti sobě.
Odloučení je svým fandomem poněkud naivně vydáváno za vrcholně autorské dílo vycházející zcela nezištně z mysli Bena Stillera a jeho týmu. Seriál samotný však jak svou podobou, tak svým zázemím mnohem víc evokuje dokonalý produkt, který následuje hned několik ozkoušených trendů, od antikapitalistického námětu až k jednotlivým stylistickým i vypravěčským volbám.
Přestože námět „Ztraceni v Kanclu“ by evokoval produkční úspornost, na první pohled jde o nákladnou produkci, která využívá každou příležitost k tomu pochlubit se trikovým záběrem či komplexním technickým řešením. To není výtka. Zatím šlo jednoznačně o dalších deset hodin dobré zábavy. O tom, jestli si seriál tuto úroveň udrží, rozhodne hlavně schopnost Stillerovy party udržet nit.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás